Pád 02

Aburame Shino přísahal, že ochrání svůj tým. Za každou cenu. Hyuuga Hinata přísahala, že svůj klan povede vším dobrým i zlým. Za každou cenu. Uchiha Sasuke přísahal, že pomstí svou rodinu. Za každou cenu.

Kapitola II - Ohňostroj

Srpen zasychal jako ustřižená květina, kterou zapomněli vložit do vázy s vodou. Suché horké dny se jeden po druhém řadily do únavného řetězu zaběhnuté rutiny. Hinata vstávala v pět ráno do výhně ložnice s nehybným vzduchem a zalité sluneční září, nahá pod tenkou látkou yukaty vcházela do stinné lázně, kde se nořila pod vodu tak studenou, jak jen bylo možné, dopoledne cvičila v doju spolu s Nejim nebo Hohetoem, dokud si ji nezavolal dědeček do pracovny.

Přicházela za ním vždy se srdcem v krku a miliony otázek v hlavě. Sedala vedle něj, zatímco jí ukazoval účetní knihy a soupisy majetku, nechával ji počítat denní příjmy a výdaje. Abakus nepřetržitě cvakal a Hinata zapisovala cifry úhledným písmem do knih, zatímco Genji diktoval. „Vždyť máme účetní,“ ozvala se jednou, když už ji chytala křeč do ruky od věčného psaní a kdy se tíha dědečkovy přítomnosti zdála o něco menší. „To sice ano,“ odvětil dědeček, „ale jak na ně dohlédneš, pokud neznáš jejich práci?“

Hyuuga – to znamenalo dva tisíce osm set dvacet devět lidí a z toho necelá polovina sloužila jako shinobi Listové. Sekretář denně nosil od Hokage kopie hlášení, evaluace a výsledky lékařských prohlídek, které se po prohlédnutí pečlivě archivovaly. O všem se muselo vědět. Hiashiho pracovna se nápadně podobala mozku obsedantně kompulzivního šílence.

Dědeček vykládal o historii a právu, o strategii a taktice. Potom vždy položil tutéž otázku: „Co si o tom myslíš?“ A ona musela rychle přijít s odpovědí natolik komplexní, aby jej uspokojila, ale kterou pak dědeček kousek po kousku roztrhal v nemilosrdné analýze. „Zamysli se nad tím pořádně. Nezmatkuj.“ Jenže každým dalším strháním váhala víc a víc. „Přestaň uvažovat jako poslušný vojáček Tsunade a mysli za sebe!“ obořil se na ni desátého dne.

Pracovnu opouštěla za pozdních odpolední se skráněmi pulzujícími bolestí a s plnou náručí svitků, které se musela do příštího rána naučit zpaměti. Ke spánku ulehla těsně před svítáním, s očima unavenýma od drobného písma a matného světla lampy. Sotva se probudila, celý kolotoč se rozjel nanovo.

Možná pro otce přestala být dítětem, ale před dědečkem zůstávala pětiletým, dýchavičným nedochůdčetem, co jen plýtvá vzduchem. Lenochem bloudícím bez cíle a zájmu, jak se jednou vyjádřil.

Krčila nad tím rameny. Nikdy ho nepřesvědčí o opaku. Dědeček byl mužem pevných zásad a ještě pevnějších přesvědčení, kterých se, jakmile si je vytvořil, sveřepě držel celý život. Odolával chaosu bouřícím se za zdmi jejich sídla podobný oprýskané ale stále tvrdé skále, neměnný a věčný. „Věk zakalí názor jako oheň ocel,“ pronesla onehdy babička Hotaru obdivně a Hinata musela poslušně přitakat.

Přemýšlela, jestli si otec pod jejich taktovkou také připadal tak nicotný. Jenže Hyuuga Hiashi bojoval ve třech válkách a vyšel z nich jako legenda. Čím se tak mohla ohradit ona?

