Cesta 001 - Probuzení

První, co uviděl, byla tma. Černá prázdnota a ticho, moře, které ho uvěznilo ve studené hlubině. Potom zaslechl nepatrný šelest, ale nebylo to šumění vln narážejících na pobřeží. Měsíc ozářil vodní hladinu... a tísnivý sen se rozplynul.
Uvědomil si, že nepříjemná vlhkost jsou kapky studeného potu a zvuk doléhající k jeho uším pravidelné oddechování spící dívky. Pomalu otočil hlavu. Krásná. Odhrnul Kayo pramínek vlasů z obličeje, pak opatrně, aby ji nevzbudil, vstal. Tiše odsunul shoji na levé straně pokoje a vykročil do zahrady.
Otřásl se zimou, když chladný noční vánek osušil orosené čelo. Zhluboka se nadechl a zavřel unavené černé oči...

Je každá volba takhle těžká? Každé loučení tak bolestivé? Tlukoucí srdce, rozklepaná kolena, třeštící hlava, splašené myšlenky... Ještě je čas, čas na rozmyšlenou, ještě se můžu obrátit zpátky.
Ne, rozkázal si tmavovlasý mladík ve zšeřelém pokoji, ne, rozhodnutí už padlo. Na stůl položil dopis a láskyplně přejel jméno na obálce. Sbohem, zašeptal a rázným krokem vyšel z tmavé místnosti. Sbohem, znělo mu v uších, když procházel kolem kuchyně. Nelítostný plamen spaloval jeho nitro, jak míjel obrazy svých předků na zdech v hale, sbohem. Sbohem, křičelo celé jeho tělo ve chvíli, kdy stanul na verandě.
Nechal za sebou rodný dům, svoji čtvrť, všechny důvěrně známé uličky a náměstí. Opouštěl své útočistě, svět, ve kterém vyrůstal, svůj ukryt, místa, která znal a miloval. Opouštěl poslední ochranu před zlem, co číhá venku, ...odcházel z domova.
U brány vesnice se zastavil. Jakmile projde těmi vraty, nebude už cesty zpět. Začne nová kapitola jeho života. V očích jeho milovaných z něj bude nukenin, uprchlý ninja. Zrádce a zbabělec. Už nikdy je neuvidí... Zhluboka se nadechl a zavřel unavené černé oči...

Tehdy jsem udělal ten poslední krok. Podíval se na nebe ozářené miliony hvězd. Stejné hvězdy svítí nad Konohou. Jestlipak se na ně někdo dívá, anebo všichni spí? Vzpomene si ještě někdo na ztraceného Shinobi, malého génia, člena elitních jednotek ANBU, přítele, syna a bratra? Z domu se ozval slabý vzdech. Poslední pohled na stříbrný měsíc a líně plynoucí mraky. Sbohem, zašeptal, když zasouval tenkou stěnu z rýžového papíru.
Kroky bosých nohou na dřevěné podlaze, zašustění bílých přikrývek.
„Děje se něco?“
„Ne, všechno je v pořádku. Klidně spi,“ odpověděl mladý muž a políbil svou ženu do vlasů.
„Itachi...“
„Hm?“
„Miluju tě.“
Pevně ji objal. Po tváři se skutálela slza a pomalu se vpíjela do polštáře...