Krev draka 1. kapitola: Elizabeth

Před dávnými časy žil největší ninja všech dob, mocnější než kdokoli před ním i kdokoli po něm. Svou sílou pomáhal obyčejným lidem ve své zemi, ale nikdy nedokázal pomoci těm, kteří ztratili blízkou osobu. Proto vytvořil draka, jehož slzy oživí mrtvé a jediný zážeh mocného plamene v jeho ústech vypálí celí les. Drakova mysl byla spoutána nejsilnějšími technikami ninjů, a přesto se této mocné bytosti povedlo je prolomit. Drak osvobodil svou mysl a začal páchat zlo. Ničil vše, co se mu postavilo do cesty. Nejmocnější ninja se tedy rozhodl zapečetit tělo i mysl draka do prázdnoty. Provedl zakázané jutsu a skončil boj s mocnou bytostí. Ale zaplatil za to velikou daň, jeho duše opustila tělo a nyní je nucena prodírat se světem a odsouzena k nekonečnému utrpení.

Avšak jeden z tisíců let je rokem draka. V tento rok se dostane do nicoty světlo a probudí starodávnou bytost, jejíž slzy probouzí k životu mrtvé. Drak díky jutsu může z temnoty jen pod podmínkou, že si najde vhodného hostitele a jeho rozkazy bude poslouchat. Bude tedy spoután vůlí a limity svého nositele, ten může využít jeho sílu k pomoci lidem nebo zkáze všeho nadosah. Aby se toto nestalo, bylo vybráno devět mužů čisté krve:
I. Ashikaga Yoshiaki, mistr technik ledu s chladnou myslí
II. Hatano Hideharu, vládce světla rozkazující temnotě
III. Imagawa Kenroku, poručník vody s možností uhasit každý oheň
IV. Kaga Naomasa, mistr loutek hrajících v každém představení jeho života
V. Kirigake Saizo, pán větru mocnějšího než jakákoli překážka
VI. Moshizuki Yirimasa, otec iluzí, v jehož přítomnosti nevíš, co je sen a co skutečnost
VII. Natashima Naotaka, vládce každého zrnka písku v poušti
VIII. Ogawa Tokagero, mistr lesů a pán všeho dřeva
IX. Sakuma Tendži, bojovní taijutsu a génius tvrdé práce.

Tito muži a jejich klany měli jediný úkol, ochránit ženu, jejíž krev byla jako jediná vhodná pro přebývání bájné bytosti.
Ale roky plynuly a rok draka stále nepřicházel, devět mužů s přesvědčením, že se tak nikdy nestane, opustili ženu krve draka. Ta jen bezmocně mávla rukou nad svou bezvýznamnou existencí, uchýlila se do ústraní a založila rodinu. Ani před svou smrtí nikomu neřekla, že v jejích žilách koluje krev draka.
Členů rodin ochránců ubývalo, až jich zbyla pouze hrstka, navíc naprosto netušící o svém poslání. Atak se na pověst draka zapomnělo, ale stále po světě chodí několik členů rodiny krve draka, členů rodiny Minamoto, jejíž dávná zakladatelka Taira Minamoto si své tajemství odnesla do hrobu.

