Hyuuga vs Inuzuka 3

Nic, nic, nic z Naruto vesmíru mi nepatří, ale to mi nebrání si pár jeho postav vypůjčit a něco hezkého o nich napsat.

Kapitola třetí: Všechno zlé je k něčemu dobré

„Zítra vše domluvím s jeho matkou. Váš sňatek bude spíše politického ražení, ale přesto myslím, že si budete dobře rozumět,“ znovu lhal Hiashi. Dalo by se tvrdit, že hledá slova, která by pomohla jeho dceři tuto novinku lépe vstřebat, i když se to na první pohled nezdálo.

„A-ale já už kluka mám!“ bránila se Hanabi a vyjekla na svého otce a nezpochybnitelnou autoritu ztělesněnou v jediné osobě.

„Pozor na jazyk, dcero!“ napomenula svého andílka hlava klanu.

„Ještě pořád Konoharama nutíš nosit rukavice?“ špitla zvědavá Hinata, ani nevěděla, jak jí ta větička vyklouzla.

„I ty mladá dámo! Co jsem vám řekl o disciplíně v této rodině?“ pokáral i starší slečnu Hiashi.

„Je na prvním místě před citem, pane,“ sklopila hlavu fialovlasá dívka ještě víc, oproti němu byla nicotná.

„Výborně, teď odejdi. Zbytek rozhovoru je míněn pouze pro uši mé druhorozené,“ ukázal na dveře. Hinata přikývla, než se otočila a dopřála jim soukromí.

„Otče, prosím! Já tohohle ‚Kibu‘ nechci!“ dupla si Hanabi, která zcela zapomněla na své divadlo o poslušné dívence. Zrovna ji trápily jiné, důležitější starosti, než udržet si masku neviňátka.

„Mlč! Teď mám slovo já a Ty budeš poslouchat, dokud nedomluvím! Rozumělas mi, dcero?“ vynucoval si kázeň Hiashi možná až zbytečně přísným tónem.

„Ano, pane,“ ustoupila nakonec autoritě prťavá dívenka.

„Drahá, věř mi, že takto činím nerad,“ povzdechl si hrou na krále omrzený a vskrytu veskrze milující rodič. „Nemám na vybranou. Inuzukové mi zachránili život a tradice si žádá, abych dodržel jisté zásady,“ velmi pro ni vše zjednodušil a mnoho vynechal.

„Nemůžeš rozhodnout jinak, otče?“ její hlas slabý a snad i smutný.

„Bohužel ne, mé dítě. Leč nevěš hlavu, protože i když se ti to teď nezdá, přinese tato svatba do tvého života i něco krásného,“ konejšil ji něžnějším hlasem.

„Promiň, že na ní nic takového nevidím,“ utřela si slzu Hanabi, která se proklínala za svou slabost.

„Neplač, to se na Hyuugu nesluší!“ nenáviděl se za ta slova Hiashi. „Přijmeš jméno Inuzuka a pak se budeš zodpovídat Jejich zvykům, kterých podle mého oni až tolik nemají,“ přihodil zase jednu urážku na konto chovatelů psů.

„A v čem je to dobré?“ zatáhla sopel drobná dívenka.

„Co já vím, netíhnou k používání prokletých pečetí na členy svého klanu,“ pousmál se na ni Hiashi. „Žádná vedlejší větev, žádná past smrti na tvém čele. Budeš sice mezi Inuzuky, ale budeš volná,“ domluvil a čekal na její reakci.

Chvíli mlčela a jen v mysli zkoumala slova svého otce. „Slíbils, že najdeš způsob, jak mě před ní ochráníš…“ nakonec zašeptala sklesle.

„A ten jsem našel. Drahá, zapomeň na tu svou dětskou lásku, ta nikdy nevydrží. Manželství je jistota, partnerství, podpora a známka dospělosti,“ posadil se v křesle, nyní o něco uvolněnější.

„Když já ho mám opravdu hodně ráda. Je potrhlý, ale líbí se mi,“ bránila svůj mladičký vztah Hanabi.

