Loučení a návraty 10

A jsme u desítky ... ;)

Sasuke
Čas, který právě nadešel.
Teď, po spoustě týdnů hledání… Kdy občas měl chuť s tím praštit, týdnech úmorné a často beznadějné práce, kdy jediné, co ho táhlo dál, byl slib který dal Sakuře. Slib, a také přátelství které k Narutovi i po všech těch letech cítil. Přátelství, které už prošlo tolika zkouškami… a právě procházelo tou poslední. Tou nejdůležitější. Zvládne ji?

Naruto
Osm měsíců. Tak dlouho byl pryč. Osm měsíců tréninku, sílení, vzpomínek, měsíců bolesti… a co si namlouvat, měsíců útěků.
Jo, pomyslel si Naruto. Protože přesně tak to bylo. Utíkal před minulostí, před bolestí, která by ho v Listové čekala… Má takový útěk smysl? Ne, nemá… Před sebou nelze utéct. Bál se budoucnosti a nenáviděl minulost. Má to cenu? Minulost utváří přítomnost a na té závisí budoucnost. Minulost přece změnit nelze… ale přítomnost a budoucnost je jen na nás.
Vzhlédl. Byl v lese, na tvář mu dopadal jemný paprsek slunce, který si našel cestu hustými korunami stromů. Nepatrně pohnul hlavou. Zářivý pruh světla ho jakoby pohladil po tváři.
Přítomnost je jen na nás. Vzpomněl si na větu, kterou kdysi řekl Sakuře. To my určujeme cestu, po které jdeme, jen my a nikdo jiný… Ano, určujeme vlastní cestu. To důležité slůvko vlastní. Ale naše cesty se kříží a proplétají s cestami ostatních. A právě na těch „křižovatkách“ je místo, kde naše vlastní pravidla přestanou platit, kde náš další směr závisí na směru té další cesty. Sakura se rozhodla, že ta její cesta bude jiná než jeho, a proto on musel svůj směr změnit… ale proč nad tím vlastně přemýšlí? Jakoby tím mohl něco změnit…
Ne. Přemýšlením skutečně nic nezmění. To my určujeme cestu, po které jdeme, jen my a nikdo jiný… Křižovatky… Cesty… To všechno je pravda. Ale taky platí…
„Nikdy se nevzdám!“ zakřičel nahlas.
Usmál se. První úsměv po mnoha měsících. Jako by se najednou probudil z nějaké noční můry, jakoby si najednou uvědomil, že žije. Ano, může tady jen tak sedět a přemýšlet nad tím, jestli opravdu ovlivňujeme naše cesty nebo ne… Anebo ji skutečně může ovlivnit.
Prudce vyskočil. Možná, že Sakuru ztratil… Sakura. Jediná věc, na které mu záleželo víc, než na jeho snu… rychle zavrtěl hlavou. Na ní nemyslet, poručil si. Příliš to bolí.
Ji ztratil… ale svůj sen ne. Pořád může ochraňovat ostatní, stát se Hoka… zarazil se. Hokage… stát se jím… Pohlédl směrem ke slunci. To zmizelo za mrakem. Paprsek už nezářil. To by znamenalo vrátit se do vesnice… Je na to připravený? Co když-
„Naruto…“ V Narutovi zatrnulo. Ten hlas, to byl…
„Naruto!“ ozvalo se znovu, mnohem hlasitěji.
Naruto se pomalu otočil.

Sasuke
Otočil se. Sasuke na něj pohlédl. Blond vlasy, jako obvykle rozcuchané, měl delší než si pamatoval. Sasuke přistoupil blíž. Jeho bývalý přítel se ani nepohnul.
Chvíli tam tak stáli, dívali se na sebe, a ani jeden z nich nepromluvil. Jak to připomínalo tu scénu, tehdy, když se Sasuke vrátil do Listové. Tehdy nevěděl co říct… ale dnes najde slova lehce. Zahleděl se Narutovi do očí. Jeho oči… už nebyly jako dřív. Jejich šťastný modrý pohled plný odhodlání, lásky a soucitu…byl pryč. Jeho tvář už nebyla tou, kterou si pamatoval. Ta radost ze života, energie, která se v ní dříve zračila, tam už nebyla. Teď to byla tvář člověka, který byl plný zoufalé bolesti, beznaděje, vzteku nad vlastním životem a také podivné lhostejnosti.
Takhle Naruta neznal.
Děsilo ho to.

Naruto
Sasuke…Uchiha Sasuke. Co ten tady dělá? Proč přišel? Nechápal to.
„Co chceš?“ zeptal se, trochu roztřeseným hlasem. Hlasem, ze kterého čišel neskrývaný vztek. Až se sám sebe leknul. Ještě před chvilkou…

Sasuke
„Co chceš?“ Jeho hlas… zněl tak cize… Tak chladně, až nenávistně… To ho to až tak vzalo?
„Naruto, já…“ snažil se dodat svému hlasu na jistotě. Teď jde o hodně.
„Chci… Chci tě přivést zpět. Domů.“

Naruto
Čekal… co vlastně čekal? Cokoli, jen ne tohle. Domů… To má být výsměch? On přece žádný domov nemá, už ne… Kvůli němu. Oči se mu vztekle zúžily. Mlčel.

Sasuke
Nic na to neřekl… Třeba mi nerozuměl, pomyslel si Sasuke. Sám věděl, jak bláhová ta myšlenka je.
„Řekl jsem, že tě chci-“
„Slyšel jsem,“ přerušil ho shinobi. Sasuke se zarazil. Měl nejasné tušení, že se věc možná nebude vyvíjet tak, jak by si býval přál….

Naruto
Chce ho přivést zpět. Chladně se ušklíbnul. Tohle už je trochu ohraná písnička, pomyslel si.

Sasuke
Přistoupil o další metr blíž. Teď od sebe byli vzdáleni pouhých pár desítek centimetrů. Jasně slyšel Narutův zrychlený dech, sám na tom nebyl o moc lépe.
„Tak…“ kousl se do jazyka. „Já... promluvme si.“

Naruto
Prý promluvme si… A o čem? O tom, jak mu zničil život? Nebo snad o tom, kolik bolesti mu za ta léta i v poslední době způsobil? Že zničil jeho vztah? Sebral mu dívku, kterou on tak moc miluje?
Uvnitř něj všechno křičelo. Ale navenek… tvářil se naprosto klidně, téměř nezúčastněně. Zavřel oči.
„Není o čem,“ prohlásil, jak nejklidněji dovedl. Otočil se a pomalu vykročil pryč…

Sasuke
Nemůžu ho nechat jen tak jít, blesklo mu hlavou.
„Počkej! Tady jde o Sakuru… ona…“ zmlknul. Při vyslovení jejího jména se Naruto prudce zastavil. Znovu obrátil svou tvář k němu. Se směsicí bolesti a velkého vzteku ve dvou rudě žhnoucích úzkých očích……

pokračování příště
Komentáře....?

A další díl se bohužel trošičku protáhne...