manga_preview
Tlumočení B. 28

Boruto ga Kiru: Dědic temna 03 - Cíl dosažen.

bgkdt2.jpg


Kapitola 3


Vzduchem proletělo několik shurikenů, jejichž švištící zvuk protnul noční ticho hluboké noci. O pár sekund na to se ozval dutý náraz značící, že shurikeny nalezli svůj cíl, avšak tentokrát jeho střed zasáhla sotva polovina z hozených zbraní. Jejich majitel vztekem zatnul zuby a nachystal si dalších pět, které okamžitě hodil stejným směrem jako předchozí, bohužel tentokrát do středu doletěl pouze jeden jediný. Cítil jak se jeho tělo zažínalo lehce třást a tak stlačil ruku do pěsti až mu zbělaly klouby.
„Jsi příliš rozlobený a s takovou se ti to nikdy nepovede." ozvalo se mu za zády. Otočil se aby za sebou nespatřil nikoho jiného, než-li jeho tetu Hanabi. Vůdkyně klanu Hyuugů stála na verandě jejich domu a hlavu měla položenou o dlaň ruky, kterou se opírala o zábradlí. Její dlouhé vlasy jí padaly do tváře a kryly tak její lišácký úsměv, který mu dávala. Na oplátku ji ukázal mírně zamračený výraz a Hanabi se zasmála nad jeho mrzutostí.
„Nemůžeš spát?" zeptala se poté jemněji.
„Jo." řekl pouze a znovu se otočil ke kůlu.
„Já taky ne, tak co kdybych ti tu dělala společnost?" navrhla a přeskočila zábradlí, stoupla si vedle něj a stejně jako on si do ruky vzala shuriken a hodila jej - okamžitě se jím trefila do středu. „Ha, vidíš takhle se to dělá!" radostně vyskočila a přitom na něj vyplázla vítězně jazyk.
Borutovo zamračení se trochu prohloubilo a zasoustředil se na terč. Tentokrát si vytáhl kunai, jenže když ho hodil skončil úplně mimo kůl zabodlý do vzdáleného plotu. To bylo už moc! Se vší potlačovanou zuřivostí se otočil a chystal se pěstí udeřit do nebohého stromečku pod nímž celou dobu stál. Než se však mohl byť jen rozpřáhnout, zachytila jeho ruku Hanabi. Okamžitě se k ní otočil čelem aby se setkal s jejím přísným a nesouhlasným pohledem. Čím více se jí díval do tváře tím víc cítil jak se nakonec uklidňuje, až do takové míry, že jej jeho teta nakonec propustila. Ale ani tak se atmosféra neuvolnila a mezi oběma vládlo nepříjemné ticho. Boruto se Hanabi odmítal podívat do oči a tvrdohlavě zkoumal strukturu země, což mu momentálně začínalo připadat očividně velice zajímavé.
Hanabi si povzdechla a změnila svůj výraz na lehce smutný, ale chápavý.
„Pojď, připravila jsem něco na zub." bylo jediné co řekla a hlavou ukázala na malý tác s čokoládovým perníkem u něhož stály dva šálky teplého čaje, jichž si Boruto za celou dobu ani nevšiml. Jelikož byl velkým milovníkem sladkého a dobrého čaje tak nic nenamítal a následoval spokojeně vypadající Hanabi.

........

„Tak mi pověz, co tě trápí?" zeptala se poté co se napila čaje a podívala se na svého synovce, kterého tímto malinko zaskočila. Boruto se zarazil a podíval se na ni chystající se protestovat, že se nic neděje, ale Hanabi ho okamžitě umlčela.
„Pochybuji, že by jsi se tolik rozčiloval nad tím, že se ti pouze nepodařilo trefit do terče, takže to koukej vyklopit." řekla nekompromisně. Boruto polk svá původní slova a odvrátil pohled, aby nemusel hned odpovídat rozhodl se dojíst svůj díl perníku a pak ho pořádně zapil. Když odložil svůj dopitý šálek upřel své oči na ruce složené v klíně.
„To nic není, alespoň nic s čím by sis musela dělat hlavu."
„Kdyby to nic nebylo tak by jsi se nepokusil přelomit nebohý starý stromeček vejpůl. Něco tě vevnitř trápí, to mohu najisto říct a nemusím k tomu použit ani Byakugan." její synovec si těžce povzdechl, měla pravdu. Celou tu dobu v sobě zadržoval všechny ty negativní emoce, které se v něm za těch pár hodin nashromáždili - znovupřipomenutí staré bolesti, stres a nejistota způsobená jejich zítřejší misí a hlavně hádka, kterou měl se Saradou a kterou si neustále vyčítal. Došlo to až do toho bodu kdy si přál být opět tím malým nevinným dítkem, které si v takových situacích lehalo svým rodičům do klína a se slzami se jim svěřovalo s jakoukoliv bezvýznamnější situací. Ale on už dávno nebyl dítětem a rozhodně se nemohl své tetě svěřit s celým svým nynějším životem, pokud ano musel by ji pak nadobro umlčet.
Hanabi ho stále mlčky sledovala než nakonec kapitulovala, vypustila lehký povzdech, ale i tak se laskavě pousmála.
„Víš, nemusíš mi říkat úplně všechno pokud nechceš, ale určitě by ti pomohlo kdyby jsi se svěřil s alespoň jednou věcí, která tě momentálně trápí. Tím, že se zbavíš jednoho krátkodobého problému, ulevíš svojí duši o mnohem víc než pokud to budeš dusit spolu s těmi dalšími." navrhla a Boruto ji v tomto dal za pravdu. Opravdu netušil jak to dělala, pokaždé když s ním mluvila dokázala v něm probudit takovou důvěru jako nikdo jiný, zahodit jeho masku ledu a úplně dobrovolně povědět o všem co mu zrovna leželo na srdci, dokonce ani jeho matka tohle neuměla. Věděl, že se ji vždy může se vším svěřit, aniž by se bál nějakého odsouzení. Hanabi mu vždy věrně naslouchala bez jediného přerušení a na konci mu dala ty nejlepší rady, které mu velice pomohli - teda většinou.
Pousmál se. Už věděl s jakou další věcí mu určitě poradí.
„Víš teto, je tu přece jenom něco s čím by jsi mi mohla pomoct." začal a Hanabi mu hned dala celou svoji pozornost.

........

„Chápu." bylo jediné co řekla potom co se jí svěřil se svou hádkou se Saradou.
,„Nikdy jsem nechtěl aby to takhle dopadlo, byl jsem deprimovaný a celé jsem si to vybil na ni a ona se mi přitom snažila jenom pomoct." uznal zahanbeně svoji vinnu.
„To se občas stává, nedokážeš si představit kolikrát jsem si na tvém otci vybíjela svoji mrzutost. Jednou se i stalo, že se nějaký čas ke mně odmítal přiblížit na délku deseti metrů." zasmála se staré vzpomínce a s ní i Boruto než opět zesmutněl.
„Tohle je však jiný, kdyby jsi jen viděla ten ublížený pohled, který mi dala. Pořád mi nedochází, že nejsem jediný komu tou-chan schází. On byl její největší vzor, touží se stát stejně skvělým Hokagem jako byl on. Navíc se tady bavíme o Saradě - holce, která jedinou ranou přepůlí skálu napůl a navíc pochází z klanu Uchiha, kteří projevují svoje emoce asi jako kat při popravě."
„Boruto, takovéhle věci si nesmíš vyčítat. Občas se prostě stane, že pod velkým tlakem řekneme nebo uděláme něco čeho pak litujeme a to dokonce i našim nejbližším. Někdy to můžeme udělat i z touhy toho druhého ochránit před krutými a bolestivými věcmi." bylo vidět jak se nad tím Boruto zamyslel.
„Víš když jsem byla malá tak jsem hodně obdivovala tvoji matku, ve všech ohledech byla pro mě tou nejlepší velkou sestrou jaká mohla být - laskavá, milá, krásná, ale zároveň silná a statečná. Tolik jsem toužila být jako ona a myslela jsem, že nikdy nebude nic co by nás dvě rozdělilo. Byla jsem naivní." ušklíbla se smutně a tím opět Boruta zaskočila, vždyť ona a máma mají výborný vztah.
„V době kdy jsem vyrůstala byla síla pro shinobi vše a pro klan Hyuuga především. Potřebovali jsme silného vůdce, který by nás dokázal vést a ochránit to kvůli čemu byl náš klan tolik pronásledovan - tajemství našeho Byakuganu. V té době tahle odpovědnost padla na tvoji matku. Každý den podstupovala tvrdé tréninky, které jsem potají sledovala. Vždy mi při nich připadala tolik silná a statečná. Jak říkám, byla jsem tenkrát příliš mladá a naivní. Neviděla jsem to co viděli ostatní a když jsem to konečně spatřila, zcela mě to zlomilo." odmlčela se na moment a Boruto vyčkával.

„Tvůj strýc Neji a moje sestra také neměli od začátku ten nejlepší vztah, Neji nenáviděl hlavní rodinu a tvou matku považoval za selhání. Jednoho dne toho měl už dost, odmítl s Hinatou nadále trénovat a když mu začala odporovat pustil se do ní s veškerým svým vztekem a silou. Tehdy jsem pochopila, že moje sestra není tak perfektní jak jsem myslela a postupně jsem o ní začala ztrácet všechny své iluze. Začala jsem si uvědomovat, že s takovou jak byla tehdy se nemůže stát vůdkyní a že pokud se rychle nezmění tak v tomhle světe zemře. Ale i tak jsem k ní však stále uchovávala špetku naděje a víry, avšak i to nakonec pominulo při našem prvním vážném souboji, v němž se mělo rozhodnout kdo nakonec povede klan a ve kterém jsem já, o pět let mladší sestra, vyhrála. Tenkrát byla tvoje matka zavrhnutá i naším otcem a na mě padla veškerá tíha odpovědnosti jako budoucí vůdkyně klanu. Každou svou myšlenku jsem věnovala pouze své povinnosti a zcela jsem začala ignorovat celou její existenci. Vše jsem dělala pouze za jediným účelem a to ochranou své rodiny a to včetně mé drahé sestry. Ale vzala jsem to úplně ze špatné strany, místo toho abych se ji snažila dělat oporu a povzbudit jí, tak jsem jí akorát urážela a dávala ji znát jak je méněcenná. Chtěla jsem aby se tak vzpamatovala a uvědomila si, že se musí změnit aby jako ninja přežila. Jenže výsledek byl úplně opačný a má sestra se stále více uzavírala do sebe, což mělo za následek, že si v ničem nevěřila. V jedné části mě to znepokojovalo a trápilo, ale ta druhá část byla na ni za to čím dál víc naštvaná a ten vztek bohužel převládal. Naše staré pouto bylo zpřetrháno a vypadalo to, že už se nikdy nevrátí." Boruto jenom udiveně přihlížel. Vůbec si nedokázal představit, že jeho silná a někdy i děsivá matka byla v minulosti taková. Co se jeho týkalo tak ji znal jako hrdou a statečnou ženu s povahou lvice, která bojuje za vše co je jí drahé. To mu jenom ukazovalo, že o minulosti svých předchůdců toho ví opravdu málo. Zpozorněl když spatřil jak se na Hanabině tváři najednou zjevil milující úsměv.

