Lovec 02: Jeden malý tip...

„Už tam budem?“
„Od písečné jdeme zhruba půl hodiny. Takže ne, nebudem. A pokud tam vůbec někdy chceš dojít, tak sklapni.“
„Jo, jasně. A jak dlouho budem s tímhle rudovlasým cestovat? Já jen, kdy budeme mít klid.“
„Vracíme se tam, odkud jsme přišli. Takže to máme asi patnáct hodin,“ ukončil konverzaci maskovaný. Nesmrtelný by něco řekl, jenže náhle ho za nohu chytila ruka.
„Doton: Shinjuu zanshu no jutsu!“ zakřičel mužský hlas a ruka stáhla Hidana do písku. Na Kakuza se mezitím vyřítil obrovitý plešatý maskovaný shinobi s velkým vakem na zádech. V ruce držel velkou katanu. Pokusil se Kakuza probodnout, ten se ale sehnul a giganta zespoda odkopl, takže dopadl do písku, vedle nízkého chlápka s maskou a červenohnědými vlasy.
„Gunzaku, řekl jsem, ať nejprve necháš jít mě!“ Zařval nízký shinobi s červenohnědými vlasy. Plešatý obr jen zahuhlal cosi ve stylu: drž hubu a nech mě být. Pak se posbíral ze země a katanu, která ležela vedle něj, ignoroval. Místo toho si rozepnul vak a vytáhl z něj několik krátkých mečů, které hodil po zakuklenci. Ten se rychle vyhnul, ale to už se na něj obr zase řítil. Druhý ninja se mezitím vydal k Hidanovi a stoupl mu na hlavu.
„Au, ty ha*zle!“
„Mé jméno je Kubura. Jsem tvůj kat,“ prohlásil líně a vytáhl wakizashi. S jeho pomocí bezmocnému a v písku zahrabanému Hidanovi uťal hlavu.
„Tenhle byl nějak snadnej.“
„Ty zm*de! Kakuzu, sešij mě, ať ho můžu vykuchat!“
„Cože?“ řekl s neskrývaným údivem červenohnědovlasý shinobi. Byl poněkud překvapen faktem, že hlava jeho oběti je i přes oddělení od těla poněkud živá. Rychle si ale usmyslel, že by to vlastně podrážka jeho boty, rychle a tvrdě namířená proti téhle problémové partii nepřítelova těla, mohla snadno vyřešit.
„KAKUZU!“ vřeštěla hlava. Kuburova noha se nebezpečně blížila, ale svůj cíl trefila o dost jemněji, než Hidan očekával. Pak se z Hidanovy hlavy svalila a dopadla do písku. Kousek od něj ležel Kubura, který vřeštěl bolestí a držel se za místo, kde by měla správně být jeho noha, jež od kolena dolů chyběla. Černý ramenatý netvor se dlouhými skoky přibližoval. Kakuzu měl mezitím plné ruce práce s obrem. Obr byl velmi houževnatý a velmi rychle se vždy vrátil do útoku. Ve vaku skrýval spoustu mečů, občas své zbraně zvedal také ze země. Meči se snažil Kakuza seknout či bodnout, kratší po něm házel. K tomu byl ke své velikosti neobyčejně rychlý. Kakuzu se sice stíhal bránit, ale nemohl přejít do útoku. Jen v jeden okamžik stihl vypustit jednu masku, ale ta byla na pomoc Hidanovi. Jeho plášť ležel pozoruhodně daleko, obr ho nutil stále couvat a nenechal ho přejít do útoku. Právě poslal podvacáté Gunzakua k zemi, když už se mu najednou do zad hnala ohnivá koule. Jednonohý Kubura byl schopen si alespoň kleknout a svolat ohnivou techniku. Bylo to taky poslední, co udělal, než mu namodralý blesk projel krkem. Kakuzu stihl uhnout, a tak technika strefila olbřímího shinobiho, který se drápal na nohy. Gunzaku ke Kakuzově obdivu stále stál, jakoby se ho oheň ani nedotkl. Měl na mnoha místech spálené oblečení, masku ohořelou, kůži ožehnutou od ohně. Hrábl do vaku oběma rukama a v každé poté držel mezi prsty vějíř mečů.
