Letní naděje 1 - Tým 5

Pokud jste nečetli Sedm Moří, tohle jsou celkem důležitá fakta, tak si to prosím přečtěte.

"Tým 5: Hatake Natsuki, Umino Akemi, Yuuhi Asuma!"
Osudná slova Iruky-sensei. Hodně jsme spolupracovali s týmem 6, který vede Kotetsu-sensei, nejlepší kamarád Izuma-sensei, který má na starosti ten náš.
Teď máme v týmu jenom jediného genina. Akemi. Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla, jak Akemi onemocněla před Chuuninskými zkouškami a já a Asuma jsme je skládali s mojí mamkou. Nakonec jsme je složili dokonce všichni tři a ze mě se dneska slavnostně stal jounin, ale Akemi má smůlu.
"Máme misi!" zavolal na mě Asuma. Mě ale v tu chvíli zajímalo něco jiného. Vražedným pohledem jsem si měřila toho tlusťocha, myslím, že se jmenoval Hoshiro. Mlátil mého bratra, už zase.
"Počkej," ušklíbla jsem se. "Něco si musím vyřídit." Kývla jsem směrem k trojici, která si vybrala Rinjiho jako oběť svojí hnusné šikany.
"Už zase?" vzdychla Akemi, která se za mnou objevila jako stín. "Proč se nebrání?"
"Proto. Poslouchej."
"...a jestli to někomu řekneš, vymlátím z tebe duši. Takhle, sleduj, straštaško!"
"Straštaško?" opakoval znechuceně Asuma. "To si myslí, že je to vtipný?"
"Asi," pokrčila rameny Akemi a já jsem se soustředila na tři kluky. Rozběhla jsem se.
"Čau Hoshiro. Zase si povídáš s mým bráchou?"
"Natsuki-hime?! Já... Ne..." Jako jeden vzali nohy na ramena.
"Kage Bunshin no Jutsu!" zavolala jsem vesele a jeden můj klon zůstal s Rinjim, další tři chytily ty tři slizouny a já jsem jim šla dát pořádnou nakládačku.
"Už," rána, "nikdy," kopanec, "nebudete," štípanec, "otravovat," kousanec, "Rinjiho! Jasný?! Jestli vás u něj Natsuki-hime ještě jednou uvidí, budou z vás tři korálky na tomhle pramenu vlasů!" Ukázala jsem schválně na ten, kde bylo korálků nejvíc, a potlačila jsem blížící se depresi.
"Raz, dva, tři, čtyři..." počítal ten největší hnusboy z celé trojky. "Třicet lidí?! A to je jí čtrnáct?!"
"Slyšela jsem, že jste jako jediní nesložili zkoušky a zůstali na Akademii. Rinji už je chuunin. Neříkali ti náhodou, že jsi šprt, nebo tak něco? A nedělali si srandu z tvojí vesty?" Bratr kývnul.
"Tak si zapamatuj, a VY taky, že je pořád lepší být šprt a dotáhnout to daleko, než být debil jako oni a dopadnout jako oni. Já musím na misi, řekni to doma, a když tě budou ti kreténi štvát, použij na ně genjutsu a nadělají si do kalhot." Vrátila jsem se ke svému týmu.
"Fuj. Asumo, promiň."
"Nečeká mě další noc, kdy budeš ječet ze spaní a umlátíš mě k smrti, že ne?"
"Promiň. Musela jsem proti nim použít korálky. Takže další přehled všech mých obětí. Vždycky před sebou vidím ty vyděšené výrazy, ty skelné oči... A to, jak jsem je bezcitně zabila."
"Korálková Natsuki-hime, co? Chladnokrevná zabijačka," ušklíbla se Akemi. "A když je s náma, je z ní největší citlivka v dějinách."
"Já nejsem chladnokrevná!"
"Se na sebe někdy podívej, když bojuješ. Zabiješ každého, koho můžeš, a pak křičíš ze spaní. Jsi..."
"Neříkej to slovo!"
"Ci..."
"Drž hubu, Akemi!" okřikla jsem ji.
"Citlivka, citlivka, citlivka!"
"Zavři zobák," usmála jsem se nebezpečně, "nebo dostaneš taky korálek. Asumo, co je to za misi?"
"Obyčejná déčková přeprava zásilky. Aspoň to Naruto-sama říkal."
"Strejda má ujetej smysl pro humor," ujistila jsem ho. "Nebude to nic obyčejnýho, na to se spolehni."
.....
