Kushina vs Kyuubi 7

Postavy z Naruto vesmíru mi samozřejmě nepatří, i když je to škoda… velká škoda… hm…

Kapitola sedmá: Kam démon nemůže, tam nastrčí…

Omamná vůně instantní nudlové polévky stoupala z tří vedle sebe položených misek. Štíhlá ručka sáhla do šuplete a vytáhla z něj čínské hůlky. Do každé porce vroucí kuřecí dobroty jedny zapíchla. Dnes Kushina umanutě zavrhla myšlenku na jakékoli složité vaření. Koneckonců, rámen je úžasný pokrm, jídlo králů ne-li císařů, tak proč se namáhat se složitými recepty, když pravá delikatesa čeká v poličce a stačí k ní doslova jen přidat horkou vodu?

Rudovláska vzala misky a spolu s nimi se přesunula do obýváku, kde na gauči konverzovali Minato, její blonďatý miláček, a Jiraiya… někdy i docela milý člověk. Položila před muže polévky a sama žuchla do křesla, ze kterého měla blízko k Namikazemu. Jen se trochu nakloní a může ho políbit, nebo mu vlepit pohlavek, podle potřeby.

„Á…“ rozplýval se poustevník nad chutí svého skromného pohoštění, „Kushino, drahá, ty víš, jak já rád u vás jím. Tvrdím to odnepaměti, kdybys nebyla tak skvělá kunoichi, jako šéfkuchařka by ses hravě uživila,“ usmál se na ni upřímně a utřel si ústa do rukávu.

„Tohle ale seženete v každém obchodě, mistře Jiraiyo,“ opřela si loket o rameno křesla a položila si bradu na otevřenou dlaň stejné paže. „A voda zde se nijak neliší od té vaší. Ne, že by se mi vaše návštěvy nelíbily. Vždy vás ráda vidím, tomu věřte, ale přeci, občas si myslím, že nás sem chodíte akorát vyjídat,“ pronesla svou teorii nahlas. Faktem zůstávalo, že poslední dobou na Minatovi dveře lehce zvrácený poustevník klepe nějak podezřele často. Tak často, až si toho Kushina všimla.

A ono tomu tak opravdu bylo, Jiraiya se u nich zastavoval na „pár slov“ či „lehké jídlo“ téměř každý den. Ne však z důvodu, který Kushina vyslovila. Legendární sannin se rozhodl na Minata dohlédnout. Kontrolovat ho, zda neprovedl něco, co by jeho štěstí s Kushinou nějak ohrozilo. Ano, žabí poustevník byl malinko paranoidní. Bál se, že se bez něj a jeho ochrany vztah dvou mladých duší rozpadne, podobně, jako se tomu stalo s Gamou a Sasame asi před měsícem. Hledal jakoukoli známku toho, že věci mezi Kushinou a Minatem skřípou, leč žádnou nenacházel. Protože ani neexistovala.

„Už půl roku strašíte, že odejdete na cesty do ciziny, ale zatím jste pořád tady, a decimujete mé zásoby rámenu,“ pokračovala rudovláska hravým tónem. „To by se vám po mně až tak stýskalo?“ škádlila ho a navrch záludně mrkla.

„Inu, musím uznat. Kvůli jedné krásce se zde opravdu zdržuji…“ lehce se začervenal bělovlasý muž, vzpomínající na Tsunade a její poslední slova adresovaná na jeho osobu, která jsou dětem nepřístupná, neb obsahují nadávky, vyhrůžky smrtí a mnoho dalšího ošklivého.

„Nechci tě vyhánět, ale už bys měl jít. Já i Kushina máme dnes ještě dost před sebou a rádi bychom si našli krapet času i sami pro sebe,“ pokusil se svého senseie vyštvat blonďatý ninja. Za půl hodiny se má mladý Namikaze dostavit ke Třetímu Hokagemu, který s ním hodlá probrat jisté „důležité záležitosti“, už je nejvyšší čas, aby se na onu schůzku začal připravovat.

„Á… rozumím,“ vyložil si zprávu po svém velmi, opravdu velmi zvrhlý mistr. „Nebudu vás tedy rušit, při vašich… milostných hrátkách,“ zvedl se z gauče a zamířil ke dveřím.