„Vše se změnilo až když potkala tvého otce. Naruto ji pomohl v mnoha směrech a ukázal jí, že každý se dokáže změnit. Čím víc ho sledovala, tím víc sílila a to jak fyzicky tak i duševně. Stala se skvělou kunoichi, která měla plné právo pyšnit se naším rodinným jménem a já na ni nemohla být víc hrdá. Znovu jsem v ní dokázala spatřit tu vysněnou sestru, za kterou jsem ji považovala v dětství a sama jsem si uvědomovala, že i já se mohu změnit a ochránit ty, které miluji svoji vlastní cestou." řekla a celou tu dobu se přitom zasněně dívala na veliký měsíc tyčící se jím nad hlavou. I Boruto se nad touto částí usmál, jeho otec byl vskutku vyjímečný a nikdy ho asi nepřestane fascinovat co vše dokázal.
„Abych však k tomu mohla plně dojít, musela jsem udělat první krok já. Byl sice bolestný a málokomu se chce učinit jako prvnímu, ale je plně nezbytný a takový krok musíš podniknout i ty pokud to chceš se Saradou urovnat a tím tak malinko ulevit svému svědomí." otočila se k němu čelem se šibalským úsměvem.
„A to je co?" zeptal podezřívavě se a čekal až mu jeho teta odpoví o co se jedná.
,,Musíš polknout svou pýchu, přiznat si svou vlastní chybu a omluvit se. Jedině tak si poté dokážete o všem pohovořit a nakonec se i usmířit." jen to dořekla tak vstala a nechala tam svého synovce, ať si to přebere osamotě po svém. Boruto ještě pár chvil zaraženě hleděl do písčité země a snažil se přerovnat své myšlenky. Polknout svou pýchu a omluvit se...heh.
*Kso, zase má pravdu. Jako obvykle.* ušklíbl se a vstal. Z kapsy vytáhl jeden shuriken, a aniž by se podíval, hodil ho. Po charakteristickém zadunění se ohlédl směrem k dřívějšímu terči, aby viděl jak jeho zbraň trčí dokonale uprostřed středu. Na obličeji se mu opět usadil ten jeho sebejistý výraz a s ním se taky podíval na měsíc, který na ně celou dobu shlížel z výšky.
*Arigato, teto*

------------

Pokojem se linulo příjemné melodické pobrukování patnáctileté dívky, která v ruce třímala hřeben s nímž si úhledně pročesávala své dlouhé kadeře svých tmavých vlasů. Stejně temnými oči, skrytými za obroučky rudých brýlí, se dívala na obraz sebe sama v malém zrcadle pověšeném na zdi. S elegancí dokončila poslední pramen a hřeben odložila, vlasy byly teď dokonale rovné, výjimku tvořily menší pramínky konečků, které lehce vystupovaly.
*Hm...zase s tím nic nenadělám, to mám zřejmě poděděné od táty.*
Vstala a přešla k tašce na posteli, kterou si začala kontrolovat.
*Takže kunaie, shurikeny, lékařské potřeby, pár potravinových pilulek...ještě oběd od tety a můžu vyrazit.* Pověsila si tašku na rameno a vyšla z pokoje.
Když šla chodbou, směřující do kuchyně, prošla kolem pokoje svého mladšího bratra. Zastavila se a nahlédla pootevřenými dveřmi dovnitř. Chlapec stále spokojeně vyspával v posteli. Své tmavě modro-fialové vlasy, které teď dosahovaly délky na vytvoření menšího ohonu, měl rozpuštěné a neposedně mu padaly do spánkem uvolněné tváře. Satoshi, kterému bylo čtyři a půl, se rozhodl dnešní krásný den strávit opravdu originálním způsobem - pospáváním v posteli. Škodolibě se pousmála, copak by to byla za milující sestřičku kdyby svému malému bráškovi dovolila celý den lenošit místo toho aby pilně trénoval a studoval. Opatrně se vplížila k jeho posteli.
„Satoshi." šeptla opravdu potichoučku do jeho ucha a lehce jím zatřásla. Nic.
„Satoshi." zkusila znovu, teď už mírně zvýšila hlas. Chlapec v posteli se zavrtěl a pak se opět uklidnil a převalil se na druhou stranu. Povzdechla si a přešla k zataženému oknu. Pár sekund jen stála a pak...
„Vstávat, je krásný nový den! Slunce svítí, ptáčci zpívají, ideální den na pořádné trénování!" vykřikla zcela nečekaně a nahlas a nebohému chlapci hodila ostré ranní světlo přímo do spící tváře, jen co odhrnula závěsy. Satoshi se lekl a vyhoupl se do sedu.
„Co se děje?! Kdo útočí?!" vykřikl a s vykulenými smaragdovými oči se zběsile začal rozhlížet okolo sebe. Sarada si musela zakrýt ústa aby se nerozesmála, výraz jejího mladšího brášky vážně stál za to. Když zjistil, že žádný útok se pravděpodobně nekoná a u okna spatřil pouze svou starší sestru s nevinným výrazem andílka, kterému na hlavě trčeli čertí růžky, zamračil se.
„Nee-san."zakňučel ublíženě. Sarada se pouze usmála.
„No co? Přece nebudeš takový krásný den vylehávat v posteli." bylo jediné co mu řekla než odkráčela ke dveřím. Cítila jak ji celou dobu nabručeně sledoval.
Vyšla ven a opět se vydala svou původní cestou, v duchu se usmívala nad nevinností jejího brášky. Byla moc ráda, že její bratříček bude mít spokojenější dětství než měla ona. Mít možnost vyrůstat po boku otce a trávit s ním veškerý čas, to co ona mít nemohla. Sice už chápala proč byl pryč, ale stále mezi nimi cítila tu nechtěnou propast, která se asi již nikdy zcela nezacelí. Smutně si povzdechla a zavrtěla nad tím hlavou.

Když vešla do kuchyně spatřila stát před linkou mladou ženu s rudými vlasy, dosahující až po pas v jarně zelených šatech s o něco bledší zelenou zástěrou. Na zádech měla vyšitý znak Uchihů se vzorem spirály zakomponovaným vevnitř. Rudovláska krájela čerstvě vypadající rajčata a přitom si vesele pobrukovala.
„Dobré ráno, teto." pozdravila slušně svoji tetu, která ji a jejího bratra - spolu s jejich matkou - prakticky celý život vychovávala. Žena, kterou neoslovil nikdo jinak než-li Asuna "Uchiha" Uzumaki, se lehce otočila směrem ke své neteři. Dvě lesklé safírové oči byli naplněni jemností a laskavostí.


„Dobré ráno Sarado-chan, vyspala jsi se dobře?" oplatila ji pozdrav a zároveň položila i nejznámější společenskou otázku.
„Ano moc dobře, děkuji za optání." odpověděla kladně a přisedla si k tradičnímu nízkému stolku, v ten moment ji před nos byl postaven talíř s dvěma volskými oky a plátky do křupavě osmažené slaniny, jako bonus je doplňovaly tři srpky rajčat.
„Arigato." poděkovala, hned na to dovnitř vstoupil Satoshi, který si protíral stále rozespalé zelené oči. Vlasy měl narychlo a dosti chabě pročíslé a stažené do menšího copu, na dnešní den na sebe hodil obyčejné černé tílko a bílé šortky.
„Dobré ráno Satoshi-chan. Jak to že jsi tak brzo vzhůru?" zeptala se zvědavě Asuna a pozvedla rudé obočí. Věděla, že její synovec rozhodně není žádné ranní ptáče.
„Tetičko věř, že tohle skutečně nebylo dobrovolné." zamračil se směrem k jeho milované sestřičce. Sarada se pouze v klidu napila ze svého šálku čaje zatímco Asuna ji věnovala zvídavý pohled. Mladý Uchiha uskutečnil mohutné zívnutí a usadil se ke stolu naproti sestře, i jemu Asuna postavila před nos talíř se stejnou snídaní jakou měla Sarada
„Kaa-san a tou-san tady nejsou?" zeptal se když nikde nespatřil své rodiče.
„Bohužel, tvůj otec je opět v kanceláři a máma musela brzo rádo do nemocnice, měli tam urgentní případ." omluvně se usmála a pohladila chlapce po hlavě, než zase přešla ke kuchyňské lince.
„A co Yasuo nii-san?" zeptal se podruhé hoch a bylo vidět, že Asuna po tomhle krapet zvážněla.
„Ten je stále na své misi." řekla jim otočená zády, takže jí nebylo vidět do obličeje.
„Pořád? Kéž by se brzo vrátil, slíbil mi, že se mnou bude pak trénovat." zesmutněl trochu hoch a sklonil své zelené oči dolů. Sarada dala svému bráškovi lítostivý pohled. I ona ho mohla také trénovat, ale jejich bratranec přece jenom zvládal věci, které by Satoshimu pomohli v boji lépe.
„Však se brzy vrátí, uvidíš." řekla mile a pousmála se na něj se snahou ho povzbudit, ale Satoshiho tvář se stejně ještě více zakabonila.
„Ale stejně pak zase odejde, že? Tak je to vždycky." Sarada si okamžitě vybavila ty dny kdy takhle přemýšlela o svém otci. Tenkrát taky nechápala, nebo spíš nechtěla pochopit, proč je neustále pryč, ale dnes už ví jak moc to bylo důležité pro jejich bezpečí. Věděla, že i Satoshi to jednou pochopí, na svůj věk byl velice chytrý, ale stále je ještě dítě a potřebuje na to čas.
„Víš Satoshi-chan, doba se změnila. Před třemi roky ještě nebylo tolik potřebné vyrážet na neustálé mise, ale teď je vše bohužel jinak. Yasuo je skvělý shinobi a právě takové potřebujeme, aby plnily nebezpečné mise pro ochranu naši vesnice. Je jako jeho otec." tu poslední větu si Asuna spíš zašeptala pro sebe a v jejích očích se mihl bolestný výraz, který však ani jeden neviděl, jelikož k nim byla stále otočená zády. Satoshi však nejspíš pocítil tetin smutek a zastyděl se.
„Gomenne teto, nechtěl jsem..."
„Nemáš se za co přece omlouvat Satoshi-chan, nic špatného jsi neřekl. A teď pojďme jíst než nám ta lahodná slanina celá vystydne." otočila se k nim najednou celá energetická, tak jak se od pravého Uzumakiho čeká a bylo vidět, že to opět rozproudilo dřívější uvolněnou atmosféru. Usadila se vedle Satoshiho se svojí vlastní porcí a nejmladšího Uchihu pocuchala ve vlasech, až se z toho začal chichotat, Sarada tomu celému šťastně přihlížela.
„Itadakimasu." zaznělo trojhlasně. Snídaně probíhala v klidu, sem tam padl nějaký menší komentář a to většinou ze strany Asuny a Satoshiho, domlouvajích se na společně stráveném dni.