"Ta věc, kterou máte přepravit do Suny, se jmenuje Nara Torio."
"TORIA?! Chceš nám říct, že máme toho línýho drzýho spratka dostat až do Suny, jako by si ho tam nemohli dostat Shikamaru s Temari?!" zděsila jsem se a proklínala Naruta, Shikamara, Temari i toho jejich zatraceného prcka.
"Museli oba na misi a Torio tu zůstal, ale v Suně se o něj postará Kankurou a Gaara."
"A proč nepřijede Kankurou?"
"Musí zůstat v Suně, kdyby se někdo rozhodl zaútočit."
"Tssss. A to nemůžeš poslat nějaké geniny, když je to tak lehká mise?"
"Musí to být někdo s autoritou, což vy tři jste. Navíc, Akemi je genin. Takže můžu. Dokonce jsem to udělal. A když budeš zticha, Natsuki, dostanete prachy navíc." Zamračila jsem se, ale za ten příplatek to stálo.
"Musím vážně do Suny? Pěšky?" ozval se za dveřmi ten nejotrávenější hlas na světě. Slovo pěšky vyslovil jako něco strašně skandálního a tvářil se, jako bychom ho nutili spolknout celou chobotnici. Torio. Měla jsem pocit, že ho přerazím už teď.
"Jo, musíš. Sbal si věci, drž hubu a čekáme na tebe za deset minut u brány!" vyjela na něj naštvaně Akemi, načež se Shikamarův synek uraženě odporoučel. Já jsem si kvůli svému zákazu mluvení jenom výmluvně zatřepala pramenem vlasů s korálky.
"Za deset minut u brány," kývla jsem na tým a šla jsem si sbalit věci. Doma seděl v obýváku táta a četl si další perverzní knížku. Počkala jsem si na moment, kdy mu díky zajímavé pasáži lehce zčervenaly tváře, a zahulákala: "Ahoj tati! Jdeme na misi!" Vytřeštil oči a málem spadl z křesla. Mission accomplished.
"Co? Kdo... Aha, to jsi ty, Natsuki. Tak hodně štěstí, a vrať se živá."
"Neboj. Mimochodem, kdyby Rinjiho zase otravovali ti tupci... Ptej se ho každý večer, a pak mi všechno řekneš a já si je podám." Házela jsem si do batohu všechno, co jsem měla po ruce. Zapnula jsem ho na zip a hodila si ho přes rameno.
"Hatake Natsuki-hime je připravená odstrkat Toria do Suny, i kdyby ho měla přivázat k větvi a táhnout za sebou," ucedila jsem. "Čau."
"Nechtěl bych," zavolal ještě za mnou. Naše obvyklá 'hádka'. Už měla určitá pravidla.
"Co?"
"Tvoji misi."
"Já zas tvůj vkus na knížky."
"Nápodobně."
"Čau!"
"Čau."
Vyběhla jsem do horkého letního odpoledne s pobaveným úsměvem. Slunce už se sklánělo k západu a bylo asi pět hodin. V dobré náladě jsem sprintovala uličkami, ale při pohledu na našeho nového svěřence mě smích přešel.
"Kde jste, už tu na vás čekám," ozvalo se znuděně od brány. Rozhodla jsem se, že tentokrát Toria nepřiškrtím.
"Narozdíl od tebe jsme tu přesně na čas. Tvoje chyba, Korálku," výmluvně jsem si prohrábla vlasy.
"Korálek? Dobrá přezdívka," uznala Akemi. Zašklebila jsem se na ni. "Jsem přece Princezna tisíce korálků, Korálková Natsuki-hime, chladnokrevná zabijačka, citlivka a bůhví co ještě, ne? Přece dokážu vymyslet přezdívku, když mám sama dvě. A navíc mě ten idiot štve."
"Tak pojď, Princezno tisíce korálků, nebo se Torio..."
"...Korálek..."
"...Korálek unudí."
"Hej, neříkejte mi Korálek! Mám pak pocit, že mě chce Natsuki-hime zabít!"
"To taky chce," ujistila jsem ho, "ale pak by ji chtěli zabít tvoji rodiče a nedostala by zaplaceno za misi, takže tě jenom trochu pomučánkuje."
"Já nechci mučák... mučká..."
"Mučánkovat? Hmm, pozdě," ušklíbla se Akemi. "Pošlapeš hezky až do Suny, a jestli nás budeš moc štvát, máš v noci hlídku."
