Rozhodnout se Kap. 8.

Na chvíli se zastavila. Nemohla přestat dívat se kolem sebe.

Ucítila teplý stisk přátelské ruky. Dodal jí trochu odvahy, avšak ne dost, aby dokázala udělat další krok blíž k té budově, která stála přímo před ní a byla tolik důležitá. Podívala se do očí své kamarádky. Avšak sklopila zrak, věděla, co v nich je vepsáno. Nestůj tu tak! Vím, že to bolí, ale nejsi tu sama. Pojď!

Povolila ztuhlost svých pohybů, nechala se vést. Vedla ji skoro otevřenou zrezivělou brankou, cestičkou ze šedých kamenů, až k prahu dveří. Tam se zastavily. Temi se sklonila ke květináči, věděla, co tam hledá a co tam najde. Kaira neuhnula přímému pohledu vpřed, avšak vnímala pohyby dějící se kolem ní. Temi vypadala znale, jakoby věděla na centimetr, kde je šedý malý klíček. Jakoby tu byla několikrát… Se skřípáním jej vložila, tam kam patřil. Dveře potřebovaly pomoci, než normálně k otevření. Další těžké kroky přes práh.

Šero, které panovalo v předsíni, dávalo všemu nový rozměr. Prach a vše omšelé během času tomu moc nepřidávaly. Neznám to tu… Skříň s těžkými kabáty stála, jako vždy. Její obrysy nebyly, ale zřetelné. Tak to pokračovalo. Barvami, kterými tento dům vždy žil, byly pryč. Kaira nepoznala ani svůj pokoj, sice stále stejný, jak jej opustila, ale přesto jiný. Rozevřené knihy, nad kterými se kdysi učila. Všimla si jich, jako první. Byly vzácné a důležité pro její matku. Knihy o pečetících jutsu. Jemně přejela stránky polštářky prstů. Nabrala jen vrstvu prachu, ale nevadilo jí to. Zrak upnula na knihu s červeno-oranžovým vázáním. Pomalu ji vzala a přehodila na první stranu, kde bylo napsané věnování od jejích rodičů. Znovu a znovu si ho četla, až uslyšela skoro neslyšné upozornění její kamarádky, odtrhla zrak a sebrala všechny ostatní.

Z poza okna se ozval nečekaný hluk. Černá postava ve vteřině prorazila sklo okna. Střípky se rozlétly po celém pokoji a oznamovaly nečekaný problém, nečekaný vpád. Kunai, který v další chvíli hodila, mířil přímo na dívku držící knihy. Nemohla uhnout, bylo to moc rychlé a ona příliš pomalá. Ani pomalu nezaregistrovala letící kunai, tak moc netrénovala, už to nebyl shinobi hodný pro důležitější misi. Její kamarádka byla opak. Okamžitě ucítila adrenalin, pro ubránění své nejlepší přítelkyně. Doběhla před ni, přitom vytáhla za zády, jako odnikud nůž tenký jako papír a kunai s ladným cinknutím odrazila. Rychle se odrazila z pravé nohy a razila nepříteli vstříc. Po poplašené reaxi poznala, že nebude moc zkušený. Jen nějaký pěšák cizí vesnice. Chytla nůž pevněji a dala si jej, jako obranu před sebe. Cizí shinobi si vzal další kunai ze svého pouzdra a čekal na útok. Temi začaly měnit směry, aby jej trochu zmátla. Protočila se z pravé strany kolem a snažila se dostat za něj. Shinobi si toho všiml a sekl ji po noze, ze které začaly vytékat pramínky krve. Temi na to nedbala, nebylo to vážné zranění a brala to, jako hanbu. Rychlým pohybem mu přiložila kunai ke krku a za nic nepovolovala. Shinobi nic nestihl udělat dalšího.

„Kairo, vezmi něco a svaž ho!“ chtěla pomoci její kamarádka. Kaira nehybně stála, zornice měla nepřirozeně roztažené a ve tváři ublížený výraz. Její pohled směřoval na Teminu raněnou nohu. Krev…
„Kairo! Je to jen škrábnutí, nikdo nezemře, slibuji!“ naléhala Temi. Kam se poděla? Ta bojovná Kaira. Chápu, že to muselo být hrozné trauma, ale až takhle ji to změnilo? Ne, jen se musí přes to dostat! A já jí pomůžu!
Kaira se nepřítomně rozhlédla po pokoji. Uviděla červenou stuhu ovázanou okolo kalendáře. Pár kroky pro ni došla a sebrala ji. Šla blíže k shinobimu. Nedokázala se mu podívat do očí. Dívala se strmě do země. Začala mu vázat pevným uzlem ruce. Temi zkontrovala pevnost a žduchnutím vetřelce poslala k zemi. Chvíli si ho zkoumavě prohlížela. Sedla si na něj a strhla černou masku. Měl čelenku Skryté Oblačné. Naštvaně mu přiložila nůž zpátky ke krku.
„Proč tu jsi? Proč si mé kamarádce chtěl ublížit?“ řvala na něj.
„Nic neřeknu!“ řekl rozhodně.
„Neštvi! Nenuť mě ti víc ublížit!“