„C-co? Tak jsem to ale nemyslel!“ zavolal za ním zaskočený a náhle jako rajče rudý Minato. „Na žádné ‚hrátky‘ nedojde!“ vystartoval po starším muži tak rychle, že by jeden váhal, zda nepoužil hiraishin no jutsu.

„Hochu,“ zadíval se na blonďáka Jiraiya všeznale, „jsme oba dospělí, nemusíš mi lhát. Já chápu, jaké chutě dva do sebe zakoukané ptáčky přepadají,“ strčil ho do břicha loktem. „Užijte si to, vy dva,“ k dovršení Namikazeho ponížení se jeho mistr zachichotal, tím samým způsobem, který mu je v oblibě, když „náhodou“ vejde do dámských šaten.

Mladík se na senseie koukal, jakoby viděl ducha. Celý bledý a strnulý. „Ehm…“ zamračil se znepokojením bělovlasý a znovu zvážněl, „dělali jste ‚to‘ vůbec někdy?“ jeho hlas i ustrašený.

„Ne! Nikdy!“ křikl nervózní a ženou nedotčený panic.

„Jasně že jo, tomu věř!“ přikývla a zavolala ve stejný čas jako Minato rudovláska, v intimnostech už docela zběhlá rudovláska.

Jiraiya stál v otevřených dveřích, jeho ruka svírala kliku, jeho chodidlo za prahem, jeho výraz nadevše zmatený. „Co?“ jen tento náznak smysluplné věty byl ze sebe schopný v ten moment dostat.

…

Temné místo. Dlouhý nekonečný tunel. Plný černoty a mlhy z hustého dýmu. Voda na podlaze. Ostré a jako bodce jevící se krápníky visící ze stropu. Noc uprostřed dne. Smrt v životě. Bolest v něčí radosti. Závist, nenávist, vztek, zoufalství a touha. Touha po pomstě. Krom toho ale i strach, hrůza, výčitky, slabost a nicotnost. V Kyuubiho cele se odehrával lítý boj. Boj démona, proti… jeho vlastím démonům. A Kurama prohrával.

Svíjel se na zemi. Čakra opouštěla jeho tělo, trhala ho na kusy. Kurama cítil tlak stovek jehel, otravu tisícem jedů, a žár milionem plamenů. Hořel. Jeho hřbet v jednom ohni. Kouřilo se z něj. Čmoud a saze stoupaly k do smogu zabaleného stropu. Zhrzený lišák si tvořil své soukromé peklo. Jeho křik nikdo neslyšel, nikoho nezajímal, nikdo se o jeho bolest nestaral. A ono by mu to ani nevadilo, dříve to tak i bylo, ale ne nyní.

Teď prahl po spáse. Spáse v podobě rudovlasé slečny. Ženy, která démona očarovala. Ta na jeho záchranu ale nepřicházela a nepřicházela, ačkoli čekal sebedéle. Ztrácel naději. Schoulil se do klubíčka a plakal. Jeho slzy jako vroucí láva. Jako v tomto vězení nejjasnější světlo. Hledal útěk, ale nacházel jen další a další bolest. Jeho srdce bilo, přestože z posledního. A každý jeho úder skýtal hrůzná muka. Kyuubi umíral. Umíral na stesk a… zcela sám.

Čakra vířila démonovou hrobkou. Její barvy kopírovaly paletu plamennou, odstíny rudé, oranžové a žluté. Kyuubi krvácel zevnitř. Kde je konec jeho cesty? Zde? Uvnitř člověka, který jej zradil? Tady? Nikde konkrétně? Kurama neovládal své síly, naopak ony panovaly jemu. Drásaly jeho tělo, mysl i duši. Ničily ho. Nemohl je ovládat. Vzteku proti Minatovi bylo v démonovi příliš mnoho. Nestíhal jej odbourávat, blokovat, potlačovat, či jinak se jej zbavovat. Prohrával boj sám se sebou a věděl o tom. V této lidské formě nemůže přežít, ona nedokáže unést tíhu jeho nekonečné zloby, ona ne… jiná možná ano…

…

Přestože nebe zatažené, šedé, skoro jako rozhněvané, Minato si jím svou dobrou náladu kazit nenechal. I když se blýskalo a sem tam i hlasitý hrom zazněl, nesl se Konohou klidně, vyrovnaně a spokojeně. Zvláštní počasí, pomyslel si, leč velkou hlavu si z něj nedělal. Dnešek je kouzelný a šťastný den, tím si byl jistý. Důvod, proč si k sobě Sarutobi mladého Namikazeho zavolal, zdaleka nebyl tak hrozný, jak se blonďatý ninja obával. I když pravdou stále zůstává, že Hiruzenovými slovy překvapen rozhodně byl.