"Hmm," urazil se Torio, rozběhl se napřed a ukazoval si na zadek.
"PŘESTAŇ!" okřikl ho Asuma.
"Auauauauauuu, mě píchla vosa do p*dele! Hahahaha!"
"A mluví to jako dlaždič a nemá to smysl pro humor," vzdychla jsem. "Tohle bude strašná mise. Jestli mě tentokrát nebudou strašit mrtví týpci, bude mě budit on."
Najednou se náš fracek zastavil. Pospíšili jsme si k němu, protože jsme se všichni lekli, že se mu něco stalo.
"CO JE, KORÁLKU?" zařvala Akemi.
"Já už nemůžu, pojďte si odpočinoooout," kvílel Torio.
"Žádný takový. Jdeme do Suny," zarazil ho rozhodně Asuma. "Klidně si tu zůstaň, ale zajímalo by mě, co budeš jíst a pít." S těmi slovy jsme se rozběhli napřed.
(Pozn. aut.: Teď by se jim hodil Yamatův obličej s baterkou, ale oni bohužel neznají ani obličej, ani Yamata.)
"Kage Bunshin no Jutsu," zašeptala jsem v běhu a můj klon se vydal sledovat Toria.
Běželi jsme dál a dál, ale Korálek nikde. Akemi se mračila a Asuma se každou chvíli ohlížel dozadu.
"Nemám se vrátit?" zeptal se nakonec. "Nevypadá to, že by šel za náma."
"V pohodě. Můj klon tam sedí za stromem a sleduje ho. Kdyby se mělo něco stát mně, tak se vrať ty nebo Akemi, ale teď to není potřeba."
"Ty a ty tvoje klony," zašklebila se Akemi.
Na půl cestě jsme si dali malou přestávku. Spoléhala jsem na svého klona a nechala jsem Akemi, aby si vzala první hlídku. Já a Asuma jsme si vlezli do našeho jediného stanu. Dřív to bylo v pořádku, prostě ani jeden z nás nechtěl víc než přátelství a nevadilo nám, že spíme v jednom stanu pod jednou dekou. Ale už jsme dlouho na misi nebyli a Asumova přítomnost mě začínala trochu zneklidňovat. Ne že bych mu nevěřila, to ani náhodou. Nikomu kromě vlastní rodiny nevěřím víc než jemu. Bavíme se spolu už od první třídy v Akademii a na kecy typu 'milenci se milujou' jsme vždycky kašlali. Jednou jsme dokonce sehráli, že spolu chodíme. Ale teď vedle mě ležel ve stanu a já jsem zjistila, že mě napadají věci, které by mě napadat neměly. A zahrnovaly Asumu. Jako například, jak asi vypadá Asuma bez trička? Štípla jsem se do stehna a snažila jsem se tu představu rychle zahnat, ale moje živá fantazie nejspíš pracuje nezávisle na mém mozku. Obrátila jsem se na druhý bok. Můj nejlepší kamarád už pravidelně oddychoval. Spal. Něco mě donutilo otevřít oči. Ležela jsem čelem k němu a chvíli jsem ho pozorovala, jak spí.
Blbneš, Hatake. Je to tvůj kamarád už od první třídy. Nejde jen tak zalézt do stanu a zjistit, že se ti líbí, to je prostě kravina.
Hmm, a co se to s tebou v tom případě děje? Už pět minut o něm uvažuješ a sleduješ ho, když spí. Jsi v tom až po uši.
Ale já ho nesleduju! Jenom mě znervózňuje, že to vypadá, jako by se mi líbil nebo tak něco...
Tak to tak nevypadá, a spi už!
Tomuhle se říká rozdvojení osobnosti a léčí se to.
Konečně jsem usnula, ale moc dlouho jsem nespala. Brzo zaútočily moje noční můry. Před očima mi projel každý, koho jsem kdy zabila.
Vzbudila jsem se s křikem jako vždycky. Vedle mě seděl Asuma a držel se za hlavu.
"Au. Jsi nebezpečná, dokonce i ve spaní," zavrčel.
"Promiň," řekla jsem. Ještě pořád jsem se třásla a nebyla jsem schopná sebemenšího pohybu. Když jsem zavřela oči, viděla jsem před sebou třicet skelných pohledů, krev na svých rukou, všechno. Asuma mě chytil za ruku, jako vždycky. Nakonec jsem usínala, když už svítalo, držel mě kolem ramen a snažil se přinutit mě na všechno zapomenout.
