Řeka života 1

Smysl života? Každý má nějaký jiný. Každý má něco pro co žije, bez čeho by byl jeho život smutný a opuštěný. A já ten smysl našla před pěti lety. Nevěděla jsem, jestli mám plakat smutkem a nebo štěstím, když jsem se tu novinu dozvěděla. Přece jen, bylo mi teprve dvacet. Nevěděla jsem, jak to budu všechno zvládat. Ale nakonec, nakonec jsem ta nejšťastnější žena na celém světě a teď vím, že tehdy to určitě byly slzy štěstí…
„Mamíííí…“ ozvalo se mi za zády a já se odvrátila od okna, u kterého jsem seděla a dívala se na Konohu pohlcenou ve tmě. Jen pár světýlek ji osvětlovalo.
„Copak, Daisuke? Jak to, že ještě nespíš?“ usmála jsem se na něj a vzala si toho mého čtyřletého nezbedu do náručí.
„Chci přečíst pohádku.“ Zatvářil se smutně a propaloval mě těma stejnýma zelenýma očima jako mám já. Je to to jediné, co má po mně. Jinak je celý tatínek.
„Ale prosím tě, Daii. Už jsem ti jednu četla. Musíš jít spinkat, ať si zítra čilý a máš hodně energie. Nebo ty snad nechceš jít zítra na hřiště za tetou Hinatou a Himawari?“ zvedla jsem jedno obočí a Dai si nafoukl tváře.
„Chci,“ řekl hned a já se rozesmála.
„Tak vidíš.“
Donesla jsem ho do jeho postýlky a přikryla ho až po krk. Políbila jsem ho na čelo.
„Dobrou noc.“
„Dobrou, mami. Mám tě moc rád,“ zahuhňal a v tu ránu usnul. Musela jsem se nad tím pousmát. On je vážně štěstí mého života.
Odebrala jsem se zpět do své ložnice a sedla jsem si znovu na parapet k oknu. Jak tak nad tím přemýšlím, vůbec nevíte, kde se tu Daisuke vzal. Měla bych vám svůj příběh říct od začátku. Teď, když už usnul, mě nebude přerušovat a vy se konečně dozvíte, jak to celé začalo.

Před 5 lety

Po dlouhé noční směně v nemocnici, která byla plná jen samých operací, jsem se doplížila domů. Nebyla jsem schopná dojít ani do ložnice, jak jsem byla unavená, a proto jsem si lehla na gauč do obýváku. Spala jsem sotva dvě hodiny, když mi někdo zaklepal na dveře. Neochotně jsem se zvedla a šla otevřít. V duchu jsem přísahala, že pokud to nebude nic důležitého, tak onoho rušitele zabiju.
Po otevření dveří se přede mnou objevila Hinata s omluvným pohledem. Spolkla jsem veškeré nadávky a s otázkou v očích jsem se na ni podívala.
„Omlouvám se, že ruším, Sakuro, ale máš se dostavit k Hokagemu.“
„Dobře. Za chvíli jsem tam.“
Hinata se usmála a zamávala mi na rozloučenou. Zavřela jsem za ní dveře a šla se rychle umýt. Při odchodu jsem vzala jablko a po cestě do kanceláře Hokageho ho snědla.
Zaklepala jsem a na vyzvání vešla.
„A, Sakuro, už tě čekám.“
„Dobrý den, Kakashi-sensei,“ odpověděla jsem. Já i Naruto jsme mu mohli říkat jménem. Přeci jen byl několik let naším senseiem.
„Sakuro, mám tu pro tebe misi. Potřebuju, abys došla do vedlejší vesničky. Poslali mi žádost o lékařského ninju. Mají tam pár nemocných a jejich lékaři si s nimi už neví rady.“
„Dobře. V kolik mám vyrazit?“
„Byl bych rád, kdybys vyrazila co nejdříve, ale také vím, že jsi měla noční směnu v nemocnici a moc sis neodpočala. Takže jdi, až si odpočineš.“
„To nevadí, Kakashi-sensei. Vyrazím hned.“
Odešla jsem z kanceláře a nedala mu jedinou možnost na protest. Doma jsem si sbalila věci a bránou jsem se vydala do malé vesničky na severu od nás.