Krev… Smrtící kunai… Pokus mě zabít… Proč?? Rozklepaly se jí kolena. Nebyla na nic takového připravená. Tohle místo, tahle situace. Posouvala se pomalými kroky dozadu. Po chvíli narazila na zeď, sesunula se podél ní. To rozptýlilo její kamarádku. Zaběhla k ní.
Jasná možnost pro vetřelce. Hbitě se vymrštil na nohy a pelášil k oknu, vyskočil a zmizel. Temi nechala Kairu Kairou a vyrazila za ním oknem.

Jsem tu sama… Konečně.

Znovu a znovu se rozhlížela po místnosti. Už byla hodně tma. Přesto poznala znak klanu její matky na výstavce v rámečku, vedle něj znak otcova klanu.
Jsou to znaky hrdosti, odvahy, spravedlnosti. Slíbila jsem si, že nebudu brečet. Podívala se na malou louži krve u okna. S třepáním se zvedla a došla si pro oba znaky. Postel se zdála být nejblíž pro nejpohodlnější sezení, došla si tam. V každé ruce sevřela jeden rámeček. Nevěděla, na který se podívat, jako první a na který jako poslední. Srdce jí bušilo nepředstavitelně prudce, ohlašovalo, jakoby tohle byla poslední možnost bušit. Vzadu na otcově bylo napsáno:

Zůstaň věrná své vesnici, svým přátelům, své rodině, ale hlavně, hlavně sama sobě. Taková má být správná kunoichi. Taková ty jsi, Kairo. Věrná, odvážná, laskavá. Ničeho se neboj, nikdy nejsi a ani nebudeš sama.

Na matčině znaku:¨

Možná se někdy stane něco špatného tobě, nám, přátelům. Nelituj svých činů. Jdi horlivě vpřed. Najdi a splň si svůj sen, buď šťastná. Nepozastavuj se nad minulostí, běž dál. A nikdy se nezastav. Milujeme tě já i táta. Vše nejlepší k narozeninám!! Čtrnáct je hodně, že?

Vždy, když jsem si nějaký přečetla, brečela jsem. Teď ne. Myslím, že jsem konečně pochopila jejich pravý smysl. Myslím, že tady bude místo, kde udělám tlustou čáru za minulostí.

Šla po pokoji, až ke skříni. Otevřela ji a vytáhla velkou dřevěnou truhlu. Vzala dýku se znakem Skryté Vířivé. Vrátila se k výstavce, kde vzala rodinnou fotku. Šla k oknu, tak aby viděla na nebe poseté hvězdami. Na kousku odhrnula holou rukou střepy. Malé řezy na jejích rukách pouštěly kapičky krve. Poklekla a fotku dala před sebe.
Vzala dýku a rovně si s ní řízla dlaň.

„Přísahám na svoji krev. Nebudu se bát krve. Nebudu se pozastavovat nad svou minulostí,“ ruku natáhla nad fotografii a dívala se do černého nebe, pokračovala,“ Budu na vás vroucně vzpomínat, byli jste mí rodiče a vždy budete. Miluji vás. Přísahám, budu chránit své přátele, dokud budu dýchat. Přísahám, budu za svůj život bojovat. Nebe je mi svědkem a vy. Přísahám, že to všechno udělám. Slibuji, že mě strach a smutek nepohltí,“ usmála se,“ Těším se za vámi, mami, tati. Ale nejdřív to musím splnit!“
Už se má kolena nepodlomí!

Zvedla se a zastavila svou tekoucí krev z ruky. Tohle byl vážný slib. Nebyly to žádné dětské hrátky. To moc dobře věděla.