„Kushino, miláčku!“ zul si boty a sejmul plášť, když se vrátil domů. „Už jsem zpátky od Hokageho. Kde se mi schováváš? Mám pro tebe úžasnou novinu, tomu neuvěříš,“ hledal rudovlásku, ale v obýváku ji nezastihl. Vstoupil tedy do jejího království, do kuchyně, kde ji, jak čekal, uviděl.

Právě míchala v kastrolu pomalu probublávající guláš, tedy, alespoň tak onen připravovaný pokrm voněl. „Opravdu? Tak brzy?“ otočila se na návštěvníka, který se bez pozvání vloudil do jejího soukromého koutku. „A co to po tobě Hokage vlastně chtěl? Bylo to opravdu tak strašné, jak ses bál? Nebo jsi zase jednou panikařil pro nic za nic?“ v ruce svírala naběračku, takovou, kterou to velmi bolí, když jí dostanete za zátylek.

Minato se škrabal zezadu na hlavě, ono gesto a fakt, že se culil jako idiot, Kushině prozradily vše, co potřebovala vědět. „O nic nešlo, že ne?“ zakroutila znuděně hlavou. „Jsi sice fešák, ale občas se chováš jako vystrašené kuře,“ škádlila ho a Minato se nebránil. Jedna trochu urážlivá poznámka ho nedostane, dnes ne.

„Jsi připravená na velký šok?“ přistoupil blíže k ní loudavými krůčky.

„Nejedeš zase nikam na nějakou misi, že ne? To by si mohl Hokage zkusit, posílat tě pryč. Jestli mi tě vezme, tak za sebe neručím. Provedu mu něco tak hrozného, že na to do smrti nezapomene, tomu věř!“ drtila svůj plechový nástroj, skoro jakoby ho chtěla uškrtit namísto Hiruzena.

„Jen klid, pálivá papričko. Nikam nejedu… ani teď ani nikdy jindy… ostatně, co bych to byl za Hokageho, kdybych nechal svou vesnici bez dozoru?“ nastražil past Minato. Schválně, kdy temperamentní slečně dojde pointa.

„Velmi špatný, tomu věř,“ zkřížila si ruce na prsou Kushina neunešeně. Oba na sebe chvilku koukali, mlčky. Dívka v zástěře a ozbrojená naběračkou pozvedla jedno obočí. „Hokage?“ zamračila se. Co to na ni její kluk zkouší za žerty? „Tobě ta věc se ‚Žlutým bleskem‘ nějak vlezla do hlavy. Jen chvíli jsi slavný a už si myslíš na titul Hokageho?“ hledala logiku v jeho slovech, stále zmatená dívka.

Minato s drobným úsměvem zakroutil hlavou. „Třetí mi oznámil, že starší Konohy i on se shodli na tom, že novou hlavou vsi bych se měl stát já. Já! No není to skvělé?“ nesnažil se nadále skrývat své nadšení. Zářil jako slunce samo a jeho blond vlasy onen efekt jen umocnily.

Kushina oněměla. „To… t-to nemyslíš vážně? N-nebo… j-jo?“ vykoktala konečně. Minato pouze přikývl. „Tak… tak to ti přeji! Tohle musíme oslavit, tomu věř!“ skočila na něj, div ho neshodila na podlahu, omotala si nohy kolem jeho pasu a ruce kolem jeho krku. Než ji ale mohl Namikaze také obejmout, slečna z něj sama asi ve zlomku vteřiny slezla, lehce rudá v obličeji. Upravila si šaty i zástěru, mezitím co on ji jen zmateně sledoval.

