Pán prstenů, Naruto vydání

Tak tohle je můj první článek (ale první FF na Naruta rozhodně ne) na Konoze.cz, zkoušela jsem to psát aspoň trochu vtipně, takže snad se to bude někomu líbit.

Vypráví: Danieeru
Přeskočme prolog, času je málo
A tak vám rovnou řeknu, jak se to stalo:

Všichni jste jistě slyšeli o Prstenu, který si nechal u Arabů vyrobit Orochimaru. Jenže jemu už je nějakej ten rok a tak prsten, který zdobil nápis s nádechem nikde nekončící temnoty – ne, nemůžu vám říct, jaký ten nápis byl, protože už si to fakt nepamatuju – ztratil. Potom ho našlo něco… uřvaného, nevyzpytatelného atd. Ino. Ale tu bavilo si s šumáškem (Prstenem) hrát a tak jí ho jednou čajznul Jiraiya. Zábava začala dneska, při oslavě toho, že malý hobit Naruto přinesl macešky, nebo tak nějakou havěť.
„Ty jsi fakt machr, Naruto!“ zavolala Sakura, která macešky ještě nikdy neviděla. Sasuke stříhal trávu v zahradě u domku Naruta a Jiraiyi, a dumal, jak by mohly taký macešky vypadat. Sai se taky díval a už vymejšlel, jak Narutovi macešky vzít.
Najednou děti začali strašně ječet. Do vesničky hobitů přijel Itachi – známý mág, který se specializoval na psychické mučení. Z kočáru házel kouřové bomby, aby jeho příchod vypadal ještě tajemněji. Seskočil z kočáru, pozdravil se s těmi, co neutekli a začal kecat s Jiraiyou.
„Jiraiyo, už dávno jsi měl natáhnout bačkory, moje Kaleidoskopické kopírovací oči to viděly. Dej ten prsten Narutovi.“ Jiraiya si asi po půlhodině páčení a šroubování prsten sundal a dal ho Narutovi. Pak s sebou třísknul o zem a jeho duše odletěla do věčných lovišť.
Čtveřice zakrslíků se na ten výjev dívala. „Co to jako má být, nějaká trapná iluze?“zeptal se posměšně Sasuke a kopnul do Jiraiyi, který se odkutálel o pár metrů dál. „Ne. Prsten mi říkal, že už ho to tady nebaví a že chce…“
Sai ho přerušil: „Zpátky k Orochimarovi!“
Itachi ho praštil holí po hlavě. „Ne, Orochimaru má studený ruce. Chce se zase rozpustit. Nečumte tak blbě a sbalte si věci. Musim jít za Gaarou, ten mi určitě poradí. Počkám na vás u restauračky Jídlo-Nejídlo ve Městě Kagů. A snažte se tam bejt včas, to znamená za dva dny přesně v poledne. Zdarec, bando!“ Čaroděj zamával, naskočil na svojí herku a rychlostí Koňule dva odjel.
Itachi dojel k Velké Písečné věži, ve které sídlil ‚Písečný ďábel‘ Gaara. Itachiho na nejvyšší míru sralo, že ten malej skrček je lepší než on. Seskočil z herky a vysekl poklonu za všechny prachu. „Nazdar Gaaro, potřebuju radu.“ Písečná krysa protočila oči. „Už zase? Tak dělej ty pitomče, nemám na tebe čas.“ „Prstenu hráblo, chce se nechat roztavit.“ Na to ho Gaara zavřel do koule z písku a Itachi si třikrát zlomil hůl, jak se snažil vymlátit ven.
Gaara si z písku udělal mobil a pravil: „Tady skrček, kdo je tam?“ Z mobilu se ozval další hlas. „Tady chytrolín. Co chceš, skrčku?“zeptal se ten hlas. „Prstenu hráblo.“ ‚Chytrolín‘ se rozesmál. „Jakej idiot ti to sdělil?“ „Itachi.“odpověděl suše Gaara. „Postarej se o to, aby se nedostal do Města Kagů do restauračky Jídlo-Nejídlo. Já to řeknu šéfikovi a dojedu tam spolu s Osmi slavnými a postaráme se o ně. Končím.“ Gaarův tydlifon se rozplynul v písek. „Tak jo, Itachi. Jdeme si hrát.“
Naruto, Sakura, Sasuke a Sai seděli v restauračce a čekali na čaroděje-psychologa. „Kde ten blbec je?“ zavrčel Sasuke s podtónem, ze kterého i barmanovi Ibiki Morinovi naskočila kachní kůže. Z nudy začali mastit karty, až se k nim po chvíli přidal jakýsi Neji, co dělá někde tady celní kontrolu.
„Na koho čekáte, lidi?“zeptal se kontrolor a vzal si osm karet. „Na Itachiho.“pravil Naruto a hodil na hromádku poslední kartu. V tom do hospody vtrhla devítka v černých pláštích oblečených lidiček. „Kde jsou ti čtyři, co čekaj na Itachiho?“zeptal se ten, na kterýho valili bulvy všici v restauračce. Zvedly se čtyři ruce. „Skončili jste!“zavrčel ten, co se ptal a málem všechny čtyři oddělal shurikenama.
Sakura vstala a vykopala ho ven z restauračky. „To byly moje vlasy!“ Všech devět se klidilo a strhl se potlesk pro Sakuru. „Tyhle ještě nikdo nevyhnal. Je to věrná družina Orochimara.“
„Pusť mě ven ty skrčku!“zařval Itachi a nečekal, že ho Gaara vyslyší. „Nespěchej, už na tebe nikdo nečeká.“ Psycholog v podobě čaroděje se zděsil, až mu na pár vteřin zbělely vlasy. „Tys na ně poslal Hadí družinu?“ Písečný ďábel zavrtěl hlavou a poslal Itachiho velkou písečnou nohou přímo do Kamenky – tam, kde měl svého věrného přítele Peina s jeho dcerou TenTen.
Neji se zvedl ze židle. „Dělejte, vy čtyři. Musíme do Kamenky, tam bude rada a všechno se dohodne. Tak honem, koukáte na mě jak telata z jara!“ Když je všechny profackoval, načež u Sasukeho skončil o patro výš. Tak všichni nasedli na koně, ale až po hodině rychlé jízdy, při které každý aspoň pětkrát spadnul, si Neji uvědomil, že to nebyl dobrej nápad. Proto zastavili.