O 1113 let později.
Ze zkušeny se ozývala tradiční japonská hudba.
„Je nové, určené přesně pro mou nejmilovanější dceru.“ A taky jedinou, povzdechla si v duchu, když přijímala své nové kimono.
„Děkuji, otče.“
„Chci, abys generálovi Tomojotovi předvedla své umění s vějíři, takže se připrav.“
„Jistě, kdy začíná slavnost?“
„Za tři hodiny.“
„Tak akorát čas začít.“ Řekla a její otec vyšel z místnosti. Ona si sedla na jeden z polštářů v místnosti a vlasy ponořila do vody v nádobě za svými zády. Její hlavu začaly mít dvě schopné a zároveň jemné ruce její oblékačky. Několikrát jí vlasy projela hřebenem. A poté se dala do vytváření účesu z ještě mokrých kadeří. Vyčesala je nahoru, pak nějak sepnula. Šlechtična se za ty roky již naučila nevnímat tahání za vlasy nebo bolest při ztužování voskem. Vždy se pomořila do jakéhosi podivného transu, ze kterého ji okáže probrat až tlak zavázání poslední stuhy u kimona. Byly to dvě a půl hodiny než ten tlak ucítila. Podívala se do zrcadla. Obličej byl bílý s černě orámovanýma očima a výraznými rudými rty. Na sobě měla černé kimono s jemnou stříbrnou výšivkou draka; znaku jejich rodu. Nazula si vysoké sandály a vyšla ze zkušebny. Přijala od služebné vějíře a udělala několik cvičných otáček kolem prstů.
„Kolik mám času?“ zeptala se.
„Slavnost začíná za půl hodiny, slečno.“
„Dnes jsme to stihly opravdu rychle.“
„To ano,“ odvětila služebná a dál pokračovaly mlčky. V hlavní hale, kolem které prošly, se už začali shromažďovat hosté. Dívky počkaly v místnosti za hlavním sálem. Po dlouhé chvíli se do pokoje přikodrcal šlechtičnin otec.
„Za chviličku půjdeš, jen tě ohlásím,“ řekl a znovu zmizel tam, odkud přešel. Dívka jen zaslechla jeho úvodní řeč; „Pro začátek bych vám chtěl představit svou půvabnou dceru Elizabeth.“
Zmiňovaná se nadechla a přešla k otci. V místnosti bylo hodně lidí. Jí to ale nevyvedlo z míry, měla velké obecenstvo často. Její otec sestoupil z pódia. Hudebníci začali hrát předem domluvenou hudbu. Ona vzala své dva vějíře a rychlostí, kterou nebylo schopno postřehnout to nejzkušenější oko, je rozvinula. Pak tančila složitý tanec s vějíři, tak komplikovaný až se všem tajil dech.

„Slečno, měla byste jít spát,“ řekla jedna z mnoha služebných pracujících v tomhle sídle.
„Přines mi ještě čokoládu.“
„Zajisté, slečno Elizabeth,“ odpověděla a odebrala se do kuchyně.
„Elizabeth,“ zopakovala, když služebná zmizela. Jak ona své evropské jméno nesnášela. Svůj zrak znovu obrátila ke knize a dočetla stránku. Odložila knihu.
„Slečno vaše čokoláda,“ ozvalo se ode dveří. Elizabeth svým elegantním krokem došla ke služebné a převzala od ní hrnek s horkou tekutinou.
„Můžeš jít,“ řekla a pomalu usrkávala z nádoby.
„Zavolám Vám někoho na převlečení.“
„Výborný nápad.“ Služebná odešla. Elizabeth se pomalu vyzula s vysokých sandálů. Do pokoje se znovu přihrnul někdo ze služebnictva a začal rozvazovat uzly na všelijakých stuhách patřících ke kimonu. Převlékla se do svého pyžama. Nyní na sobě měla hnědou sukni ke kolenům a zelené tílko. Mnoho lidí by neřeklo, že je to pyžamo, ale rozhodně to bylo pohodlnější než to, co nosila běžně, kimona. Oblékala je tak často, že už si ani neuvědomovala jejich obrovskou váhu. Stejně tak jako tíhu velkých složitých účesů na své hlavě. Ale nyní byly její vlasy puštěné volně k zemi. Měla černé, rovné vlasy, dlouhé pod pas.