„Ehm!“ pročistila si hrdlo, náhlé smrtelně vážná slečna. „Blahopřeji vám, budoucí Čtvrtý Hokage. Jsem si jistá, že za vaší funkce bude Konoha jen rozkvétat,“ narovnala se a vypla hruď, což byl pro Namikazeho docela i hezký pohled. Divil se, že mu nezasalutovala. Velmi se mu tahle „nová Kushina“ zamlouvala.

„Tak důležitou roli ale nemůžu zastávat sám,“ poklekl Minato na jedno koleno a sáhl si do kapsy. Tento moment je lepší, než jakýkoli jiný. Uzumaki několikrát zamrkala.

„C-co to děláš?“ zeptala se, ale blonďák ji ignoroval. Teď se zrovna věnoval sesbírání kuráže pozvednout jistou malou krabičku.

Otevřel ji a v ní se, zasazený do nadýchaného bílého polštářku, nacházel prsten s diamantem. „Kushino, bez tebe bych byl nikdo. Jsi nádherná a silná. Žena jako žádná jiná. Prosím, uděláš mi tu velkou čest a učiníš mě nejšťastnějším mužem na světě?“ dostal to ze sebe, ani nevěděl jak. Jedním dechem, naráz. Věty, které si tak dlouho opakoval, trénoval a připravoval, okusily éter.

Tázané slečně se vkradly slzy do očí. Nevšímala si jich. V tu chvíli existovali jen on a ona. Na ničem jiném nezáleželo. Na lidech, na vesnici, ani na ze sporáku kvílejícím nehlídaném guláši. Kushina se vrhla na svého blonďatého ninju a zlíbala jeho obličej. „Ano! Ano! Tomu věř, že ano!“ mumlala mezi jednotlivými hubičkami.

Po pár minutách se oba uklidnili a jen leželi na podlaze, rudovláska zaujímala hořejší pozici. Její prsty dělaly drobné kroužky na Minatově hrudi. „Takže… pane Ho-ka-ge…“ vrátil se jí její hravý duch, „co byste řekl tomu, že by vás vaše snou-ben-ka zanesla do sedmého nebe?“ vlepila mu rychlou pusu na tvář, než se přesunula níže a dala se do cucání Minatova silného krku.

Blonďák se nacházel jak v rozpacích, tak i v koncích. „K-Kushino… já… teda, ne že bych byl proti… to rozhodně ne… ale…“ celou větu přes své současné rozptýlení krásnou dívkou delikátně se na něm svíjející nebyl schopný seskládat. A kdo by na jeho místě také byl, že ano?

„Nemáš pohodlí? Mně to vyhovuje takhle, vždy mě rajcovala kuchyňská linka, ale pokud jsi pro postel, nic nenamítám,“ posadila se na něm a ani na okamžik ji neopouštěl její šibalský úsměv.

Prvně ho ta slova zcela připravila o možnost přemýšlet, načež mluvit, ale brzy se vzpamatoval a zpod dívky koktal neúplné věty dál: „O… o to nejde… j-já… víš… já ještě nikdy… ani s Naomi… jsem to…“

„Nedělal? Myslíš, že jsem hloupá? Samozřejmě že tohle o tobě vím,“ masírovala mužova ramena smyslnými pohyby prstů. „A proto na tebe taky budu hodná, tomu věř,“ mrkla na něj záludně, než se k němu znovu naklonila a zahájila druhé kolo vášnivé výměny citů a… slin.

…

Ohně pomalu pohasínaly. Světlo z temné kobky vyprchávalo. Vichr slábl a uragán zanikal. Mlha řídla a hustá tma mizela. Zavládla šeď a její zplozenci. Uprostřed tiché cely se zkříženýma nohama seděla jediná osoba. Démon, za jehož zády se míhaly tři čakrové ocasy. On sám byl onou spalující energií obklopen. Přestože zde každý mohl vidět Kyuubiho, Kuramu už nikdy nikdo nenajde. Bytost odpočívající uprostřed nekonečného tunelu, odpočívající po svém krutém a náročném boji, kdy jejím oponentem byla znovu ona samá zkažená bytost, už není možné nazývati Kuramou, neb ten… šel… spát.

Ani vzhledově se na sebe nepodobali. Tento démon se pyšnil dlouhou huňatou hřívou spíše krvavější barvy. Hřívou, která svým střihem a stylem ironicky připomínala právě tu Madarovu. Nosit vlasy svého prvního pokořitele, potupné, to dozajista, ale co na takové maličkosti záleží, že ano?