Cesta mi bude trvat den a půl. Už po půl dni cestování sem pociťovala vyčerpání. Není se čemu divit. Dvanáct hodin operací v noci a dvě hodiny spánku udělají své. Čakra na minimu. Zastavila jsem a sedla si pod mohutný strom. Zavřela jsem oči a sklonila hlavu mezi kolena. Zamotala se mi totiž hlava. Když to bylo lepší, sáhla jsem si do své brašničky a vytáhla bojovou pilulku. Není sice dobré brát to jen tak, ale bez ní bych nemohla pokračovat. Snědla jsem ji a počkala, až mi navýší čakru. Za chvíli se tak stalo a já mohla plná energie pokračovat v cestě dál. Šla jsem přes noc, abych do vesničky dorazila co nejdříve. Povedlo se. Za východu slunce jsem tam dorazila. U takové menší brány mě zastavil jeden muž.
„Stůj! Kdo jsi a co tu chceš!“
„Posílá mě Hokage z Listové. Mám vám vyléčit nemocné.“
„To jsme rádi. Tak pojď zamnou. Dovedu tě k veliteli,“ řekl už milejším tónem a tak jsem se rozešla za ním.
„Veliteli. Dorazil medik z Listové,“ řekl onen hlídač, když otevřel dveře do kanceláře.
„O ano děkuji. Můžeš jít.“
Hlídač se otočil a odešel.
„Vítám tě u nás a děkuji, že jsi přišla tak rychle…" podíval se na mě a já věděla, že čeká, až se představím.
„Haruno Sakura.“
„Jsem rád, že jsi dorazila tak rychle, Sakuro. Já jsem Kira.“
„Těší mě. Tak kde máte nemocné?“
„Dovedu tě do naší nemocnice, ale nechtěla by sis po té cestě odpočinout?“
„Né, to není třeba. Mám energie dost,“ odpověděla jsem mile a usmála se na něj.
„Dobrá tedy. Tak pojď za mnou.“
Vydala jsem se tedy za ním. Došli jsme před nemocnici. Teda pokud se tomu polorozpadlému stanu dalo tak říkat.
„Doufám, že nám pomůžeš.“
„Budu se snažit.“
Kývl na mě a odešel zpět do své kanceláře. Já jsem sáhla do své brašny a vyndala jsem si další pilulku, abych mohla hned léčit. Přece jen tolik čakry jsem už neměla. Vešla jsem do stanu a zhrozila se. Nejhůře na tom byly děti. Těch tady bylo asi patnáct a dospělých jen pět. Leželi na matracích na zemi a pomalu ani nedýchali. Jednomu dítěti jsem sáhla na krk, abych nahmatala puls. Byl velice slabý.
„Kdo jste?“ ozval se za mnou hlas a já se za ním otočila. Byla to nějaká doktorka.
„Medik ninja z Konohy. Přišla jsem na vaši žádost.“
„Skvělé. Už jsem se bála, že mi tady ty děti umřou. Nic nepomáhá. Žádná antibiotika nezabírají. Jsem bezradná.“
„Nebojte se, udělám vše, co bude v mých silách. Doufám, že mi budete nápomocná."
„Určitě. A jmenuji se Ibi,“ usmála se na mě a podala mi ruku. Já ji napodobila a také se představila. Vyšetřila jsem toho malého špunta a zkusila ho čakrou vyléčit. Musela jsem se zamračit. Nic se nedělo.
„Copak je, Sakuro?“
„Čakra nefunguje. Musí mít něco v krevním oběhu. Ibi, dones mi jehlu na odběr krve.“
„Hai.“
Odešla, ale za chvíli byla zpět i s jehlou. Odebrala jsem vzorek a otočila se na ni.
„Máte tady nějakou laboratoř, kde bych mohla udělat rozbor?“
„Jistě, pojď za mnou.“
No nebyla to zrovna nějak zvlášť vybavená laboratoř, ale mohlo by mi to stačit. Neotálela jsem a začala pracovat. Celý den jsem nad tím strávila, než jsem našla příčinu.
„Ibi?“
„Ano, Sakuro?“
„Je to nemoc, která útočí na červené krvinky. Potřebuju pár léčivých bylin, abych mohla namíchat lék. Máte tu nějaké?“
„Tady přímo ne, ale tamhle na tom kopci jich roste celkem hodně.“ Ukázala na kopec vzdálený od vesnice zhruba pět kilometrů. Pokud jim chci pomoct musím vyrazit hned. I když se stmívá.
„Dobrá, děkuji. Půjdu tam. Kdyby něco, víš, kde mě hledat.“
„Půjdu s tebou.“
„Ne, Ibi, musíš tu zůstat a dohlížet na ně. Za chvíli jsem zpět,“ otočila jsem se a rozběhla se na kopec.