„Co máš vlastně dneska v plánu Satoshi-chan když máte na akademii volno?" zeptala se Asuna když dojídali zbytky snídaně: „Půjdeš pak ještě spát?" Satoshi prudce zavrtěl hlavou.
„Kdepak! Jen co to dojím, půjdu trénovat ven na zahradu." Asuna se usmála nad prohlášením pětiletého. I když bylo Satoshimu sotva pět tak chováním se od svých stejně starých vrstevníků výrazně lišil. Jako syn posledního přeživšího Uchihi a zároveň Hachidaimeho se snažil co nejvíc aby dělal čest svému jménu a co je nejhlavnější, aby získal otcovo uznání, i když Asuna moc dobře věděla, že Sasuke je už na Satoshiho dávno hrdý.
*Ten a to jeho Kendo.* protočila Sarada oči, když si uvědomila o jaký trénink se pravděpodobně jedná. Satoshi si už jako malý oblíbil umění boje a proto se nechal zapsat na všelijaké druhy bojových umění, které po konci války vznikly. Nutno dodat, že to byly pouhé náhražky za skutečný shinobi trénink, sloužící převážně k naučení sebeobrany civilistům. Satoshiho nejoblíbenějším se stalo právě Kendo, avšak nikdo nemohl popřít, že se svoji speciální holí, kterou mu nechal Sasuke vyrobit, v kombinaci se základy ninja boje se mohl stát jednou nezastavitelným.
„A co by jsi vlastně chtěl dělat až se jednou staneš shinobim?" položila Asuna další otázku.
„Chtěl bych se stát kapitánem Vojenské policie, stejně jako byl děda Fugaku!" zazněla jasná odpověď. Už od doby kdy mu jeho otec vyprávěl příběhy o jejich prarodičích se v něm zrodila touha stát se stejně skvělým shinobim jako byl jeho děda. Ninji, který padl při jedné z misí na ochranu vesnice. Sasuke jim to takto aspoň vždy vyprávěl, nikdy jim neřekl pravý důvod smrti všech jejich předků a nikdy to neměl ani v plánu uskutečnit. Své děti hodlal před touto krutou pravdou navždy ochránit. Jediný žijící Uchiha, znající pravdu, měl zůstat pouze on. Fugaku, Mikoto a Itachi Uchiha musí žít v očích svých vnoučat, synovce a neteře navždy jako jedni z nejstatečnější shinobi Konohy. Dokonce zašel tak daleko, že vydal zákaz o jakékoliv diskuzi na téma "Smrti klanu Uchiha", pro případ, že by se nechtěné informace dostali k uším jeho dětí. Každý kdo tenhle příkaz porušil byl přísně potrestán a to jím samotným.
„To je super nápad Satoshi, ale v tom případě se budeš muset hodně snažit aby jsi jednou překonal dědu Fugaka. Pamatuješ si přece ty příběh, které nám o něm chichiue vyprávěl." rýpla si do něj Sarada.
„Nemusíš se strachovat nee-san, však já si poradím." nenechal se jen tak škádlit a vyplázl na ní jazyk. Dostalo se mu stejné reakce.
*Jako malé děti.* pousmála se v duchu Asuna. Ráda sledoval jak se hašteří, sama moc dobře věděla, že ač se na veřejnosti vždy tvářili zcela odměřeně tak v soukromí domova byli úplně jiní. Měli k sobě silné rodinné pouto, které by nedokázalo jen tak něco rozlomit.

Trojice dojedla a Asuna se ujala sbírání špinavého nádobí. Sarada a Satoshi ještě v klidu dopíjeli svůj čaj, protože oba dva věděli, že brzo nastane doba kdy se hodně dlouho neuvidí a tak si chtěli vychutnat poslední společnou snídani.
*Hodně dlouho se s nimi neuvidím, pokud chce princ opravdu splnit plán cirkusového turné bude to trvat nejspíš nějakou dobu.* uvědomila si smutně, ale to okamžitě nahradil nepříjemný zlovolný stín, který se jí usadil v koutku mysli už od chvíle kdy tuto misi dostaly.
*Z nějakého divného důvodu mám z té mise špatný pocit.*
„Nee-san, jsi v pořádku?"
„Eh, co?" ani si neuvědomila jak moc musela být zamyšlená, páč soudě podle Satoshiho starostlivého výrazu to vypadalo, že na ni již nějakou dobu nejspíš mluvil.
„J-jo, jsem. Gomenne Satoshi, jen jsem se zamyslela." mávla rozpačitě rukou, tak jak to občas dělala jejich máma když se dostala do nepohodlných situací. Satoshi pozvedl obočí a pak s lehce arogantním postojem odvrátil hlavu.
„Vsadím se, že to byly zase samé nudné holčičí hlouposti." řekl s mírně namyšleným tónem, který nezdědil po nikom jiném než po Sasukem. Sarada cítil jak ji vzadu na hlavě pulzuje žíla a zatla ruku v pěst.
„Ty jeden mrňavej..."
„Tak tady máš Sarado, tvůj oběd. Udělala jsem ti tvoje oblíbené." přerušila nastávající sourozeneckou bitku Asuna a se spokojeným úsměvem podala Saradě zabalenou krabici s obědem.
„Arigato teto." vstala a převzala si ji.
„Nemáš zač a teď si pospěš, ať nepřijdeš pozdě." Sarada kývla a vyběhla k předsíni. Začala se okamžitě obouvat do bot, když v tom ji zezadu kolem krku skočil Satoshi.
„Slyšel jsem, že budete cestovat s cirkusem. Doufám, že mi něco přineseš." objal ji vesele a přitiskl svou tvář na její rameno.
„To si piš, že jo bratříčku."
„Chtěl bych tygra a nebo pořádně velkou gorilu!"
„S oběma by nás máma okamžitě vyhnala, ale neboj se. Slibuji, že ti donesu ten nejlepší suvenýr na světe. Přísahám na svou čest jako budoucí Hokage." popadla ho do náruče a začala ho lechtat.
„Nee-san, přestaň...haha...víš,...haha...že jsem lechtivý!" snažil se Satoshi bránit, ale proti vytrénované Saradě neměl šanci.
„A proč si myslíš, že tě asi tak lechtám." ušklíbla se škodolibě a dál pokračovala v jeho mučení.
„Copak to tu vy dva vyvádíte?" zeptala se Asuna, kterou nečekaný hluk přinutil nakouknout. Když však spatřila roztomilou scénu před sebeou, neudržela se a začala se lehce chichotat.
„Ha...haha, teto...ha...pomoc!" poprosil ji zcela bezbranný synovec, které mu už smíchem tekly slzy.
„Tak, tak, to už by stačilo. Sarado, pusť svého bratra než zemře na nedostatek kyslíku." řekla Asuna se smíchem a Sarada nakonec Satoshiho propustila. Ten okamžitě odběhl a schoval se za tetiny nohy, to pro případ, že by se ho Sarada opět zkusila zmocnit.
„Ty jsi takový sadista!" vyplázl na ni znovu jazyk a Sarada mu to opět oplatila.
„Vy dva jste vážně beznadějní." zakroutila nad jejich chováním rudovláska hlavou. Sarada jí dala pouze ten věhlasný Uchihovský úsměv, než se vrátila k obouvání.
„Yosh, tak a můžu vyrazit." napřímila se a na záda si pověsila svůj batoh.
„Buď opatrná Sarado, nikdy nevíš co se může přihodit." řekla Asuna se sepjatýma rukama zatím co Satoshi mírně stiskl lem tetiných šatů. Oba jí dávali znát svou starostlivot.
„Neboj se teto, vím jak si poradit. Navíc nebudu sama, budou při mě stát moji přátelé a společně zvládneme vše co se nám připlete do cesty. Navíc s nikým nehodlám prohrát, ukážu jim co se skrývá v budoucí Hokage." a na podporu svých slov si s odhodláním vrazila pěst do dlaně. Asuna se pyšně usmála a přikývla.
„Iterashai!! " popřáli jí oba a Sarada za sebou zaklapla dveře. Kousek od domu zabočila za roh a sešla na hlavní ulici směrem k hlavní bráně. Ačkoliv se tvářila nezaujatě tak v její mysli stále panoval ten divný pocit, který měla ráno u snídaně.
*Skutečně z toho začínám mít špatný pocit, ale proč? Kso, za to může určitě ten Baka-Boruto, přenesl na mě tu jeho depresivní náladu a já začínám mít divné myšlenky.* zatnula podrážděně ruku v pěst, ale její vztek trval jenom krátkou dobu, jelikož se ji vybavila jejich včerejší hádka.
*Nikdy jsem ho takhle naštvaného neviděla, teda aspoň ne na mě. Zřejmě se s jeho ztrátou doposud nesmířil, ale neviním ho. Kdybych ztratila tátu já a nebo někoho jiného, tak opravdu netuším co bych dělala.*
„Dobré ráno Sarado. Trápí tě něco?" nečekaná otázka ji probrala z jejích myšlenek. Otočila se a za sebou spatřila Mitsukiho, který se na ni usmíval, avšak ne tím jeho divným úsměvem, který dával všem nechtěnou husinu. Tenhle byl jiný - teplý a laskavý stejně jako jeho jasné zlaté oči, který mi ji sledoval.
„Oh, Mitsuki. Dobré ráno. Ne, ne, nic se neděje. A jak se máš ty?" trochu si posunula svoje brýle a malinko se začervenala.
„Já jsem v té nejlepší náladě, děkuji." odpověděl. Sarada přikývla.
„Kde ses tady vlastně vzal?" zeptala se trochu podezřívavě.
„Zrovna jsem se chystal jít na místo srazu, když jsem viděl jak si vyšla z domu a tak jsem si řekl, že bychom mohli jít spolu." odpověděl podruhé, ale stále se nepřestával usmívat. Sarada cítila jak se její tváře zahřívají víc.
*Tenhle úsměv mu sluší mnohem víc než ten jeho podivínský, kéž by ho používala pořád, je takhle hrozně roztomilý...p-počkej Sarado, nad čím to zase přemýšlíš!* rychle zakroutila hlavou, což si vysloužilo Mitsukiho pobavený pohled a zvednuté obočí. Když si to uvědomila, tak okamžitě nabrala ještě rudější barvy. *Kso, musím teď vypadat jako velké tomato!*
„Eto, tak co...tak radši půjdeme, ne?" a než mu dala možnost se na cokoliv zeptat, tak se otočila na patě a rozešla se. On ji ještě chvíli sledoval než vypadl smířlivý povzdech a dohonil ji.