* * *

Dvacátého dne její dočasné vlády se ke snídani podávala rýže s uzenou rybou. Hanabi si vydupala na kuchařce obrovskou porci ovocného salátu, kterým se k babiččině nelibosti ládovala jako prase šrotem. Dědeček se zvedl od stolu, spěchal na schůzi vesnických starších. Hinata nesla ke rtům hůlky mechanicky a stejně neživotně žvýkala. Ze všeho nejraději by ulehla zpátky do postele – nejlépe někde v nádherně chladivém sklepě – a spala nepřetržitých osm hodin.

„Dej si banán, oneesan.“

Sestřiččin hlas ji vytrhl z letargie. Hanabi jí mávala před obličejem kouskem ovoce. Při její posedlosti banány šlo o velmi velkorysé gesto. Hinata se zakousla. „Děkuji,“ zamumlala s plnými ústy. Hanabi na oplátku vesele vycenila zuby.

Ach ano. Hyuugovská etiketa a její pravidlo elegantních gest a pečlivě kontrolovaných výrazů, díky níž se Hanabi nikdy nenaučila, jak se člověk široce usměje, aniž by přitom vyděsil blízké okolí. Kiba ji s oblibou přirovnával k Akamaruovi trhajícímu na kusy uloveného králíka a Hanabi ho za to kopla do holeně.

Dívka se chvilku přehrabovala hůlkami ve své misce, než vylovila kuličku hroznu. Vsunula ji mezi rty jako špunt. Cvakla čelistmi a půlka hroznu spadla na zem. Šťáva jí přitom potřísnila bradu a kalhoty.

„Nemůžeš jíst slušně?“ ozvala se popuzeně babička.

Hanabi obrátila oči v sloup a zahučela omluvu. Zbytek snídaně proběhl ve vší tichosti. Dívka sebou vrtěla, jako kdyby po ní lezli mravenci. Hinata odstrčila misku s téměř netknutou rýží. Hlad ji docela přešel. Když se objevily služebné, aby sklidily nádobí, zeptala se Hanabi, jestli ji dnes nebudou doma potřebovat.

„Proč se ptáš?“ řekla babička.

„Chci jít ven trénovat.“

„Půjdeš ještě s někým?“

„Se spolužáky. Potřebujeme se připravit na geninské zkoušky. Máme je ani ne za měsíc.“ Hanabi se obrátila k sestře. „Šli bychom na veřejné cvičiště, oneesan.“

„Vždyť můžeš cvičit tady,“ namítla babička. „Od čeho tu máme doja?“

„Jenže já chci jít s nimi,“ zabručela Hanabi a vrhla po sestře nadějný pohled. „Stejně ty zkoušky budou z toho, co nás učí akorát v akademii. A taky jsme chtěli vyzkoušet živelné jutsu. Kaede slíbila, že vezme testovací papírky.“

„Běž. Hlavně se vrať do večeře,“ řekla Hinata. Hanabi nečekala na babiččiny námitky a se smíchem vyběhla ven. Babička jen zakroutila hlavou.

„Přísahala bych, že to dítě vychovávali ve stájích.“

Hinata se raději zdržela poznámky, že od matčiny smrti jejich výchovu vzala na svá bedra právě ona, ale babička Hotaru nesnesla od své nejstarší vnučky sebemenší náznak drzosti. Tu dovolovala a vyčítala jenom Hanabi.

Hinata vstala od stolu. Bylo léto. Ještě kvetly pivoňky. Půjde se na ně podívat, než ji dědeček zavolá.

* * *

Blížilo se poledne. Venku pražilo. Tenten si otřela čelo hřbetem ruky a vydechla. Dvacet nožů nabroušených, zbývalo dalších sto. Než znovu roztočila brusku, zalétla pohledem k vrcholně otravné bytosti, která se uhnízdila na lavičce přímo před kovářstvím a nešla vyhnat.

