Vrátí se?

Konohu osvětlovaly blednoucí hvězdy a Slunce se mělo každou chvíli přehoupnout přes obzor. Paprsky se chytstaly pohladit tvář blonďatého chlapce, který seděl na skále a prohlížel si svou rodnou vesnici.

Odcházím na důležitou a nebezpečnou misi. Vím to již dlouho a přece jsem se nedokázal smířit s tím, že bych už nikdy nemusel spatřit mou ženu, dceru, přátele a další důležité lidi. Co když už nikdy neuvidím krásná místa plná vzpomínek? Nikdo mi nezaručí, že ještě někdy spatřím její bílé oči, že uslyším křik své dcery, že ucítím to povzbudivé stisknutí ramene. Třeba už nikdy nenavštívím hrob Třetího ani už se nepodívám na kamennou tvář svého otce, nespatřím milovanou Konohu a neuvidím zežloutnout lesy kolem. Ale třeba... třeba zbavím svět velkého nepřítele. Můžu zachránit spoustu životů. A nejen těch lidských. I zvířata umírají, stromy se zapojili do války. Prý jsem ten, kdo ho dokáže zabít. Nevím, je mocný. Jsem sice synem Čtvrtého, za senseie mám Sharingan Kakashiho, učil mě i Ero-sannin, můj nejlepší přítel je Uchiha, má nejlepší přítelkyně je lékařská kunochi s brutální silou, za manželku mám ženu z klanu Hyuuga, má dcera je nejtalentovanější kunochi od doby mládí Páté, ale kdo jsem já sám? Všichni ve mě viděli démona a když zjistili, že jsem syn Čtvrtého, tak mě s ním srovnávali. Kde kdo mi předhazoval, že můj nejlepší přítel je silnější než já. On ale zemřel. Vrátil se do vesnice. Chtěl být znovu šťastný a doma, ale nedokázal se dívat lidem kolem sebe do očí. Měl strach, co v nich uvidí. Bál se odvržení. Spáchal sebevraždu. Nechápal jsem proč. Teď to ale vím. Vím jaké to je, když máte strach, že vás okolí a vaši nejbližší odsoudí. I já se bál, že když tu misi odmítnu, tak mě lidi zavrhnou. Každý den se mě ptali, jestli jsem se už rozhodl. Nakonec jsem tu misi přijal. Můžu chránit budoucnost těch, na který mi záleží. Ale za jakou cenu. Možná už je nikdy neuvidím. Když zemřu a můj nepřítel přežije, budou první, koho zabije. Můžu si dovolit takhle riskovat?

První sluneční paprsky dopadaly na Konohu, která se chystala na nový den.

Přiznávám, že se bojím. Ale vím, že není čeho. Vždyť jsou jen dvě cesty a na každou z nich v životě vstoupím nebo už jsem vstoupil. Výhra nebo prohra. Život nebo smrt.

Po chlapcově tváři stekla jediná osamělá slzička. Sluneční paprsky jako by zrychlily svou pouť k chlapcově tváři. Chtěli osušit tu slzu. Chtěli ho pohladit, uklidnit a zahřát. Něco ale kazilo jejich snažení. Z čistě modré oblohy se na zem začali snášet drobné kapičky vody. Zatímco paprsky se snažili osušit chlapcovu tvář, déšť mu ji smáčel dál. Chlapec neustále sledoval Konohu, která se v ranním světle a pokryta drobnými kapkami deště, lehce třpitila.

I nebe už pláče. Ví, že zemřu.

Chlapec potřásl hlavou.

Na co to zase myslím? Nebe sice pláče, ale smíchy. Směje se mým starostem. Jak jsem o sobě mohl pochybovat? Já musím vyhrát! Chci a musím. Vyrazím radší hned. Měli mi přidělit tým, ale nechci vystavit nebezpečí další lidi. Pátá jistě nebude souhlasit. Radši ji svůj odchod hlásit nebudu, zlobila by se.

Déšť ustal. Chlapec se zvedl ze země, dal si ruce za hlavu, zavřel oči a nechával Slunce, aby mu osušilo tvář. Nevšiml si očí, jenž ho sledovali z houští. V očích byla starost, ale i pochopení. Žena váhala zda promluvit nebo ne. Nakonec nechala vítr, aby odvedl svou práci.
„Ty to dokážeš a až se vrátíš bude tvé hlava vytesána vedle mé. Ráda ti předám vládu nad Konohou, Rokudaime Hokage.“ zašeptala žena a zmizela. Její slova se po větru dostala až k chlapcovým uším. Ten se jen usmál.
„Měl by ses začít bát, Peine. Uzumaki Naruto se rozhodl tě zabít a já svá slova zpět neberu.“ Chlapec se otočil zády ke své rodné vesnici a běžel vstříc největšímu boji v dějinách shinobi. Vrátí se?