Jeho paže silné a svalnaté. Jeho prsty zakončené dlouhými, ostrými černými drápy. Takovými, že by jeden věřil, že je jejich majitel neupravoval pěknou řádku měsíců. Oči barvy stejné jako dříve, tentokrát z nich ale navíc unikala i jasná zlatavá záře. Kdyby démon otevřel svá monstrózní ústa, nalezli bychom v nich dvojici špičáků, které si pro jejich bestiální délku již více za lidské nemůže nikdo zaplést. A nemluvě o uších. Ne. Démonovu hlavu zdobila dvojice dlouhých, chlupatých liščích slechů na jejich samém konci zakončených tím nejsytějším černým pigmentem, jaký si zlá duše může jen přát.

Krom roucha z čisté temné čakry, zakrýval démonovo tělo i černý plášť sahající mu až po kotníky. Jeho okraje jsou lemovány červenými vlnkami a na zádech, snad namísto symbolu rodu či vesnice, jíž bojovník slouží, se nacházela spirála Uzumaki klanu, ale s tím rozdílem, že tuto zachvátily četné dravé plameny.

Kyuubi otráveně otevřel oči. Nabyl tolik moci, že ani nevěděl, co s ní. Jedna myšlenka mu však v hlavě utkvěla. Pomsta. Pomsta na Minatovi a Kushině. Démon vycenil zuby a sám pro sebe zavrčel, než si jazykem přejel horní řadu svých ostrých tesáků. Už dokonce i spředl plán… prostý plán… plný krve…

…

Na podlaze kuchyně ležela dvě propletená těla. Splavená, vyčerpaná a nadevše spokojená. Těla muže a ženy. Spočívali v těsném objetí, vedle sebe. Nazí, ale to je netrápilo. Klidně dýchali. Oči zavřené, prsty rukou propletené. Nádherná scéna, jako z pohádky. Pohádky jsou ale jen klam, ideál a sen. Nadešel čas se probudit.

Pokožka rudovlasé slečny se v krátkém momentu rychle zahřála. Začaly z ní unikat plamínky rudé energie. Cizí čakry. Elegantní nehty vystřídaly bestiální spáry. Osamocené ohýnky se spojovaly a ucelovaly. Šířily se po celém jejím těle, od hlavy až po paty. Její kadeře se rozcuchaly z vrabčího hnízda vzniklého radovánkami až po maniakální džungli znázorňující, že něco není v pořádku. A ona dívka rozdělila svá víčka.

Krvavé orby plné nenávisti a krutosti zkoumaly své okolí. Její rty se rozdělily a přes šavlovité zuby vypustily tlumené zavrčení, neb démon zpozoroval ruku, která se mu obepínala okolo pasu. Nejraději by ji ze sebe strhl, nebo jí dal okusit stisk svých čelistí, leč tak neučinil. Zachoval chladnou hlavu a opatrně se z onoho nechutného sevření vyprostil únikem do strany.

Osvobozené tělo posedlé zlovolným vědomím se pak v místnosti postavilo na zadní, neustále sledovalo spícího Namikazeho. Nastala minuta pomsty. Zpoza Uzumačina kříže vyrostl masivní čakrový ocas. Démon zvažoval, jaká smrt je pro Minata nejzaslouženější. Vzal mu jeho milovanou, přímo mu ji ukradl a teď se jí i dotýkal? Cožpak tenhle muž nezná mezí? Kyuubimu se z něj navalovalo. Už jen představa, co spolu ti dva dělili, týrala jeho žaludek.

Lehkými krůčky přistoupila ke kuchyňské lince. Opatrně otevřela jeden ze šuplíků a zasunula do něj svou hnátu. Nahmatala, co hledala a radostně si zamručela sama pro sebe. Otočila se znovu k na zemi se povalujícímu Namikazemu, v tlapě svírala nabroušený nůž.

Démon v ženském těle si klekl vedle nic netušící formy svého soka a rivala, rukojeť pevně sevřená. Prohlédl si ho. Viděl jeho krční tepnu, jeho hrudník, jeho pupek, i jeho mužství. Mohl si vybrat. Vybrat, odkud začne mladíkovi splácet všechny útrapy, které mu do života vnesl.