„Zmizni, Kibo, plašíš mi zákazníky.“

„Vždyť tu není ani noha,“ ozval se z lavičky ležící a sluncem osmahlý Inuzuka. „A už teď máš práce nad hlavu. Netvrď mi, že tu chceš ještě nějaký další otravy, co si přijdou stěžovat, že jejich nůž zreznul, když ho nechali ve vodě pouhé čtyři dny – vůbec nechápu, jak se to mohlo stát!“ Poslední větu Kiba afektovaně protáhl. „Prosím řekni, že to byl civil.“

„Sanosuke je genin.“

„Ale vždyť mu bylo snad třicet! Měl knír! No... ale aspoň chápu, jak při své debilitě mohl zůstat geninem. Co nechápu, je, jak se při své debilitě mohl geninem stát. ‚Zreznul mi nůž, slečno!‘ Kretén. “

„Myslím, že to byl z jeho strany spíš hodně nejapný pokus o flirt.“ Tenten se posadila k brusce. Pedálem roztočila kotouč. Přiložila ostří.

„Přitahuješ dost zvláštní typy. Jak se má Lee?“

„Ticho.“

„Ruším, co?“

„Není moc chytrý nápad otravovat někoho, kdo má kolem sebe dvě stě padesát devět špičatých předmětů, se kterými umí zacházet.“

„Na někoho, kdo se potřebuje soustředit, moc mluvíš.“

„Sklapni.“

Kiba se zasmál, ale aspoň na chvíli zmlknul. Musela obdivovat Hinatu, že s ním dokázala vyjít, aniž by se ho pokusila uškrtit, i když to děvče nejspíš prostě zůstávalo zticha a doufalo, že Kibovi konečně dojde dech. Jak s ním ale vydržel Shino, o kterém všichni věděli, že k smrti nesnáší plytké žvanění, Tenten nechápala. Zkusmo přejela naostřeným nožem po hovězině. Jako břitva, pomyslela si spokojeně. Tým osm byl prostě divný – a to říkala ona, Gaiova žačka.

„Ehm... Můfu...?“

Vzhlédla od brusky. Před regálem s vrhacími hvězdicemi stál pohublý muž v zaprášených šatech. Ukazoval prstem na čtyřcípou hvězdici, kterou Tenten včera dokončila a byla na ni patřičně hrdá. Vypiplala ji jako šperk, dokonalá práce, a kdyby nevěděla, jak ostré jsou hroty, nosila by ji na krku na sametce. Nikdy dřív nevyrobila zbraň tak vyváženou a ladnou a nejspíš ji už ani nevyrobí.

„Krásná, že?“

„Velife.“ Muž se zakřenil. Tenten si všimla chybějících dolních řezáků. Ulicí se řítila banda děcek z akademie a někde mezi nimi zahlédla Hanabi. Muž se obrátil k rozjívenému davu. Pousmál se.

„Flověk je vidí a říká fi, kolik let uf uteklo.“

Tenten opětovala úsměv poněkud nuceně. Neměla moc ráda, když se s ní zákazníci snažili vést podobné sentimentální řeči. Hihňající Kiba jí zrovna nepomáhal.

„Jistě, jistě... Co si přejete?“

„Dvafet dutých jehlif.“

„Hned to bude.“ Odběhla k regálu, kde ležely krabičky s jehlicemi. „Říkal jste duté? Jak dlouhé mají být?“

„Píď a půl,“ odpověděl muž. Ohlédl se po Kibovi. „Jfem rád, ve máf radoft, chlapfe.“

„To já taky,“ zaculil se Kiba. „Určitě potřebujete něco nabrousit?“

„Neštvi, Kibo. Tady to máte.“ Tenten položila jehlice na pult. „Jo, skoro jsem na to zapomněla. Můžete nějak prokázat, že vám můžu prodat zbraně?“

„Tady máte mou regiftrafku, flefno.“

Tenten zběžně prolistovala průkaz. Každý shinobi ho nosil s sebou. Zákazník pocházel ze Skryté Vodopádové. Zbrojíř nesměl dát nebezpečné ostří do rukou každému nýmandovi, co si o něj řekne, i když toto pravidlo platilo spíš v teorii než v praxi. Hloupá formalita. „Bude to pět set ryo.“ Muž zaplatil.