------------

Boruto stál před velkým zrcadlem kde si momentálně upravoval svůj plášť. Jeho výraz byl opět takový jako za poslední tři roky, stoický a chladný. Rozhovor, který měl v noci s tetou mu z hlavy vyhnal veškeré nechtěné myšlenky, které mu dovolili na moment zahodit svou masku a dát najevo svou slabost a bolest. V duchu se za tohle pokáral a zapřísáhl se, že už nikdy nedovolí aby se to stalo - nesmí si dovolit polevit a nebo změknout, zvláště né teď když se plně musí věnovat své práci. Věděl však, že aby dosáhl úplného klidu bude muset dát na tetiny slova a se Saradou si to vyříkat, čím dřív tím líp.
Jedním rychlím pohybem dopnul poslední knoflík u límce a bez žádného zbytečného přezkoumávání se otočil a z nočního stolku sebral svůj prsten, který opět umístil na svou ruku. Ještě však nebyl plně nachystán. Chyběli mu poslední dvě věci.
První byla jeho katana, která mu věrně ležela opřená o okraj postele, kde k ní měl nejsnadnější a nejrychlejší přístup, kdyby jej přepadl nepřítel. Bez této zbraně by nikdy neopustil brány vesnice, jelikož tahle katana se od mnoha jiných velmi lišila. Vzal ji do ruky a pozorně ji zkoumal. Čepel byla zatím zastrčena do černého pouzdra, na němž byl vyšitý krásný drak. Její rukojeť už byla krvavě rudá a skoro přes celou její délku byl vyrytý zlatý symbol a to tentokrát v podobě velké výřivé spirály. Opatrně ji vytáhl z ochranného pouzdra a nastavil její lesknoucí se ostří proti rannímu světlu, v němž se třpytila a leskla jako ten nejčistší diamant. Těžko uvěřitelné, že taková krása vzala již tolik životů. Nakonec dal svou zbraň do původního stavu a zavěsil si ji na záda vedle svého batohu. Otočil a přešel ke stolu kde měl rozloženo mnoho svitků, které ještě všechny nepřečetl. Většinou se jednalo o popis silných technik, kterým se chtěl naučit, ale bylo tam i několik tajných dokumentů, jenž dostal za úkol pročíst.
To co ho však momentálně zajímalo byl předmět umístěný ve vitríně ve zdi, která byla nad stolem. Kousl se do prstu, složil tři pečetě a dlaň s krvavým palcem přiložil na sklo. Krev, která se na něj otiskla se během několika sekund vsákla do pečetě, jenž se objevila těsně potom a spolu s ní i zmizela. Skleněná dvířka otevřela. Boruto z ní vyndal nádherný zlatý přívěšek, který se podobal neúplnému měsíci. Pověsil si ho na krk a úhledně si jej schoval pod plášť aby nebyl vidět. Teď byl plně připravený.

Pomalu procházel dlouhými chodbami jejich velkého domu, které byly značně klidné. Skoro nikdo nebyl doma. Jeho sestra už od brzkého rána trénovala s jejich dědečkem a tetou, zatímco máma šla na domluvený sraz s Kurenai a malého Mamora vzala sebou. Jediné, které cestou potkal, bylo pár dobrovolných služebníků, kteří občas vypomohli jejich hlavní služebné Kamiko. Po pár minutách se dostal na místo kam chtěl, což byla jejich skvostná zahrada, která však byla udržována jenom za pomocí Himawari a Hinaty, jelikož málokdo věděl jak se oni starat. V duchu si dal poznámku, že musí někde sehnat kvalifikovaného zahradníka, páč moc dobře věděl jak jeho sestřička miluje květiny a že občas nemá dostatek času aby se jim plně věnovala tak jak by chtěla - a rozhodně chtěl zabránit tomu aby prolévala několik zbytečných slz jenom kvůli pár uhynulým květinám.
S klidem se rozhlédl okolo. Když však nespatřil to co hledal, tak se trochu nadechl a vypustil tiché, ale silné hvízdnutí. Okamžitě se ozvalo zašustění z koruny blízkého stromu a s několika spadlými listy, přistál na zemi i Kuromaru, jenž se následně protáhl a doběhl k chlapci. Boruto ho, tak jako pokaždé, pohladil mezi ušima a začal řídit jejich společnou cestu, která se opět táhla přes tiché chodby.
„Kamiko." řekl najednou Boruto když před sebou spatřil záda pokrytá dlouhými hnědými vlasy. Věrná služebná se otočila a s pokorou se Borutovi poklonila. ,,Dobré jitro, Boruto-sama." načež ji odpověděl kývnutím.
„Kamiko, dneska odjíždím na dlouhodobou misi." řekl a s několika kroky si stoupl vedle ní, ovšem otočený jiným směrem než ona, takže se stále díval na cestu před sebou.
„Hai, Himawari-sama mě o tom již informovala."
„Skvělé, za dobu mé nepřítomnosti spoléhám, že se zde o všechno a všechny postaráš. A pokud by se tu zcela znenadání objevil nečekaný host, tak věřím, že mu poskytneš to nejlepší přivítání rodiny Uzumaki-Hyuugů." řekl jí s úšklebkem v tichosti, ale zcela se zjevnou vážností. Kamiko se lehce napjala.
„A ještě něco..." věrná služebná stále v tichosti vyčkávala.
„Ať se děje cokoliv, ujisti se, že všichni jsou v naprosto dokonalém bezpečí." jeho oči ukázaly smrtelnou vážnost. Všichni, kdo dřív viděli tenhle pohled věděli, že pokud se neudělá to co přesně řekl, znamená to pro dotyčného nejvyšší míru utrpení. V Kamičiných očích se mihl malý záblesk a s přikývnutím mu odvětila: „Hai, Boruto-sama." To uzavřelo jejich soukromý rozhovor a Boruto pokračoval ve své cestě.
Vyšel na nádvoří aby spatřil, že u vchodové brány na něj již čeká jeho parťák. Kouichi stál opřený o dřevěný sloup se zavřenými oři a rukama zkříženýma přes hruď. Stejně jako Boruto měl nablízku svého zvířecího společníka Okamiho, který mu klidně ležel u nohou, ale jen co k nim Boruto a Kuromaru došly, vstal a začal velkou kočku očichávat, což si vysloužilo úplně stejnou reakci z druhé šelmy. Kouichi otevřel své modré oči a podíval se na Boruta, který pouze kývl.
„Připraven?" Kouichi se místo odpovědi odtrhl od sloupu a začal odcházet pryč následován Borutem, Kuromarem a Okamim.

------------

„Mají zpoždění." řekla podrážděně Sarada a netrpělivě poklepávala nohou o zem. Ona spolu s Mitsukim a ostatními, stála u brány vesnice kde měli domluvený sraz, avšak dva z jejich spolukolegů stále chyběli.
„Neboj se Sarado. Jistě se každou chvíli objeví." snažil se ji Mitsuki uklidnit.
„To bych jim radila. Mají štěstí, že jsem ještě nedorazil princ. Co by si pomyslel kdyby zjistil, že lidé, kreří jsou odpovědní za jeho ochranu, nedokážou dodržet ani časový termín domluveného srazu?!" Při tomhle pomyšlení začala být ještě nervóznější, ale dobrý Kami-sama se nad ní nejspíš smiloval, páč na ni zcela bez varovaní skočila velká černá kočka, která ji dychtivě začala olizovat obličej a za ním se hned táhl její právoplatný majitel.
„Kuromaru, nech Saradu napokoji." vyhuboval mu Boruto když se snažil pantera odtáhnout od chichotající se Sarady, která ho láskyplně drbala po hlavě.
„Gomenne Sarado."omluvil se když konečně Kuromara zatáhl pryč.
„To je v pořádku, nic se nestalo. Taky tě ráda tě vidím, Kuro a tebe taky Okami." a Kouichiho vlka pohladila taktéž po hlavě. „Zdravím Kouichi." dodala rychle když ho zaznamenala, Kouichi se na ni usmál a kývl hlavou.
„Takže jste to nakonec stihli. Sarada měla strach, že to nezvládnete včas." řekl Mistuki, hodně k Saradině nelibosti. Boruto na tu poznámku hravě protočil oči.
„Zase tak paranoidní, jako obvykle."
„Hele, prostě se nás snažím co nejlépe reprezentovat a pozdní příchod pro princovu eskortu by zrovna dvakrát dobře nevypadal."
„Myslím, že z toho nemusíš být zas až tak nervózní Sarado." vložil se do toho Iwabe, který k nim došel spolu s jeho týmem. Když se mu dostalo zvídavého pohledu, zkřížil ruce na prsou a pokračoval: „Většina zbohatlíků stejně přijde později než si původně poručí. Jelikož jsou prachatí tak si myslí, že se vše řídí a přizpůsobuje podle nich. Vsadím se, že v době kdy se tu teď spolu bavíme si stále vesele vyspává a nebo aspoň vstává. Hádám, že máme přinejmenším ještě hodinu času než se sem uráčí dorazit." sotva to, ale Iwabe dořekl tak jej něco zasáhlo do hlavy.
„Co to do pekla!?" vykřikl a z temene hlavy si vytáhl malý dřevěný nůž s gumou na špičce.
„To tě příště naučí aby jsi držel jazyk za zuby." řekl zcela nový hlas a všichni se otočili aby spatřili honosný kočár, který k nim za dobu jejich debaty dojel. Po bocích stáli jejich dva senseiové, Konohamaru a Udon, s celkem nečitelnými výrazy, které se od špičkových shinobi očekávají. Ten kdo však promluvil nebyl ani jeden z nich, ale zhruba dvanáctiletá dívenka stojící ve dveřích kočáru. Elegantní šaty a zlatá korunka usazená v dlouhých hnědých vlasech dokonale prozrazovaly kdo dotyčná je. Mladá princezna ve svých rukách držela několik dalších dřevěných nožů a na všechny se dívala povýšeným pohledem jejich modrých očí.