Připravit ho o jeho pýchu? Proč ne? Bolestivé by to dozajista bylo. Zarazit mu čepel do srdce? Pokud ten upír nějaké má, proč ne? Na druhou stranu, není to až příliš rychlá smrt? Kyuubi by si svou pomstu takto moc neužil. Přeřezat mu šlachy? Pracné a naopak zdlouhavé. Jak by začal, Minato by se cukal a bránil. S tímhle se démon otravovat nehodlá. Také by ho mohl vykuchat. Ach… těch možností, co vše je možné s jedním správným nožem. Leč, času je málo. Kushina se může každou chvíli probudit.

Kyuubi pozvedl svůj nástroj hněvu nad hlavu. Rozhodl se blonďáka jednoduše pobodat. Pár ran do plic. Ať se udusí ve vlastní krvi. A jak s ním skončí, možná ho ještě navrch skalpuje, aby měl památku. Démon se ďábelsky pousmál, ano… tohle je ono.

Pak se ale stalo něco, co démon nečekal. Jeho ruka se rozechvěla. Jeho stisk povolil. Pozvednutá paže ne a ne klesnout dolů a ukončit blonďákův mizerný život. ‚Kushina… snaží se získat kontrolu… vzbudila se dříve, než jsem čekal… moc, moc dlouho jsem se zdržel… teď ale nemůžu přestat…‘ uvažoval démon a hledal příčinu svého váhání. Ano váhání. Krásná Uzumaki zadržela jeho ruku, ale jinak, než si démon připouštěl.

Kyuubi znejistěl. Vše znovu a znovu propočítával ve své mysli. Brzy pochopil, že je zde jediný bdělý, jediný u moci. Chyba byla v něm. Změkl. Kushina z něj udělala člověka. Darovala mu svědomí i výčitky. Věděl, že když Namikazeho zabije, ublíží tímto činem i své milované. Nedokázal se donutit tuto blokádu prolomit. A když už začínal věřit, že by mohl, zalesklo se mu něco v oku.

Podíval se za oním narušitelem, za hromádkou odhozeného oblečení, na které si hrdě seděla otevřená krabička se šperkem uvnitř. ‚On tě požádal o ruku…‘ uvědomil si bolestnou pravdu démon. V ten moment ztratil i zbytky své poslední vůle a spustil paži podél těla. Prsty ho zradily a nůž padl na podlahu. Zvuk nárazu ocele o dřevo mu v tu chvíli zněl jako cinkot zvonečků. ‚A ty jsi… řekla ano…‘ neschopen udržet rovnováhu, klesl na zem. Stále hleděl na ten zpropadený zlatý prsten.

…

Kyuubi byl sám ze sebe zklamaný. Už dlouho prahne po příležitosti, a když se mu jedna naskytne, zahodí ji. Připadal si směšný. Seděl ve své cele, obklopený temnotou, která se mu jediná uvolila dělat společnici. Popadl se za vlasy, drápy si zarýval do temena. Cítil krev téct. Zaslouží si bolest, když ji už nadále není schopný rozsévat. Co se to z něj stalo? Něco mezi slabým člověkem a naštvaným démonem? Smutné, když zavzpomíná, jaký kdysi byl. Před Madarou, před svým zajetím, před vší tou lidskou chátrou.

„Je tohle konec? Prohrál jsem ji? Kvůli hloupému blonďatému člověkovi?“ mumlal sám pro sebe. A komu také jinému? Nikdo ho neslyšel a nikdo se o něj nezajímal. „Selhal jsem… ani… ani má síla mi nepomohla získat ji zpátky. Možná… možná je to tak lepší. Konečně bude šťastná… s rodinou, s dětmi, které vždy chtěla. Zaslouží si jen to nejlepší… a pokud to dostane s ním… tak… budiž…“ povzdechl si poražený král všech bijuu.

Minatův obličej se promítal před jeho rudýma očima. Ten slizký had. Co stačilo, aby si získal její srdce? Pár lichotek, hezkých slovíček, falešný úsměv a slib hezké budoucnosti? Ubohé, ohrané, nicotné. Kyuubi udeřil pěstmi do vody, která ho obklopovala a sahala mu téměř po pás. „Ani za nic na světě ti ji nenechám!“ vyskočil na nohy, náhle plný hněvu, odhodlání a víry.