„Tenten!“ Hanabi se odtrhla od svých spolužáků a utíkala směrem k jejímu krámku. Bylo dost legrační sledovat dívku, která se vytáhla během posledního měsíce z drobného vyžlete tak, že už sahala Tenten k očím. Ještě si nestačila zvyknout na delší paže a nohy. Dřív ladná Hyuuga se pohybovala s grácií porouchané loutky a nerozchechtat se Tenten stálo nesmírné úsilí. Nepamatovala si, jestli Neji působil také tak klackovitě. „To jsem ráda, že jsi tady. Nazdar, Kibo. Mohla bys mi prosím naostřit-“

„Ne.“

„Pěkně prosím?“

„Ne.“

Muž bez řezáků ji pozoroval se zaujatým výrazem, jaký se Tenten pranic nelíbil. Hanabi byla hezká. Až moc na svých dvanáct let. Olivově snědá tvář, ebenové vlasy, půvabně vykrojené rty. Dospívala rychle, podobně jako Hinata. Pod letní yukatou se rýsovala na její věk velká ňadra a její tváře ztrácely dětskou oblost. Ještě několikrát se muž po ní ohlédl, než zmizel za rohem. Tenten si oddychla.

„Jak mám podle tebe trénovat s vrhacími noži, když jsou tupé jak polena, no řekni.“

„Ztupila sis je, protože s nimi házíš pod špatným úhlem.“

„Tak vidíš, že se s nimi musím učit! Máš v rukou moje vzdělání! Zaplatím ti dvojnásob!“

„Máš u sebe peníze?“

Hanabi sáhla do kapes kalhot. Svěsila ramena.

„Ne.“

„Padej.“

„Jsi horší jak Neji.“

„Teď tě dostala.“

„Tebe se nikdo na nic neptal, Kibo.“

„Jasně, Tenten. Pojď sem, prcku.“ Hanabi se zamračila, ale přeci jen ho poslechla. Kiba si odepnul z opasku několik nožů a podal je dívce. „Nesežrat, vrátit.“

„D-díky.“

„Nemáš zač. A být tebou, zdrhal bych za ostatními. Už jsou pěkně daleko.“

* * *

Kaede přinesla testovací papírky, jak slíbila. Hanabi vzala jeden mezi prsty. Sotva se ho dotkla, papír se rozpadl na sedm malých kousíčků.

„Vítr.“

„To vidím taky.“ Hanabi zírala na útržky pod nohama. Nechtěla vypadat zklamaně. Doufala, že se papír pod jejím dotekem rozpadne v popel nebo se zkrabatí. Oheň. Blesk. Něco mohutného a ničivého. Vítr... ji nijak neohromoval.

Povzdechla si. Vítr seká. Nacházela v tom určitou výhodu. Už nebude muset chodit za Tenten s prosíkem, aby jí nabrousila čepele.

Možná ji začne Neji-niisan brát vážněji, až se vrátí z mise.

* * *

To odpoledne se pořádalo ve správní budově setkání představitelů klanů Listové.

Hinata seděla s vzpřímenými zády, oděná v indigovém kimonu, jaké jí vybrala služebná, připomínala spíše panenku než živou dívku. Zastavila se pohledem na rodinných znacích – taijitu – vyšitých na rukávech. Jako nejmladší ze zasedajících si tu připadala nepatřičně. Rozhlédla se.

Sál skýtal příjemný chlad a dýchal elegancí tradičního stylu. Každičký detail těšil diváka: široká okna rámovaná dřevěnými ornamenty, papírové stěny, na nichž neznámý umělec zachytil mlžný les. Připomnělo jí to tvrz Shirasagi. Zvedla koutky rtů při myšlence na otce. Dorazil v pořádku? Vede se mu dobře? Očima zabloudila k opačnému konci stolu. Věčně prázdné místo vyhrazené Uchihům. Ucítila na sobě dědečkův varovný pohled. Obrátila pozornost zpět k debatě.

Akimichi Choza hovořil o současném zvýšení daní. Nikdo jej nepřerušoval, dokonce i jindy hlučná Tsume naslouchala se zaujetím. Choza vypočítával každou zdaněnou položku. Výčet narůstal do děsivých rozměrů.

