Když má srdce svoji hlavu 21

Jedenadvacátý díl – Nakažlivý morální kodex

S křečovitě semknutými víčky, lokty zapřenými o desku neuspořádaného stolu a rukama, jež prostřednictvím spojených prstů vytvářely stříšku z většiny zakrývající chvějící se rty, jsem coby hromádka neštěstí seděla v pracovně a snažila se zhluboka dýchat, abych se nerozbrečela.
Rozechvěle jsem popotáhla, otevřela oči, obrátila je ke stropu, několikrát rychle zamrkala a pak hlasitě vyfoukla zadržovaný vzduch.
Jakžtakž emocionálně stabilizovaná jsem znechuceně sklopila zrak na rozložené dopisy od nových anonymních „fanynek.“ Byla to, co se nejen politiky týče, natolik svědomitá děvčata, že se nezdráhala mě po vulgárním oslovení vesměs identickým, nadmíru nevybíravým způsobem upozornit, že stojím Narutovi v cestě k dosažení jeho největšího cíle, pro nějž léta tak tvrdě dřel. Také si, více či méně rozsáhle, neodpustila poznámku o zničení slibného života.
Na závěr se klaněla před mou otrlostí i hroší kůží, obdivovala schopnost vetřít se do přízně toho nejlepšího, jít přes mrtvoly a bez hnutí brvou ochudit vesnici o vynikajícího Hokage.
Místo rozloučení jsem si pak mohla přečíst všemožná přání autorek seslaná na mou osobu, počínaje agresivními planými neštovicemi a trvalým vyplešatěním konče.
Když jsem pominula jejich hrubé vyjadřování, musela jsem ocenit fakt, že na rozdíl od minulé dopisovatelky měly alespoň tolik slušnosti a zanechaly zalepená psaní na recepci v nemocnici, kde je podle Aiko předaly nové sestře mající ranní službu, takže si je nemohli přečíst rodiče.
I tak dozajista nabyli podezření o mých probíhajících potížích. Vzhledem k prováděné obchodní činnosti se pohybovali ve společnosti takřka denně, a mamka si ještě chodívala přivydělávat ke své známé, zákaznicemi hojně navštěvované švadleně Hadao-san.
Při nabouchaném rozvrhu jsem nedokázala nepřetržitě kontrolovat schránku, plus mě jednou dokonce načapali, jak se plížím domů se skvrnami od shnilých rajčat, na tržnici záhadně přistanuvších na oděvu.
Mužský zástupce rodiny si párkrát dal tu námahu zavést se mnou na to ožehavé téma řeč, leč neúspěšně, styděla jsem se o tom mluvit a možná se i trochu bála, že by mi navzdory horlivému zastávání se Jinchuurikiho nakonec poradil řešení, jemuž jsem se tak urputně vyhýbala.
Z chmurných myšlenek mě vytrhlo energické zaklepání na dveře, v nichž se o chvíli objevila Narutova ke straně nakloněná hlava se střapatými vlasy.
„Můžeme?“ otázal se ve viditelně dobré náladě.
„Jo, hned,“ odpověděla jsem s maličko nuceným úsměvem a kvapně ty usvědčující listy zabouchla do šuplíku. Ne, pořád jsem se mu se šikanou jeho obdivovatelek nesvěřila, nešlo to, přes usilovné upřednostňování vlastního štěstí či zadostiučinění jsem nechtěla, aby na spoluobyvatele opět zanevřel, zvlášť teď, kdy mu patřila jejich důvěra, uznání a prokazatelná náklonnost. Popravdě jsem si vůbec nedovedla představit, jak by na tuhle bizardní situaci zareagoval, kdyby se to dozvěděl. A že si všichni dávali majzla, aby tomu tak nebylo.
Vstala jsem, zběžně porovnala rozhrnuté kupičky papírů a obešla nejvytíženější kus nábytku v místnosti, přičemž jsem se pokoušela ze sebe setřást tu ulpělou vrstvu bezradnosti.
Nedošla jsem daleko, neboť mě zajaly dvě silné paže a za boky vláčně přitáhly na robustní hruď, jejímuž majiteli uličnicky zajiskřilo v blankytných očích. Svolně jsem se do nich pohroužila, nechávaje ten tísnivý pocit zuby nehty lpící v dutině břišní odvát jejich větrnou živelností.
Získanou lehkostí jsem mu lenivě ovinula horní končetiny kolem krku a po opakovaném promnutí zadních pramenů mu bezmyšlenkovitě nehty přejížděla po zátylku. Zatímco mě to neskutečně uklidňovalo, Narutovi pomalé, smyslné tahy přivodily husí kůži, požitkářsky přivřel víčka a nepatrně se pod mým dotekem zachvěl, jako by si na něj ještě úplně nezvykl. Nebylo si co vyčítat, oba jsme na toho druhého měli zvláštně podmaňující vliv.
„Měli bychom jít, přijdeme pozdě,“ řekla jsem měkce, načež ho za účelem probrání z transu u ucha mírně zatahala za vlasy. A všichni na nás budou zírat, dodala jsem pro sebe sklesleji, nejistě popošlapuje.