Seděla na okně. Bůh ví proč, nemohla spát. Dívala se na obrovskou zahradu patřící k jejich rozlehlému domu. Sklouzla z parapetu a neslyšně zmizela v společných prostorech svého křídla domu. Prošla chodbou, sešla ze schodů a odstrčila dveře vedoucí do zahrady. Přešla po nově vydlážděném chodníku, poslední rekonstrukce dokončili teprve nedávno. Prošla kolem šeříkového keře a tak se dostala k velkému bazénu s průzračnou vodou. Sedla si na okraj a ponořila do vody nohy. Pak uslyšela křik. Děsiví křik, křik mnoha vyděšených lidí. Otočila se. Oslepilo ji světlo požáru, který se rychle rozrůstal. Nebyla hloupá, věděla co se děje. Někdo chtěl zabít jejího otce a nejlépe ještě všechny jeho potomky. Byla to další bitva ve válce o trůn. Z hořícího sídla vyběhlo několik černě oděných postav. Sklouzla do vody. Uměla plavat. Potopila se na dno bazénu a vyhledala víko odtoku. Kanál byl dost velký, takže se v něm mohla bez problému pohybovat. Odtoková roura vedla do kašny ve městě, takhle se tady šetřilo vodou. Z některých míst panského sídla se odváděla do kašen. Dívka proplouvala potrubím a voda jí dovedla k nízkému vodopádku vedoucímu do jedné z kašen na centrálním náměstí. Dopadla na nohy a kromě sebeúcty neměla nic zlomeného. Jednou rukou se natáhla pro plátěný pytlík položený na obrubníku kašny. Začala sbírat drobné, které sem hloupí turisti naházeli kvůli štěstí a jiným nejrůznějším pitomostem. Posbírala většinu drobných a vykodrcala se z kašny. Právě se rozednívalo, nemohlo být víc jak šest. Západní trh je otevřený od půl šesté, problesklo jí hlavou. Vydala se tedy k trhu. Když tam došla, měla už trochu rozedřené nohy. Musela si pořídit boty. Koupila si jednoduché žabky za 12 jenů. Pak usmlouvala cenu černého pláště na 8 jenů a koupila si ještě malou tašku přes rameno. Moc se na trhu nevyznala a tak než obstarala všechny věci, bylo skoro poledne. Zakručelo jí v břiše. Měla bych si pořídit nějaké jídlo, řekla si a podívala se na zbytek peněz. Na jídlo snad ještě měla. Na protější straně ulice se vyjímaly dveře do restaurace. Zabrala za kliku a otevřela je. Uvítala ji lahodná vůně spousty dobrých jídel. Sedla si k baru.
„Co to bude?“ zeptal se mile vyhlížející kluk za pultem.
„Pro začátek; vodu a jídelní lístek,“ poručila si.
„Jistě,“ řekl a otočil se k ní zády. Chvíli něco kutil a pak jí podal sklenici vody a menu. Ceny nebyly tak špatné. Nakonec si Elizabeth vybrala vepřové na cibulce s rýží. Přitom se celou dobu snažila okázale ignorovat jeho marné pokusy o konverzaci.
„Jsem Aki,“ řekl a tázavě na ní pohlédl.
„Víš, když se někdo představí je slušnost udělat totéž.“
„Hodně rád lidem komplikuješ život, co?“ utrousila ironicky a přemýšlela o vhodném falešném jméně, rozhodně se jí nechtělo vysvětlovat; proč nemá japonské jméno.
„Kdyby se nechali, bylo by to jednoduší,“ odvětil. Povzdechla si a řekla, „Maia, spokojenej?“ otázala se a nadávala si, že nebyla schopná vymyslet nic věrohodnějšího.
„Maia,“ zopakoval po ní a zašklebil se, „Zvláštní jméno.“
„Asi odejdu bez jídla, dělá se mi z tebe špatně.“
„Jak myslíš, ale přemýšlej; možná není nejlepší od sebe pořád někoho odhánět,“ řekl a přesunul se na druhý konec baru. V mojí situaci, je úplně nejvhodnější odhánět od sebe lidi, pomyslela si. Pak se bez ostychu pustila do jídla, které jí právě někdo přinesl.

