愛 - ep.11 - Sama...?!

K zemi padne bezhlavé tělo posledního Uchihy. Had se rozdělí na 12 menších a ti se poslušně vrátí na své původní místo. Ucítím příval energie. Chakra, kterou měl Uchiha mladší, kekkei genkai, kterou vlastnil... se nyní stala součástí mé, což znamená...zabila jsem Itachiho...člověka, pro mě velmi důležitého...někoho, koho jsem měla ráda...
..."Mangekyou Sharingan..."
Ano, funguje to...

Po určité době,u Neko doma, odpoledne, Konoha

Sedím na posteli a přemýšlím. O svém životě, o tom jak jsem si ho zničila...nebo spíš, jak mi ho zničil ON...!
Přemýšlím, jakto že je mi tolik líto, že jsem se rozešla s Nejim...nebo spíš on se mnou.
Přemýšlím, jak zkrotit toho démona...Nekrochiho...sebe...
Nevšimnu si, že se otevřou dveře a vstoupí Naruto.
"Neko...?Můžu s tebou mluvit...?" zeptá se mě nesměle Naruto, kterej ani nevim jak se tu objevil.
"Ale jo..."
"Ty to máš taky v sobě...?"
"Co prosím...?" Ví to, viděl to...proč se se mnou teda baví...? Ostatní už přestali...teda ne že by se to podle Sakury dalo posoudit, ta se se mnou nebaví nikdy...
"No...démona..."
"Jakto, že o tom mluvíš tak otevřeně? Proč se mě nebojíš? Jako ostatní..."
"Protože ve mě," usměje se smutným úsměvem,
"ve mě je Kyuubi."
Devítiocasý liščí démon...? V něm?
"Tak to máš ještě dobrý," teď smutný úsměv brázdí mou tvář. Nechápu, proč se mu svěřuju, ale mohl by mi možná pomoci...
"protože ve mě není démon zapečetěný..."
"Není?"
"Ne... to já sama jsem ten démon...!"
Narutovi překvapením klesne čelist.
"Cože...?!"
"Nemusíš mi věřit... ale jsi první člověk, kterému jsem se s tím svěřila..."
"Nikomu to neřeknu...vyhnali by tě z vesnice..."
"Děkuju ti Naruto... máš dobré srdce."
Naruto se začervená, čehož si vžimnu ihned.
"Nezajdeme na ramen?" navrhnu.
"No...dobře..."

Pozdní odpoledne, před Ichiraku ramen, Konoha

"Tak se měj Naruto, musim ještě něco vyřídit. A dobrou noc...!" usměju se na blonďatého chlapce, který zamíří k domovu.
Já naopak naberu směr směrem k Ino.
"Ahoj," pozdravím, ale Ino mě odbyde ještě dřív, než stačím říct cokoliv jiného.
"Vypadni a už se tu neukazuj! Zabilas mi Sasukeho...!"
"Promiň..."
Tolik k takzvané kamarádce. Už žádnou nemám...!
Nevím proč, ale napadne mě jít...za Nejim...
"Ahoj, je..."
"Ano, Neji je doma, ale pochybuju, že tě bude chtít vidět," odpoví Hinata na mojí ještě nevyřčenou otázku.
Nevnímám ji a jdu směrem k Nejiho pokoji. Cestou si všimnu Naruta, chrápajícího na gauči. Takže spolu nakonec začali chodit...!
Otevřu dveře.
"Ahoj," pozdravím.
Neji sedí na okenním parapetu a dívá se na vesnici. Ignoruje mě.
"Neměla jsi sem chodit, Neko...
"Proč...? Já...musela jsem...tolik...chybíš mi... je mi líto..."
"Mlč..."
Přistoupí ke mě a políbí mě. Smutný polibek, jako kdyby poslední...
Beze slova mě vyprovodí za dveře.
"Sbohem Neko, už se nevracej..."
a pak zavře dveře.
Vyjdu z jeho domu a pláču.

Bloudím městem a stále pláču.
Pak mě napadne další osoba...poslední naděje.
Zaklepu na dveře.
"Neko, co tu děláš...?"
"Sensei, neměl byste chvíli...?"
Kakashi při pohledu na můj zmučený, uplakaný obličej úplně zapomene,
že je:
1)totálně bez masky XD
2)pouze v kalhotech od pyžama
a odpoví: "Jasně, pojď dál..."
"děkuji..."
Kakashi mě usadí do měkkého křesla a podá mi hrnek teplého čaje.
Potichu usrkávám a sleduji ho, jak uklízí Icha Icha Paradise někam do knihovny, plné podobných knížek.
Pak se posadí naproti mě.
"Tak povídej," vyzve, "co se stalo...?"
"Já už dál nemůžu...!" nevydržím a znovu se usedavě rozpláču.
Přistoupí ke mě a obejme mě.
"To se spraví," utěšuje mě a hladí po vlasech.
Pohlédnu na něj uslzenýma očima.
"Nespraví...zabila jsem ho...a teď...mám..." koktám, jak se mu chci a nechci se vším svěřit.
Položí hrnek, který jsem až doteď svírala v ruce tak pevně že málem praskl na sůl. Pak si mě posadí na klín jako nějaké malé dítě...nebo...
"Nejdřív se uklidni a ujasni si, jestli se mi svěříš nebo ne..." řekne mírným, tichým a u něj tak trochu nezvyklým hlasem.
"Já...zabila jsem Itachiho Uchihu... a pak Sasukeho... jeho chakra se stala součástí mé, protože jsem použila Orochi no jutsu...a teď se stalo, že ač jsem ho nechtěla mám..."
"Chápu," přeruší mě,
"cením si toho, žes mi to řekla. A nedělej si s tím starosti...nemůžeš za to, neovládala ses..."
"Jste na mě tak milý, sensei..."
Jemně mě polží na gauč a přikryje dekou.
"Kdybych byla klon," pokusím se o žert,
"Tak bych nejspíš požadovala pusu na dobrou noc."
Jaké je však moje překvapení, když to Kakashi nepochopí jako žert, nýbrž...
"jak si přeješ..."
a opravdu mě políbí.
"A teď už spi..."
A pak opustí místnost...