Minatova povinnost 3

Část druhá - Tady

Část třetí - Devět démonů

Naruto si užíval konce dne a hlavou se mu honily myšlenky. Ty hřejivé myšlenky na budoucnost, minulost, a hlavně, na přítomnost. Všechno viděl tak optimisticky, až ho to přimělo k úsměvu. Dnešek už končil, a on měl v hlavě spoustu nápadů, jak strávit další schůzku. Dopodrobna věděl, co má jeho Sakura ráda. Znal ji do poslední chyby, kterou ale nevnímal. Na co?
Najednou uviděl bránu vedoucí do vesnice. Do té vesnice, která pro něj byla tak důležitá. Často se mu zjevoval obraz sama sebe, v plášti, který na zádech měl velkými, důstojnými znaky napsáno „Rokudaime Hokage“. Ten plášť by nosil neustále. Jako jeho otec. Vždy, když v kanceláři uviděl Tsunade, trošku ho štvalo, že ona ten svůj odložila do skříně. Kdyby mu ho alespoň někdy půjčila … Ale ne. Když se jí zeptal, zatvářila se, jako by se jí zaběhl TonTon a právě ho honili psi klanu Inuzuka.
Znovu objal Sakuru a spokojeně vydechl.
„Všechno je tak fajn …“ pomyslel si.
Nejspíš to však zakřikl. Okamžitě se mu začal svírat žaludek. Ten pocit … Požáru? Jeho ruce rychle zeslábly a roztřásly se.
„Něco se děje!“ nabádaly ho myšlenky a on se soustředil na ten oheň v sobě.
„Co …“ zasípal a klekl vysíleně na zem.

Znovu se tam objevil. V té místnosti, před tou ohromnou branou. Stál před ní a nechápal, jak to, že to tu všechno ještě je. Kyuubi byl pryč, klec byla otevřená a všude se líně povalovalo oranžové světlo. Strhnutá pečeť se máčela ve vodě nedaleko.
„Proč tu jsem?“ slyšel své vlastní myšlenky odrážející se od stěn. Opakovaly se, jako ozvěna. Ozvěna, která mu znovu a znovu připomínala, co se děje. Snad, aby si tenhle zážitek na věky vštípil do paměti.
Text se naráz změnil.
„Je všechno špatně?“ vykřikovala ozvěna jeho hlasem. Oranžové světlo začínalo zářit stále víc. Naruto si musel zakrývat zrak.
„Chci pryč!“
Chakra pálila. Zadírala se do kůže, jako by se ji někdo snažil vdrápat mu ji do těla. Nechápal, co se to děje. Tohle místo už neměl nikdy vidět. Místo, které před rokem naposledy vítězně opustil. S pomocí svého otce. Už nemusel Kyuubiho prosit o pomoc. Vypadalo to, že si chakra dělá co chce. Měla ho přece poslouchat, ale teď ... Jako kdyby ho chtěla potopit uvnitř sebe.
„Neeee!“ zaznělo tichem a Naruto zavřel oči. Tak strašně pálily, tím světlem i horkem. Jakoby to nebyla chakra, ale oheň. Oranžová mu utkvěla za zavřenými víčky. Zatápal v prázdnu a jeho ruka dopadla na chladný kov.
„Tyč?“ zaslechl sám sebe a pomalu, opatrně otevřel oči. Nemohl uvěřit tomu, co se před ním vynořilo. Stál, jakoby přikovaný, za tou bránou. Na straně, ze které se na něho kdysi díval Kyuubi svým vražedným pohledem. Dveře byly zavřené, ale pečeť se stále povalovala pár metrů vepředu. Kolem něho byla tma, která zvláštně ustupovala tam, kde brána končila.
„Mělo by to jít snadno otevřít, pečeť to přece nedrží …“ pomyslel si a zkusil tyčemi zalomcovat. Nic se však nedělo. Jako kdyby byly dveře přitavené k podlaze. Na druhé straně byla všechna bublající oranžová chakra. Venku. Unikala směrem nahoru. Ke stropu, který byl vysoko, až se ztrácel ve tmě. Tak jako Naruto. Od jeho očí se odráželo světlo. Stále lomcoval mříží, uvězněn ve svém vlastním nitru.
„Pusť mě ven, dattebayo!“ křičel neznámému nepříteli. Svými vlastními ústy, ozvěna se neozvala. Jakoby ho zatratila. Najednou si vzpoměl, kde předtím byl. Se Sakurou. Začal se bát. Ne o sebe, ale o ni. Měl špatný pocit. Podíval se směrem vzhůru.
„Sakuro-chaaaaaan!“ zakřičel a začal se dusit horkým vzduchem. Ztrácel vědomí. Jeho tělo se po mřížích pomalu svezlo na zem. Do tmy.