„Hmm…“ zapředl bezstarostně, objal mě kolem pasu, čímž k sobě dočista přilepil a po hravém oťuknutí rtů, nepodléhajícím času ani jiné přízemní veličině, dychtivě políbil. Vytáhla jsem se na špičky, abych se přimkla co nejtěsněji a zabořila mu prsty do té sveřepě nezkrotné hřívy, bezhlavě mu vycházeje vstříc. Tohle byly přesně ty okamžiky, ve kterých rozum ustupoval, nevměšoval se, nepřekážel.
Zkušeně jsem naše vášnivé proplétání jazyků převedla na něžné, ochutnávací laskání, až jsem se omámeně mžouraje odtáhla.
„Nezměníme plán a nezůstaneme tady? Nějak mě na to společný posezení přešla chuť,“ pronesl zastřeně, přičemž mě palcem láskyplně pohladil po zdravě zčervenalém líčku.
Udiveně jsem nadzvedla jedno obočí a kousla se zevnitř do skráně, abych se nerozesmála, snažíc se působit napomínavě.
„Slíbili jsme to, navíc padám hlady,“ připomněla jsem mu věcně, ač se mé myšlenky ubíraly podobným směrem.
„Fajn,“ vyhrkl čile, načež mě popadl za ruku, „jdeme, ať odtamtud můžeme zavčasu vypadnout,“ prohodil přes rameno a spiklenecky na mě mrknul.
Vyšli jsme ze špitálu a co nejkratší cestou se vydali za ostatními. Pohlédla jsem na nebe, přestože bylo poměrně zataženo, místy se Slunci skrz naducaný chumel mraků podařilo protlačit několik průbojných paprsků, což celkem vystihovalo moje pokulhávající rozpoložení.
Jak jsme se blížili ke známému Grill baru, úzkostí se mi stahovalo hrdlo. Třebaže jsem se na shledání s přáteli těšila, měla jsem strach, že v jejich tvářích uzřím stejné nesouhlasné, nevraživé výrazy, jimiž mě v poslední době častovalo stále víc Konožanů, přece jen jsem s nimi od Narutových narozenin, z nichž jsme se tajuplně vytratili, pořádně nemluvila.
Než jsem dané obavy stihla rozšířit do celé nervové soustavy, stanuli jsme před podnikem oznamujícím svou specializaci pomocí napodobeniny obřího, doutnajícího steaku zavěšené nade dveřmi, před kterými Naruto zastavil.
„Připravená?“ zeptal se starostlivě, asi ze mě vycítil panující nervozitu.
„Jo, jasně,“ hlesla jsem poněkud nepřesvědčivě. Povzbudivě mi stiskl levačku, s úmyslem rozveselit rozverně cvrnkl do nosu, aby mě na něj vzápětí s úsměvem sladce ulíbnul.
„Hlavu vzhůru, Sakuro-chan.“
S těmito slovy mě gentlemansky pustit ve vchodu, takže jsem nás bez přílišného rozhlížení s propletenými prsty hrdinně vedla k téměř obsazenému stolu v zadní části restaurace prosycené vůní opékaného masa.
„To je dost, že jste se vy dva taky ukázali,“ přivítal nás hlučně Kiba, typicky v úšklebku ceníc jeden z neobvykle protáhlých špičáků.
„Eh, trochu jsme se zdrželi,“ připustil Naruto omluvně a s roztomile rozpačitým obličejem se podrbal na hlavě, po čemž si dámské osazenstvo vyměnilo významný pohled doprovázený všeříkajícím zacukáním koutků. Bezmocně jsem protočila panenky a zaplula na lavici vedle Saie.
„Nazdar, Šered-… Sakuro.“ Co to?!
„Ghah, ty idiote! Kolikrát jsem tě nabádala, ať mě tak neoslovuješ!“ skočila jsem po něm, rychlostí v blonďákovi mizejícího rámenu ho paží sevřela do nepropustných kleští a zatnutou pěstí bledému čmáralovi poctivě ubalila po palici.
„Eee, Sakuro-chan!“
Již poklidně jsem seděla mezi Narutem a bývalým členem Rootu ozdobeným baňatou boulí, vedle něhož usrkávala svůj drink TenTen, naproti si hověl kompletní tým Deset spolu s pobaveným stopařem pravidelně plácajícím po pleci v nohou ležícího Akamaru.
Naštěstí všichni působili mile, zřejmě ve vsi převažující úsudek nesdíleli.
Bylo mi trochu trapně, že jsem se nechala vyprovokovat, tak jsem zpytavě hleděla na Choujim poctivě obracené plátky a pozvolna se rozkoukávala.
Výbušným temperamentem a ztropenou scénou jsem na sebe akorát upoutala nežádoucí pozornost mladých strávníků sedících v prostřední sekci, šeptajících si a neomylně poukazujících na naši skupinu. Zahanbeně jsem se přihrbila a tiše usilovala o splynutí s opěradlem.
„Kde máte Sasukeho?“ zajímalo hnědovlásku se dvěma drdoly.
„Na to pozvání mně řekl, že jsem zabedněnej blb a ať ho s takovýma kravinama neotravuju, prej má důležitější věci na práci. Nevím, co mu zase hráblo,“ povzdechl si Naruto, krče při tom bezděčně rameny.