„Papa, tohle jsou ti lidé co nás budou chránit? Upřímně na moc nevypadají. Hlavně tam ten hnědovlasý a ten s tím divným oblečením a tlustým obočím." nejen její pohled, ale i tón byl takový. Reakce dvou zmíněných byla okamžitá. Metaru zaujal svůj nervózní postoj a v koutcích očí se mu objevili malé slzy ublížení, zatímco Iwabe zrudl až z něj vyšla pára a zlomil princeznin nůž na půlky když zatnul ruku v pěst.
„Co jsi to řekla, ty malá-" Iwabe byl odtáhnut zpátky Udonem, který mu pokryl ústa dřív než řekl něco nevyhovujícího. Dívka ohrnula ret a svými modrými oči se rozhlédla po ostatních. Saradě a Sumire věnovala celkem nečitelný pohled, který nejspíš ukazoval, že ji nijak nepohoršily, ale ani neohromily. Mitsuki si se svým úsměvem vysloužil nadzvedlé obočí a možná něco málo z toho jak předtím hleděla na Iwabeho s Metarem. Když však její zrak padl na poslední dva dospívající, otočila se její zamračenost do jakéhosi obdivu a v koutcích očí se ji zjevily malé hvězdičky. *Takový fešáci!*
„Ale Yume, nesmíš je hned tak odsuzovat. Sama moc dobře víš jaké dobré zkušenosti jsem měl s ninji z této vesnice. Nebýt jich, nebyl bych já a ani tvůj dědeček mezi živými." ke konverzaci se přidal další hlas a ze dveří kočáru vystoupil muž kolem třiceti let. Dědic trůnu, princ Hikaru, se za těch několik let změnil z roztomilého klučiny na skutečně přitažlivého muže, tak jak se na prince očekávalo. Lesklé černé vlasy rámovali obličej, který ztratil svou kulatost a byl nahrazen ostrými mužnými rysy. Stejně tak i jeho oříškové oči již nebyli nevinně dětské, teď měli hranatější tvar a vyzařovala z nich určitá moudrost a sebedůvěra, které byly skryty za obroučky elegantních hranatých brýlí, jenž mu dodávali na inteligenci. Byl oblečený do bělostného roucha ušitého z toho nejlepšího hedvábí a přes jeho svalnatou hruď měl modrou stuhu se znaky srpku měsíce, symbolem jejich království. Stejně jako jeho dcera měl na hlavě usazenou zlatou korunu, která se v záři slunce krásně blýskala.
„Hai, hai, však já vím. Ty a jii-chan jste mi ten příběh říkali snad stokrát, papa." zabručela. Hikaru se zasmál a počechral svou dceru ve vlasech.
„Musíte ji prominout, Yume je taková malá čertice. Já sám jsem býval v jejích letech takový takže ji nemůžu moc vinit." podíval se na ně s omluvným pohledem.
„To ani nestojí za řeč, Vaše výsosti." mávla nad tím rukou Sarada zatím co Iwabe si nespokojeně odfrkl. Hikaru se pousmál a potom k nim přišel blíž.
„Rád bych se vám všem představil, mé jméno je Tsuki Hikaru, korunní princ země Měsíce a tohle je moje drahá dcerka Yume." položil něžně ruku kolem jejích ramen, Yume se na ně ani po představení neusmála.
„Je nám velikým potěšením, mé jméno je Uchiha Sarada." ujala se iniciativy černovláska a lehce se poklonila.
„Yuino Iwabe." zamručel Iwabe.
„L-Lee...M-Metaru. J-je mi ctí V-vaše výsosti." vykoktal nervózně Metaru.
„Já jsem Kakei Sumire." představila se s červenými tvářemi fialovláska.
„Mitsuki."
„Mé jméno je Akumaru Kouichi a původem jsem z Hoshigakure, byl jsem povolán jako výpomoc ."
„Jmenuji se Uzumaki Boruto." po zaznění posledního jména se princovi oči rozšířili do velikosti talířů a okamžitě se zadíval směrem k Borutovi.
„Říkal jsem si, že ta podobnost nemohla být náhoda. Takže ty jsi Narutův syn. Je mi potěšením se s tebou setkat. Páni, vypadáš tolik jako tvůj otec." přišel k němu blíž a natáhl ruku, kterou Boruto přijal.
„Ano, tohle mi říkají všichni." přkývl se zdvořilým úsměvem i když v duchu byl krapet naštvaný. Tohle mu říkají opravdu všichni s nimiž se poprvé potká a upřímně mu to začíná pomalu lézt krkem.
„A ty jsi syn Rock Leeho, že chlapče." otočil se tentokrát k Metarovi, který se chudák začal třást jako rosol.
„H-h-h-h-ai,....ale ja-k-k-k to v-víte?"
„Věř, že to nebylo vůbec těžké uhodnout." zasmál se Hikaru a jako poslední se otočil na Saradu.
„A ty jsi jistě dcera Haruno Sakury, nemám pravdu?" Sarada krapet vykulila oči.
„Ano, ale jak..."
„I když nemáš růžové vlasy nebo zelené oči, máš její krásnou tvář a rysy a také jeji kouzelný úsměv." přistoupil k ní a jemně ji vzal za ruku, jejíž hřbet následně políbil. Iwabe a Metaru šokovaně vydechli, Sumire se začervenala, Kouichi se tvářil neutrálně, zatímco Boruto se musel potichu zasmát. Princ neprinc - věděl, že Sarada má určité hranice, které nesmí nikdo překročit. Nikdo z nich si nevšiml nepatrného zamračení na Mitsukiho tváři, které doprovázel podivný zžíravý pocit, jenž neuměl popsat.
Sarada ještě chvíli zaraženě sledovala svoji ruku, kterou princ stále třímal ve své a než se stačil kdokoliv vzpamatovat došlo na Borutovi slova. Nasadila jeden ze svých velice sladkých úsměvů s nímž stiskla princovu ruku, což by normálně nebylo nic hrozného, ale od dcery Haruno Sakury to byl velice bolestivý krok, který Hikaru okamžitě pocítil na vlastní kůži. Jeho tvář se obrátila ve smrtelně bledou a ruka, kterou se zoufale snažil vyrvat z brutálního sevření se stala rudou a necitlivou z nedostatku proudění krve. Po asi minutovém boji se mu nakonec podařilo vysvobodit a s panikou od Sarady ustoupil o zhruba dva metry svírající bolavou ruku v té druhé.
„Koukám, že ani její brutální síla se u tebe nezapře." snažil se říct v klidu, ale jeho nervozita a zděšení byly stále jasně vidět. Sarada se tvářila spokojeně zatímco zbytek osazenstva se potichu chichotal, teda kromě Konohamara a Udona, kteří jen kroutili hlavami. Najednou Kuromaru a Okami, kteří doteď v klidu leželi bokem, zavrčeli a stoupli si do útočného postoje.
„Kuromaru, co tě to popadlo?" snažil se Boruto zkrotit rozhněvaného pantera.
„Okami, okamžitě se uklidni." rozkázal Kouichi vlkovi. Důvod pro jejich útočnost se hned na to zjevil. Ke královskému páru přišel mohutný šedý šavlozubý tygr, který však nevypadal tak mladý jako dvě vrčící šelmy, ale stále z něj vyzařovala síla. V klidu k nim došel a posadil se vedle Hikara z pravé strany, aby se však neřeklo obdařil Kuromara a Okamiho stejným varovným zavrčením.
„A abych nezapomněl, tohle je můj věrný přítel a ochránce, Cham." vysvětlil Hikaru a s láskou pohladil tygra po hlavě. Ozval se veselý skřek a princovi na hlavu vyskočila malá opička v červeném oblečku, jenž mu okamžitě začala rozcuchávat vlasy.
„A tohle je Kiki." představil princ se smíchem poslední zúčastněnou, Kiki okamžitě vydala další potěšený výskot a se vší mrštností vyskočila z princovi hlavy rovnou do Sumiriny náruče. Sumire z toho byla ze začátku velice překvapená, ale pak se začala smát a k malé opičce se s radostí přitulila. „Ty jsi tak kawaii!"
Boruto si nemohl pomoct, ale oči mu změkli přitom roztomilém pohledu.
„Tak to by stačilo panstvo, máme nejvyšší čas abychom vyrazili. Doufám, že jste všichni plně připraveni jelikož cesta, která je před námi je hodně dlouhá. Chápu to správně, že s vaším cirkusem se setkáme až někde za hranicemi země Větru, princi?" řekl Konohamaru, čímž tak přerušil milý okamžik a podíval se na Hikara.
„Hai, právě teď by měli vystupovat někde poblíž přístavního města Suishin od něhož vyplujeme na ostrov Mikazuki. Vědí, že se tam s námi mají setkat takže tam pobudou o několik dní déle než normálně."
„Dobře, jakmile se dostaneme do města setkáme se s nimi. Vy a vaše dcera se mezitím můžete v klidu usadit ve vašem kočáru. Cesta bude dlouhá a náročná, takže bude mnohem bezpečnější a pohodlnější pokud zůstanete vevnitř." nikdo naštěstí nezaznamenal vážné pohledy na Borutově, Kouichiho a Mitsukiho tváři když se začali bavit o cirkuse.
„Proč prostě nemůžeme jet vlakem, kterým se Listová tak moc chlubí. Není náhodou země Větru vaším spojencem?" přerušila je mrzutě Yume a nechala Kiki aby ji skočila do náruče.
„To je sice pravda princezno, ale ikdyž je Větrná našim spojencem není to záruka bezpečné cesty. Všude se vyskytuje hodně špatných ninjů nebo banditů, kteří se nebudou bát na nás zaútočit kvůli vašemu bohatství a majetku a v takovém případě je cestování vlakem velice riskantní." snažil se vysvětlit Udon, avšak vypadalo to, že pro rozmazlenou princeznu nebyla žádná odpověď dostačující neboť pouze pokrčila nos a s odfrkem vstoupila do kočáru.
„Rozmazlený spratek." zamumlal Iwabe a Udon ho spražil nesouhlasným pohledem.
„Hokage-sama, říkal, že naší povinností je chránit vás i vaši kolonu, ale tu tady nikde nevi-EH?!" Metaru vykulil oči když spatřil dlouhý řetězec kočárů, který se táhl směrem k bráně skrz vesnické ulice. Obyvatelé kolem nichž projížděli také pouze zírali s vyjevenými tvářemi, které měli i naši mladí ninjové.
„To všechno jsou víceméně věci, které jsem koupil mé drahé holčičce. Zbytek je strava a stany." vysvětlil Hikaru jako by to bylo úplně běžné.
*Dělá si srandu?!* proběhlo všem ve stejnou dobu myslí.
„Vše nechávám ve vašich schopných rukou. Teď když vím kdo vše je náš doprovod, tak vůbec nemám obavy, že by se cokoliv pokazilo. Navíc mám pocit, že se tahle cesta stane nadmíru zajímavou." posunul si brýle, jenž se zaleskli a podíval se směrem k Uzumakimu, kterému princův pohled přišel velice zvláštní. Jen co za sebou Hikaru zavřel dveře, vydal Konohamaru příkaz k odjezdu. Naše skupina ninjů se rozestavěla do různých stran kolony a po jejímž boku by takto kráčeli celou cestu sledující ostražitě svoje okolí. Boruto se však díval na zadní část královského vozu a v hlavě si stále přehrával princův záhadný výraz, který mu předtím dal. Nějak se mu nadcházející úkol přestal zamlouvat čím dál tím víc a víc.

