Nikdy neodešel

Chtěli jste pokračování k Vrátí se? a vzniklo tohle. Snad se bude líbit. :)

Celá Konoha stála kolem hrobu jejich hrdiny. Všichni v černém. Nikdo se nebál ukázat své slzy. Každý za něho plakal. Všem po tvářích cestovali slzičky. Tak jako on cestoval po všech zemích, aby ho našel. Trénoval, aby ho porazil. Nikdo nevěděl, jak vypadal souboj dvou nejmocnějších shinobi své doby. Nikdo až na dívenku a dvě ženy. Ty teď vzpomínaly na boj. Kdyby je tenkrát neuvěznil, dopadlo by to jinak. Kdyby... Tolikrát si tu větu opakovaly. Mohly mu pomoci.

„Copak copak, slavný uživatel Rinneganu už nemůže?“ vysmíval se klečícímu muži blonďák, kterému už se také podlamovala kolena.
„To ty jsi ten, kdo nemůže, Jinchuuriki.“ oplatil mu výsměch klečící vůdce Akatsuki. Namahavě se postavil na nohy. Už dva dny spolu bojovali. Boj na život a na smrt, který trvá tak dlouho je vysilující. Oba měli již mnoho zranění. Jutsu vykrylo jutsu, pěst zarazila pěst. Vyrovnaní soupeří, kteří kdyby se spojili, zničili by svět ve dvou vteřinách. Oni se rozhodli pro boj. Jeden kvůli moci, druhý aby ochránil vše, co mu bylo blízké.

Jeden po druhém přistupovali obyvetelé Konohy ke krásnému a květinami zakrytému hrobu, aby položili další květiny. Chtěli alespoň nějak vyjádřit svůj smutek a úctu ke svému Rokudaime Hokagemu. Dali mu ten titul po smrti. Pomohli mu splnit jeho sen. Sen, na který mu už nezbyl čas.

„Tohle nemá cenu. Přidej se ke mně. Společně budeme vládnout světu. Ušetříme tvé blízké.“ nabídl muž s mnoha piercingy. Muž s blonďatými vlasy smáčenými krví vypadal, že nad touhle nabídkou přemýšlí. Dvě ženy a ještě holčička, které byli uvězněné v zemi a nemohli vydat ani hlásku, se po sobě podívali vyděšenými pohledy.
„Víš, Peine, možná by to šlo, kdys bal někdo jiný a já nebyl já. Uzavřít s tebou dohodu a věřit jen tvému slovu? To bych musel vypít všechno saké, které je v Zemi Ohně.“ Ušklíbl se na potomka prvního shinobiho před sebou. Divačky souboje si oddechly a letmý pohled, který se odvážil vyslat blonďatý muž, je uklidnil.
„Jak chceš, Uzumaki Naruto.“ procedil skrz zatnuté zuby Pein a následovala bitva v taijutsu. Oba dva se skvěle kryli, ale i výborně útočili. Souboj zkončil zase nerozhodně.
„Ty ho porazíš, tati.“ zazubila se malá asi sedmi letá holčička. Cítila se podivně v klidu. Její otec neměl daleko ke smrti a ona se klidně usmívala. Blonďatý muž se na ní pyšně podíval.
„To víš, že ano, maličká.“ usmál se Naruto na svou dceru. Ta aktivovala Byakugan. To co viděla se jí nelíbilo.

Jako poslední k hrobu přistoupili tři ženy. Ta nejstarší z nich, položila na už tak velkou hromadu květin další. V ruce sevřela přívěšek, který mu kdysi dávno dala.

„Nemůžeš mne porazit!“ zakřičel Pein na svého protivníka.
„Jen slova.“ odvětil mu v klidu Naruto. Cítil, jak z něj pomalu vyprchává život. Věděl, že tuhle bitvu musí ukončit dříve, než zemře. Jeho mysl dostala nápad.
„Sbohem.“ řekl s pohledem do očí všem třem osobám, které byly uvězněny v zemi. Dvě z nich se zděsily. Ta nejmladší se usmála. Tušila, že její otec bude pořád s ní. Ať už živý nebo mrtvý. Svým úsměvem mu dodala sílu na poslední jutsu.
„Já sám tě neporazím. V tom máš pravdu. Ale co když tě porazí něco, co nemůžeš zabít? Něco co jsi nezažil a já za to teď bojuji? Proti tomu není obrana.“ pousmál se na svého nepřítele Naruto a dal si pravou ruku k jedné ráně, ze které mu vytékala krev. Pein netušil, co chce Naruto dělat, ale rozhodně to vypadalo, že se mu do žil vlila nová síla.
„Už víš, co tě porazí? Prozradím ti to. Má krev. Krev, ve které je láska a přátelství. Tyhle city nemůžeš zabít. Neznáš je a já tu kvůli nim teď tady stojím.“

Druhá žena položila na hrob také květinu. Miloval její úsměv a tak se i přes slzy usmála, aby mu mohla udělat radost.

Pein stál, jako přikovaný. Proti němu stál muž a v ruce mu rotovala nashromážděná Chakra. Rasengan. Tenhle byl něčím zvláštní. Nebyla to jen Chakra, která ho tvořila. Byla to Narutova krev, která se točila nad jeho dlaní. Pein se jen ušklíbl.
„Tohle mě má zabít?“ vysmíval se Narutovi. Ten se nenechal vyvést z klidu. Rychlostí blesku se rozběhl k Peinovi. Po dvoudenní boji byl Pein unavený a jeho reflexi se výrazně spomalili, takže se nestihl uhnout. Rasengan se mu zabořil do břicha a Peinem projela taková bolest, jakou si nikdy ani nepředstavil. Oba muži se podívali do očí toho druhého a padli na zem. Jeden s pocitem úlevy, druhý s vztekem a nenávistí.

Třetí dívka přistoupila k hrobu. Všichni na ni soucitě pohlédli. Bylo ji teprve sedm let a už neměla otce. Dokonce ho viděla umírat. Ten, kdo čekal, že bude dívka na dně a v depresích, teď překvapeně zíral na to děvče. Na hrob svého otce položila čistě bílý oleandr a otočila se ke všem obyvatelům Konohy.
„Mnozí z vás, si teď říkají, že je škoda, že se už nevrátil, ale mohu vás ujistit, že on nikdy neodešel. Nikdy neoputil Konohu. Vždycky ji bude chránit. A ani smrt mu v tom nezabrání. Kdyby tu teď byl, řekl by vám neplačte a já vám to říkám také. Jednou se s ním všichni setkáme. Každý jednou zemřeme. Ale dokud budeme žít, tak se musíme starat o to, aby byl na světě klid a mír. Zlo se nedá vytrhnout i s kořeny. Nikdy si nesmíte říci, že žijete v dokonalém světě. Jen co na to pomyslíte, vrazí vám někdo kunai do zad, aby vás probral ze snu. Tenhle svět nemůže být dokonalý a táta to věděl. Přesto však se snažil držet zlo pod kontrolou. Prosím vás, jako jeho dcera, nezmařte jeho úsilí a můžete-li, vždycky zvolte cestu těžkou a správnou, než cestu jednoduchou a špatnou.“ Vesničané najdnou viděli, kolik toho zdědila po otci. Považovali ji za malou holku. Teď jim však vyrostla před očima a oni poznali, že se našla další duše, která spojí jejich cíle a bude jim doávat něději. Dívka se otočila ke hrobu svého otce a se širokým úsměvem zašeptala:
„Od rána do večera budu trénovat, jíst ramen a až se znovu potkáme, tak budu silnější než ty. Pozdravuj ode mě dědečka, tatínku.“