„Jsem si vědom toho, že vesnice funguje za podstavu a že se pohybuje na samé hranici bankrotu, ale tohle není řešení. Pokud souhlasíme s touto přestřelenou částkou, potom zneschopníme sami sebe. Nebudeme moci zajistit vlastní lidi. Neudržíme naše pozemky a državy v provozuschopném stavu. Možná vesnice na krátkou dobu zvýší tímto krokem svůj kapitál, ale z dlouhodobého hlediska tím oslabí, pokud přímo neparalyzuje, ekonomiku. To nemůžeme dopustit.“

„Nehledě na to, že klany jsou hlavními odběrateli místních řemeslníků a farmářů,“ přisvědčila Sarutobi Yuri. „I kdybychom přímému zdanění podlehli pouze my, zasáhlo by to celou oblast. Při vší úctě k hokage, toto rozhodnutí je bláhové.“

Debata plynula pomalu a líně jako stružka hustého medu. Hinata se držela v pozadí a jen poslouchala. Neodvažovala se vstoupit do rozhovoru – neměla co říct a dědeček ji stejně nepouštěl ke slovu. Mohla jen obdivovat jeho sebejistotu, patriarchální autoritu v jeho tónu, s jakou se připojoval do diskuze.

Ale byla to ona, komu připadla čest ukončit schůzi. Otec svěřil svůj úřad jí a nikoli dědečkovi. Slyšela svůj zastřený, vysoký hlas a znovu si bolestně uvědomila, jak křehce zní – jak nedospěle a slabě působí proti Genjimu.

Po návratu domů se dědeček připojil k babičce k odpolednímu čaji. Hinata se převlékla do cvičebního úboru a zamířila do doja. Bylo vedro. Slunce svítilo tak ostře, až oslepovalo. Vstoupila do chladivého přítmí proťatého třemi úzkými pruhy světla. Semkla víčka a chvíli tam jen tak stála, dokud si oči nepřivykly na šero. Skopla sandále. Tatami pod bosými chodidly jemně zavrzaly.

Hinata opsala pravicí oblouk. Ve stylu něžné pěsti se skrývalo cosi tanečně elegantního, co vystupovalo na zřetel až při pomalém nácviku. Hladce plynulé pohyby paží a nohou. Přesně kontrolovaný dech. Zalykala se horkým vzduchem, ale paličatě držela tempo. Předepsané cviky vykonávala s nenuceností člověka drilovaného od nejútlejšího věku. Zatímco střídala nohy v zběsilém taktu techniky osmi úderů, dovolila svým myšlenkám rozutéct. Dnešní ráno. Uplynulý měsíc. Otec. Nejiho mise. Naruto.

Celá se uvnitř sevřela.

Vybavovala si s dokonalou přesností ten okamžik, kdy se s ním setkala po třech letech. Jeho tvář tak blízko její, až mohla spočítat jeho řasy, jeho výraz samý škleb a smích. „Proč se tu schováváš?“ zeptal se zničehonic a Hinatě se, k nemalému sebezhnusení, podlomila kolena a zatmělo se jí před očima. Přímo před ním. Jak trapné a ponižující.

A Kiba si jí nepřestal dobírat. Vysvětlovala mu stokrát, že omdlela kvůli horku, že dostala úžeh. Samozřejmě jí nevěřil. Ani ona sama si nevěřila.

Úder zprava. Zleva. Přenést váhu na levou nohu. Kop pravou. Přikrčit se. Hodiny ubíhaly. Oblečení se jí lepilo potem ke kůži. Dnešní odpoledne spalovalo jako Naruto. Prudký výpad. Kryt předloktím. Zatočila se jí hlava. Klesla na zem, udýchaná a s hořícími tvářemi; ležela tak rozcapená, že by se náhodný příchozí zčervenal rozpaky, sotva by ji spatřil.

Po čemsi prahla, ale nedovedla to pojmenovat. Napětí a touha frustrující k zemdlení. Jednou se o tom pokusila promluvit s přítelkyněmi, ale slova jí uvízla v hrdle, jako kdyby to v ní někdo zapečetil. Jen to dál rostlo; rudé, tajné, zahanbující. Nic jako Naruto, přesto si to s ním spojovala. Hryzla se do rtu. Někdy se styděla sama před sebou.