Dýchala jsem zhluboka, protože už jsem neměla žádnou čakru a o energii ani nemluvím. Jsem vyčerpaná, ale teď si nemůžu dovolit odpočívat. Pokud to sérum nestihnu připravit do rána, tak pár lidí umře a to nechci. Ne jen kvůli mně a jen proto, že jsem si musela odpočinout. Spolkla jsem tedy další pilulku. Třetí. Nemělo by se jich užívat tolik za sebou. Ale já nemám na vybranou. Do dvou do rána jsem sbírala bylinky. Ale měla jsem vše, co jsem potřebovala.
Rychle jsem běžela zpět do vesnice a začala připravovat lék. V osm ráno byl hotov a já ho začínala podávat raněným. Co dvě hodiny jedna dávka. Celkem pro každého čtyři.
„Ibi, jsi vyčerpaná. Běž si lehnout. Já to tu pohlídám.“
„Ale, Sakuro, ty by sis měla jít lehnout. Ještě jsi neodpočívala.“
„Ibi, jsem v pohodě. Neboj se.“
Ibi jen kývla na souhlas a odešla. Mně zatím účinkuje ještě trochu pilulka, ale moc dobře jsem si vědoma, co s tělem udělají tři bojové pilulky a tři dny a noci, kdy jsem nespala. Když teda nepočítám ty dvě hodiny ráno po mé noční směně v nemocnici. Nejspíš budu čtyři dny mimo.
Ale na to teď nesmím myslet. V brašně mám pro všechen případ ještě jednu pilulku.
Nemůžu si dovolit odpadnout.

Ve dvě odpoledne už se stav pacientů začal lepšit. Věděla jsem, že lék zabral. Oddychla jsem si. Namíchala jsem jim ještě pár dávek navíc, kdyby se nemoc opakovala. Ty šťastné úsměvy rodičů, kteří drželi v náručí své uzdravené děti. Ten pohled stál vážně za to. U srdce mě ten jejich úsměv hřál a těšilo mě to.
„Myslím, že se vrátím do své vesnice,“ oznámila jsem veliteli.
„Měla by sis u nás odpočinout. Ibi mi říkala, že jsi vůbec nespala. Musíš být unavená.“
„Nebojte se. Jsem zvyklá na bojové podmínky. Jsem v pořádku. Vrátím se do své vesnice a tam si odpočinu,“ usmála jsem se na něj.
Nejraději bych si tady lehla a spala, ale jelikož vím, že by mě alespoň čtyři dny nikdo neprobudil, tak jim nechci přidělávat starosti a hlavně nechci dělat paniku. Mysleli by si, že mě dostala ta samá nemoc jako je, kdybych jen ležela a ani se nehnula.