Byla najedená a v myšlenkách jí uvíznul nápad, že by se mohla podívat k vládní budově. Určitě mě bude někdo shánět, pomyslela si. Zašla za roh a mířila přímo po hlavní, směrem do centra města. Zabočila doprava a podívala se na některé z lidí stojící před budovou. Vypadali divně. Většina z nich nejspíš nikdy neviděla umyvadlo. Mohlo je napadnout, že půjdu sem, přemýšlela. Ale nakonec se rozhodla jít dovnitř. Šla rychle a snažila se být nenápadná. Skoro vykročila na první schod vedoucí ke dveřím do budovy, když ji vstoupil do cesty divně vyhlížející chlap.
„Co by taková malá holka mohla chtít v tak velké budově?“ zeptal se posměvačně.
„Ztratila jsem se,“ vychrlila ze sebe to první, co jí napadlo.
„Vážně, a že bych ti pomohl najít cestu domů,“ řekl a škodolibě se usmál.
„Myslím, že to nebude nutné,“ odpověděla a zatvářila se tak nevinně, jak jen dokázala.
„Já přesně vím, kdo jsi, takže jestli nechceš mít díru v břiše, půjdeš hezky se mnou.“ řekl. Kolem nich se právě prodíral poslíček s poštou. Elizabeth do něj strčila a on spadnul přímo na únosce.
„To asi těžko,“ odvětila a proplouvala davem lidí.
„Chyťte ji vy dementi,“ zařval a drápal se zpod pošťáka. Dívka utíkala pryč a snažila se vyhnout všem svým pronásledovatelům. Jeden z nich jí už doháněl. Ona svalila na zem ohromný drátěný koš plný kukuřičných klasů. Rozmáznul se, pomyslela si, když se ohlédla a uviděla ohromného člověka nosem zabořeného v kukuřicích. Zahla za roh.
„To né, slepá ulička,“ zanadávala a mířila k ohromnému kontejneru s odpadky. Vyšplhala na něj a podívala se zpět do uličky, už tam byli tři. Sedla si na zíďku ukončující uličku. Přehoupla nohy přes a skočila na druhou stranu. Proletěla střechou altánku a dopadla na zahradní polstrovaný gauč, kterému silou nárazu křuply všechny čtyři nohy. Jí osobně se nic vážného nestalo. Majitel tohohle dvorku asi dostane infarkt, pomyslela si a vstala ze zbytku pohovky. Rozhlédla se. Kudy pryč? Zeptala se sama sebe. Kolem zhruba poloviny dvorku se obtáčela ona cihlová zíďka, přes kterou se sem dostala. Na dvorku byly ještě dvě křesla. Jedno popotáhla ke zdi a vydrápala se na ní. Na druhé straně byl další z domovních dvorků. Tentokrát neskočila hned dolů, aby zdemolovala veškerý zahradní nábytek, ale vylezla na blízkou větev stromu stojícího na dvorku. Slezla ze stromu relativně bezpečně na zem. Tenhle dvorek byl vybavený trochu lépe. Měl dokonce i sezónní bazén; nezapuštěný země. Tady byly vrátka na ulici. Prošla jimi a objevila se na nepříliš rušné uličce. Rozhlédla se, jestli neuvidí někoho podezřelého a přešla přes ulici k turistické mapě. Na jedné její straně bylo znázorněno historické centrum města na druhé celé město a jeho nejbližší okolí. Zaměřila se na druhou mapu. Její pohled zakotvil na druhém největším městě na plánku. Konoha, město ninjů, tam by mi mohli pomoct. Alespoň doufám, povzdechla si. Už několikrát tam byla, vždy na nějaké hloupé misijní návštěvě. Ano to bude její noví cíl; dostat se do vesnice ukryté v listí.
„Támhle je ta holka,“ zaječel jeden z těch pochopů, kteří se právě objevili na rohu ulice. Utíkala pryč, zatočila za roh, prosmekla se kolem hloučku turistů fotících jednu ze soch jejího otce a spěchala dál. Doběhla na náměstí a vsoukala se do celkem nového katolického kostela. Rozhlédla se kolem sebe.
„Co potřebuješ dítě,“ zeptal se milým hlasem kněz vylézající ze zpovědnice.
„Schovejte mě prosím,“ řekla a podívala se na kněze prosebným pohledem. Kněz jen odhodlaně kývnul a dotlačil ji ke schodům nahoru k varhanám. Ukázal prstem nahoru a vrátil se na své místo. Nemohl ji doprovodit dál, protože se začaly otevírat vchodové dveře a dovnitř vešel jeden z jejích pronásledovatelů.
„Čeho si žádáš ve chrámu páně, synu.“ Muž znejistěl.
„Pojď, vyzpovídej se ze svých hříchů,“ dál mluvil kněz a jemně toho člověka tlačil ke zpovědnici. Nakonec se mu povedlo ho do ní dostat. Pak se významným pohledem podíval na dívku krčící se u varhan, odvrátil se a šel si vyslechnout jistě dlouhou zpověď. Ona jeho pohled pochopila a rychle se vytratila z kostela. Tohle jsem zvládla dobře, pomyslela si. Ještě pár dní a bude ze mě expert na útěk, stejně jako dřív. Prošla přes náměstí a koupila si v bistru kousek kuřecí pizzy. A s ním v ruce zamířila k jednomu z kolemjdoucích.
„Nevíte, jak se dostanu k jižní bráně.“
„Jistě, musíš touhle ulicí tak tři bloky. Pak zatoč doleva a udržuj, co nejpřímější směr. Nemůžeš to minout.“
„Děkuju,“ řekla a vydala se na cestu podle jeho pokynů. Měl pravdu, po třech blocích zatočila a dostala se na docela přímou cestu, která vedla až k jižní bráně. Naposledy si rozmýšlela, jestli je to dobrý nápad. Pak vykročila a bez problémů vyšla z vesnice. Při vstupu dovnitř chtěli doklady, ale pokud někdo vesnici opouštěl, bylo jim to vlastně úplně jedno. Teď by jí cesta měla dovést přímo k jejímu cíly, ale věděla, že na cestě na ní nejspíš už čekají, takže bude rozumnější vzít to lesem. Za pár kilometrů se bude moct vrátit na cestu. I když mnohem výhodnější by pro ni bylo svést se v nějakém voze, tam ji určitě nebudou hledat. Vytáhla z tašky zbytek drobáků z kašny. Snad na cestu ještě měla. Kolem ní právě projížděl ošumtěle vypadající vůz s několika dětmi. Ideální, pomyslela si. Došla na úroveň předku vozu.
„Kam jedete?“ zeptala se.
„Do Konohy za obchody, proč?“
„Mohli byste mě svést?“ ptala se a pak ještě dodala, „Zaplatím.“ Muž mlčel.
„Tak si naskoč dozadu,“ řekl po chvíli, „ohnivá duše,“ dodal si pro sebe. Ona poděkovala a podala mu váček s penězi. Zastavila se a počkala, až ji vůz dojede, pak si naskočila dozadu mezi krabice všemožného harampádí. Ujistila se, že z venku není vidět a po chvilce usnula.