------------

Než přešli k hranicím, oddělující je od Země Větru, uběhly zhruba tři dny. Mezi tou dobou se nestalo nic vzrušujícího. Cesta probíhala hladce a v klidu s žádným náhodným nepřítelem, který by je přepadl. Přikládali to k výhodě domácího terénu, málo kdo by si troufl zaútočit na Konožské ninji na jejich vlastním území. Teď se ovšem situace změnila. Již už nebyly ve své zemi a písčitý otevřený terén jim nijak neposkytoval potřebné krytí jako koruny hustých listnatých lesů. Od teď už byli nuceni spoléhat se pouze na svůj šestý ninjovský smysl.
Přes pustý terén rozžhavené pouště se táhla dlouhá kolona kočárů v jejich čele byl ten nejluxusnější, který vezl prince Hikara a jeho dceru Yume. Okolo nebylo nic jiného než suchá popraskaná půda a místy vysoké kamenné skály sloužící jako jediný zdroj stínu a eventuálního úkrytu. Žádné stromy či křoví, dokonce ani žádné jezera. Ale ani přes nevyhovují podmínky jim cesta nepřinášela pocit nebezpečí, nacházeli se totiž na území Země Větru, která je jejich nejvěrnějším spojencem. Kromě náhodných loupežníků a psanců jim zde žádné skutečné nebezpečí nehrozilo. Ale ani přes toto uklidnění se shinobi z Konohy neráčili polevit v ostražitosti a jejich devítičlenná skupina byla strategicky rozmístěna po celém obvodu kolony aby tak co nejrychleji zamezila případnému útoku. Nejblíž princova kočáru se samozřejmě nacházeli dva vysoce postaveni jouninové, Konohamaru a Udon.

„Ach, takové vedro. Já se snad rozpustím! " uslyšeli jak si do jejich ušních mikrofonů stěžuje vedrem znavený Iwabe. Pár jedinců nad jeho prohlášením protočilo oči, další se pouze lítostivě usmáli.
„Neboj Iwabe-kun, však to nebude trvat dlouho a budeme tam." řekla mu do mikrofonu Sumire.
„Sumire má pravdu. A navíc máme na sobě naše letní oblečení, zas až takové horko ti být nemůže." zaznělo tentokrát od Mitsukiho.
„Páni, díky moc za soucit kámo." řekl sarkasticky.
„Nemáš zač." řekl s úsměvem modrovlasý, který sarkastickou poznámku očividně nepochopil a nebo ji ignoroval. Iwabemu zaškubalo obočí. „Co ty..."
„Nenech se zdolat něčím tak obyčejným Iwabe-kun, věř v sílu jasného mládí a ta tě přenese přes jakékoliv překážky!" zaznělo tentokrát od Metara a ikdyž ho nikdo neviděl tak si všichni dokázali představit jeho frajerskou pózu naučenou od jeho otce. Iwabe se praštil dlaní do čela.
„Proč já..."
„Nerada vás vyrušuji od vašeho zajímavého rozhovoru, ale myslíte, že by bylo mnohem lepší kdyby jste se soustředili na to co je kolem vás. Co kdyby tu na nás číhal nepřítel?" přerušila je lehce nevrlá Sarada.
„Bože, ještě ty začínej. Opravdu by jste neměli ty a tady pan hadí podivín, trávit spolu tolik času." povzdechl si Iwabe, na to prohlášení se Boruto uchechtl a Sarada zrudla i když to nikdo jiný vidět nemohl.
„Ty jeden...tak to vůbec není! Jsem členové společného týmu, spolu podstupujeme mise a tréninky proto se tak často vídáme!" řekla hned na svou obranu. Ukázalo se však, že Iwabe to myslel krapet jinak než to pochopila ona.
„Eh, ale to já moc dobře vím. Co jsi si myslela ty?" byl slyšet zmatek v jeho hlase. Sarada se zajíkla a následovalo nesrozumitelné mumlání, tomu se musel Boruto upřímně zasmát. Najednou, ale pocítil jak ho jeho šestý smysl shinobiho před něčím varuje a stejně tak i Kuromara, který začal výhružně vrčet. Okamžitě se začal svým okem soustředěně rozhlížet po okolí, hlavně po skalnatém svahu kolem něhož zrovna projížděli. Zamračil se když zjistil kdo představuje jejich potenciální hrozbu.
*Ach, to si nemůžou dát pokoj? Hlupáci, to si vážně myslí, že přemůžou skupinu ninjů?*vydal podrážděný vzdech a nenápadně si začal chystat kunaie. Nebyl jediný kdo tak učinil, už i ostatní si nezvaných návštěvníků všimli a začali se připravovat k boji. Sumire a Mitsuki, jakožto senzibilní typy, jim všem ještě předaly přesné polohy jejich nepřátel a pak už se jen čekalo. Nemuseli čekat dlouho, hned jak zazněl bojový výkřik k útoku vyběhla zpoza skal malá skupina loupežníků držící různé zbraně, avšak bylo vidět, že je pravděpodobně nikdy nepoužívali ve skutečném boji, ale spíše k pouhému zabíjení neozbrojených.
Sarada, Boruto a Iwabe se jim rozeběhli naproti zatímco ostatní zůstali u kolony aby ji bránili z blízka.
„Ha, sežer si to!" vykřikl Iwabe těsně předtím než jednoho z loupežníků zasáhl svou holí a poslal ho ke spánku, to samé zopakoval u dalších tří. Sarada mezitím elegantními kopy odzbrojovala všechny, kteří se ji dostali do cesty. Poté je dobře mířenou ranou taktéž poslala k dlouhému odpočinku, netřeba dodávat, že se krapet změnila i vizáž okolí pod jejími mocnými pěstmi. Ani Boruto nezahálel a se svým juukenem mistrovsky odrovnával každého kdo se rozhodl proti němu postavit a dokonce i Kuromaru pomáhal bandity zdolat aniž by jim prokousl hrdlo jak byl nejčastěji zvyklí u jeho nepřátel. Ale ani tak se jim nepodařilo zastavit úplně všechny a malá část proklouzla kolem nich směrem ke koloně.
Těm se okamžitě postavil Metaru a svým mocným taijutsu s kombinací perfektních vrhání shurikenů je sundával jako mouchy. Kouichi je dokonale odzbrojoval za pomocí katany a Okami zaháněl ty nejzbabělejší pryč pouze svým vzhledem. Mitsuki zase používal svoje hady ke spoutání nepřátel a Sumire elegantně střílela vodní kulky. Všudypřítomný boj však ostatní nikterak nevykolejil a dál spokojeně řídili své kočáry aniž by mladým shnobi věnovali nějaký pohled a to včetně prince a jeho dcery, kteří seděli bezpečně uvnitř svého povozu u něhož zůstávali Konohamaru a Udon a odrazovali loupežníky. Hikaru si v klidu četl zatímco Yume s Kiki na rameni se dívala na nějaké akční filmy. Cham spokojeně podřimoval u princových nohou.
Během pár minut byly všichni bandité vyřazení a spoutaní, Konohamaru poslal zprávu s jejich souřadnicemi, kde si je mohli shinobi ze Suny později vyzvednout a s vytvořením jednoho jeho klonu, který je hlídal, mohli dál pokračovat v cestě.

------------

Zbytek trasy probíhal již naštěstí bez komplikací až se nakonec uchýlilo k večeru, což byl čas kdy se rozhodli utábořit. Princovi sloužící okamžitě rozložili královský stan a jejich kuchaři se pustili do skvostné večeře, zatímco zbytek se musel spokojit s obyčejnými pokrmy a naši milý shinobi zase s tím co si nabalili. Boruto spolu s ostatními seděli kolem malého ohniště a v tichu jedli. On sám měl jeden ze svých oblíbených hamburgerů, který si stihl nakoupit těsně před cestou, poté co dojedli je čekalo rozmístění hlídek. Byly rozděleni po dvojicích - Boruto se Saradou měli nastarost jižní křídlo, Mitsuki se Sumire východní, Metaru byl s Udonem přidělen na západ a Kouichimu s Iwabem zůstal sever. Jediný kdo zbyl byl Konohamaru, který se svými klony hlídkoval před královským stanem.
Noc, která padla byla velmi chladná, jak to již na pouštích bývá, ale bohužel neměli povoleno rozdělat oheň aby nepřilákali další nepřátele a tak jim nezbývalo nic jiného než-li se pořádně zachumlat do dek od jejich provizorních spacáků. Pokaždé hlídkoval jeden z dvojice zatímco ten druhý nabíral dostatek energie a po dvou hodinách se prohodili. Borutovi se to však nedařilo. Ležel na zádech, ruce za hlavou a se zamyšlením sledoval noční oblohu posetou milióny třpytivých teček a naslouchal všem nočním zvukům pouště. Kuromaru ležel schoulený vedle něj.
*Něco takového u nás už zřídka kdy uvidíme.* povzdechl si a zavřel oči ve snaze aspoň o trochu spánku.
/„To máš pravdu."/ překvapením je opět rozevřel dokořán.
//„Tsukimo!"//
/„Nemůžeš spát?"/ mužský hlas, který se ho zeptal nebyl slyšen nikým jiným, ale pouze jím jelikož ten hlas mu zněl v hlavě a stejně tak probíhala i jejich konverzace.
//„Um...moc ne."//
/"Přemýšlíš nad tvou současnou misí?"/
//„Hm...to taky."//
/„Je zde ještě něco co trápí tvou mysl?"/
//„Sarada."// povzdechl si s porážkou.
/„Stále tě trápí ta vaše nedávná hádka?"/
//„Hodně."// přiznal Boruto. Tsukimo byl nejbližší osobou, kterému se vždy se vším bez vyjímky svěřil. Vždyť oba nakonec sdíleli stejnou mysl.
/„Ona moc dobře ví, že jsi to tak nemyslel."/ přišla vřelá a uklidňující odpověď z druhé strany. Boruto se pousmál, ale dlouho mu to nevydrželo. Vina byla stále dost silná.
//„Možná jo, ale i tak z toho mám provinilý pocit ."//
/„Tak si s ní promluv. Teď je na to skvělá příležitost, nikde v okolí necítím žádnou negativní energii. Jste tu sami. Navíc jak řekla tvoje teta, musíš to vyřešit a čím dřív si o tom promluvíte tím dřív se to napětí mezi vámi vytratí a oběma z vás se uleví."/ a s tím se Tsukimo plně odmlčel. Boruto se usmál a zaměřil se na záda jeho týmové parťačce, která ostražitě stála na hlídce. Sarada se rozhlížela po okolí když v tom ji překvapil zvuk kroků zezadu. Otočila se s kuaneim v ruce jen aby viděla, že to není nikdo jiný než-li Boruto.
„Uklidni se, to jsem pouze já." řekl a došel k ní blíž. Sarada sklopila zbraň a mírně se zamračila.
,,Jak to že nespíš? Potřebuješ sílu, baka." otočila se k němu zase zády, ale bylo vidět, že je krapet nesvá. Boruto si pouze povzdechl a stoupl si vedle ní. Zavládlo nepříjemné ticho, očividně ani jednomu se nechtělo začít. Oba sledovali nekonečnou planinu písku táhnoucí se před nimi, ale skutečně jí nevěnovali moc velkou pozornost, spíš se každý zabýval svými vlastními myšlenkami.
„Co kdybychom-"
„Můžeme si-"
Řekli oba ve stejnou dobu, ale ani jeden to nedokončil. Podívali se tomu druhému do očí a začali se potichu a krapet nervózně smát.
„Promluvíme si?" zeptal se pak trochu vážněji Boruto a Sarada přikývla. Oba si sedli na zem a znovu se zadívali do dálky. Boruto se zhluboka nadechl, aby zahnal nechtěnou nervozitu a začal mluvit: ,,Víš Sarado, chtěl bych se ti-" neměl však ani příležitost dokončit to co chtěl původně říct, jelikož mu Sarada skočila do řeči.
„Ne, to já se ti musím omluvit. Neměla jsem do toho zatahovat Nanadaimeho, moc dobře vím jak je to pro tebe ošemetné téma." přerušila ho se svojí vlastní omluvou a na moment tak Borutovi vzala slova.
„T-Ty se vůbec nemáš za co omlouvat, ttebasa! To já jsem byl ten kdo po tobě vyjel!" řekl když se vzpamatoval. Tohle opravdu nečekal, Sarada si málokdy připustila nějakou vinnu. To mu jen ukázalo jak moc se jí ta hádka dotkla a nechtíc mu to dodalo většímu pocitu vinny, kterého se teď chtěl zbavit čím dál tím rychleji.
„Ale měl jsi k tomu důvod!" ohradila se zmatená Uchiha.
„Takový důvod mě vůbec neomlouvá! Sám moc dobře vím, že jeho ztráta neovlivňuje pouze mě. Nejsem jediný kdo tady trpí a nemám rozhodně žádné právo se k ostatním chovat jako bych byl jediná oběť a už vůbec né k tobě a svým přátelům!" zakabonila se mu tvář v kombinaci smutku, ublížení a i jakéhosi pochopení. Pokorně sklopil oči k zemi a zatnul ruce v pěst.
„C-Co tím myslíš?"
„Sarado, vím moc dobře jak velký vzor a podporu pro tebe tou-chan představoval.Byl jeden z mnoha lidí, který tě podporoval ve tvojí cestě stát se Hokage a plně v tebe vkládal svou důvěru. Nikdy nepochyboval, že jednou jistě dokážeš zastoupit jeho místo jako druhá ženská Hokage a že ho jednou i překonáš. Velice obdivoval tvoji duševní i fyzickou sílu a hlavně odhodlání, které jsi tolik vkládala do tvého snu. Pokud to shrnu - byla jsi jeho novým snem, kterému chtěl dopomoct aby se uskutečnil." řekl a podíval se jí do černých očí, které se šokem rozšířili. Sarada na Boruta oněměle hleděla, zcela neschopná zvuku ani pohybu.