Rozloučila jsem se a vydala se zpět do Konohy. Už jsem se viděla doma ve své posteli. Běžela jsem do stmívání. Zastavila jsem se na větvi velkého stromu a dívala se na ten krásný západ slunce. Tenhle pohled mě nikdy neomrzí. Je to prostě nádhera. Byla jsem tak uchvácena, že jsem málem spadla ze stromu jak se mi zatočila hlava. Ajaj. Jestli si nechci na čtyři dny zdřímnout tady pod stromem, musím si dát další pilulku. Sedla jsem si na větev a hrabala v brašně. Už jsem si chtěla dát pilulku do pusy, když mě zasáhl kunai do ramene. Pilulka mi vypadla z dlaně a letěla na zem.
Jak to, že jsem si toho kunaie nevšimla? Asi už sem tak unavená, že mé smysly nefungují.
Vytáhla jsem si ten zabodnutý kunai a stoupla si na větev. Dlaní jsem se opírala o kmen. Z ramene teklo docela dost krve, ale toho jsem si teď nevšímala. Znovu na mě letěl kunai. Seskočila jsem z větve na zem. Při dopadu se mi zatočila hlava a já si klekla na kolena a podepřela se rukama. Dýchala jsem, jako bych právě doběhla maraton. Nemám žádnou čakru, nic. Sakra že jsem si tu pilulku nevzala dřív!
Chtěla jsem se postavit. Ale další kunai se mi zabodl do stehna a u krku jsem ucítila ostří katany.
„Ale ale. Kohopak to tu máme? Kunoichi z Listové a vypadáš celkem zničeně a bez čakry. To budeš celkem lehký cíl,“ uchechtl se.
Byla jsem naštvaná, ale věděla jsem, že ať udělám cokoliv bude to k ničemu. V tomhle stavu nemám jedinou šanci. Musel by se stát zázrak. Ale na druhou stranu, svůj život někomu jen tak zadarmo nedám. Vytáhla jsem si z nohy kunai a švihnutím ruky jsem odrazila jeho katanu z mého krku. Byl celkem překvapený. Proto jsem využila příležitosti a vší silou, co jsem ještě měla, jsem ho bouchla pěstí do obličeje. Neodletěl nikam, tak jako vždy Naruto při tréninku, jen trošku zavrávoral a s nenávisti v očích se na mě podíval a ránu mi oplatil. Já dopadla o trochu hůř. Odletěla jsem na deset metrů daleko a z úst se mi spustil pramínek krve. Stěží jsem si klekla na kolena a rozmazaným viděním jsem se dívala, jak se ke mně ten zmetek blíží s napřáhlou katanou. Už jsem nemohla nic dělat. Neměla jsem sílu cokoliv podniknout. Pomalu se mi zrak rozostřoval ještě víc. Jediné, co jsem mohla, bylo smířit se se smrtí. Smířit se s tím, že můj život zde končí. Jediné potěšení, které mi přišlo na mysl bylo, že jsem alespoň udělala dobrý skutek. Vyléčila jsem raněné, kteří by bez mé pomoci nepřežili.
Vzpomněla jsem si na svou učitelku Tsunade. Na to, co mi kdysi řekla. Tenkrát jsem ty slova nepochopila, ale teď, teď už je chápu.
„Co je život, Tsunade-sama?“
„Život? Život je hra, kterou hrajeme sami se sebou.“
Musím se usmát teď už ty slova chápu. Život je hra, kterou hrajeme sami se sebou. A já tu hru prohrála. Kdybych byla silnější. Kdybych byla chytřejší. Kdyby… To slovo, už mi nepomůže.

Najednou kolem mě proletěla nějaká šmouha. Nevím, jestli to bylo skutečné a nebo jen výplod mé fantazie, ale momentálně už jsem to nemohla řešit. Moje vědomí vypovědělo službu. Byla jen tma.
Omdlela sem.