„Je mi líto, ale budeš si s ním muset promluvit. Jako rozumný mladý muž určitě pochopí, jak vážná situace je,“ soucítil se smutnou holčičkou Hiashi. Nevěděl, že se s někým stýká. A Konohamaru by byl skvělá partie. Ale to by nevyřešilo jeho problém s Inuzuky a radou. Takto by musel provdat i Hinatu. Obě dcery do manželství nutit nemůže, to by ho zničilo. Nejlépe učiní, když zůstane u prvního plánu.

„Ještě dnes s ním vše proberu,“ ustoupila otcově přání poslušná dívka. „A jaký vůbec je, tenhle Kiba?“ zeptala se, trochu nervózní.

„Proč se nezeptáš sestry? Určitě by ti v tomto ohledu byla mnohem lepším zdrojem informací, než já,“ urovnala si na stole válející se hromádku papírů hlava klanu, než znovu vzhlédla k stále nervózní brunetce.

…

„Tobě to dnes ale trvá, Akamaru,“ stěžoval si na krátko střižený rozcuchaný mladík s dvojicí rudých tetování na tvářích. „Vyber si konečně keř a vypusť nádrž,“ podupával netrpělivý Inuzuka nohou, když sledoval svého bílého psa, jak očichává zmíněnou rostlinu. „Tak dělej. Prosím… když chod věcí o polovinu urychlíš, dostaneš, až se vrátíme domů, dobrotu,“ pokusil se tvrdohlavé a zbytečně vybíravé zvíře uplatit pamlskem.

Chlupáč Kibovi ani nepodal žádné znamení, že nabídku přijímá, a hned zlatým deštěm smočil vedle trnitého křoví stojící pampelišku. Jeho němá tvář připomínala tu, kterou se vychloubá vítězce loterie, či hrdý držitel rámenového kuponu.

„Ty jsi fakt číslo,“ zakroutil hlavou podvedený hoch a poraženě si povzdechl. „Tak jdeme,“ otočil se a mávnutím ruky napověděl psovi, aby ho následoval.

V sídle rodiny Inuzuků probíhala bouřlivá debata. Kiba si pro jistotu otřel bláto z podrážek, pochopil, že jeho matka je dnes v ráži, nehodlal jí poskytnout záminku k tomu, aby z něj vytloukla duši. Našlapoval jako kočka. Snažil se proplížit obývákem nepozorován, netoužil zaplést se do jakékoli hádky, kterou spolu Tsume a Hana vedly. V půli cesty ho však zastavil pronikavý ženský, i když by se dal lehce zaplést za mužský, výkřik.

„Ty pako!“ Odhalený ninja zkameněl ve své pozici s jednou nohou ve vzduchu, než pomalu natočil hlavu směrem za matkou, tou tak milou dámou. „Podívej, cos po sobě nechal!“ ukázala na blátivé stopy tvarově kopírující psí tlapky. „To si uklidíš, mladej,“ vrčela na podezřelého.

Kiba se ublíženě zadíval na svého čtyřnohého společníka, u jehož hnědých pacek špinavá cestička končila. „Ale to on!“ rozhodl se vinu za svou neopatrnost a nedůslednost svalit na ubožáka psa. Zrazený nejlepší přítel člověka jen zaštěkal na protest, než svalil zbabělého páníčka na zem a začal mu slintat do tváře. Lepkavá tekutina unikající z těch smradlavých úst byla v tu chvíli Kibův nejmenší problém.

„A do koupelny, oba dva! Jestli neuslyším vodu téct dříve, než napočítám do pěti, stáhnu vás z kůže zaživa a našiji ji na vás obráceně!“ zaječela přes celý dům Tsume, výraz jejích očí vážný a veskrze vražedný.