Zabedněnej? Že by Sasuke tušil, čím si procházím? Sice je svou chladností přirovnatelný ke kusu netečně si plující kry, velmi hezké kry, chování lidí však umí rozluštit na výbornou.
„Prosím tě, jakou může mít ninja s nepřeberným množstvím zákazů tak veledůležitou činnost?“ vznesl otázku příslušník klanu Inuzuka.
„Třeba obnovit rod, na to mu právo zatím nikdo neodepřel,“ uchechtl se Naruto, „ale žádnou holku tam neměl, to bych postřehl, než přede mnou zabouchl. Taky získal křeslo v Radě, možná s Kakashim-senseiem plánují kloudný postup.“
„Otec říkal, že Hiashiho Hyuugu výsledek hlasování příšerně rozčílil…“
Zbytek Shikamarovy věty mi unikl, protože jsem zčistajasna obdržela bolestivé nakopnutí do holeně. Svižně jsem se narovnala a střelila očima k nepatrně zamračené Ino. Skoro nepostřehnutelně na mě kývla, ústy bezhlesně formulujíc slovo ´další´. Pochopila jsem, že se táže, zda jsem byla poctěna dalším lichotivým psaním.
Byla jsem zvědavá na kamarádčino mínění ohledně téhle zdánlivě bezvýchodné problematiky, proto jsem se jí o víkendu svěřila; jejich rad jsem si cenila, ale ne vždy se jimi řídila. A tohle byl zrovna ten případ, doporučovala mi, abych si o tom s Narutem promluvila, což absolutně nepřicházelo v úvahu. V sázce bylo jeho budoucí postavení, dle vymrzování feudálních pánů mi došlo, že hlas lidu v téhle kauze jednou sehraje velkou roli, bude potřebovat každého příznivce, na případné rozbroje prostě nebyla vhodná doba.
S vylučujícím zavrtěním hlavou jsem Ininu starost mávnutím zametla pod ubrus a ihned se přinutila k pozitivnímu úsměvu.
„V pohodě, Sakuro-chan?“ ujišťoval se můj společník, registrující tajné posunky.
„V naprostém. Nemůžu se dočkat svého přídělu,“ zamluvila jsem to a pro zvýšení důvěryhodnosti se mlsně olízla.
Netrvalo dlouho a plnili jsme si žaludky s maximální péčí připravovaným pokrmem skládajícím se z masa dělaného na čtyři způsoby a čerstvé zeleniny s kousky syrové ryby.
Rozprostřelo se mezi námi příjemné ticho, občas narušené zapraskáním uhlíků či nedočkavým zacvakáním hůlek, nebýt záštiplných, s opatrností mířených pohledů číšnice dolévající prázdné sklenice, vyloženě bych si večeři užívala. Přiměla jsem se ji nebrat moc v potaz, jinak bych se ani nenajedla.
„Páni, dneska se ti to obzvlášť povedlo, klobouk dolů,“ pochválil šéfkuchaře místní génius.
„Vtip spočívá ve správných dávkách koření.“
„I tak by sis dal radši rámen, co, Naruto?“ dobírala si ho TenTen s plnou pusou.
„No… zjistil jsem, že jsou mnohem lepší věci než rámen,“ uškrnul se jmenovaný s rošťáckým zajiskřením v průzračných studánkách stáčejících ke mně.
Zasvěcení spolustolovníci se vydařenému komplimentu zasmáli, kdežto já okatě zrudla, blonďákovy mnohdy bezprostřední výroky mě pořád zaskakovaly, hlavně ty prorokované na mou adresu.
„Neposlouchejte ho, kouřící mísa nudlí je nadále na prvním místě,“ pokusila jsem ono konstatování přetransformovat v žert, což se s přihlédnutím k salvě smíchu dalo považovat za úspěšnou misi.
„Heh, Sakuro-chan…“ Pravděpodobně ho netrkla řádná odpověď, tak mi ovinul ruku kolem útlého trupu, dlaň položil z boku na hlavu a vlídně přivinul k sobě, přičemž mi vtiskl polibek na spánek.
„Nevíš, o čem mluvíš,“ zašeptal proti senzitivní pokožce, poslušně se rosící pod jeho horkým dechem. Nedbaje zvědavého publika jsem se o něho opřela, letmým zavrtěním si na statném rameni udělala pohodlí a pravačku mu důvěrně umístila na vnitřní stehno. Kupodivu na to nic nepoznamenali, naopak, tvářili se radostně a přejícně, Ino se culila tak šťastně, až to bylo nakažlivé.
Uvolněně jsem během konverzace točící se kolem blížících se Vánoc naslouchala Narutovu oproti normálu krapet zrychlenému tlukotu srdce, na čemž měla stoprocentně podíl drobná dlaň produkující skrz látku kalhot návaly tepla, a oddávala se té mírumilovné atmosféře.
„Nezmizíme?“ nadhodil polohlasně, když jsem dosrkla ostatek perlivé vody.