„CO JE TO ZA HOVADO?!“
„Snad taky není nesmrtelnej…“
„Grrrr…“ zavrčel obr. Teď byl rychlejší než dřív a jeho útoky byly zuřivější. V jednu chvíli Kakuza málem rozsekl mečovým vějířem, k čemuž nedošlo jen proto, že se meče o Kakuzovo Dotonem zatvrzené tělo zlomily. Uvolnil ze svého těla druhou příšeru, tentokráte ohnivou. Nechal ji bojovat, a vytáhl Hidanovo tělo z písku. K boji s gigantem se přidala i blesková nestvůra, ale čím více ran obr utržil, tím zuřivěji a houževnatěji bojoval. Maskovaný rychle dosadil nesmrtelnému hlavu na krk a přišil mu ji. Hidan pak popadl kosu, s níž sekl do Kubury, a ta projela jeho ošacením, kůží, masem i kostmi až do jeho útrob. Zrůdné zafunění za jejich zády značilo, že obr spěchá k nim. Od mrtvoly šla záře a najednou BANG! Kusy mrtvoly se rozletěly po písku. Hidan a Kakuzu stačili odskočit a výbuch je trefil pouze okrajově. Obr to ale schytal naplno. Z jeho oděvu už téměř nic nezbylo, masku už měl rozbitou, kůži měl spálenou a roztrhanou, na jednom místě šlo spatřit i kost. Jeho tvář byla zohavena a pokřivena výbuchem. A i přesto zaryčel a vrhl se na ně ještě rychleji a silněji. Hidan popadl kosu, ale nůž hozený příliš prudce mu projel rukou jako nůž máslem. Kakuzu se zatvrdil. Chystal se to zvíře odrazit a zabít. Krátký meč, který vyletěl z veliké ruky, měl ale takovou sílu, že to udělalo škrábanec i do kamene. Zakuklenec vyskočil, srazil obra a netvoři se dlouhým skokem přiblížili. Před žlutou maskou se začaly tetelit blesky, uvnitř červené masky rudě zazářil plamen. Kakuzu uskočil, ale obr se stejně stihl zvednout, popadl dva meče, a i přestože ho netvoři trefili, stihl ještě bleskového bodnout a ohnivého seknout. Pak padl na zem mrtev. Byl tak znetvořený, že se než na člověka podobal spíše na nějakou bestii. Hidan do velikána kopl, aby se ujistil, že je opravdu po něm, pak se otočil a vypravil se za Kakuzem.
„Podle složky měl mít Ichibiho jinchuuriki bratra a sestru. Sestru jsem mu zabil já svým ohnivým srdcem, ale zajímalo by mě, proč nepřišel ten druhej jeho sourozenec. Měl to být loutkář.“
„Jednoho loutkáře jsem zabil při útoku… Měl pomatlanej ksicht a černý oblečení… Mohl to bejt on?“
„…Jo…“
Tím jejich minikonverzace skončila. Narazili na oázu, ve které si hodlali odpočinout.
Ráno, když Hidan rozlepil oči, první věc co uviděl, byl Kakuzu a jeho příšera. Byla trochu větší, měla dvě masky. Kakuzu se pomocí nitě pokoušel alespoň trochu spravit masku větrné obludy, která byla poškozena při bitvě s Kazekagem. Hidan se zakřenil.
„Co je?“
„Jen mě trochu nas*alo, že první věc, co jsem musel dneska vidět, jsi byl ty.“
„Sklapni.“
„Co potvory?“
„Ten obr je sice poranil, ale není to nic vážného. Jsou schopny boje.“ Prohlásil Kakuzu a nasál si příšeru zpět do zad. Vyrazili dál. Po krátké době došli na předměstí jedné menší obce.
„Tady si uděláme krátkou pauzu, musím si něco vyřídit.“
„Co? Není to něco s pos*aným lovem lidí, že ne.“
„Jdi se bodnout.“
„A že ku*va jdu!“ vykřikl Hidan a zalezl do nějaké temné uličky. Kakuzu zamířil do té stejné. Odstrčil popelnici a zatlačil do nějaké cihly a zeď se otevřela. Odhalila strmé schodiště. Zakuklenec vešel dovnitř a po nějaké době došel ke dveřím. Dveře otevřel a v místnosti za ní stál shrbený stařík. Otočil se na Kakuza a ve světle lampy se zaleskly špinavé brýle. Zeširoka se usmál, a v jeho ústech mohl člověk napočítat několik chybějících zubů.