Následující aktivity ohroženého dua připomínaly spíše komediální představení. Kiba ze sebe shodil těžký pytel chlupů a pokusil se prchnout do bezpečí matkou zmíněné místnosti. Akamaru mu však ještě před tím, než se mohl postavit na nohy a trochu se zorientovat, přeběhl přes záda, čímž páníčka znovu uzemnil a donutil ho bolestivě vyjeknout.

Bílý mazlík čumákem narazil do zavřených dveří. Pokusil se je otevřít, ale ve výsledku z nich jen seškrábal lak a ocucal kliku. Místnost spásy obou životů zůstala němému tvorečkovi zapovězená, dokud to do dřevěné bariéry nenapálil i onen hnědovlasý klučina, jehož záda se pyšnila vzorkováním divokých a rozmazaných šlápot. Obě motovidla zapadla do koupelny a zamknula se v ní, jen pro svou vlastní ochranu. Voda tekla a bláto mizelo v odpadu. To vše se odehrálo v rekordním čase čtyři a půl sekundy. Ano, když se chce, a navíc přidáme slušnou motivaci z pekelných hlubin, všechno jde.

Hana se zmateně škrabala na hlavě. „A přesto je ve srovnání s ostatními ninji tak pomalý,“ zkřížila si ruce na prsou. Chvilka rozptýlení i odlehčení minula a nadešel čas vrátit se k předchozí nedořešené diskuzi, tentokrát ale s kultivovanějším mravem. „Takže… zítra ráno se znovu uvidíš s Hyuugy? A opravdu netušíš, co by ti mohli chtít?“ vrátila svou plnou pozornost matce proslulá veterinářka Konohy.

„Ano a ne. Nemám ani ponětí. Tipuji, že mi naúčtují ten džbán, kterým jsem Hiashiho přetáhla přes jeho křehké prstíky,“ skočila na gauč a rozvalila se na něm.

„Proč si to myslíš?“ zajímala se Hana a usedla na rameno starší ženou okupovaného nábytku.

„Nevím…“ pokrčila rameny a zamračila se, „možná jsem ho promáčkla, nebo… ‚znehodnotila‘? S běloočky si nikdy nemůžeš být jistá. Vše musejí mít v tip ťop stavu, nablýskané a načančané. Jsou jako pávi, kdyby na nich přistála moucha, dostanou panický záchvat. Na to můžeš vzít jed,“ čím déle se o nich bavila, tím více se její rty zkrucovaly do pohrdavé grimasy.

„A nemůžou si takové hlouposti odpustit, alespoň pro jednou? Zítra se koná ta slavnost na náměstí, zapomnělas? Bez tebe, jako ostříže dohlížejícího na pořádek, se průvod lampiónů určitě zvrhne v běh ožralů,“ strachovala se Hana nadcházejícího dne.

„Slíbili, že ta záležitost bude mít opravdovou hodnotu, musím přijít. Navíc, akce na počest narozenin bývalé Hokage nezačne dříve, než v poledne, to už budu dvakrát zpátky od Hyuugů. A kdyby ne, spoléhám na tebe, že mou roli zastaneš,“ usmála se na dceru Tsume hřejivě a s povzbuzujícím nádechem.

„Když Tsunade je nezvladatelná, když se opije… a co teprve Shizune,“ povzdechla si nyní se ještě více zítřka hrozící se Hana. Pátá uzavřela se svou asistentkou dohodu, že na zvláštní události, jako třeba narozeniny či jmeniny, se napijí obě. Chudákovi křehké tmavovlásce tehdy nezbylo, než souhlasit, jinak by totiž škytající Hokage neslezla z lustru a neodevzdala by svou poloprázdnou láhev saké, jejíž bratříčci už dávno čichali ke kytičkám zespoda v koutu místnosti.

Hana už jednou bohužel zkřížila meče s nepříčetnou a na lících a špičce nose rudou Shizune, a onen boj nedopadl zrovna nejlépe. Veterinářce se stále ježí vlasy, když zavzpomíná na tu hrůzu. Nejraději by se na slavnosti vůbec neukázala, protože její citlivý nos už teď čichá trable, a to je onen osudný den ještě v nedohlednu.