Ale Naruta po šesté z koně smetl otrávený shuriken. Ten, co nesl Prsten nabral aspoň deset barev, které se jednou za deset vteřin střídaly. Jak Martin na bílém koni v zimě, náhodou se přihnala dcera Peina – TenTen. „Oroksichtova družina chce z Naruta udělat ježka. Radši ho převezmu, než se jeho barva ustálí na křídové a on vychladne.“ Hodila Naruta přes koně a hodila pohled po Nejim.
Jako kamzík vyskočila na koně, zamávala a s hlasitým „AHOY!“ zmizela v oblaku kouře. Kolem Nejiho, Sakury, Sasukeho a Saie se prohnalo devět jezdců na hadech – chtěli koně, ale hady měli povinně a odmlouvat si troufnul jenom jejich velitel. A to jenom jednou. Od té doby už nenosí brejličky.
TenTen hnala svého koníčka, kterému už docházelo palivo, lesem. Frajersky prokličkovala mezi stromy a vynořila se na louce a rozkýchala se. Byla totiž alergická na vykvetlé kytky. Otočila se v sedle a s radostí zaznamenala, že zbyl už jenom velitel devítky. Začala po něm metat, co jí přišlo pod ruku – podkovy, kobylky, kunaie, Naruta… toho radši nehodila, ale málem se jí to povedlo. Bohužel se ani jednou netrefila, neboť díky svému kýchání viděla velké h***o.
Přecválala řeku, před kterou se chlapík s maskou zastavil. „Hoď mi ten prsten a nechám tě na pokoji.“ TenTen se rozesmála, div že z koně nespadla. „Lacinej trik, hochu. Kdo vůbec jsi?“ Týpek si sundal masku a seskočil z hada. Po zádech se mu rozsypaly stříbrné vlasy a pak nastalo to, co k němu neodmyslitelně patří – poupravil si brýle. „Kabuto?!“
Peinova dcera po Kabutovi mrdla kunai, vzala Naruta přes rameno a pomocí nějakého nevysvětleného jutsu se objevila v Kamence. Přes Kabuta pak přecválali Neji a spol. přímo přes řeku, do Kamenky, za Peinem.
Itachi s Narutem zatřásl. „Vzbuď se! Dělej, nemám hodinu na to, abych tě budil! Slyšíš?“ Když nereagoval, Itachi Naruta vytáhl z postele a mrštil s ním o stěnu, potom ukázal ke Kulatému stolu, kde seděl Pein, TenTen, Neji, Sakura, Sasuke, Sai, Lee, Deidara a Sasori. A pár dalších týpků. Naruto a Itachi se posadili na volná místa a Pein začal zdlouhavý a velmi nudný proslov. „Zkrať to.“řekla Sakura a zazívala. „Uzavřeno – kdo vyhoví prstenu a odnese ho k Nekomatovi?“ Deidara se začal chechtat. „K tý dvouocasý kočce?“ Itachi přetáhl Deidaru slepenou holí po palici. „Je to Bůh smrti, tak se nesměj. A stejně se směješ blbě.“ Pak se všichni začali hádat.
„Já tam pudu!“zaječel Naruto. „Hele brzdi, sám tam nejdeš. Já jdu taky, ještě by sis všechen úspěch nechal pro sebe.“zavrčel Sasuke stylem ‚ještě slovo a skončíš ve zdi‘. „Mohla by to bejt hlína, stejně nemám co dělat.“poznamenal Neji a stoupnul si za dva prťavý hobity. „Já jdu taky, potřebuju inspiraci.“konstatoval Deidara a překlusal na jejich stranu. Sasori se zjevil za ním. „Tvoje ‚umělecká díla‘ nikdy nebudou lepší než moje. Jdu taky, abych mu to dokázal.“ Lee se přihnal, zuřivě mávajíc sekerou. „Já půjdu taky, aby Gai-sensei viděl, že jsem ten nejlepší!“ Všem sjela po hlavě kapka. Itachi se otráveně opřel o hůl. „Njn, potřebujete někoho, kdo by vám aspoň trochu poradil, i když ve většině případů špatně.“ Chtěl přejít k nim, ale uklouznul na knížce (těch mají elfové hafo) a rozvalil se na podlaze. „Zvedněte mě někdo.“
„Mějte se, hlavně tam všichni umřete a odkažte mi hodně věcí!“volal za nimi Pein. „Ještě mít ti co odkázat!“zařval za ním Itachi a dostal ránu šutrem do hlavy.
A šlo se. Nekomata sídlil velmi daleko a naše hrdiny čekala cesta, která by vyšla tak na dvacet let. To by nebyli hrdinové, kdyby to nestihli za kratší dobu. Nekomata totiž byl: za sedmero pohořími vyššími než Himaláje, za jednou kyselinovou řekou, za lesem královny Hinaty, za údolím kde sídlila Ina, za Trnitým lesem, za Gaarovou pouští, za velkými doly, kterým vládla Tsunade, přesně pod horou Svatoplukem, uprostřed říše Oroksichta. Cesta jak má být. Proto si jí hrdinové rozdělili na osm etap, přitom každou etapu povede někdo jiný. První etapa – z Kamenky až k sedmero pohořím, druhá etapa – od sedmero pohoří ke kyselinové řece, třetí etapa – od řeky do lesa královny Hinaty, čtvrtá etapa – les královny Hinaty až údolí, kde sídlí Ina, pátá etapa – Inino údolí až Trnitý les, šestá etapa – Trnitý les až Gaarova poušť, sedmá etapa – Gaarova poušť až Tsunadiny doly a poslední osmá etapa – Tsunadiny doly až hora Svatopluk. A bonusová etapa – od Svatopluka až domů (pokud to aspoň jeden hrdina přežije)
Já to všechno viděla, ale je toho hodně, takže to vezmeme po etapách. Takže jdeme na to, dattebayo!