Přeměřila jsem si přítomné, právě Saiovi horlivě vysvětlující jakýsi neznámý pojem, a souhlasně přikývla. Poté, co jsem se vzpřímeně posadila, jsme se zvedli, poděkovali za občerstvení a zachovávaje nevinnou fasádu se rozloučili.
Za linoucích se škádlivých komentářů o nedostatku soukromí jsem neúnavného kolegu následovala k baru, kde po menším handrkování za oba zaplatil útratu. Naposledy jsme partě opět vykřikující cosi o nepříhodných veřejných lokalitách zamávali a štrádovali si to k východu.
Na čerstvém vzduchu jsem si hlasitě oddechla, což Naruta upřímně rozesmálo. Celkově se mi neskutečně ulevilo, jelikož jsem si dělala zbytečné obavy, nakonec to dopadlo nad vytyčená očekávání a to mě nesmírně pozvedlo na duchu.
Nabuzeně jsem se při chůzi protáhla, vtom mě blonďák naléhavě chytil za zápěstí a nedaleko od lampy přitočil k sobě.
Tvářil se vážně, když ke mně shlédl, v matném světle žhnoucími kukadly se vpil do mých odrážejících nastolenou vnitřní rovnováhu, od ramen pomalu, vábivě přejel zhrublými prackami po nahých pažích a následně zvolna propletl naše prsty. Zahálčivě jsem zvedla pravačku do úrovně očí a fascinovaně sledovala vzrušivý, plouživý tanec o sebe se třecích prstů. Zakrátko jsem však na tváři nanovo ucítila jeho spalující pohled.
„Takhle jsem s tebou nejradši,“ zanotoval mi u ucha, nosem šimravě putuje od lalůčku vzhůru.
Zamrkala jsem, jelikož mi něco spadlo do oka. Zaklonila jsem hlavu a druhou krůpěj schytala na čelo, ta s bronzovou medailí se rozprskla o k večerní obloze vytrčenou bradu, záhy dostižená v závěsu se řítícími účastnicemi mokrého závodu.
Byla jsem si vědoma, že mě Naruto pozoruje, zavřela jsem oči a tou chaotickou sprškou si dopřávala nedokonalou akupunkturu obličeje, v čemž mě s úsměvem napodobil. Déšť mu nikdy nevadil. Rozjásaně jsem rozlepila víčka, impulzivně ho políbila do koutku úst a po vzoru malého dítěte se neposedně zatočila na fleku.
„Pojď pobíhat mezi kapkama,“ pobídla jsem ho, načež se s rozpřaženýma rukama jala kličkovat v přerušovaných provazcích. Slyšela jsem za sebou cákavé dopady hbitých nohou, tak jsem přidala na tempu.
Jakmile jsem zahýbala do naší ulice, obezřetně mě čapl za pas a nenásilně vmanévroval pod malou stříšku nad jednou potemnělou výlohou, kde mě zády přitlačil na chladivé sklo a než jsem stačila cokoli podotknout, lačně políbil. Neprotestovala jsem, místo námitek mu vpletla prsty do vlhkých vlasů připomínajících třásně a roztouženě pod přilehlým svalnatým tělem zavzdychala. Kdyby mě nepodpíral, asi bych se svezla na zaprášenou zem. Ač jsem se domnívala, že to není možné, postupem času se tyhle naše intimní okamžiky stále zintenzivňovaly, což u bouřících pubertálních hormonů nepředstavovalo nic zarážejícího. Navíc na mě Naruto čekal opravdu dlouho.
Kvůli kyslíkovému deficitu jsem se oddálila, spočinula temenem na průhledné výplni lákající kolemjdoucí a skrz clonu řas mu věnovala obluzený pohled.
„Měli bychom se jít převléct nebo nastydneme,“ podotkla jsem uvědoměle.
„Je ti zima?“
„Ne.“ Hořím.
Po krátkém přemýšlení si rozepnul bundu a za pomocí v pěstech svíraných cípů mě ochranitelsky objal, ten nápad se mi líbil, pod oděvem podvlečené horní končetiny jsem kolem něho obemkla a posléze je s šibalským chichotáním vsunula pod lem černého trička.
„Ah,“ nadskočil po nečekaném zastuzení, „Sakuro-chan, ty ledárno.“
Zlomyslný úšklebek mi byl ze rtů hřejivým dotekem rázem odebrán.

„Jsem doma!“ houkla jsem z předsíně během sundávání vysokých bot, nýbrž bez odezvy. Z obývacího pokoje se ke mně nesly zvýšené, argumentující hlasy rodičů. Nelibě jsem se zamračila a šla zkontrolovat závažnost rozepře, mamka byla snadno vzplanuvší typ, zato povětšinou nekonfliktní taťka se uchyloval ke sporům jen zřídkakdy.
„Tohle už není o tvrdohlavosti nebo nějaké antipatii, začíná se nám to nebezpečně vymykat,“ rozčilovala se ženská polovina živě diskutujícího páru.
„I tak si stojím za-“
„Ahoj. Hádáte se?“ zeptala jsem se ve futrech znepokojeně.
„Ano!“
„Ne. Pouze si s maminkou vyměňujeme rozdílné názory. Nedělej si starosti, Sakuro.“
„Uhm.“
„Jak to, proboha, vypadáš?“ vyštěkla na mě znenadání.
