Tak proč ne, že? 4

Sledovala jsem krajinu, přede mnou ležel hustý les. Dívala jsem se jak jsem mohla, abych zachytila alespoň nějaký pohyb. Upínala jsem se k lesu a pak to ucítila. Lákalo mě to jako můry světlo. Rozběhla jsem se a bez zamýšlení zaběhla do lesa, zastavila jsem se, abych mohla lépe určit kde to je.
Musím tam už být, je to tak blízko. Náhle tu stál, jakoby nic stál přede mnou a bedlivě mě sledoval.
"Musím s tebou mluvit." řekl jednoduše.
Zamračila jsem se. Mám mu utrhnout hlavu už teď nebo ho vyslechnout?
"Neměla bys mu tak důvěřovat, víš co jsem tě vždy učil. Důvěřuj, ale prověřuj. Nemůžeš mu věřit, jsi osamělá a hledáš jakýkoliv navázání vztahu. Když se objevil a choval se k tobě neutrálně, začala jsi být neostražitá a důvěřivá. Poslouchej mě, nikdy jsi ho neměla ráda, navíc mám pro tebe další novinku. Vím o tvém původu, je to už dýl co to vím, v podstatě od té doby, co jsme se poprvé viděli." vychrlil na mě.
Šokovaně jsem na něj koukala, jestli to myslí vážně.
"Předpokládám, že jsi znala Dana."
Přikývla jsem, protože jsem nebyla schopná slova.
"Měl sestru, všichni si mysleli, že zemřela, ale byla unesena a by do ní zapečetěn Nibi."
Nahlas jsem se zasmála.
"Tohle nemůžeš myslet vážně."
"Myslím to naprosto vážně, proč myslíš, že dokážeš přivolat kočky, proč tě poslouchají, proč máš na pravém kotníku pečeť? Proč tě nikdo neznal, když jsi se vrátila? Protože tvá rodina byla mrtvá, když tě přivedli jako pětiletou dívku. Ujala se tě právě Anko."
"Lžeš!" vykřikla jsem.
"Poslouchej mě!" řekl nahlas a když jsem se chtěla otočit a utéct, chytil mě za paži.
"Musíš to vědět, musíš vědět, že Sasuke něco plánuje, že to není jen tak." skoro na mě křičel.
Sledovala jsem jeho obličej, nikdy nebýval rozzlobený. Jen tehdy když jsem ho viděla naposled v Konoze.
"Co když jsem se do něj zamilovala, protože mi chybí někdo kdo má být vedle mě?"
Zarazil se, tohle nečekal, překvapeně na mě koukal.
"Teď mě dobře poslouchej." řekl tvrdým tónem.
Jediným pohybem mě náhle držel kolem pasu a mé ruce mi držel za mými zády svýma rukama.
"Slíbila jsi, že budeš navždy má."
Prohlížel si můj obličej a hledal známky čehokoliv.
"Chtěl jsem se držet dál, ano to chtěl, ale když jsi položila tu otázku, tak ti položím na oplátku jednu já, času na rozmyšlenou budeš mít dost." řekl a soustředil se na mé oči.
Sklonil se k mému uchu a jeho havraní vlasy mě pohladili na obličeji. Měla jsem pocit, že se mi podlomí kolena. Jeho omamná vůně mě lákala abych ji ještě víc nasála.
"Pověz, miluješ mě stále?"

-

Stála jsem mezi stromy, Itachi ležel v trávě a sledoval lístky stromů nad námi. Já se usilovně snažila svou chakrou obalit své zbraně. Když se mi to opět nepovedlo, tak jsem je zahodila a ony se zabodly do stromu. Plácla jsem sebou na zem do tureckého sedu a zkřížila ruce na hrudi.
Itachi se zasmál.
"Chceš pomoct?" zeptal se.
Otočila jsem se na něj s překvapeným výrazem na tváři.
"Ty mi pomůžeš?"
"Jen když mi něco slíbíš." řekl naoko vážně.
Zasmála jsem se a kývla.
"Budeš navždycky moje?"
Překvapeně jsem zamrkala a zakývala opět hlavou.
Vstal ze země a šel k mým zbraním. Následovala jsem ho.
"Vem si je do ruky." usmál se na mě.
Poslechla jsem ho a on mě chytil rukama za obě zápěstí. Začal do mého těla pouštět svou chakru, nejprve to dost bolelo, ale pak se to zlepšilo.
"Teď ti budu moct pomoct, tak to zkus."
Začala jsem se soustředit a cítila jeho pomoc.
Povedlo se to!
Pustila jsem kunaie a objala Itachiho.
Ano takhle to bylo, když mi bylo osm let, tímhle jsem mu slíbila sebe a nikdy jsem toho nelitovala. Vzpomněla jsem si ještě na jednu vzpomínku. Byli to zrovna Itachiho sedmnácté narozeniny. Už jsem do něj byla zamilovaná až po uši. Ráno v den jeho narozenin jsem se proměnila na kočku a proklouzla až do jeho pokoje. Proměnila jsem se zpět a vytáhla svůj dárek pro něj. Byla to křišťálová kulička tak akorát do dlaně. Když mě naučil vkládat chakru tak jsem jeho a mou smísenou chakru vložila do téhle kuličky. Rozhodla jsem se mu to dát, protože pro mě byla ta chakra velmi zvláštní a přitahovala mě.
"Itachi-san stávej! Máš narozeniny, všechno nejlepší!" pořvávala jsem na něj.
Zvedl se a promnul si oči. Nechápavě na mě koukal. Skočila jsem k němu na postel a podala mu svůj dárek.
"Misaki!" řekl a pevně mě objal a dal mi pusu na tvář.
"Arigatou!" řekl zatímco já jsem byla v sedmém nebi z toho, že mě políbil.
Ta kulička, ta chakra byla to, co mě dnes přilákalo sem, cítila jsem to. Teď už byl fuč, já tu stojím v lese a vzpomínám.
Další má myšlenka byla, jak odpovím.
Stále ho miluji, nebo ne. Má pravdu se Sasukem? A nedělá si ze mě srandu s mým původem?
Nevím čemu věřit, ale měla bych se vrátit do tábora, brzy budou vzhůru.
Když jsem došla zpět, všichni furt leželi ve stanech, tak jsem rozdělala oheň a začala je vzbouzet ke snídani.
Sasuke mi furt nechce nic říct, co když má Itachi pravdu?