„Pokud to jediné, co moje Kushina opravdu chce, je abych jí stál po boku… v opravdovém světě… dopřeju jí to,“ zaťal zuby a spojil ruce v neznámou pečeť. Takovou, kterou ninjové nepoužívají. Takovou, která je základem většiny běžných technik démonů. Kyuubi do svých prstů nashromáždil obrovské množství čakry. Už dávno tohle jutsu zkusil, ale selhal, protože jeho síly nedostačovaly úspěchu. Leč nyní, s třemi ocasy, se všechno mění.

„Bijuuton: Bunshin no jutsu!“ křikl potemnělou kobkou zplna hrdla. Naoranžovělá hustá čakra míhající se okolo jeho těla vzplála. Démonem projely křeče. Potlačil muka, která mu jedna z nejstarších technik způsobovala, a soustředil se na rozdělení své bytosti. Lidské ninjutsu se od toho démonů krapet lišilo a Kyuubi to moc dobře věděl.

Dva čakrové ohony se oddělily od svého pána a jako volní hadi pluly vzduchem. Letěly neohrabaně, nahodile, zcela podle své nálady. Lišák skrytý za lidskou maskou padl na kolena, řádně vysílen. Za jeho zády kmital už jen jeden jediný ocas, až do takového extrému se pustil, aby se vyhnul dalšímu selhání.

Oba oblaky démonovy energie se přiblížily k zemi. Jejich kulaté a proměnlivé tvary se vyhlazovaly. Dvě paže, dvě nohy, hlava, trup a samozřejmě liščí ohon. Dvě nové bytosti se právě zrodily. Jejich rysy se s každou uplynulou vteřinou více a více zdokonalovaly. Nos, ústa a pár očí. Prsty, nehty a zvrásněná dlaň. Dvě téměř lidské postavy, lišící se od sebe radikálně.

Jedna, ta z Kyuubiho pohledu více vlevo, se na svého stvořitele přátelsky usmívala soupravou bílých perliček bez výrazných tesáků či zvířecích špičáků. Její tělo hřál plášť barvy bílé, jako čerstvě napadaný sníh, či jako přímá sluneční záře. Vlasy lehce pod ramena, rovné, nevlnité, světle zrzavé. Pokožka ne opálená, jako Kyuubiho, nýbrž zdravě bílá, až trochu bledá. Oči jako květ růže, upřímné a vřelé.

Druhá bytost, ta spíše vpravo, se mračila a cenila své bestiální tesáky a trháky. Namísto zastřižených drápů, kterými disponovalo jeho dvojče, souprava dýkám podobných vražedných nástrojů. Trup i nohy mu zakrývalo černé roucho, takové, které v noci lehko přehlédnete, neb splyne s okolní temnotou. Hříva dosahovala po zadek, rozcuchaná, zubatá, divoká a stejného odstínu, jako šat jejich majitele. Kůže popraskaná, špinavá, zakouřená a spálená. Jeho zrak pronikavý, drtivý, cílevědomí a posílen hrůzou, kterou ony tmavé orby pouštěly.

Kyuubi si výtvor své náročné práce pečlivě prohlédl. Spokojil se s ním. Jakby také nemohl? Dříve se nedonutil vyvolat ani jeden klon a teď před ním stály hned dva. Ano, nepodobaly se mu, ale tento detail ho nepřekvapil. Technika, kterou použil, se od lidské napodobeniny ukrutně liší. Prvně, tyhle klony vydrží mnohem více, než ty neschopné přeludy, které se rozplynou už po prvním zásahu do žeber. Také jim Kyuubi svěřil větší objem své čakry, sám si ponechal jen třetinu a zbytek mezi ně rovným dílem rozdělil. A když si je tak prohlížel, je a jejich znaky, pochopil, že do nich vtiskl více, než jen svou moc, ale i své vzpomínky a své emoce, o které si nyní připadal lehčí.

„Vy dva, pomůžete mi vyhrát Kushinu zpátky, všemi možnými prostředky,“ zavelel originál balancující na zesláblých nohou. „Dříve jsem svůj boj prohrál, protože jsem musel trčet zde a tedy jsem nemohl Minatovi zabránit v krádeži srdce mé milované. Teď mám ale vás a mohu vystupovat na třech místech zároveň,“ usmál se spokojeně, když si uvědomil, co vše mu tento fakt umožňoval.