„Trochu jsem zmokla,“ odbyla jsem ji. „Měla bych vědět, oč jde?“
Plavovláska s brunátnými lícemi užuž otevírala pusu k odpovědi, ale taťka ji nesmlouvavě přerušil.
„Není třeba, týká se to obchodu,“ ubezpečil mě, potom se obrátil na svou choť, „na svém postoji si trvám a doufám, že ho budeš respektovat.“
Nato se místností rozlilo dusivé ticho, nervózně jsem se ošila a pro všechny případy zvolila ústup: „Dobře, já… Jdu se osprchovat. Dobrou.“

Po víkendu, blaženě stráveném v Narutově společnosti, nadešlo kritické období, jako by se všechny nesnáze násobily geometrickou řadou.
Dopisy se množily, z rekordního počtu jsem nabývala nevymluvitelného podezření, že jejich stvořitelky soutěží, která jich sesmolí víc. Odhodlaně jsem se zařekla, že se jimi nebudu zaobírat, jenže… přes veškerou snahu jsem je nedokázala roztrhat, vyhodit, totálně ignorovat, potřebovala jsem si nějak rozumně vyvracet napadající obsah.
Ale víte, jak to ve finále je, čím urputněji se bráníte čemukoli furt dokola předhazovanému, tím hlouběji se do vás zahlodávají vlastní pochybnosti o čistém štítu.
Měly bychom je zbít, aby si konečně uvědomily, s kým mají tu čest, nadhodila uprostřed další probdělé noci vnitřní Sakura, rozlíceně si pěstí bouchaje do dlaně.
To přece nejde.
Já vím, sakra! Nicméně, někdo by je měl usměrnit, ukázat jim, že s námi není radno si zahrávat. Vážně to Narutovi nechceš říct?
Ne.
Ale nerozejdeš se s ním, viď?
Těžce jsem polkla, mlčky semkla oči do uzoučkých štěrbin a masochisticky se kousla do spodního rtu.
Viď, že ne?!
Nevím. Nevím, co si počít.
Když jsem to zvážila ze všech úhlů, vlastně jsem nemohla mít vesničanům defenzivní jednání vůči Narutovi za zlé. Ti, jež byli byť jen okrajově seznámeni s historií týmu Sedm, museli být dozajista přesvědčeni, že jsem akorát sobecky zneužívala chlapcovy city a vmanipulovala ho jimi k onomu celoživotnímu slibu. Nejspíš mu teď chtěli vynahradit roky přehlížení, tyranizování a podceňování, instinktivně hmátli po první naskytnuté příležitosti – zachránit srdce svého hrdiny.
O trefě do černého jsem byla utvrzena v samoobsluze, kam mě vzkaz připíchnutý na nástěnce vyslal na nákup. Shýbala jsem se k dolnímu regálu, když do mě někdo zezadu naboural, po ohlédnutí jsem v malém klučinovi poznala bývalého pacienta.
„Oh, Hikaru. Nestalo se ti nic?“
Viník kolize se zmateně oklepal a pak na mě němě hleděl.
„Jsem Sakura… z nemocnice. Pamatuješ?“ připomněla jsem se mu a dřepla si, zamýšleje ho prohlédnout, zdali havárií neutrpěl nějaké újmy na zdraví.
„S tebou já už nekamarádím,“ prohlásil a ucouvl, „kvůli tobě zůstane totiž Naruto-kun nadosmrti Geninem!“
„Ale jdi ty, co to povídáš?“
Nepřátelsky nakrčil nos, poté s dětskou, leč o to účinnější, krutostí dodal: „Nemám tě rád.“
S košíkem položeným na podlaze jsem klečela v uličce a opařeně zírala za dítkem vybíhajícím z krámu.
Konkurující incident se mi zanedlouho stal u stánku se sypanými čaji. Když na mě došla řada, podala jsem prodejci vybrané pytlíčky a s připravenými penězi čekala na vyřknutí ceny, ba místo toho se odehrálo něco naprosto jiného.
„Je mi líto, slečno, vás já neobsloužím,“ oznámil mi prodavač.
„Co? Proč?!“ divila jsem se. Vždyť jsem nepředbíhala!
„Pro lidi s pochybným charakterem je mých produktů škoda.“
Už jsem toho měla fakticky dost. Co si to ke mně, do háje, ti drzouni vůbec dovolují?! Volnou rukou jsem sáhla přes zarovnaný pult, chytila vylekaného muže za flígr a hrubě si ho přitáhla blíž, až dobrá polovina zboží popadala na zem.
„Jakže?!“ zavrčela jsem.
„Klidně mi to tady rozmlaťte.“
„Pomoc! Vražda!“ ozval se vyděšený ženský ryk.
Ten zase okamžitě sepnul mé rudě zbarvené smysly. Vyjeveně jsem zamrkala a koukla na v nepřirozené pozici zkrouceného obchodníka, v jeho vypoulených očích se zračil vzdor, především však strach.
Co to vyvádím?
Přistiženě jsem ho pustila, rozklepaně si dlaněmi uhladila potyčkou zvrásněné oblečení a těkavě prolustrovala přihlížející, kabonící se dav.