Opuštění Kamenky a Sedmero pohoří
Devatero hrdinů pod vedením Leeho – trpasličího bojovníka, se dostalo k prvnímu pohoří. „Kde že to končí?“zeptal se Deidara, který si mohl krk vykroutit, aby viděl vršky hor. „Kašli na to, kde to končí, měli bychom to hlavně přelízt.“zašvitořila Sakura. Sasori jí praštil štítem přes hlavu a vydal se první. Deidara, jako správný elf (nebo něco, co tak vypadá) šel po sněhu, který se pod ním ani nebořil. A tak se celé procesí v čele s Leem vydalo překonat sedmero pohoří.
Vydrápali se přes první pohoří a rozhodli se pro pauzu. Toho využil Sasuke, zatáhl Itachiho někam pryč a já, která to všecko s nadhledem pozorovala, jsem měla to štěstí a nic neviděla. Za to jsem ale přistihla Deidaru a Sasoriho, jak se drží za ruce a koukají na hory.
Stejně probíhala cesta přes dalších pět pohoří. Sedmé pohoří se tyčilo snad až do stratosféry. Naruto vyvolal lišku s devíti ocasy, rozmlátil sníh a pak nějakým zázrakem přenesl všechny přes sedmé pohoří. Připomeň mi, že tě mám pozvat na ramen.
První etapa, ta nezajímavá, je tímto za námi. Velení převzal Neji a vydali se ke kyselinové řece. Mě osobně to děsně zajímalo, proto jsem načutla Škabetu, moje společnice Shirako načutla Polára a jeli jsme v jejich stopách.