„Ááá, Kakuzu-san! Copak nesete?“ Optal se stařík hlasem, připomínající skřípání křídy po tabuli.
„Dnes nic. Jsem tady kvůli informací,“ řekl Kakuzu a staříkův úsměv se vytratil. Místo toho se otočil a odkulhal ke svému stolu. Kakuzu ho následoval.
„A co potřebujete vědět?“
„Chci nějaký tip na odměnu. Na pořádně tučnou odměnu.“
„Ach… Můžu se podívat…“ prohlásil stařec a začal se roztřesenou rukou přehrabovat v zásuvce svého stolu.
„No, pár tipů bych tady měl. Je tady jeden chlápek z Kamenné, za osm milionů.“
„Málo.“
„Pak je tu loutkář ze Suny za jedenáct milionů…“
„Pořád málo.“
„Ženská z Oblačné za čtrnáct.“
„Potřebuju velké peníze.“
„Nukenin za dvacet dva.“
„To vážně nic většího nemáte?“
„No… je tu jedna možnost. Jeden chlápek. Noroi Akuma. Odměna činí prozatím čtyři sta milionů a stále se navyšuje.“
„Čtyři sta milionů? Jdu do toho. Chci o něm vědět víc.“
„Předtím vším bych vás chtěl varovat, že nejste první. Tenhle chlápek… on… zkrátka už se na něj vydalo několik skvělých lovců. Žádný se už nevrátil.“
„Hmm… Za tu odměnu to riziko stojí. Jdu do toho, ale řekněte mi o něm víc.“
„Dobrá. O jeho schopnostech toho moc nevíme, ale ti, kteří ho náhodou potkali a nepustili se s ním do boje, nám opakovaně hlásili flétnu. A co se týče vzhledu… Zářivě zelené oči, černé vlasy. A podle odhadů vypadá na asi dvacet let. Víc nevím. Jo vlastně jsem opomněl říct, kde ho najdete – tady je mapa. Máte to tam vyznačené.“
„Díky. Ještě se uvidíme.“
„No… Snad ano. Nezbývá mně než popřát úspěšný lov!“ zavolal na něj sběratel kořistí, ale jen co vyšel Kakuzu ze dveří, už si stařík mumlal cosi o tom, že je to šílený sebevrah.
Kakuzu vyšel po schodech, zatlačil do cihly a zeď se rozevřela. Na zemi ležel Hidan s bodcem v břiše, ve tváři výraz čisté extáze.
„Vstávej.“
„Co, už seš hotovej?“
„Jo. Jdeme.“ prohlásil a vykročil. Hidan se jen neochotně zvedl a svůj bodec schoval. Vyšli z města a vydali se směrem k sídlu Akatsuki. Kakuzu mezitím studoval mapu.

Po několika hodinách, kdy překročili hranice Země Větru a Země Ohně, procházela dvojice po úzké stezce lesem. Kakuzu sledoval mapu, Hidan nadával a stěžoval si.
„Můžeš mně aspoň říct, proč furt čumíš do tý mapy?“
„Dívám se po cílech.“
„A tvůj tip je jako kde?“
„Tady na mapě to ukazuje malou nížinu a… Slyšel jsi to?“
„Co jako?“ podivil se jeho bělovlasý společník. Maskovaný mu pokynul rukou, aby se zastavil. Mezi občasným lehkým zašustěním listí mohli oba zaslechnout veselou melodii. Nebyla daleko. Melodie se začala přibližovat a oddalovat, jako kdyby se ten, kdo na nástroj hrál, motal po lese jako tělo bez duše. Pak hudba utichla. Ještě půl minuty tam ti dva stáli a napínali uši, jestli náhodou melodii neuslyší znova, už se chystali pokračovat v cestě, když jim náhle hudba začala hrát přímo za zády.
Kakuzu i Hidan se otočili za zvukem flétny.