Zaslechla zvenčí hlasy. Kiba a Hoheto. Vyškrábala se na nohy a oprášila kolena. Kdyby ji tak Kiba viděl, do smrti by jí nedal pokoj.

„Přišel za vámi Inuzuka, Hinato-sama.“

„Vstupte.“

Dveře se rozevřely dokořán, ostré světlo vrazilo dovnitř. Hinata si zaclonila oči. Kibova divoce vířící čakra. Těžké, hlučné kroky blížící se k ní. Hoheto je zanechal o samotě. Kiba zabouchl dveře. Zazubil se.

„Vidím, že trénuješ.“

Přikývla. Usmála se. „Kde zůstal Akamaru?“

„Ale, honí se za čubkama.“

„Ah.“

„Slaví úspěchy. Parchant.“

Posadili se na podlahu. Hinata si výjimečně dovolila nebýt dáma. V duchu ji peskoval babiččin uštěpačný tón.

„Co tě sem přivádí? Obvykle tě musí přitáhnout za ucho Shino.“

„Nudím se. Tenten mě vyhodila ze svého krámku, protože je to příšerná megera. Dokonce jsem málem šel za Shinem. Jo, tak moc se nudím. Žádné mise. Žádná sranda. To se rovná dohromady jeden znuděný Kiba.“

„To mě mrzí.“

„Bych se vsadil. Nejspíš ti ta nuda tady už taky pěkně leze na mozek, co?“

„Popravdě, na to ani nemám čas.“

„Jasně, jasně, dědička, převzít klan a takové s**č... záležitosti. S tím naděláte. Proč vlastně nemůžeš na mise?“

„Už jsem ti to vysvětlovala. Když je otec mimo vesnici, musím tu zůstat pro případ, kdyby... kdyby se něco otci stalo a já musela nastoupit na jeho místo.“

„No jo. Promiň.“

„Nic se neděje.“ Natáhla se k němu. Rozcuchala ho. Kiba ji za to srazil k zemi. Zasykla, když dopadla na bok.

„Tak tohle byla, vážení pánové, slavná bojovnice umění něžné pěsti.“

Zamračila se. Podrazila mu nohy. Zřítil se k zemi. Tvrdě.

„A tohle byla slavná bojovnice umění něžné pěsti, která by se nikdy nesnížila k tak zákeřnému chvatu.“

Chvíli jen tak leželi a užívali si ticho, dokud Kiba znovu nepromluvil.

„Víš, miluju tuhle podlahu. Jenže ona ke mně zůstává tak chladná a tvrdá.“

Hinata se zahihňala.

„Myslím to vážně! Je nám souzeno zůstat spolu. Viď, miláčku?“

Podlaha mlčela.

„Jenom trucuje.“

„Jistě.“

„Má jen jednu vadu a to, že je plochá. Ale stejně ji zbožňuju.“

„Plochost je neodmyslitelnou součástí charakteru podlahy.“

Kiba se rozesmál. „Teď mi došlo, že jsme celou dobu mohli stejně tak dobře mluvit o Sakuře!“

„To je od tebe dost zlé.“

„Ty máš co říkat. Zákeřný chvat, pamatuješ?“

„Skutečně zákeřné by bylo říct Sakuře o jejím tajném ctiteli.“

„Jasně, Hinato. Když už mluvíme o ctitelích, nevzpomínáš si na... úžeh?“

„Přestaň, Kibo.“

„Uhodil jsem hřebíček na hlavičku a ten hřebíček se jmenuje Naru-“

„Kibo!“ Napřímila se. Občas ho nesnášela za to, jak si ji dobíral. I přes jejich přátelství, přes všechnu blízkost se pod tlakem jeho (snad) z legrace míněných posměšků znovu ocitala ve třídě coby desetiletý pária, terč pro ostatní. „P-pojďme raději cvičit. Říkal jsi, že se nudíš.“