„Ty, mrzoute,“ oslovil tmavovlasý klon Kyuubi, „Chápu správně, že se do tebe opsala i moje zášť k Minatovi?“ Popálená postava přikývla hlavou, než tiše zavrčela. „Dobře. Dostanu tě, ne… vás oba, odsud a ven do světa lidí. Pak se ty, můj příteli, postaráš o to, aby se mi Namikaze už více nepletl do cesty. Zdržuj ho, pleť se mu do cesty, ale…“ zdá se, že svědomí mu zůstalo, „nezabíjej ho, tak nebezpečný zase není. Tedy, už více ne,“ snažil se zamaskovat svou slabost výmluvou.

„A ty, krasavče, se vydáš za Kushinou. Sdílíš mé city k ní, nech se jimi vést. Získej si její náklonnost, získej pro mě její náklonnost. Připomeň jí, proč mě jednou milovala. Vím, že to dokážeš,“ usmál se na bělovlasý klon Kyuubi. „Já zůstanu zde a povedu vaše kroky. Navíc, musím zde zůstat. Kdybych odešel, Kushina by zemřela, což…“ odmlčel se, „nepřichází v úvahu!“ pomyslel na její život, na její známé, na její sny. „A nikdo z vás nikomu ve vesnici neublíží! To vám zakazuji! Rozuměli jste mi?“ pohrozil démon v moci svým poskokům a sám ukázal hrozivé zoubky.

Klony se poklonily na důkaz souhlasu a podřízenosti. „Dobře… Věřím, že si zasloužíte jména, neb se budete pohybovat mezi lidmi, tak ať se jim máte jak představit,“ podíval se na naštvanou bytost, „ty jsi Jin,“ jeho oči se zacílily na klidnou a usměvavou postavu, „a ty Jang.“

…

Do čakrového roucha zabalená rudovláska seděla uprostřed potemnělé kuchyně. Venku se setmělo, i když noc byla ještě daleko. Dívka se zvedla z parket a tak, jak byla, tedy nahá, odešla z místnosti. Nesla se domem jako dělo bez duše. Jako přízrak. Jakoby její kroky určoval někdo jiný.

V chodbě se zastavila, naproti dveřím. Pomaloučku pozvedla své holé hladké paže, přiblížila si je k ústům. Zakousla se do svých palců. Vytékala z nich krev. Posedlá Kushina provedla zvláštní sled pečetí, než oběma rukama udeřila o podlahu. Z prstů vytryskl inkoust, který pak okolo dlaní vymaloval bezpočet černých znaků, symbolů a tvarů. Uzumaki křikla, hlubokým, chroptivým mužským hlasem: „Bijuuton: Kuchiyose no jutsu!“

Slečnu zabalil šedivý dým, kterým se na moment mihlo i pár žlutých, rudých a oranžových blesků. Kouř se rozplynul a před v podřepu se nacházející slečnou stála dvojice do kontrastních plášťů oděných mužů. „Vítejte v opravdovém světě,“ pousmála se Kushina, leč její hlas zněl pekelně a nijak žensky. „Teď jděte! Máme před sebou ještě spoustu práce…“ dodala stejným tónem, než se zhroutila na zem a ztratila vědomí. Spojení se přerušilo a dívka byla znovu volná.

Jin se ohlédl na dveře. „Nechám tě tu s ní o samotě, bratře,“ vycenil své dlouhé tesáky, než trhl klikou a zmizel v ulicích Konohy.

Jang sáhl na věšák a sňal z něj Minatovu bundu, neb jinou bohužel nenašel, a do ní pak vyčerpanou krásku zabalil. „Přece nechceš nastydnout,“ pohladil ji po tváři. Nedokázal se na ni vynadívat. Připadala mu jako anděl, jako mramorová socha, jako hvězda, která sestoupila z nebe. Dal by cokoli za to, aby jí mohl dát své srdce. Naklonil se k ní a políbil ji na čelo, její pach mu byl známý, i ten úžasný pocit, který ho při onom aktu prostoupil.