Dobrou noc

Hudba

♫ (ti, kdo mě znají, budou předstírat, že ji ještě nikdy neslyšeli... )

„Mami?“
„Co je ještě?“
„Nezhasínej mi.“
„Hano...“
„Prosím, mami, nezhasínej.“
„Hano, nech toho! Tohle jsi nikdy dřív...“
A vtom jí to došlo. Podívala se dceři do očí, zavrtěla hlavou a nejistě ji pohladila po hlavě. V utěšování nikdy nebyla přebornice. Od toho tu vždycky býval on...
„Nezhasnu, neboj.“

Za dveřmi musela zastavit. Občas ji to ještě přepadlo - pocit, že nějak nemůže dál. Bylo to už víc než tři měsíce, co odešel na misi, ze které jí přinesli zpátky jen čelenku s trochou zaschlé krve.
Vždycky byla silná. Nikdy by jen tak neplakala.
To jenom láska občas umí být pěkná mrcha.

***

Hádej, co budu

„Hano?“
Nevylekala se, když její mladší bratr zničehonic vylezl ze skříně. Nebo to na sobě aspoň nedala znát.
„Co tady děláš?“
„Nemůžu spát.“
„Tak to zkoušíš u mě ve skříni, jo?“
„Radši bych k tobě do postele,“ zašklebil se. Protočila panenky.
...
„Hano?“
„Co zase?“
„Hádej, co budu, až vyrostu?“
„Víš, kolikrát už jsi mi to říkal? Největší Hokage, jakého Konoha kdy měla,“ dokončila posměšně.
„Ne. Chci být ANBU. Jako táta.“
Nevěřícně se na něj podívala. Zaplavil ji vztek.
„Tohle už nikdy neříkej! A běž si spát k sobě,“ štěkla, vyrvala mu peřinu a odvrátila se od něj.
Zůstal s ní.

***

Proč nespíš?

„Kibo!“
Tsume stála ve dveřích, ve tváři výraz, který si obvykle schovávala pro protivníky v bitvě. Kiba se nevinně usmíval.
„Je půl třetí ráno, můžeš mi říct, proč nejsi u sebe v pokoji?!“
„Proč ty nespíš, mami?“
Ta otázka ji zastihla nepřipravenou. Vykládat pětiletému klukovi, proč nemůže spát, vykládat mu věci, o kterých neřekla ani nejlepším přátelům... pitomost!
„Přišla jsem Haně zhasnout.“
„A proč měla Hana rozsvíceno?“
Výborně. Další otázka z kategorie nezodpověditelných. Kiba je evidentně ignorant po ní.
„Utíkej spát k sobě. A přikryj se. Jestli z té zimy tady chytneš nějakou nemoc, ještě ti k ní navrch nasekám.“

***

Tak jako ty

„Mami?“
Ospalý hlásek za dveřmi, které přišla zavřít, ji doopravdy překvapil.
„Ty taky nespíš?“
„Proč jsi mi zhasla?“
„Myslela jsem, že už...“ zarazila se, když zaslechla přidušené vzlyknutí.
„Hano?“
Nejistě přistoupila k posteli. Hana ležela zády k ní, kolena přitažená k bradě, a třásla se.
Ruka, kterou jí chtěla položit na rameno, zůstala viset ve vzduchu, jako by tu byla nějaká neviditelná čára, limit, který nedokázala překročit. Bože, proč? To nedokáže ani utišit vlastní dceru, když pláče?

Ne. Neměla by plakat. Musí být silná, tak jako ona. Musí být Inuzuka!
Otočila se a tiše, bez rozloučení odešla.
Tak jako on.

***

Než se vrátíš

„Ne,“ prohlásil Sarutobi. „Potřebuju na tu misi někoho zkušeného, Mlžná nám hrozí válkou, jestli -“
„Politika mě nezajímá!“ praštila pěstí do stolu, než se stačila zarazit.
„Promiňte, Sandaime-sama,“ zamumlala nakonec a vyběhla z kanceláře.
Nemůže si dovolit dát jí volno! Ne, to ona si nemůže dovolit odejít na misi! Ne teď...

„Hano...“
Ticho.
„Chci ti něco dát, než odejdu.“
Věděla, že ji přemůže zvědavost. Hana vystrčila hlavu zpod pokrývky a zarudlýma očima jí na okamžik problesklo nadšení.
Tsume jí položila štěně na postel.
„Je tvůj. Pohlídá tě, než se vrátím.“

Tiše zakňučel. Přitiskla se k němu.

„Mami?“
„No?“
„Klidně mi zhasni.“

Poznámky: 

lamentace

1/ Je to příšerně osekané. To poslední! Bože.. ale znáte to, ten pocit, když napíšete něco, co se vám vážně líbí, a zjistíte, že to má přes sto padesát slov. Znáte to, žejo? Zkrátit to tak, aby to tam pořád ještě aspoň trošku bylo, mě stálo všechny zbývající síly. xD
2/ Měním známé rčení na "Tak dlouho se přemýšlí nad formou, až nezbyde než se na ni vykašlat." Ačkoli, pořád je tam ještě pár maličkých vychytávek, kterých si nejspíš nikdo nevšimne..
3/ Tsume je asi OOC... celé je to asi pěkně OOC... já jsem taky asi OOC. Řekne mi někdo, proč jsem vlastně chtěla psát o Inuzucích? Nebo o čemkoli z Naruta, když už ho nějaký ten pátek nesleduju?
4/ Asi bych potřebovala kapesního Talla. Nutí mě psát i ve snu.
5/ Kdo vymyslel ty příšerný slova!
6/ Ale tak když už jsem se zapsala, nechci se stát utíračem Udonova nosu..