Kyselinová řeka – Itachiho síly selhaly, nastupuje Deidara
Naše slavná devítka nevěřícně valila bulvy na černou kyselinu, která se hnala korytem řeky. Po pokusu namočit do kyseliny prst, už jich má Sai jenom devět. Itachi, který měl být chytrý, marně pochodoval v kruhu, přemýšlejíc, jak se přes řeku dostat. „Chození dokolečka ještě nikdy nikomu nepomohlo.“poučil Itachiho Sasuke, ale za odměnu dostal holí přes palici.
Itachi se postavil před řeku a hodil hůl. Potom zavolal něco ve stylu Katsu!, Deidarovi vybouchly pytlíky s jílem a hůl beze změny dopadla do kyseliny a se zašuměním zmizela pod hladinou. „Selhal jsem!“zakřičel Itachi a rozbrečel se. Deidara ho přetáhnul klackem přes hlavu. „Dívej se, jak se to dělá.“
Za chvíli už Deidarův bílý ptáček přenášel po jednom naše hrdiny přes řeku. „Tomu se říká umění.“ povzdechl si nad svou prací, ale Sasori si jen odfrknul. „Umění? Ty bys nepoznal umění, ani kdyby tě praštilo přes ksicht.“ To ale našeho umělce rozohnilo, a když Sasori letěl nad řekou, nechal ho spadnout. Oklepal si ruce, nastoupil a vydal se jako poslední na třetí etapu výletu.
Já a Shirako jsme řeku překonali pomocí velice bizardního jutsu a zase jeli v jejich stopách. Oroksicht se určitě musel nesmírně radovat, že Sasori skončil v řece černé kyseliny. A to všechno díky Deidarovi.