*„Všichni ve vesnici jsou moje rodina a je mojí povinností ochránit svoji rodinu jako Hokage. Proto se nikdy nevzdám i kdyby mě to mělo stát život, dattebayo!"* to byla slova, které ji Nanadaime před několika lety řek. Tenkrát to tolik nechápala, ale pokaždé když viděla s jakým odhodláním a odvahou riskuje svůj život pro jeho nejbližší, tím víc tomu začínala rozumět a cítila, že tohle je ta cesta, kterou se chce vydat i ona. Ne cestou osamocení a temnoty, kterou kráčelo již tolik Uchihů - její otec několikrát říkal, že je výjimečná. První Uchiha, který probudil svůj sharingan aniž by prošel nějakou tragédií. Ona svůj sharingan probudila cestou lásky a hledáním sebe-sama a to byl prý jeden z prvních kroků, kterým by mohla změnit Uchihi. Netušila jestli je to pravda či jen pouhá přehnaná nadějnost, kterou má většina rodičů ke svým dětem, ale věděla, že ať je to jakkoliv tak ONA se rozhodne jít svou vlastní cestou a nikdy z ní nesejde. Nenechá se stáhnout minulostí svých předků, nikde nebylo psáno, že je to její povinnost. Je tím kým je a to se nezmění.
Černovláska zavřela oči aby zabránila vytéct slzám, které se draly na povrch a přiložila si dlaň k srdci. Cítila v něm teplo hrdosti a dojetí, které vyvolali slova, jenž jí Boruto právě řekl.
*Nanadaime-sama, hontoni arigato. Slibuji, že vás nezklamu.* slíbila v duchu svému zesnulému učiteli a znovu se podívala na svého blonďatého kolegu, který stále napjatě vyčkával na její reakci.
„Arigato Boruto, jsem moc ráda, že jsi mi to řekl." usmála se na něj. Boruto zaraženě zamrkal, pak se zeširoka usmál tím úsměvem, který zdědil po Narutovi.
„Nemáš vůbec zač Sarado." a s tím se oba opět podívali na noční horizont, tentokrát však s vědomím, že tahle nechtěná potyčka byla mezi nimi již konečně zažehnána.
/„Výborně Boruto."/ zaslechl v hlavě pochvalu od svého přítele Tsukima. Neodpověděl, věděl, že Tsukimo ví jak se cítí. Pocítil na pravém rameni neznámou váhu, otočil se a všiml si, že Sarada usnula. Opatrně vzal svoji kamarádku do náruče a položil ji na její spacák, stejně byl pomalu čas na výměnu tak se ji rozhodl dopřát o několik minut delší potřebný spánek. Zaujal své místo a se znovu nalezeným klidem v jeho duši obezřetně sledoval okolí před případným nepřítelem.

------------

Jakmile se rozednilo začala se kolona znovu chystat na cestu. Všichni kolem schovávali stany a kontrolovali zda je vše na správném místě a správně zajištěné. Jako poslední přišel na řadu královský stan kde po celou dobu, co všichni urputně pracovali - což bylo zhruba cca dvě hodiny - princ a princezna dospávali na luxusní posteli. Jakmile byl poslední kus naložen byl vydán i příkaz k pochodu. Rozestavění bylo stejné jako včera takže Boruto měl celou dobu dobrý výhled na záda královského kočáru kde hlídkoval Konohamaru. Ten v tuto chvíli živě diskutoval s princem o nějakých politických věcech zahrnující jeho blížící se korunovaci. Boruto se o nic z toho ani nijak nezajímal, důvod proč však částečně polevil na své ostražitosti byl proto, že zde byla příležitost, že by se princ mohl jakkoliv zmínit o Měsíčním drahokamu a každá informace z úst nejdůvěryhodnějšího zdroje byla cenným přírůstkem k tomu co již měli. Vypadalo to ovšem, že princova debata o vedení a budoucnosti jeho země byla pro něj očividně velice zajímavá a asi v blízké budoucnosti neměl zájem se od ní odtrhnout, proto odvrátil svůj zrak i mysl jinam. Jeho modré oko zachytilo něco na vršku kočáru, čehož si jako zázrakem doposud nevšiml.

„Nemyslíš si, že by jsi měla být opatrnější princezno?" položil otázku dívence, která jej "tajně" sledovala schovaná za pozlacenou střešní dekorací. Yume zalapala po dechu její hlava urychleně vylétla z úkrytu. Spozoroval, že na vršku jí seděla zmatená Kiki.
„Jak jsi věděl, že jsem tam!?" vykřikla pohoršeně a její tvář nabrala rudého nádechu, ze studu či hněvu, to Uzumaki nedokázal říct.
„Nebyl bych moc dobrý shinobi kdybych si tebe nevšiml." ušklíbl se. Yumeniny oči se zúžily do štěrbin.
„Takhle se mnou nemluv! Kdo si myslíš, že jsi!?"
„Pokud vím tak jsem tvoje tělesná stráž, která za tebe v nebezpečných chvílích nastavuje svoje tělo i krk. Bohužel nejsem tvůj přímý podřízený takže nečekej, že se ti budu plazit u nohou a ze strachu ti lézt do-" v ten moment si všiml, že mu Konohamaru dává zděšený pohled jako by se dopustil masové vraždy. Heh, kdyby tak věděl. On i princ přestali ve své konverzaci a teď se plně věnovali té jejich.
*Moje štěstí.* zaklel v duchu. Pokud to bylo možné tak Yumenina tvář nabrala ještě rudější barvy. Vypadala skoro jak čili paprička, div ji nezačala vycházet pára z uší.
„Co!? Jen to dopověz! Co jsi chtěl říct!?" Boruto cítil jak jej začalo bodat v hlavě.
*Doufám, že sebou Sarada vzala nějaký aspirin. Troufám si říct, že jej budu v dohledné době potřebovat hodně.*
/„Rád bych podotkl, že ve většině případů jsi na vině ty sám."/ zaznělo v jeho hlavě.
//„Ticho."// jako odpověď se mu dostal přátelský smích.
„Tak co!?" Bože, jeho hlava! Zhluboka se nadechl a nasadil jeden ze svých nejšarmantnějších úsměvů, pokud se v princezně nepletl věděl, že to jistě zabere.
„Je mi líto drahá princezno, ale takové slovo, které jsem měl na mysli není hodno dámy tvého postavení." fungovalo to jako na drátku. Jakmile Yume spatřila jeho dokonale nahraný úsměv, zmenšila se její hněvivá rudost na drobnou šarlatovou stydlivost. Dokonce na moment ztratila dech. Tss, jak předvídatelné. Většina ženských je na stejné brdo, ukažte jim okouzlující a smyslný úsměv a všechny vám hned lížou špínu z bot, u takzvaných "bad boyů" je to ještě předvídatelnější. Boruto okamžitě využil nastoleného ticha a než měla dívka možnost se znovu rozpovídat, otočil se k princi.
„Velice se omlouvám za mou hrubost Hikaru-sama. Jak jste již podotkl jsem hodně jako můj otec a to nejen vzhledově. Občas se mi stává, že ve chvilce slabosti neudržím svůj jazyk za zuby a v některých případech ani nepřemýšlím co vlastně říkám." sklopil oči k zemi jako znamení pokory. Hikaru chvíli mlčel a upřeně ho sledoval, k překvapení všech jej pak obdaroval úsměvem.
„Jsi ten typ, co se nebojí říkat to co si skutečně myslí, viď." Boruto se na něj znovu podíval než mu sám věnoval malý poloúsměv: „I tak by se to dalo říct."
Hikaru se zasmál a pobaveně potřásl hlavou.
„Taková vlastnost je vzácná. Málokdo jí dnes oplývá a jak si sám předtím naznačil, tak se skoro všichni snaží všem ve všem podlézat. Jsem rád, že jsi tohle po svém otci podědil. Nemusíš se bát, nejsem na tebe naštvaný, ale spíše bych uvítal kdyby jsi příště při svém upřímném vyjadřování zvolil trochu společenštější slova." mrkl na něj a zalezl zpátky dovnitř než mu stihl Boruto odpovědět. Konohamaru vydal ulevený výdech a dál mu už nevěnoval pozornost, ale i tak jeho student věděl, že později jej čeká lehce nepříjemná konverzace, které se bohužel nevyhne. Teď mu na tom však nijak nezáleželo. Svůj pohled opět stočil k mladé dědičce, která už za tu dobu vyšla ze své omráčenosti a postupně se začínala otřásat vztekem. Asi nebyla doposud zvyklá na to, že by si s ní dovolil někdo takto zacházet, aniž by vyšel bez trestu. Čekal na další nepříjemný projev nespokojenosti, zahrnující křik a nekonečné příkazy, byl však dost překvapen když se od něj princezna odvrátila a z malého baťohu, co měla sebou, vytáhla krásné červené jablko a něco co vypadalo jako mp3 přehrávač. Aniž by mu věnovala nějaký další pohled podala jablko Kiki, která jej začala s radostí hned okusovat a ona sama se pak opřela o střešní výzdobu, přičemž si do uší nasadila sluchátka. Jasné znamení toho, že jakýkoliv další pokus o konverzaci skončil. Boruto se tím netrápil, pouze pokrčil rameny a dál se věnoval tomu co bylo kolem nich. Má na starosti mnohem důležitější věci než aby se zajímal jak vysoce zranil ego malé dvanáctileté holky. Život není peříčko a děvče si hol musí uvědomit, že ne vždy bude tak jak si ona pískne, i když je princezna.