A stejně nikdy ani jednoho z nás nenapadlo pokusit se o něco víc, ani po všech bezesných nocích ve stanu, společných misích, přátelských objetích a Kami-ví-čem dalším.
Probudila jsem se. Došlo mi, co se stalo v noci, a měla jsem chuť se jít zahrabat. Kvůli mým hysterickým záchvatům se Asuma zase nevyspal, a ležím na něm, takže ho ráno bude všechno bolet, a jestli nás viděla Akemi, tak si z nás bude dělat srandu. A do toho všeho přidejte jednoho otravného desetiletého kluka a máte prvotřídní horor.
Asuma se taky probudil a podíval se na mě.
"Máme štěstí," poznamenal a ukázal na spící Akemi.
"A já mám nápad," řekla jsem. "BUDÍČEEEEEK!"
"Cooo?" drmolila Akemi a skoro na nás shodila stan. Málem jsme s Asumou umřeli smíchy.
"Tady máte toho otravu," ozval se můj Kage Bunshin a hodil do stanu spícího Toria. Okamžitě jsem ho zrušila a Korálka vzbudila Akemi.
"Jdeme," zavelel pak Asuma a vydali jsme se na cestu.
"Kde je vlastně Izumo-sensei?" nadhodila jsem. Odpovědí mi bylo dvojí pokrčení rameny a jedno naštvané odfrknutí.
Večer jsme konečně dorazili do Suny, předali fracka Kankurovi a rozběhli se domů. Za Rinjim a za týmem 6.
"Natsuki, máš mezeru!" volal na mě vesele Asuma. "S takovou ten závod nevyhraješ!"
"Akemi má větší," odsekla jsem mu a vyplázla na něj jazyk.
"Co přesně větší?" chtěl vědět Asuma a koukal se mi trochu níž než do očí.
"Přestaň si ze mě dělat srandu. No a co, tak mám menší kozy než Akemi, ale to není důvod na to pořád narážet, úchyle."
"A mezeru máš taky menší, ale mákni si, jinak tě doběhnu," zavolala Akemi. Přesně tomuhle já říkám idylka. Závod, který nás vyčerpá skoro tolik jako samotná mise, pak sebou všichni praštíme před bránou na zem, lehneme si vedle sebe a sledujeme nebe nad námi, někdy i západ slunce.
Nakonec to bylo jako vždycky. Asuma dorazil první, já druhá a Akemi se za námi dovlekla jako poslední. Všichni jsme se opřeli o bránu. Asuma uprostřed a my dvě na krajích. Jako vždycky jsem mu položila hlavu na rameno. Dneska jsme ten západ slunce stihli. Když poslední kousek zářící hvězdy zmizel za lesem, vyšly jiné. Povídali jsme si ještě dlouho, ale vyrušil nás tým 6. Nebo taky Tým Kotetsu.
"Hele, Asuma a jeho harém," poznamenal Shin. Zrudla jsem, protože jsem si vzpomněla na svoje včerejší myšlenky.
"Baka, nemůžem být harém, když jsme oblečený," vyplázla jazyk Akemi.
"Tak se svlečte, mně to vadit nebude," ušklíbl se jeho bratr Sen. Jsou dvojčata, ale nejsou si moc podobní. Shin má černé vlasy a modrozelené oči a Sen je blonďák a má taky modré oči, ale narozdíl od bratra má taky strašně bledou pleť. A je to největší perverzák na světě.
"A co když nechcem?" zeptala jsem se.
"Škoda," prohlásil Perverssen. Přezdívky jsou všude, a často je vymýšlí Hatake Natsuki.
"Můžeš přesvědčit Yuri, Perverssene," nadhodila jsem.
"Ale Yuri má Mokuton, a vždycky, když se ji snažím sbalit..."
"...svlíknout..." opravil ho Asuma.
"...zavře mě do klece," zamračil se Sen.
"A ty se divíš, blbečku?" vyjela na něj Yuri.
Něco o týmu 6.
Sen, no, už víte, co je zač. Umí dobře kreslit a dělá nějaké techniky s inkoustem, třeba Ninpou: Choujuu Giga.
Shin, jeho dvojče, je tichý a klidný, ovládá techniky klanu Yamanaka a občas prodává v jejich květinářství.
Yuri ovládá Mokuton a je neuvěřitelně podobná svému tátovi, Yamatovi. Jediný, kdo je v téhle vesnici lepší kopie svého otce, je Shiranui Nikki. A já, na sebe bych zapomněla. Je to spíš na obtíž, protože jakmile jim dojde, že jsme příbuzní, očekávají ode mě zázraky. Asi si opatřím Sharingan a začnu nosit masku.