Už ho nic nepálilo. Všechno bylo v pořádku. Znovu slyšel hlasy a jeho čich rozpoznal nemocniční pach. Omdlel? Co se vlastně stalo? Pamatoval si, jak málem uhořel. Uvnitř sama sebe. A potom … Jakoby se ztratil. Za bránou, kde vůbec neměl být. Rozhodl se otevřít oči. Pomalu se mu odkrývala tvář Tsunade. Skláněla se na ním a když se na ni najednou podíval, lekla se a rychle se narovnala. Založila ruce v bok, aby neztratila svůj přísný vzhled. Snažila se zamaskovat, že o něj měla strach. Jiraiya se opíral o okno a díval se někam dolů. Vypadalo to, že nevnímá.
„Takže už ses probudil?“ zazněl Kakashiho hlas. Ten seděl na vedlejší posteli a před obličejem měl, jako vždy, svou knihu. Fialovou - Jiraiya nedávno vydal nový díl. Oko však nezkoumalo řádky, ale pozorovalo Naruta. Bedlivě, obezřetně. Připraveno na vše. Co se vlastně stalo? Naruto se pokusil posadit, ale překvapivě ho bolely břišní svaly. Podařilo se mu to s námahou a vyčerpaně se podíval na Tsunade.
„Naruto … Pamatuješ si něco?“ zeptala se s obavami ve hlase.
„Ne …“ přiznal chlapec. Z toho, co dělal ve skutečnosti, si nepamatoval opravdu nic.
„Jenom … Byl jsem ve svém nitru-ttebayo. A … Nevím proč, ale byl jsem na místě Kyuubiho,“ řekl se skleslým pohledem.
„Co, co? Kyuubi? Kde?“ probudil se náhle Jiraiya. Předtím doopravdy spal. Tsunade ho nemilosrdně praštila po hlavě a tím ho vrátila do reality.
„Byl na místě Kyuubiho,“ zopakovala netrpělivě. Sannin musel být seznámen se situací. Jiraiya o Narutově nitru věděl nejvíc ze všech. Učil ho totiž, jak démona ovládat.
„Za tou klecí, Naruto?“ podíval se na chlapce a okamžitě se z něj vytratily známky únavy.
„Jo-ttebayo ..“ zašeptal mladý shinobi.
Jiraiya se zamyslel.
„Hmm … To není dobré.“
„A o čem si myslíš, že jsme se celý ty tři dny bavili?“ procedila skrz zuby Hokage.
Naruto nadskočil a podíval se na ni.
„Tři dny?“
„Ano, spal jsi celé tři dny.“
Naruta ovládly myšlenky. Tři dny spánku … To muselo být … Ohromné. A špatné …
„A co se dělo předtím? Ví to někdo?“
Tsunade se zahleděla do země. Bude to těžké, vysvětlit mu to.
„Naruto, Sakura říkala, že-“
„Sakura-chan! Dattebayo! Co se s ní stalo?“
„Sakura, byla zraněná.“
Chlapec sklopil zrak.
„Mnou?“ zešeptal své přikrývce a Tsunade se odvrátila.
„Prý … Prý jsi vypadal jako tehdy, když tě Kyuubi ovládal. Kolem tebe ohromné množství chakry. Červené oči. Síla … Nebezpečná síla.“
Naruto ztěžka polkl. Myslel na to nejhorší.
„A stalo se někomu něco-ttebayo?“
„Byla vážně zraněná. Ještě že byl nedaleko Yamato. Kdyby nebyl, asi by zemřela.“ znovu se odtrhl Kakashi od Icha-icha paradisu.
Chlapec zůstal zírat s pootevřenými ústy. Málem ji zabil? Vždyť přece … Už se to nemělo dít! Málem ji zabil … Málem …
„Ale je v pořádku. Operovala jsem ji a teď se doléčuje doma,“ přerušila Tsunade proud jeho úvah.
„A co se stalo-ttebayo?“ zakřičel Naruto úzkostlivě. „A co se děje teď? Sakra!“
„Počkej, až se vrátí Kushina. Už by měla každou chvíli přijít,“ řekl Jiraiya a zahleděl se z okna. Doufal, že se mýlili.
Minuty se vlekly. Pomalu. Jakoby je někdo naschvál zdržoval. Nebo je snad zadržovala situace? Naruto tikot hodin nevnímal. Vnímal jen to znepokojení, které se v něm objevilo. A tlukot vlastního srdce. Málem ji zabil! Musí, musí ji navštívit! I když mu to nikdo nedovolí, musí jít! Zatratila ho za to? Zavrhla ho? … Z oka mu unikla slza, kterou se snažil zamaskovat. Rozhlédl se po pokoji. Vypadalo to, že každý si všímá jenom svých myšlenek. Také byli znepokojeni. Znovu, znovu kvůli němu. Dělá všem tolik problémů … A hlavně jí. Byl to doopravdy konec? Bude ho ještě někdy chtít vidět?