Další hodina cestování přes rozsáhlá pole je postupně zavedla k jejich cíli. Když vyšli na jeden ze středních kopců, byly schopni spatřit starobyle vypadající město, které bylo obklopené krásným azurovým mořem, jehož voda se na slunci třpytila jako leštěný diamant. Na jeho povrchu se v dálkách pohybovali rybářské a turistické lodě. Nad jejich hlavami se vznášeli uskřehotaní rackové, kteří se vydávali na lov na pusté moře kde měli možnost zachytit ty nejlepší kousky ryb dřív než se tam dostavily rybáři. Tichý vánek okořeňil už tak čisté ovzduší, jasnou přímořskou vůní a zároveň chladil od neúprosného žhavého slunce. Město bylo z dálky hodně živé. Lidé vylehávali na plážích, protlačovali se mezi uličkami kde byly nejrůznější stánky se suvenýry či občerstvením, konverzovali nad osvěžujícím pití a rozdováděné děti si buď hráli ve vodě nebo na souši. Pro někoho kdo na takový pohled nebyl každoročně zvyklý, to bylo vskutku fascinující.

„A to jste ještě neviděli jak to vypadá u nás. Věřte, že tohle ještě zdaleka nic není." řekl najednou Hikaru ke skupince náctiletých ninjů, která to celé s nadšením pozorovala.
„Pokud tohle není nic, tak se docela těším na to co uvidím tam. Podívej se na ty super kočky na pláži, dokážeš si představit co bude na ostrově?" zašeptal Iwabe k Metarovi, který nabral při každém slově rudou barvu a stával se opět nervózní. Kolona se pomalu rozjela, ale jelikož byli blízko města nebylo nutno udržovat formaci a tak se všichni drželi pohromadě.
„Jsme tu na misi, není čas zabývat se takovými věcmi." řekl bez obalu Mitsuki. Iwabe mu věnoval mrzutý pohled.
„Nemůžeš zkusit být jednou trochu...normální." řekl na oplátku.
„Co tím myslíš?" zeptal se modrovlásek se zájmem, asi úplně nechápal co tím jeho kolega myslel. Technicky bylo možno spatřit malé otazníky nad jeho hlavou.
„Jashin-sama! Hele chápu, že mise je pro shinobiho důležitá, všechno to beru vážně, ale ty se chováš jako naprogramovaný robot. Jsi mladý teenager, copak nevidíš to co je před tebou?" vydechl už zoufalý hnědovlásek a rozpřáhl ruku do okolí pláže. Mitsuki se potichu rozhlédl a vypadalo to jako by analyzoval situaci. Nikdo to nepřiznal, ale každý napjatě vyčkával co z Mitsukiho vypadne. Po nekonečné minutě se modrovlasý usmál a obrátil se k Iwabemu.
„Hm, už chápu co tím myslíš."
„Opravdu!?" nadšení z něj přímo teklo proudem. Zázraky se očividně dějí!
„Je velice pozoruhodné jak tě zajímají jednotlivé tělesné odlišnosti, které mezi sebou všichni ti lidé mají. Každý je jedinečný a řeč a starost o jejich těla ti rozhodně napoví s jakým druhem lidí máš co dočinění. To ti velice pomůže v tom aby jsi rozpoznal kdo je spojenec kdo nepřítel." v ten moment byla slyšet ohlušující rána toho jak Iwabe dopadl tváří k zemi a zabořil ji do půdy stejně jako pštros hlavu do písku. Nikdo se mu však neodhodlal pomoci, protože všichni měli problém se zadržením vlastního hysterického smíchu. Jediný kdo byl v klidu byl Mitsuki, který se tvářil spokojeně aniž by mu Iwabeho reakce přišla divná. Boruto přiložil dlaň k ústům a začal napodobovat kašel jen aby nevyprskl. Sice tušil, že Mitsuki něco takového odpoví, ale i tak jej ta situace nadmíru pobavila.
Náhle zpozorněl. Kousek od nich byla z dálky slyšet hudba. Napjal se a koutkem oka zpozoroval, že tak učinili i Kouichi a Mitsuki. Cítil, že ví kam směřují, věděl co je čeká za tím kopcem, který každou chvíli vyšlapou. Potvrzovaly mu to i pestrobarevné balónky vznášející se do nebe a veselý smích lidí a dětí smíchaný se zvukem divokých zvířat a hudby, která se s každým krokem zesilovala. Nasadil opět svůj vážný výraz a s klidem se snažil pokračovat dál. Zbývalo jen pá kroků...a pak to spatřil. To kvůli čemu tady skutečně byl, jeho nynější cíl a záhada, kterou musel vyřešit. Přímo před jeho zraky se tyčil velkolepý cirkus Měsíční drahokam!

Poznámky: 

Tak jsem se konečně rozhoupala, doufám, že jste na mě po takové době nezanevřeli. Bohužel byl můj život poslední dobou jeden velký tobogán a na nic nebyl čas. Teď jsem však na neschopence s kotníkem a za tu dobu jsem dokázala sesmolit již čtvrtou kapitolu (*spusťte famfáry! xD*) Doufám, že se vám bude líbit. Tento díl není tolik tajemný jako ty předchozí, spíš se plně věnuje Borutovi a jeho přátelům. Seznámili jsme se zde s novými postavami z čehož jedna bude pro příběh velice zásadní Laughing out loud Jinak se omlouvám za pravopisné chyby, snažila jsem se vyhledat ty nejhorší, ale tak jako obvykle po čase zjistím, že tam určitě nějaké zbyly, ty opravím postupně Smiling

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele hagar
Vložil hagar, Po, 2018-10-15 21:40 | Ninja už: 1946 dní, Příspěvků: 177 | Autor je: Recepční v lázních

Brutáááálne .. Konečne po takom čase nový diel , popravde už som ani nedúfal , že sa niekedy dočkáme pokračovania Smiling Som veľmi rád , že si sa vrátila k písaniu .. Táto FF sa mi veľmi páči .. Má veľmi veľa zaujímavých utajených myšlienok ako napríklad tá druhá myseľ v Borutovej hlave , alebo tá vec o čom viedli rozhovor Sasuke s Kahashim .. Dúfam , že nový diel bude čo najskôr a ty nám postupne odhalíš , čo sa skrýva za týmito tajomstvami Smiling

Obrázek uživatele Istari
Vložil Istari, Čt, 2018-10-11 18:45 | Ninja už: 653 dní, Příspěvků: 50 | Autor je: Recepční v lázních

Krásný příběh. Doufala jsem, že se tu někdy objeví nová kapitola.
Moc se těším na pokračování!
Máš úžasný styl a moc pěkně se vciťuje do tvých postav, máš (alespoň podle mě) opravdu dobrý popis charakteru. Ačkoliv je jedna kapitola opravdu dlouhá, nechtělo se mi od ní odtrhávat a přečetla jsem ji prakticky jedním dechem.

Obrázek uživatele Chopper911
Vložil Chopper911, St, 2018-10-10 18:43 | Ninja už: 1146 dní, Příspěvků: 194 | Autor je: Pěstitel rýže

Nemôžem uveriť, že je tu opäť ďalší dlho odkladaný príbeh Smiling Tak už aj ty si opäť prispela novou kapitolou, to rád vidím, kapitola bola opäť veľmi zaujímavá a nemôžem sa dočkať pokračovania Smiling Skvelá práca Smiling

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Út, 2018-10-09 23:27 | Ninja už: 3848 dní, Příspěvků: 1563 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Student Akademie

Tedy... Velmi zajímavý příběh tu rozjíždíš, jen co je pravda. Smiling Je fajn, že se generace Boruta pomalu začíná dostávat do fanfikcí. Smiling

Propříště tyto rady prosím neignoruj. Stejné rady ti už na začátku dávaly Akumakirei s Kakari. Vím, že to bylo před rokem, takže ti to znovu připomínám, bylo by fajn, kdybys s příští kapitolou tyto výtky vychytala. Smiling

Obrázek uživatele BlackRose
Vložil BlackRose, Út, 2018-10-09 23:55 | Ninja už: 2638 dní, Příspěvků: 328 | Autor je: Prostý občan

Pro mě je malinko problém v tom, že trpím dysortografií.Sad Písmena I/Y mi dělají neskutečný problém, stejně jako tak přiřazování čárek, málokdy dokážu poznat kam ji v danou chvíli dát a často ji dávám tam kde být nemá a naopak, možná proto tolik zakončuji tečkami. Beta by se mi hodila, ale bohužel není nikdo v mém okolí kdo by semnou sdílel stejné zájmy a málokdy mají čas. Určitě bych tvou pomoc uvítala, moc děkuji. Smiling Budu se to vážně snažit vychytávat, psaní mě hrozně baví, ale je to těžké T_T tento problém má už od základky Cry

Edit Sayoko: Poslala jsem ti PMku. x)


Člověk nemůže jít kupředu ke své budoucnosti, pokud plně nezná svou minulost.