…

„No… není až tak špatný,“ hledala vhodná slova, která by vystihovala Kibovu podstatu Hinata, leč se jí nedařilo. „Má rád psy,“ usmála se na sestřičku, která se pár kroků od ní zády opírala o stěnu chodby.

„To je mi ale překvápko,“ zakoulela očima Hanabi, zklamaná fialovlásčinými popisovacími schopnostmi. „A já věřila, že žere kočky,“ dodala se silnou dávkou sarkazmu.

„Co chceš ode mě slyšet? Zeptej se na cokoli a já ti bez ostychu odpovím,“ sledovala brunetku starší slečna s utrápenýma očima. Viděla na dívčině tváři bolest, smutek a zoufalství.

Hanabi studovala parkety. Pokrčila rameny, jakoby ji už celý svět omrzel. „Je hodný? Bude mě bít? Uráží holky? Povyšuje se nad ně? A kouše jeho pes? Hodlá mi čůrat na boty? Roztrhá mi hadry? Takové věci mě zajímají…“ její hlas nepřítomný, zněla trochu jako unavený a svou existencí znuděný duch.

Hinata se na utrápenou dívku upřímně usmála. „Tak takový on rozhodně není. Nemáš se čeho bát. Znám ho už dlouho. Je milý, trochu neposedný a sem tam se chová jako malý kluk. Na ženu by ale nikdy nevztáhl ruku, na to z nich má až příliš velký respekt, za což může jeho tak trochu vábušná matka. A Akamaru je zlatíčko. Hravý tajtrdlík a příjemný společník. Kiba je skvělý a odvážný ninja a věrný přítel. Uvidíš, že až ho poznáš, oblíbíš si ho,“ každé jedno slovo byla čisto čistá pravda. Hinata by neváhala Inuzukovi svěřit svůj život.

„Ty nikdy na nikoho žádnou špínu neřekneš,“ zabrblala neunešená Hanabi. „Myslíš si, že tě slyší a že se na tebe nakrknou nebo tak nějak. Jsi až nezdravě moc milá a to i na takové tipy, které si tvou dobrotu ani nezaslouží,“ mumlala dál. Ve skrytu si ale oddychla. Dalším zlozvykem její sestry byla totiž i nenormální pravdomluvnost, což znamenalo, že se brunetka s Kibou nemusí ničeho strachovat… tedy… snad. Ani Hinata není vševědoucí. Stále se z něj může vyklubat násilník a tyran.

…

„Nech mě vydrhnout tě povídám!“ oběhl vanu, v pořadí už asi po desáté, v pěně a mýdle zabalený Inuzuka. „Přísahám, že si tentokrát dám větší pozor jak posledně. Žádný šampon do očí. Slibuji, na psí uši,“ v jedné ruce držel láhev štiplavé tekutiny, druhou se natahoval po za překážkou se krčícím mazlíkem. Ten moc nevypadal, že by páníčkovým slovům důvěřoval. Zakroutil hlavou a packou si zakryl své zrudlé očko.

„Ty jsi mi ale tvrdohlavý zvíře. Měl ses narodit jako kozel nebo beran, ne jako čokl,“ dřel o sebe zuby vzteky nepříčetný mladík. Po tomto krutém prohlášení Akamaru ublíženě zaštěkal.

„Tak mi přestaň utíkat a já vše odvolám!“ navrhl kompromis horkokrevný pacholek. Pokusil se obejít vanu, ale jakmile se hnul z místa, stejnou akcí zareagoval i bílý čtyřnožec.

„Srabe… ale od Hinaty se umýt necháš, Té se nikdy nebráníš,“ zabreptal otrávený kluk s přehnanými důrazy na určitá slova. Akamaru se ušklíbl tak, jak mu to jen jeho bestiální rysy povolily, než ze sebe vydal zprávu šifrovanou jako sousled štěkání.