„Jděte všichni k čertu!“ prskla jsem a mrštným skokem se vyhoupla na střechu nejbližší budovy, odkud jsem rozzlobená sama na sebe pokračovala domů.
Můj labilní záchvat vzteku se k občanům rozletěl rychleji než zpráva o pětasedmdesáti procentních slevách na letní sortiment, což mi na psychice moc nepřidalo. Začínala jsem tomu propadat, na prsou se mi zabydlel neodhnatelný, srdcebolný tlak rapidně se podepisující na emocionálním stavu.
Byla jsem podrážděná, nesoustředěná, přešlá a celkově bezradná. Dokonce i nic netušící Naruto si všiml mé špatně maskované pokleslosti. Naháněly mě takové výčitky svědomí, že jsem se všeličím vymlouvala ze schůzek a pak řvala v posteli jako schizofrenická želva, vyhýbala jsem se mu, nechala se v práci zapírat; bylo mi ze sebe na blití.
Brzy jsem si však našla způsob, jak se alespoň minimálně potrestat. Trénink. Nevkládala jsem do boje všechno a sklízela bolavé následky ve formě modřin z taijutsu i šrámy na duši z genjutsu. Vsadila bych se, že Sasuke mi viděl až do žaludku, nýbrž nic neřekl, jen byl stále podrážděnější, tedy ještě víc než míval zvykem. Chvíli to i fungovalo.
„Co se děje, Sakuro-chan? Zdáš se nějak mimo, ani trochu ses nezasmála mýmu šprýmu na Iruku-senseie,“ vytkl mi Naruto s uraženě našpulenou pusou, když jsme seděli na krovu pokrytém břidlicovými taškami.
„Jsem vystresovaná z Jouninských zkoušek, takřka klepou na dveře,“ řekla jsem takovou polopravdu.
„Prosím tě, věřím, že hladce projdeš. Buď klidná,“ povzbuzoval mě dobrosrdečně.
„Díky za důvěru. A co ty? Zatím na soupisce účastníků nejseš. To vám hodlají udělit vyšší hodnost až po zkoušce Chuuninů?“
„Eheh, dělají s tím drahoty, viď? Přitom je to jen formalita,“ odpověděl krapet nesvůj, nekontrolovaně si pravačkou projel kadeře a odvrátil hlavu.
V ten moment mě napadlo, že se ty pomlouvačné zvěsti možná zakládaly na skutečnosti.
To bych nepřežila.
Stará, spolehlivá štěstěna mě nenechala tápat dlouho. Pár dní po naší diskuzi jsem v knihovně omylem vyslechla rozhovor dvou žen středního věku, jež vše uvedl na správnou míru – lord Daimyo odepřel Narutovi kariérní postup, poněvadž se neřídil jeho instrukcemi a odmítl sňatek s Kiyone. Bylo to šílené, ale dávalo to smysl. Udělalo se mi mdlo.
Najednou jsem zatoužila po utěšení, podpoře, vrbě, které bych se mohla vyplakat na rameno, tak jsem se s mučednicky svěšenou hlavou vypravila k Ino.
„Sakuro, rád tě vidím.“ K velkému zklamání mě po zazvonění přivítal Inoichi.
„Em, zdravím. Je Ino doma?“
„Bohužel ne, je venku s Choujim. Můžu ti nějak pomoct?“ nabídl se laskavě, když spatřil můj hroutící se výraz.
„Ne, to… vlastně ano. Já… smím vám položit otázku?“ chňapla jsem po z nebe sestoupeném vnuknutí.
„Samozřejmě, ptej se.“
„Doopravdy Narutovi feudální pán upřel nárok na hodnost Chuunina a odůvodnil to znepokojením ze získaných sil od ocasých démonů?“ Musela jsem znát pravdu.
„Ano,“ odpověděl po dobře minutovém mlčení, lhaní a mlžení neměl v povaze.
Přestože jsem to předem tušila, zdrtilo mě to. Zlatá nevědomost, ta skýtala aspoň mizivou naději.
Ztracená v analyzování důsledku vyzkoumané informace jsem po roztržitém rozloučení nepřítomně bloumala Konohou a přemýšlela. A přemýšlela.
Do reality jsem se vrátila až zhruba sto metrů před pekárnou, kde jsem zaznamenala pro tuto hodinu netypický rozruch. Jak jsem se přiblížila, okamžitě jsem zpozorovala rozbité okno malé výlohy. Vyděšeně jsem se prodrala hloučkem čumilů ze sousedství a vřítila se do obchodu.
„Co se stalo?“
„Taková menší nehoda,“ odvětil klidně taťka s koštětem v ruce.
„Houby nehoda! Tohle nám nějací dva muži prohodili sklem,“ poukázala jeho polovička dramaticky na kámen ležící na pultu.
„Cože?! Proč?“ vyjevila jsem se.
„Hádám, že je to pozdrav od věřitelů.“
„My máme dluhy?“
„Trochu.“
„U koho?“
„U společnosti lorda Daimya,“ sdělila mi mamka tónem neomylně dávajícím najevo, kdo za tuhle svízelnou situaci nese vinu. Já.