„Tak jsme tady,“ uslyšela mužsky hlas a rázem se probudila. Byly za bránou do vesnice. Elizabeth se rozhlédla a bez pozdravu vyskočila ven z vozu. Podívala se na vesnici, ale nabyla ani ohromená ani překvapená. Konoha se totiž moc nelišila od města, ve kterém vyrostla. Odvrátila pohled od budov a podívala se na strážné u brány.
„Ahoj,“ pozdravila, „mohl bys mi říct, kde najdu Tsunade-sama.“ To jméno si pamatovala z jedné z návštěv tady v Konoze.
„To záleží na tom, co jí chceš,“ prskal jeden z nich.
„To smím říct až jí,“ odvětila stále klidným hlasem.

„Kdo si myslíš, že jsi. Jen tak sem vtrhnout bez zaklepání. Další člověk, co chytil Narutův syndrom,“ rozčilovala se Tsunade, když Elizabeth vtrhla do její kanceláře.
„Kdo já jsem? Jsem Elizabeth Nagamasa Tokigeshi Minamoto, princezna ohnivé země a zřejmě budoucí královna, protože, jak jsem se dozvěděla, zbytek mého příbuzenstva je kompletně tuhej,“ odpálkovala Elizabeth pátou hokage a zkřížila ruce na prsou.
„A do p***le.“
„Trefné vyjádření,“ okomentovala Tsunadinu poznámku a sedla si do křesla.
„Co přesně bys po mně chtěla?“ zeptala se už velice se zájmem Tsunade. Až se ta holka dostane k dědictví, bude z ní milionář, pomyslela si a vyslechla si Elizabethin příbeh.