Kiba ztuhl, oči se mu rozšířily překvapením a jeho obličej přijal nový, tmavší odstín růže, tentokrát ale ne na podnět hněvu. „No… já… o-ona by… tak absurdní situace by nikdy nenastala!“ dostal ze sebe nervózní mladík a odvrátil zrak od svého zvráceného společníka. „Což ale neznamená, že by se mi to nelíbilo… kdyby si na mě Hinata vzala houbu a kbelík…“ dodal rychlým a téměř nepostřehnutelným šeptem.

Leč uši bílé koule mokrých chlupů si prodělaly evoluci, která je dovedla k tak úžasné dokonalosti, že tento chabý pokus o zachování tajemství postřehly téměř okamžitě. Akamaru vyplázl jazyk nad šťavnatým dovětkem svého páníčka a souhlasně přikývl hlavou. Kiba nereagoval a raději se pokusil vetřelou představu bělooké vyvinuté krásky v bikinách dostat z hlavy. Život dokáže být peklo, když váš pes přesně ví, jak váš primitivní mozek pracuje.

…

Ráno se dostavilo dříve, než by si kdokoli přál. Slunce lenivě stoupalo výš a výš. Nebe se vyjasnilo a mraky se rozplynuly v téměř nepostřehnutelné vlnky plující si po obloze. Ptáčci si prozpěvovali své něžné a krásou naplněné básně a volně si poletovali mezi ulicemi Konohy. Den jako z obrázku vypůjčený. Ne každý z něj ale byl tak nadšen.

Mladičká brunetka se loudala po náměstí. Koukala si pod nohy. Její krůčky šouravé a neochotné. Jeden by si ji mohl zaplést s přízrakem. Kolem ní se zdatní muži věnovali své práci. Vztyčovali sloupy, na které později jiní dobrovolníci zavěsí ozdoby v podobě věnců květin, lampiónů či stuh všech možných barev. Přípravy na průvod byly v plném proudu.

Takovou slavnost vesnice neviděla od konce války. Je do ní zabaleno mnoho menších událostí, které si žádají povšimnutí. Jmenování Kakashiho šestým Hokagem, odstoupení Tsunade z funkce a samozřejmě i její narozeniny, jejichž datu se celá akce přizpůsobila. Chyba, vada, nedostatek. To vše jsou zde zakázané pojmy. Dnešek je ve znamení dokonalosti, preciznosti a monumentálnosti.

Hanabi si nedávala pozor, zda se někomu plete pod nohy. Pohodlí ostatních jí bylo ukradené. Pamatovala si, jak se Konohamaru zmiňoval, že hned z rána skočí omrknout náměstí. Hledá ho, ale nechce ho najít. Když by se jí to povedlo, znamenalo by to pro ni a její maličké srdce další bolest. Touží ji oddálit tak moc, jak jen bude v jejích silách. Leč věděla, že rozhovor, který její život naplní smutkem a strádáním, je nevyhnutelný.

Když míjela zbožím se pomalu naplňující stánek, zahlédla Sarutobiho, jak nese na pohled lehký balík, pravděpodobně plný pentlí. Hnědovlasý hoch s šálem kolem krku nejistou Hyuugu zpozoroval a na tváři mu vyrostl široký úsměv. Upravil si svůj náklad tak, aby měl jednu ruku volnou, a s tou pak dívce zamával.

Bělooká slečna zastavila na místě. Její tep se zrychloval. Tak moc, tak moc si přála, aby se věci měly jinak. Nadechla se, zaťala zuby a zbrklým tempem přimašírovala rovnou před svého kluka. „Svého kluka“, tak hezký jí ta slova zněla. Už teď všeho litovala.

„Ahoj, Hanabi,“ přivítal mladičkou Hyuugu Sarutobi, „co ty tady? Myslel jsem, že jsi říkala, že pro tebe jsou tyhle akce až moc… jaké slovo jsi tehdy použila? Přelidněné?“ nezněl útočně či jedovatě, spíše vesele a zvědavě.

