愛 - ep.07 - Deidara

Tenhle dílek je tak trochu o ničem, ale snad to nevadí...

Konec minulého dílku:

Potom znovu padnu na Itachiho mrtvolu... zcela v bezvědomí...
______________________________________________________________________

Když se proberu, zorientuju a srovnám si myšlenky v hlavě, vidím, že ležím v nemocničním pokoji.
Vedle mojí postele na nočním stolku leží kytice malých bílých kvítků. Stejných, jako jsem dala Nejimu... a dva dopisy.
Otevřu první, kde stojí:

Milá Neko,
snad ti květiny udělají radost. Až budeš v pořádku, přijď na místo kde obvykle trénujeme.

Neji

Usměju se. Alespoň on mi zbyl.
Druhý dopis oznamuje:

Neko,
zabilas mi bratra ale já nesměl zabít tebe (Orochimarův příkaz), což je mi dost líto. Rád bych si vychutnal tvou smrt... ale neodbíhejme od tématu. Pokud chceš dostat tělo svého "milovaného" zpět, přijď v pátek třináctého na tu louku.
A nečekej, že to bude zadarmo.

Sasuke

Slzy mi vhrknou do očí. Vzpomínka... na to, jak jsem ho zabila...
Pátek třináctého? To je za tři dny... tedy mám ještě čas se tam podívat, aniž bych Sasoura potkala...
V tu chvíli někdo zaklepe na dveře.
"Dále..."
"Fajn, takže jsi vzhůru."
"Co potřebujete?" zeptám se jakéhosi člena ANBU. Poznávám v něm toho, co mě varoval tenkrát v noci... toho, co měl pravdu...
"Co to mělo znamenat? Ty se snad setkáváš s Orochimarovými poskoky? Pracuješ pro něj?"
"Vy to nevíte?"
"Ano, víme, že Orochimaru stvořil tvou kekkei genkai, ale nevědli jsme, že pro něj pracuješ..."
"Já pro něj nepracuju!"
"A jak mi tedy vysvětlíš, že tě sem dopravil Sasuke Uchiha?"
"Cože? To jsem nevěděla..."
"Tak fajn, ale budeme tě sledovat."
ANBU odejde.
Sasuke...mě sem přinesl? Proč by to dělal? Jasně! Aby někdo nezjistil, že je jeho bratr mrtvý...

Druhý den, Konoha, tréninkové cvičiště

Posadím se na kámen. Kde jen ten Neji může být? Po asi půl hodině čekání konečně dorazí. Usměju se na něj, ale úsměv mi na rtech ztuhne. Neji se tváří naštvaně. A to dost!
"Za dva dny se koná zkouška. Jestli se chceš stát ninjou, musíš tam dorazit přesně v devět hodin."
Pak se otočí a odchází.
"Neji... co se ti stalo?"
"Ty se ještě ptáš?"
Ani se neotočí, prostě zmizí.

V Nejiho mysli: Neko, nechci ti být na obtíž. Jestli máš ráda toho Akatsuki, nechám ti volnou cestu. Nesnesu ale, abys mě dál podváděla. Už to taky budeš muset vydržet jen těch pár dní. Pak, až tě přiřadí do nového týmu, už mě nebudeš potřebovat...
Zabolí mě u srdce. Pochopím, že mám Neko asi rád...

"Neji!?"
Nechápu... proč se ke mě chová tak chladně? Co jsem mu udělala? Snad mě neviděl s Itachim...
Zajdu za Ino, napadne mě. Snad mě povzbudí. Mohly bychom třeba vymyslet něco na Sakuru?!

Po půl hodině, Květiny Yamanaka

"Dobrý den."
"Dobrý den, přejete si?" zeptá se sympatická paní za pultem. Inina matka, napadne mě.
"Ehm... je Ino doma?" zeptám se a usměju se. Přitom se snažím co nejvíc zamaskovat Midorigan.
"Ne, je na tréninku se svým týmem."
"Tak ji ode mě pozdravujte..."

Po nějaké době(kratší), Konoha, někde poblíž brány

Procházím se ulicemi Konohy. Jdu k bráně, ani nevím proč.
"Zase na trénink?" usměje se Kotetsu.
"Ne, jen se tak procházím. Ani nevím, proč jsem šla zrovna sem." usměju se na oplátku já.
"Aha," teď se zase usmívá pro změnu on.
Izumo, který sleduje naše výměny úsměvů nasadí podivnej výraz ( znechucení, nebo žárlivost??)
"To tě to baví, takhle pořád hlídat bránu?"
"No... někdy je tu docela zábava, ale zrovna dneska je tu dost nuda."
"Hmm..."
"A... nechceš třeba někam zajít?" navrhne.
"No tak dobře..."
Odcházíme kamsi, kde to neznám... ale vypadá to na rande

Večer, když se Kotetsu konečně odhodlá jít domů , vyrazím ještě na tu louku. Vzpomínky bolí...
"Proč jsi ho zabila? Co ti udělal?" ozve se nade mnou.
Když vzhlédnu, shlíží na mě nějaký člen Akatsuki ze hřbetu velkého ptáka.
"Kdo jsi?"
"Já? Na jménu nezáleží."
"To snad máte nějakej syndrom?"
Ten někdo pohodí blonďatými vlasy a usměje se.
"Na jménu opravdu nezáleží. Přišel jsem... no... jak bych to řekl..."
Seskočí z ptáka a začne si cosi žmoulat v ruce.
"...tě zabít..."
"Nepovídej!"
"Ale povídám!"
Hodí po mě jakéhosi pavouka. Uhnu, pavouk při dopadu na zem vybuchne.
"Midorigan!"

Bojujeme asi půl hodiny (vyčerpávající, sotva se drží na nohou ubožák), když se najednou vyhoupne zpět na ptáka, otočí se a odlétá.
"Nashledanou, malá Neko."
"Spíš sbohem..."
"Ne, nashledanou... a mimochodem, jmenuju se Deidara..."

Vracím se do Konohy a přemýšlím. Co po mě ten Deidara chtěl, když mě nezabil? A proč se mi představil, i když říkal že na jménu nezáleží? Proč se mnou Neji nemluví? A kde je Itachiho tělo?

Doma uléhám do postele a upadám do neklidného spánku, kterým mě provázejí noční můry.