„Um, to jsem nevěděla. Proč jste mi nic neřekli?“ rozhodila jsem bezradně rukama.
„Já jsem chtěla, ale tuhle pan Se-vším-se-vypořádám-sám si to nepřál,“ procedila rozdurděně skrz zuby.
„Tati…“
„Nechtěl jsem ti přidělávat další starosti a kazit vztah, zdála ses tak spokojená.“
Oči se mi začaly nezastavitelně plnit slzami, zejména dojetím nad jeho počinem a pak z míry účasti.
„Co mám udělat?“ zaštkala jsem.
„Jdi radši domů, je tady spousta střepů.“

V meditační pozici jsem seděla na monumentu kágů, konkrétně v umně vytesané kštici Čtvrtého, a pokoušela se v sobě najít sílu k vykonání rozhodnutí, k němuž jsem v noci beze spánku pracně dospěla.
„Měla bys vědět, že tohle je moje místo,“ ozvalo se mi za zády v pozdním odpoledni. Divoce jsem semknula víčka ještě těsněji a táhle vydechla, aby se mi nezhoupl žaludek. Přestože jeho hlas zněl odlehčeně, detekovala jsem v něm cosi truchlivého. Byl vnímavý, vydedukoval, že něco není v pořádku.
„Musíme si promluvit,“ řekla jsem po celodenním mlčení zdrsněle.
„Dobře.“
Vstala jsem, rázně se otočila a podívala se na věrnou kopii osobnosti zvěčněné do skály pode mnou. Polkla jsem a s hrůzou zjistila, že se v hrdle zhmotnil neodstranitelný knedlík. Zadrhl se mi dech, pod tíhou jeho upřímných očí oplývajících nekonečným zájmem jsem během jediného zlomku vteřiny zapomněla statečný monolog nacvičovaný před zrcadlem. Třaslavě jsem si přiložila dlaň na ústa a zatlačila štiplavé slzy. Nemohla jsem couvnout.
„Neříká se mi to lehce, já…“
„Ty mě děsíš, Sakuro-chan.“
„Jo, je to vážný, já jsem… nemůžeme spolu být,“ vysoukala jsem ze sebe namáhavě. Jako by se hrouda v ústní dutině rozdvojila a jedna její část sestoupila níž, rozepnula se na prsou a ochromila mé dýchací ústrojí.
„Cože?“ vyhrkl s rozšířenými zorničkami konsternovaně, tohle vskutku nečekal. Polekaně se ke mně přihnal a chystal se vztáhnout ruku na pobledlou tvář, ale včas jsem ucukla.
„Musíme se rozejít, Naruto,“ zopakovala jsem v přeskakujících tóninách a nepřístupně se objala pažemi, načež si prsty sebetrýznivě zaryla do kůže.
Tohle je zákonitě nejhorší den mého života.
Nenávidím tě za to, jak mu ubližuješ.
Snad by bylo lepší, kdyby mě nenáviděl i Naruto, zasloužila bych si to. V jeho třpytivých tůňkách byl však patrný jen smutek a zmatek.
„Proč? Nechápu to. Udělal jsem něco špatně?“
„N-ne, vůbec nic. Všechno je moje vina,“ zalkala jsem a levačkou si ztrápeně promnula čelo.
„Sakuro…“ Nanovo se pokusil o krok přistoupit, nýbrž já nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Prosím, nedělej to,“ zažadonil nešťastně. V tu chvíli jsem se bála, že mi žalem pukne srdce, vykrvácí a zaplní ho ta mučivá prázdnota.
Toužila jsem ho utěšit, pohladit, sevřít v náručí, zpravit o své nehynoucí lásce, jen ne vidět jeho těžce zkroušenou tvář. Musela jsem odsud pryč. Hned. Pořád jsem negativně kroutila hlavou a přitom sbírala zbytky roztroušené odhodlanosti.
„M-mrzí m-mě to.“ Obrovská přívalová vlna slaného důkazu lidskosti narazila na chatrnou protipovodňovou stěnu a poté, co jsem zaregistrovala zvlhnutí těch nejnádhernějších očí pod Sluncem, nadobro se protrhla.
„Měl jsem za to… myslel jsem, že mě mi-… máš ráda.“
„Promiň, Naruto,“ kuňkla jsem sotva slyšitelně, shromáždila do chodidel potřebnou chakru a s využitím při nácvikách osvojeného manévru jsem střelhbitě zmizela. Sasuke by na mě byl pyšný.
Zaslepená proudícími vodopády jsem pomocí udržování vyvinutého tempa po střechách doskákala do okrajové čtvrti, jejíž část byla teprve v rekonstrukčním plánu, kde jsem v jedné úzké uličce přistála mezi sutinami. Stylem do kouta zahnaného psychopata jsem si za pochodování ve stísněném prostoru oběma rukama zběsile vjela do vlasů a zatnula nehty, zatímco jsem se dusila přerývavými vzlyky.
Dýchej. Dýchej. Nadechnout, vydechnout. Dovnitř, ven.