„Musíme si promluvit…“ ani mu nevrátila pozdrav, chtěla si tuhle záležitost odtrpět co nejrychleji, aby mohla co nejdříve zapadnout do své postele a vybrečet se do polštáře.

„Dobře,“ vůbec netušil nebezpečí skrývající se za tou zrádnou větou, „můžu prvně Sakuře donést tenhle balík?“ lehce zmíněnou zátěž pozvedl, aby ji dívce připomněl. Oba se, bok po boku, vydali za jistou růžovovlasou léčitelkou.

Hanabi si v duchu připravovala řeč, která by ji ušetřila trápení, i zbytečného prodlužování té už tak příliš kruté chvíle. Konohamaru se však svého nákladu zbavil dříve, než mohla myšlenku plně dokončit a vypilovat její četné nedostatky.

„Tak…“ posadil se na práh Tsunadiny žákyně Sarutobi nedočkavě, „o čem sis to chtěla promluvit?“ jeho tvář tak klidná a vyrovnaná. Hanabi se kousla do spodního rtu. Vše se jí vykouřilo z hlavy. Pravačkou si třela loket druhé ruky. Její pohled bloudil od schodů, přes zvonek, zpět do ulice a pak i na dveře. Kamkoli, jen ne na toho tak milého a hodného klučinu, který panovačné Hyuuze dal její první pusu.

„Já… otec… víš… j-já se s tebou už… je mi to líto… ale…“ cítila, jak ztrácí rovnováhu. Nejraději by si sedla na zem, do prachu a špíny, kam patří, a propukla v pláč. Udržela se však na nohou a pokračovala dál. „Otec mě plánuje zasnoubit s jedním Inuzukou… což pro nás znamená… že se už nadále… že už… my…“ natahovala a začala vzlykat.

„To nemyslíš vážně? A c-cos mu na to řekla?“ dostal ze sebe zaskočený klučina.

„Pověděla jsem mu o tobě… ale ani to ho neobměkčilo. Můj otec je velmi přísný, nemůžu ho neposlechnout. Jak přikáže, tak se také stane,“ utřela si první slzu Hanabi. Nemohla se na Sarutobiho ani podívat. Nepřála si vidět jeho zničenou tvář.

„Ale… tohle přeci nemůže! Je to tvůj život. To Ty o něm rozhoduješ, nikoli On,“ zvedl se z kamenného prahu Konohamaru, v jeho nitru zažehl oheň. Oheň vzteku a nenávisti.

„V naší rodině ne… promiň. Mezi námi je… k-konec.“ Ach jak ji ta slova zevnitř týrala.

„Přece se tak snadno nevzdáš?“ vzal ji za ramena hnědovlasý klučina.

„A co mám podle tebe dělat?“ šeptala, oči na jeho hrudi.

„No… bojuj,“ zvedl její bradičku prstem povzbuzující hoch. Hanabi se na něj láskyplně usmála. Přikývla. Jak zní heslo její starší sestry? Nikdy se nevzdávat? Ano… Hinatě tahle krátká rada velmi pomohla, uvidíme, zda se stejný zázrak přihodí i v případě mladší z Hyuuga sester.

…

Tsume zaspala. Seběhla schody a zamířila rovnou ke dveřím. „K sakru! Takovou smůlu můžu mít jen já! Kuromaru, zvedni ten svůj línej zablešenej zadek a pojď sem! Hned!“ štěkala přes celý dům, když si nazouvala boty. Její jednooký vlk se na scéně objevil v okamžení. Den teprve začal a jeho panička už měla nervy v kýblu, nemusí ji pokoušet.

Na krátko střižená bruneta si přes noční košili přehodila svou zelenou chuninskou vestu a zapnula ji. Doslova vykopla dveře a sprintem vtrhla do na šerifku Konohy nepřipravené ulice, její čtyřnohý společník ji poslušně napodobil s jen vteřinovým zpožděním.