"Jo, divím. Kdo by zavíral do klece sexy blonďáka?" nevycházel z údivu Sen.
"Má to jeden háček, brácho," poznamenalo jeho dvojče.
"Hmm?!" vyjel naštvaně.
"Nejsi sexy," usadila ho Yuri.
"U nás se tohle neřeší. Akemi má toho svého idola a my s Asumou jsme jenom kamarádi."
"Jak, kamarádi?" urazil se Asuma.
"Nejlepší kamarádi!" dodala jsem. Starý zvyk, ještě z Akademie. Kdybyste po mně chtěli deset lidí, na kterých mi nejvíc záleží, byl by mezi nimi. Spolu s mojí rodinou.
Máma, táta, brácha, Naruto, Hinata, moje sestřenky Nariko a Machiko, Asuma, Akemi... A na desátém místě Konoha.
"Fajn. Shání vás Naruto. A ta kancelář má na lidi špatnej vliv, začíná být netrpělivější než Tsunade, takže být vámi, pospíším si," vychrlila Yuri. "Máme s váma misi."
"Musíme zase špehovat senseie!" prohlásila Akemi. "Musím zjistit, jestli spolu něco mají!"
"Máma kdysi udělala to samý, ještě se Shikamarem, ale nikdy mi neřekla výsledek. Ani Shikamaru ne. A mluvili o nějakém tajemství za tajemství nebo něčem takovém. My si to zjistíme i bez nich," řekla jsem ještě a pak jsem doběhla svůj tým, který mířil k Narutovi do kanceláře.
"Hokage-sama, my máme nějakou misi s týmem 6?" zeptala se opatrně Akemi. "Torio je u Kankura v Suně a ani si na nás moc nestěžoval."
"Máte. Budete chránit jednu třídu na školním výletě..."
"PROČ VŽDYCKY MY DOSTÁVÁME TY NEJOTRAVNĚJŠÍ MISE ZE VŠECH?!" vyjela jsem na něj.
"Protože to umíte s dětmi."
"Kravina," odsekla Akemi. "To, že mám čtyřletou sestru, nutně neznamená, že to umím s dětma."
"Nápodobně. A navíc jim stejně nakonec musím vyhrožovat korálkama, a pak se budím uprostřed noci, málem zabiju Asumu a ještě ho nenechám vyspat, protože ječím ze spaní."
"Asuma má docela velkou trpělivost," poznamenal Naruto. Měl pravdu a nesmírně mě tím vytočil.
"To víš, jediní dva lidi zvládnou uklidnit Natsuki, já a její mamka. Kakashi-sensei mě vždycky volal, když musela Nanami-san někam na misi a..."
"Budeš zticha. Mám v kapse kunai," šťouchla jsem ho do zad.
Rozhodla jsem se. Už žádná hysterie. Nová, vyrovnaná, sebevědomá Natsuki přichází, aby si konečně zasloužila své přezdívky.
"Musíte je doprovodit do Kumogakure, a pozdravujte ode mě Beeho a Hachibiho. Vyrazíte zítra. Je to B-mise, protože je těch dětí pětadvacet."
"Pětadvacet?!" Akemi spadla čelist.
"Víc prachů," pokrčil rameny Asuma. Vydali jsme se domů. První se oddělil Asuma, pak Akemi a nakonec jsem zůstala sama a doufala jsem, že nenarazím na Perverssena.
"Hádejte, kdo je doma!" zavolala jsem radostně, když jsem otevřela dveře, ale atmosféra byla... Zvláštní.
"Kde je Rinji?" přimhouřila jsem oči. Atmosféra zhoustla ještě víc.
"Na misi," zalhal nepřesvědčivě táta.
"Nelži. Chodíte tu jako těla bez duše, brácha je pryč a je tu nálada jak na pohřbu," opravila jsem ho a zavřela dveře. Zula jsem si boty a sedla si v kuchyni ke stolu.
"Kde. Je. Rinji?" zaútočila jsem znovu, tentokrát na mámu.
"V nemocnici," řekla. "Máme přísnou karanténu. Rinji má vysoce nakažlivou nemoc, která napadá tenketsu."
"COŽE?!" Chvíli jsem tam jenom stála a civěla na ni.
"Inkubační doba je dva měsíce," dodal táta.