Les královny Hinaty, aneb – kterak sbalit Sasukeho
Poustevníci se motali záhadným lesem už víc než pět dní. „To neexistuje cesta ven?!“zaječel hystericky Sasuke a div že si nevyrval z hlavy všechny vlasy. „A já si myslel, že zahradníci jsou klidní.“podotkl Neji. „Sklapni!“zavrčel Sasuke jako dlakovlk a poslal Nejiho do stromu.
„Hele, vidim dům!“zavýskl Naruto a hned dostal od Sakury pohlavek, až se zaryl do země. „To je palác, ty idiote!“ To už se jich ale chopily kytičky královny Hinaty a táhly je směrem dům-palác.
Královna Hinata, vládkyně lesa a známá svůdkyně – já osobně o ní ještě nic neslyšela, ale to až jindy – na devět hrdinů – oh, vlastně osm, Sasori skončil v černý kyselině – metala očima blesky. Všechny strčila do žaláře, za porušování lesního řádu – všechny, až na Sasukeho. Kdo ví, co se s ním stalo v noci. Shirako se dívala, ale já jsem jí radši neptala. Mě stačili Itachi a Deidara.

Inino údolí – Sasukeho trable nekončí
Před tou slavnou osmičkou se jak učitelka matiky tyčila cestička do Inina údolí. Nikdo nevěděl, po kom Ino půjde a tak nasadili tempo závratných 100km/h, že jsem jim já a Škabeta skoro nestačili. Deidara suverénně poskakoval vepředu, Neji poletoval nad zemí jak nějakej Herkules poslední. Tahle etapa byla tak rychlá, že se skoro nic stát nestihlo – jen zmizel Sasuke.

Trnitý les – Cortex… ééé, vlastně Kabuto vrací úder
Lee prosekával svojí sekyrkou velikosti XXXS trnité houští, Neji ho doplňoval mečem, který byl tupější než Adolf Hitler. Naše hrdiny obklopovala nekonečná tma, a neboť oheň ještě vynalezen nebyl a Itachi ztratil hůl, byli bez světla. V tom Naruta srazil Sasuke a lesem se nesl děsivý jekot. „Naruto, ty idiote, to jsem já!“
Kabuto nakopnul svého – nyní pozor – koně a vydal se jasným směrem, za zvukem Narutova jekotu. Dostal přísně nakázáno, že musí přinést Orochimarovi prsten, což znamenalo Naruta jakkoliv přesvědčit. A když šéfik řekne jakkoliv, tak se tím myslí jakkoliv.
Vykouknul zpoza trnitého křoví a s radostí zaznamenal, že Naruto stojí sám, pár metrů od ostatních a nudí se. Kabuto vyskočil zpoza křoví, přitisknul Naruta ke stromu a jednou rukou mu zakryl pusu. „Naval prsten skrčku.“zašeptal tiše jako vánek v krtčích chodbách. Nositele Prstenu víc než Kabuto děsilo to, že se o něj jeho věznitel opírá čelem.
Naruto by hrozně rád zpanikařil, ale byl tak vyděšený, že si netroufnul. Ne, Naruto nezpanikařil, protože lesem se v tu chvíli neslo „Oiroke no Jutsu!“ a nositel Prstenu se vrátil mezi své bodyguardy a dělal, že se nic neděje.
„Konéééééc!“zaječel Deidara štěstím bez sebe a vyletěl z trnitého děsu. Všichni vyběhli jak malý dětičky na pískoviště a Itachi děkoval těm nahoře, že se po těch nekonečných dvanácti hodinách dostal ven. Co ale nikdo nečekal, bylo, že se Kabuto na koni vyřítí z lesa jak sv. Václav – už jen Blaničtí rytíři mu chyběli. Jakmile se mu povedlo za jízdy vyškubnout Narutovi Prsten, začal se smát ještě hůř než Thomas Alva Edison, když vymyslel žárovku.
Neji svalil Naruta na zem a asi půlhodiny ho fackoval ještě větší silou než bábi Tsunade. „Ty idiote! To sis to nechal tak snadno vzít?!“ Naruta ovládalo zoufalství a brečel jak ženská při rozvodu. „Já myslel že po Oiroke no Jutsu dá pokoj.“
„Rychle, ten jeho kůň má rychlost Koňule pět.“ Itachi provedl povolávací jutsu. „Nimbusy 2001? Kdes je vzal?“ Čaroděj mávnul rukou a zachichotal se. „Ále, Zmijozelská kolej už je nepotřebovala…“ Všichni naskákali na košťata a rozletěli se směr Gaarova residence… teda poušť. Polárník a Škabeta se rychlostí Koňule 5.1 vydali za nimi. Jo, tomu věřte!

