Pod nadvládou Yin 01: Tajemná neznámá

Toto je pokračování mý předešlý FF Sama proti všem. Jestli si to nečetl(a) nevadí, během příběhu se bude často mluvit o minulosti, takže se nemusíš bát že by ses ztratil(a) . Příběh se odehrává 3 roky po tom co Yoshino zemřela, tzn. Narutovi je 19 atd. atd. A ještě něco: Kakashi, všichni 3 Sanninové, Orochimarovo podřízení a Akatsuki sou MRTVÝ!!! (viz předchozí FF ) Tak přeju příjemný čtení!

Byla už noc a Konoha poklidně spala. Na nebi svítil jasný, kulatý kotouč a svítil dospělé dívce na cestu. Byla celá zahalená do černého hábitu s velkou kápí na hlavě. Vůbec jí nebylo vidět do obličeje. Mít kosu, vypadala by jako smrtka. Velice tiše se procházela prázdnými ulicemi vesnice. Pokaždé, když vstoupila do stínu vytvořeného některou z budov, s ním splynula v jedno, jako by byla jeho součástí. Ani ten nejvycvičenější ninja by nemohl slyšet její tiché kroky. Náhle vyskočila na jednu z budov. Byla to ubytovna. V jednom pokoji tvrdě spal blonďatý chlapec, přibližně v jejím věku. Pozorně si ho prohlédla. Už dlouho neviděla jeho obličej, snad na něj dokonce zapomněla, ale nyní se její vzpomínky začaly vracet. Chlapec se převrátil na druhý bok. Neznámou to však ani trochu nevyvedlo z míry. Věděla, že nemá ani ponětí o její přítomnosti. Náhle zmizela a objevila se na terase jednoho domu. Uvnitř pokoje dřímala růžovláska. Vypadala sice klidně, ale ona tušila, že má neklidné sny. Ne, ona to věděla. Všimla si, že má pod polštářem schovaný kunai, pro všechny případy. Znovu se vypařila a tentokrát se zjevila na silné větvi jednoho stromu. Přímo před ní se rozléhalo velké sídlo třetího nejmocnějšího klanu ve vesnici, ale zato jediného nevyvražděného. Zaostřila svým levým okem a porozhlédla se. Tu v jednom pokoji spatřila tmavovlasou dívku. Ta měla sny příjemné. Náhle se zavrtěla. Dívka na stromě zahlédla, jak pootevřela oči, ale hned je zase zavřela a spala dál. Tajemná neznámá se opět objevila na jiném místě. Tentokrát to byl parapet okna dalšího klanu, avšak ne tak mocného. Tam, ve velké posteli, spal chlapec a po jeho boku ležel obrovský pes. Za ta léta snad ještě víc vyrostl. Dívka si je se zájmem prohlížela. Najednou se pes probral. Strnul, ale pak nadšeně zavrtěl ohonem, až to chlapce shodilo z postele. Pes se užuž řítil k oknu, když cizinka zmizela. Zklamaně se opřel předními prackami o parapet a zakňučel. Chlapec se polámaně zvedl a přistoupil k oknu.
"Co je Akamaru?" zeptal se mrzutě.
Pes k němu otočil hlavu a něco zaskučel. Chlapec se vyklonil z okna.
"Co že cítíš? Psa?"
Náhle ho do nosu udeřil tak silný pach, že se musel vrátit zpět do pokoje. Byl to zaručeně zvířecí pach. Snad byl dokonce skutečně psí, ale něco tu nesedělo. Přišlo mu to podivné, ale cítil směsici psa, člověka a ještě něčeho jiného, pro co však neměl dostatek informací, aby to mohl přesně určit. Po dlouhé chvíli větření, čmuchání a různého jiného čenichání to oba vzdali a znovu ulehli do postele. Chlapec usnul hned po pěti vteřinách, ale pes stále ležel se vztyčenou hlavou a pozorně naslouchal. Asi po čtvrt hodině konečně složil hlavu mezi přední tlapy a pomalu zavřel víčka.
Pro tentokrát zmizela dívka z Konohy úplně a zavítala do Suny. I tady se pohybovala velice tiše a pozorně vnímala jakýkoliv zvuk. Najednou se prudce zastavila a zavětřila. Zrychlila krok a schovala se mezi stromy. Právě včas. Ulicemi se procházel ještě jeden člověk a zřejmě taky nemohl spát. Byla dostatečně daleko, aby ji nemohl spatřit, ale přesto viděla, že je to muž, přibližně v jejím věku, je vysoký, má červené vlasy a velkou hnědou nádobu na zádech. Ale ten se náhle zastavil a podíval se jejím směrem. Dívka strnula. Bylo naprosto vyloučené, aby ji spatřil! Chlapec se po chvíli znovu otočil a pokračoval v cestě. Neznámá na vteřinu zaváhala, ale pak se dala do pohybu a opatrně se vydala za ním. Snažila se splynout s okolím a prozatím se jí to dařilo. Ani si to neuvědomila a o to bylo větší překvapení když zjistila, že jsou na malé mýtince s obrovskou skálou uprostřed. Toto místo už hodnou dobu neviděla. Skryla se asi 60 metrů od skály a pozorně chlapce sledovala. Ten se před skaliskem zastavil a nechal se pískem vynést vzhůru. Byla to neuvěřitelná rychlost a dívka si teprve teď uvědomila, že určitě není jediná, kdo se výrazně zlepšil. Posadil se a vzhlédl k měsíci. V jasném světle mu teď bylo vidět do obličeje. Byl to vlastně dospělý chlapec. Určitě mu nemohlo být víc než jí. Jeho kůže měla světlejší barvu a co dívku udivilo, že už nemá ty temné, černé kruhy pod očima. Také znak na jeho čele se změnil. Sice ne viditelně, ale přesto to jeho blízcí také zaregistrovali. Ona moc dobře věděla, že všechny tyto změny jsou kvůli ní. Chlapec dlouze vydechl a tím upoutal její pozornost. I přes tu dálku mu viděla do očí. Byly takové...jiné. Plné zlkamání, smutku a hlavně...bolesti. Odtrhl oči od měsíce a podíval se kamsi do prázdna.
"Ach Yoshino. Tolik mi chybíš..." řekl smutně.
Normální člověk by to rozhodně nemohl slyšet, ale dívka ta slova slyšela jasně a zřetelně. Dokonce zřetelněji, než by jí bylo milé. Padl na ni smutek. Tak náhle a nečekaně, až ji to samotnou překvapilo. Když byla pryč, velmi často vzpomínala, ale teprve teď se jí chtělo opravdu brečet. Byla své jediné lásce tak blízko a přitom tak daleko. Stačilo by málo a oba by byli zase šťastní, zase by byli spolu, tak jako dřív. Tolik postrádala jeho pohledy, jeho doteky a jeho polibky. A přitom je od sebe dělilo pouhých pár desítek metrů. Avšak dívce to připadalo mnohem, mnohem víc. Tolik se jí chtělo brečet, ale nešlo to. Snad zapomněla, jak se to dělá, snad jí nebylo dopřáno, aby se zbavila té mučivé zátěže, ale náhle, jako by jí vyschly všechny slzy. Copak jí ani trochu nezbylo pro člověka, kterého milovala víc nežli svůj život? Zřejmě ne. Ještě chvilku se tam tak na něj dívala, pak se otočila a vydala se vstříc hlubokému lesu.