Dveře se prudce otevřely a dovnitř vtrhla Narutova matka. Zrychleně dýchala, všechno asi provedla ve hrozném spěchu. Podívala se na postel a zavýskla.
„Naruto! Jsi vzhůru!“ Rozběhla se k němu a objala ho.
„Ani nevíš, jaký jsem o tebe měla strach!“ řekla a hladila ho po vlasech. Znovu se usmívala. A tím nutila usmívat se i jeho. Zase, konečně. Měl alespoň o trochu lepší náladu. Sedla si vedle něho na postel a podívala se na Tsunade. Ta sebou trhla, nenadálým vyrušením.
„Kushino! Už jsi tu? Tak co, našlas to?“ zeptala se rozrušeně. Jiraiya se přestal dívat z okna a otočil se. Jeho pohled teď spočinul na lejstrech, které kunoichi ve spěchu odhodila na přikrývku, když běžela obejmout svého syna. Málem tím zasáhla Kakashiho, který se stále tvářil uraženě. Kushina opatrně posbírala všechny svitky a omluvně se na zamaskovaného shinobi usmála. Dokumenty podala Tsunade a ta se do nich okamžitě začetla.
„Tak jak to vypadá, Kushino-san?“ zeptal se Kakashi a definitivně zavřel svou knihu. Stejně už ji delší dobu nevnímal. Tsunade svitky prolítávala očima.
„Špatný … Špatný, špatný!“ šeptala rozrušeně. „Kushino, prosím, řekni jim to.“
Naruto naprázno polkl. Špatný?
„Ano, Tsunade-sama,“ odpověděla Kushina a sklopila svůj zrak k zemi. Už se netvářila tak optimisticky. Nálada se jí změnila ze vteřiny na vteřinu. Když si vzpomněla, na to, co mu musí vyprávět.
Nadechla se a začala.
„Víš, když jsme před měsícem já, Sakura a Shizune dělaly pořádek v nedávno objevených, velice starých dokumentech, něco jsme našly, ale nevěnovaly jsme tomu příliš pozornosti. Přišlo nám to jako stará báchorka. Podle množství prachu to tak muselo připadat všem, co to kdy našli. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Teď mi to ale přijde až moc reálné.“
Narutova matka se odmlčela. Sevřelo se jí hrdlo a nechtěla ukázat své obavy. Tsunade vycítila její pocity a pokračovala za ni. Chápala, že musí být rozrušená. Je to přece její syn. Dlouho hledaný syn …
„Podle toho svitku, kdysi dávno, když teprve vznikal svět ninjů, žilo devět velice silných shinobi. Byli velice mocní, a všichni se jich obávali. Neuvěřitelné množství chakry, které je naplňovalo, používali každý k něčemu jinému. Někdo aby pomohl lidem, někdo, aby si je podrobil. Normální člověk se jim nemohl postavit. Náhle se ale všechno začalo měnit. Když má obyčejné tělo strašně velkou chakru, nemůže ji ovládnout dokonale. Nejde to. Taková ohromná chakra, jakoby měla vlastní rozum.“
Naruto si vzpomněl na to, co ta jeho, oranžová, dělala před klecí. To ona ho tam zavřela?
„Postupně ovládla všech devět shinobi a udělala z nich démony. Jejich duše zčernaly, a síla vzrostla ještě víc. Jednoocasý mýval, dvouocasá kočka, trojocasá ryba, čtyřocasá ještěrka, pětiocasý pes, šestiocasá lasička, sedmiocasý jezevec, osmiocasý had a konečně, devítiocasá liška. Všichni nad sebou ztratili kontrolu a odevzdali se světu stínů. Takhle vznikli bájní démoni,“ dokončila Pátá a předala slovo zpátky Kushině. Naruto pomalu chápal, co tím chtějí říct, ale bál se přiznat si to. Kushina se na Naruta podívala a v očích měla slzy. Setřela je, a pokračovala pevným hlasem.
„Nikdo nemůže žít s tak ohromnou chakrou. Ovládne ho.“
Naruto pootevřel ústa. Měla pravdu.
„Takže … Takže se ze mě taky stává démon-ttebayo?“
Kushina se odvrátila.
„Ale neboj. My něco vymyslíme. Musíme …“ Hlas se jí zlomil. Naruto se zadíval do prázdna. Začal pochybovat. Doopravdy to jde zastavit?

***
Trošku jsem se rozepsala xD
Pokračování: Co dál?