Jestli poznal, proč se tváří tak odtažitě, nedal to najevo. Vstali ze země. Hinata zaujala první formu juukenu. Kiba se přikrčil. Nečekal. Vrhl se proti ní vší silou. Jeho kop ji zasáhl do boku. Napřáhl se k dalšímu úderu, který by jí rozdrtil žebra, kdyby se jí nepodařilo dvěma drobnými kroky dostat se z dosahu rány. Místo toho zaútočil na její nohy. Dupl jí na koleno. Tentokrát nestačila úplně uhnout. Ve zlomku vteřiny, kdy klesala k zemi, mu vrazila zespodu pěstí s trochou čakry do solaru. Neměl jak se vykrýt. Padl na ni. Byl o dost těžší než ona. Kdyby tak bravurně neovládal své tělo, zarazil by jí loktem průdušnici hluboko dozadu.

Oba zprudka oddychovali, bolest jim pulzovala tělem. Kiba se držel za břicho. Hinata si svírala nohu.

„Dobrý?“

„N-nic to není,“ zasykla. „Kdybych se ale nehnula, zlomil bys mi čéšku.“

„Heh, musíš zapracovat na nohách.“ Uchechtl se. „Rukama se kryješ perfektně, ale spodek máš pořád jakoby ztuhlý, jestli víš, jak to myslím.“

„Chápu.“ Opatrně se postavila. Zkusmo převedla váhu na bolavou nohu. „Není to tak, že bych se neuměla hýbat. Jsi na mě prostě moc rychlý.“

„Na tom taky zapracujeme,“ řekl Kiba. Stále si mnul břicho. „Jenom mi slib, že mi nikdy nedáš facku. Čakrou to fakt žahlo.“

„Vždyť jsem jí použila jen malinko.“

„Malinko? To myslíš vážně?“

„Skutečný úder juukenem do solaru by tě na místě zabil.“

„Připomeň mi, že tě nemám příště štvát... A mimochodem, potkal jsem venku tvoji sestru. Je tam fakt vedro. Nebojíš se, že dostane... úžeh?“

„Velice vtipné, Kibo.“

„Viď! Dáme si další kolo?“

Z dalšího souboje vyšel jako nesporný vítěz Kiba. Hinatiny svaly po celodenním tréninku řvaly únavou a tvrdé rány ze všech stran jim nepřidaly. Po dvou hodinách vzájemného bití se rozhodli prohlásit dnešek za nepromarněný. Dojo opustili zpocení a udýchaní.

Obloha zatím potemněla a jemně se zabarvila indigem a karmínem. Ochladilo se. Hinata v dálce na východě zahlédla hradbu těžkých mračen. Zítra nebo pozítří se strhne bouřka. Zeptala se Kiby, jestli s nimi nepovečeří. Souhlasil.

Vešli do domu. Hinata se omluvila a zaběhla do koupelny, kde ze sebe v rychlosti smyla lepkavý pot. Když se vrátila, našla už čistého Kibu sedět v jídelně s prarodiči.

„Hanabi se zpozdila?“

„To dítě zase ztratilo pojem o čase,“ povzdechla si babička a poslala jednu ze služebných, aby přivedla Hanabi. Čekali. Ale služebná se stále nevracela a tak se začala podávat večeře bez nejmladšího stolovníka. Hinata jedla pomalu. Hůlky zvedala s mučivou pomalostí. Nepřetáhla si svaly v paži? Chytala ji křeč.

Zaposlouchala se do rozhovoru mezi dědečkem a Kibou. Inuzuka vyprávěl o jejich psinci. Pochlubil se Akamaruem a jeho aférkami, jak to rád nazýval a které skončily třemi vrhy štěňat. „Momentálně pracuje na čtvrtém.“

„Vaši psi očividně ví, jak si užívat života, Inuzuko-san.“

Minuty plynuly a pak -

„Proč jim to trvá tak dlouho?“

„Možná šla na návštěvu ke kamarádce?“

Babička nevypadala přesvědčeně. Zaslechli hlasy zvenčí. Spěšné, těžké kroky na schodech, které rozhodně nepatřily její sestřičce. Dveře se otevřely a stál v nich Ko. Sotva popadal dech.

„Hanabi-sama zmizela!“