Gaarova poušť aneb „Dej sem ten Prsten, nebo ti předvedu zač je toho harém!“
Kabuto se ohlédl za sebe a zavrčel něco jako ‚nesnáším Harryho Pottera‘. Naruto letěl totiž vedle něj a natahoval se pro Prsten. Terén se měnil v písek a kůň začal zpomalovat. ‚Asi se nakonec přece jenom přidám k dobru.‘ pomyslel si Kabuto, seskočil z koně a vydal se po poušti pěškobusem.
Všech osm pronásledovatelů to zaskočilo a jeli ještě pár vteřin za koněm, nakonec ale Kabuta dohnali a Naruto mu vysvětlil, že by mu neměl brát Prsten. „Proč bych to měl dávat zrovna vám?“zeptal se Kabuto, kterému hrozilo názorné předvedení Harémového jutsu.
Ne nadarmo se Gaarovi říká – no, neříká se mu tak, sám si to vymyslel – Písečný ďábel, objevil se vedle Kabuta jak blesk za letního bezvětří. „Ty jseš vážně chytrolín. Jakej idiot ti dal tuhle přezdívku?“ Chytrolín se zvednul ze země. „Ten, co ti dal přezdívku skrček.“opáčil. Než ale stihnul Gaara předvést své umění – Deidara by to jako umění v životě neoznačil – s pískem, Itachi ho zmlátil holí tak, že se probral až po několika hodinách.
„Ty idiote!“zavrčel Gaara, povolala své chromé psy z písku, (Anubis vzkazuje autorce: „Příště si vymysli něco svojeho ty kopírante!“ Autorka: „Závorky můžete přeskakovat, abyste neztratili kontakt s dějem.“ Na ta slova je slyšet kňučení. „Nyní zpátky k příběhu.“) aby uprchlíky pronásledovali po poušti. „Nevrč, nutíš mě k něčemu, co nechci udělat.“prohodil Kabuto a Gaara zase něco zavrčel.
K lidem na košťatech dolehl Gaarův vystrašený jekot. Neji se ohlédl a strachy se mu deaktivoval Byakugan. Za nimi se táhli psi z písku, zuřivě štěkali a rychle je doháněli. „Itachi, nemůžou ty krámy letět trochu rychlejc?“zařval Sasuke, protože štěkot už byl tak nahlas, že ani vysoké cé operního pěvce by nebylo hlasitější. „Jsou tak pomalý, že by nechytily ani chřipku!“
Ó běda! Hafíci pana Gaary kolem nich udělali kroužek, sebrali jim košťata a rozlámali je na kousky. Sai dostal radikální nápad a hned ječel jak Viktorka u splavu. Všichni psi nabrali bílou barvu, hrdinové utekli a Gaarovi přisluhovači dostali zaracha (to jen aby nevěděli, s kym se Gaara po nocích tahá).
Hrdinové opět získali zpět Prsten a přejeli zlo kombajnem. Pak ještě zařadili zpátečku. Orochimaru se tedy rozhodl povolat mocnou nestvůru – vládkyni dolů Tsunade. Toť byla další zastávka cesty těch, co se starali o Prsten jak o malýho haranta.