Roztřesená a oslabená z prudkého zalykání jsem se zády opřela o polorozbořenou zeď, zmáčený obličej si skryla v dlaních a na pokraji příčetnosti se po ní svezla na zaprášenou zem. Připadala jsem si neúplná, zlomená, rozmetaná na kousíčky, stejně jako ta zeď. Bez jasných vyhlídek na spravení. Opřela jsem si čelo o kolena a pevně si objala pokrčené dolní končetiny. Netroufala jsem si hádat, kolik jsem tam strávila hodin, když jsem se coby zpráskaný pes zvedla a nedbaje na zpustošený vzhled bezcílně vykročila do středu vesnice.
Motala jsem se opuštěnými i zalidněnými cestami, až jsem stanula před známým květinářstvím. Náhle jsem zaprahla po kamarádčině vlídném slově, rozeběhla jsem se, a coby velká voda vpadla do podniku.
„Šmarjá, Sakuro, co se ti stalo?“ zvolala šokovaně od pultu.
Jak jsem tam tak stála, uprostřed místnosti a uzřela její obavami překypující pohled, udeřila druhá vlna, zastínila jsem si nos i chvějící se ústa a tvrdě klesla na studenou dlažbu.
„Pomoz mi, Ino. Hrozně to bolí,“ zanaříkala jsem, předkláněje se dopředu. V mžiku jsem na sobě ucítila blondýnčiny konejšivé, od hlíny vysušené ruce, přejíždějící mi chlácholivě po páteři.
„Nemám někoho přivést?“ tázal se vyplašeně cizí dámský hlas.
„Ne, to zvládnu, jen běžte. A otočte cedulku na dveřích, prosím. Pro kytky se stavte zítra, dám vám slevu. Díky.“
Soucitně, blahodárně mě výskala v rozcuchaných kadeřích a šeptala chlácholivé fráze, typu všechno bude dobrý, dokud jsem se drobátko neuklidnila. Vsadila bych se, že přihlásit se do soutěže produktivity slzných váčků, s přehledem bych vyhrála.
„Nelež na tý podlaze, pojď, vezmu tě dozadu na křeslo,“ pronesla měkce, pomohla mi vstát na nestabilní nohy a v roli podpěry mě dovedla do malého kumbálu odděleného od prodejny závěsem z korálků, kde jsem se bez odmlouvání zřítila na starý kus nábytku. Opřela jsem si loket o madlo a v oblasti spánku si podložila hlavu, hlučně smrkaje do přistrčeného kapesníku.
„Na, to tě nakopne.“ Vecpala mi hrnek s jakousi tekutinou připomínající čaj, pak si klekla vedle křesla a zpytavě si mě prohlížela.
„Menší varování by příště neškodilo, málem jsi mi tím akčním vstupem přivodila infarkt,“ postěžovala si rádoby nakvašeně.
Unaveně jsem si zmáčkla kořen nosu, čímž jsem zároveň z koutků odstranila nově vydrané slzy a netečně přikývla. Nebylo mi zrovna do smíchu, nebyla jsem ani sto mluvit, tak jsem se napila a rázem se zakuckala.
Ino mi totiž do bylinkového čaje přilila něco ostřejšího. Něco, čehož účinek dnes milostivě uvítám. Otupení.
Zabrejlila jsem do nádoby a potom svlažila rozdrásané hrdlo druhým lokem, tentokrát na hořkou pachuť alkoholu připravená.
„Víš, dušovala jsem se Choujimu, že jestli se s tím pakem rozejdeš a ustoupíš jim, pořádně ti to vytmavím… ale upustím od toho, i tak seš dost zdrchaná. Muselo to bejt závažnější, než jsem si představovala,“ připustila, sestersky mě hladíc po rameni.
„Pověděla jsi mu aspoň, proč je konec?“ vyzvídala opatrně.
„Ne, nemohla jsem.“ Po všem tom hysterickém bulení jsem měla otravně skřípavý hlas, štvalo mě to, proto jsem si znovu notně zavdala.
„Oh, Sakuro… Patrně pro to máš pádné opodstatnění.“ Její výrok jsem brala za řečnickou otázku, tudíž zůstal nezodpovězen.
„Je mi to moc líto.“
„Mně taky.“ Spěšně jsem do sebe oklopila obsah hrnku a stočila lehce zamlžený zrak ke kamarádce.
„Děkuju za všechno, Ino. Už radši půjdu.“
„Kam?“
„Domů.“ Vstala jsem a ledabyle mávla k umolousanému oblečení.
„A nechceš přespat u nás?“
„U-um, ale seš strašně hodná.“
„Fajn, tak tě aspoň doprovodím,“ trvala si na svém. „Chvilku počkej, jen tady poklidím.“
Mlčky jsme doputovaly k našemu baráku, kde mě Ino podrobila zkoumavému drobnohledu.
„Budeš v pořádku?“
„Jo, budu. Ještě jednou dík.“ Projevený vděk skromně odmáchla a nečekaně, vstřícně mě objala, teprve potom propustila.
„Problém je vyřešenej,“ sdělila jsem rodičům večeřícím u kulatého jídelního stolu mdle. Ustali v hodování a vzhlédli, tvářili se zaskočeně.
„Ou, jsi v po-?“ ujala se slova mamka, jenže jsem ji nemilosrdně přerušila.
„Jdu spát, jsem utahaná.“