Velitelka policie si neoddechla, dokud se oběma pažemi neopřela o bránu stojící před sídlem Hyuugů. Zabouchala na ni pěstmi, příliš vyčerpaná, než aby brala na cokoli ohledy. Zpocená, vysílená, a do zad bijící slunce jí také nepomáhalo. „Dnešek stojí za starou bačkoru…“ zavrčela si pod vousy už takhle z rána otrávená Tsume.

Hiashi byl tak znavený nekonečným čekáním na hlučnou Inuzuku, že když zaslechl „hrubší zaklepání“, neobtěžoval služebnou a rovnou se vydal návštěvu osobně přivítat. Nechal bránu otevřít jejími bedlivými hlídači, a přestože plánoval opožděnou Tsume pokárat za její nedochvilnost, nebyl ze sebe schopen dostat ani hlásku. Ne, namísto přednášky o způsobech dobře vychované dámy zatuhnul na místě, jeho bílé oči vytřeštěné na pohled, který se jim naskytl.

Zadýchaná a splavená Tsume stála před Hiashim jen v průsvitném závoji tak tenkém, že by přes něj hravě mohl cítit její jemnou pokožku. Jemnou? Spíše drsnou a neohrabanou, opravila svou bláznivou fantazii hlava klanu Hyuuga. Vítr vlál, skoro jako naschvál, jen aby se Hiashinu naskytl lepší pohled na Tsuminy hladké a dlouhé nohy. Její vlasy jako vrabčí hnízdo, divoké a spletité.

„Pardon za zpoždění,“ zasyčela bizarně oděná šerifka, „můj vlk mě zapomněl vzbudit…“ probodla Kuromara vražedným pohledem, „dnes večeři neuvidíš, lemro neschopná!“ Čtyřnožec s páskou přes oko tiše zakňučel, sklopil čumák i ocas blíže zemi, aby alfě ukázal, že se kaje ze svého prohřešku.

„Pojďte dál,“ ustoupil už na první pohled zvláštní ženě Hiashi a záměrně ji nechal kolem sebe projít.

Tsume zabručela „děkuji“ a s dupotem pokračovala zahradou k vlastní obytné části komplexu. Hiashi za ní pár kroků zaostával, znovu k tomu měl dobrý důvod. Jeho oči sklouzávaly nebezpečně blízko Tsumině výstavnímu pozadí. Nemohl se pokušení ubránit. Ještě že vypracovaná Inuzuka s tělem bohyně spává jak v noční košilce, tak i ve spodním prádle, v jiném případě by Hiashiho asi trefil šlak. Ale i bez toho hlava hrdého a disciplinovaného klanu svou cestu skrze záhony shledávala za velmi obtížnou a náročnou, hlavně kvůli jistému pomalu narůstajícímu tlaku v oblasti třísel.

Hiashi se zlehka předklonil, ve snaze svůj „pevný stav“ zamaskovat. Tsume, navzdory faktu, že postrádá byakugan, alias, v jejím vlastním slovníku, „oči slídilky“, si jeho podezřelého chování všimla. Ohodnotila je unaveným zakroucením hlavy.

Nekomentovala mužovo zírání na její pýchu. Dokonce začala svou zadnicí, aby čumila ještě více potrápila, kroutit v rytmu své smyslné chůze. Hiashi zareagoval okamžitým chycením se za nos, ze kterého snad i kapka krve unikla.

‚Ta žena je démon!‘ proletělo Hyuugovi hlavou.

‚Chlapi jsou takový prasata…‘ zašklebila se Inuzuka samolibě, než se zastavila přede dveřmi, které byla velmi zvědavá, jak jí takto hendikepované běloočko otevře. Podobná otázka zarazila i Hiashiho, jemuž mezi prsty protékal první pramínek rudé tekutiny. Nastalo ticho.

‚Tak se předveď, génie, jak z téhle polízanice vybruslíš?‘ šklebila se nádherná, leč zákeřná šerifka Konohy dál. Po Hyuugově čele stékaly kapky potu, sám byl v koncích a to z více jak jedné příčiny…