Doly bábi Tsunade: Itachiho nebo nic!
Obrovská brána zastavila cestu našich hrdinů. „A jak se máme k***a dostat přes tohle?“zeptal se Lee, který do toho bušil svojí sekyrkou asi dvě hodiny (a ono to bylo pořád miss, dodge, dodge, miss, 1 HP…). „třeba musíme říct heslo.“napadlo Nejiho. A spustila se palba slov.
„Miluju Itachiho!“zaječel Sasuke a hle – dveře se otevřely. Všichni se podívali na Sasukeho, kterého napadlo ono heslo, a zazněl dotaz: „To myslíš jako vážně, Sasuke?“ Sasukemu po hlavě sjela kapka. „Samozřejmě že ne ty idiote!“
Itachi rozsvítil hůl a vydal se do čela skupinky. „Bacha kostra a támhle se válí ruka, ne aby někdo…“ V tom ale Deidara zakopnul o ruku a padnul tlamou do prachu. „Tohle je neskutečný, Itachi, proč se zahazuješ s takýma debilama jako jsou tidle…“
Klap, klap, třísk. Skupinka vykračovala tajemnými doly, doufajíc, že nestřetnou tu zrůdu tomuto temnému království vládnoucí – bábi Tsunade. Najednou se ale ona bábi zjevila před nimi.
„Itachi, jdeš se mnou.“zaburácela, div že strop nespadnul. „Promiň, ale neklapalo by nám to.“odvětil suše Itachi, který odhadl její záměr. „Říkám, že půjdeš se mnou. Dělej.“ Psycholog-čaroděj byl dál chladný jako mořská voda uprostřed července. „Ne, neposlouchám dechovky.“
Tsunade čutla do sloupu, který se začal bořit. „Mizíme!“zařvala Sakura a všichni si to valili rychlostí Člověkule devět pryč z dolů. Bábi si to srala za nima jak na Babetě.
Nastal mazec – všude kolem bezvětří, zpoza rohu vyběh‘ kanec, nikdo tomu nevěří. Všichni se rozutekli a ječeli jak Sai v kruhu Gaarových přisluhovačů. Pak nastala demolice, (nový domek, jedna svíce) Tsunade rozmlátila doly na padrť, hrdinové, co utekli za ní drželi minutu ticha.

Nekomata a konečný souboj – jak to všechno skončí?
Nekomata se zadíval na osm lidí, co mu vtrhlo do velmi horké kanceláře. „Jestli chcete, aby Prsten odešel do Věčných lovišť, musíte jít na Svatopluka, přejel parním válcem zlo a pak ho hodit dolu.“ Lee nastavil ruku, načež na něj všichni koukali jak na idiota. „Kde jsou ty klíčky?“

„Čas nastal, padavky.“zahulákal Naruto když spatřil Oroksichta, Kabuta a Písečného ďábla. „Tak moment, mělo by to být tři na tři. Zbytek potáhne domu a bude šířit pověsti – a koukejte je přibarvit.“začal Itachi. Nakonec byl vybrán Naruto, Itachi a Neji. Všichni ostatní si to valili domu.
Přiřítila jsem se tam já a Shirako. „Tenhle příběh jsem vymyslela já, takže já určuju pravidla tohohle boje. Shirako je rozhodčí. První disciplína – slovní přestřelka.“ Na to se spustil vodopád slov, že dokonce i já, ta, co má dycky pravdu, litovala svých slov.
„Dobře, Neji a Kabuto můžou jít domů. Byli jste chabí.“ Kabuto – Rampepurda rampepurďácká – si ode mě půjčil – já tomu říkám krádež – Škabetu/babetu a odcválal rychlostí Koňule 5.1, Neji to samé s Polárem. „Jako durhou a poslední disciplínu máme boj o přežití. Nechť zlo… teda vlastně dobro zvítězí.“
Prsten sice nakonec skončil na dně hory Věnceslav… ééé, Svatopluk. Ale naši drazí Naruto a Itachi za to zaplatili vážnými poraněními, Nekomatovi pracovníci stále ještě léčí. Nitrozemí se šířily pověsti o statečných bojovnících dobra a na nejvyšší míru vychcaných poskoků zla.

Tak tohle byl příběh o dobru, zlu, a jednom nudícím se Prstenu. Ale je tu zádrhel…

Když jednou malý hobit Naruto šel po poli, zahlédl nějaký zlatý předmět. I vzal ho a zjistil, že to jest prsten. Já seděla na Škabetě a páč jsem kříženec Hyuuga a Uchiha klanu, všechno jsem to viděla. Na rameni mi ale přistál orel se zprávou od Shirako – Prsten hozený na dno Svatopluka se nenašel. Zadívala jsem se na Naruta. Prsten se nenašel, to může znamenat jen jedno…