Zase sem někdo vklouzl pomocí okna, teď to zaregistrovala dříve, více se soustředila na to, aby se zase stala právoplatnou kunoichi. Byla to Temi. Vrátila se trošku udýchaná.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se okamžitě. Nečekala, že ji najde takhle. Byla jiná. Už se netvářila nepřítomně, bez duše. Teď byla rozhodná a bylo tam ještě něco víc, v jejích očích.
„Jo, jasně. Co se stalo? Kde je ten shinobi?“ kupodivu věrohodným pohodovým hlasem.
„No, sledovala jsem ho, ale on už se blížil k branám vesnice a hodil po mě kunai, tak jsem ho odrazila. A hodila další na ochromení. Jenže on se v té chvíli otočil a no, trefila jsem jej do krku, takže nic…“ řekla s hanbou.
„Na to, že jsem Anbu, už rok, dělám hodně nováčkovských chyb…“ řekla ještě víc zahanbeně.
„Ty jsi Anbu? No nevím, jestli se má gratulovat, nebo ne, když… no víš,“ zadrhla se.
„Chápu, ale o tomhle tenhle svět prostě je, bohužel. Mimochodem! Tvoje oblečení je u mě. Nechtěla jsem, aby se hmm… poztrácelo. Dneska určitě spíš u mě, tak si vem jen to nejnutnější a pojď,“ oznámila. Nebudu se nad její změnou pozastavovat, sice to bylo, až moc rychle, ale stát se to muselo… Stejně je to zvláštní… Ještě před chvílí se tady sesouvala. Změřila si ji pohledem. Do teď se kolem sebe nerozhlédla. Uviděla zakrvácenou fotku.
„Panebože Kairo, co jsi tu k sakru dělala?“ vyhrkla poplašeně na ni.
„Nic, co by bylo nutné vědět,“ přitom vytáhla batoh z pod postele a začala do něj dávat knížky a menší zbraně.
„Proč si bereš zbraně?“
„Hned ráno půjdu trénovat, ale neříkej to prosím Tsunade,“ odsekla rozhodně. Znovu šla ke skříni, ze které předtím vytáhla dýku, tu si také zabalila. Šáhla do dlouhé bedny. Vytáhla speciální zbraň.

Flashback

„Mami? Mami, co to je?“ Načapala rudovláska svou mámu, jak něco schovává do skříně ve své ložnici.
„Tak fajn, ale chtěla jsem ti ji dát, až večer na oslavě tvého povýšení na chuunina. To je speciální zbraň mého klanu. Vidíš, že není dlouhá ani jako meč, ani jako kunai?“
„Jo, jo.“
„No, ale to je jedno vysvětlím ti zbytek potom. Sice to dostaneš dneska, ale povolím ti s tím trénovat, až od osmnácti, mohla by sis tím trochu ufiknout prsty, víš,“ zasmála se Kushina. Měla bych příště dávat větší pozor, na to jestli mě je slyšet. Tohle už je poněkolikáté, co viděla dárek dřív, než měla. Myslím, že je stejně moc zvědavá, jako já. Smála se v duchu Kushina.
„ Mimochodem, kdo ti dovolil sem jít bez zaklepání? Kde je slušné vychování?“ trošku se načertila a už svou dceru vyháněla ven.

Konec flashbacku

Myslím, že věk osmnáct jsem jaksi přeskočila trochu rychleji, než jsem čekala, ale myslím, že už by mi to máma povolila. A aji kdyby ne, už jsem dospělá chech.
Zabalila zbraň s dvěma hroty, jako kunai na každém konci. Dalších pár kunaiů a shurikenů, zakrvácenou fotku a vyrazily do Temiina bytu.
„Ani jsem se nezeptala, jestli nemáš přítele, nebo jsi nezaložila rodinu. Jo?“ zeptala se při cestě.
„No přítele ano, ale ukážu ti ho, až se vrátí z mise,“ zahihňala se.
„Tajnůstkářko,“ dala si ruce na prsa a nasadila nabubřelý obličej. Jako by nám bylo patnáct Kairo…
Došly, až k vysokému domu na tržišti, které teď spalo. Na ulici nikdo nebyl. Kaira si před dům posměšně stoupla a podupávala nervózně.
„No tak se vyžvejkni, mám tušení, co chceš říct,“ složila ruce na boky a čekala na nějakou reakci.
„Ty pořád bydlíš u rodičů?? Hahahaha,“ smála se, tak hlasitě, že by snad všechny mrtvé v hrobě probudila.
„Né, ty hlupačko. Máme byt s… ním nad mými rodiči,“ znechuceně se k ní přiblížila. Pochvíli změnila znechucený obličej na hravý a dětsky Kairu žduchla, až spadla na zem.
„Poslední spí venku!!“ zakřičela a rozběhla se po zdi domu.
Aha bitva směr střecha. Neprohraju! Nebudu spát venku! A navíc nikdy jsem závod na střechu neprohrála!
Mrštně se vyhoupla na nohy a uháněla za Temi, která měla jasný náskok.
Nevyhrála, snažila se, ale Temi podle pohledu byla jasně vycvičený Anbu a ona, až příliš dlouho netrénovala.

„Haha, konečně jsem tě pro jednou porazila!“ ukazovala vítězně na Kairu prstem.
Kaira se proti ní rozběhla a povalila ji hravě na zem. Jaké to byly dobré kamarádky.
Po chvíli hašteření si sedly na okraj střechy. Krásně hřála ještě podzimním sluncem, které ji rozpálilo. Tiše pozorovaly výhled. Po hodině Temi odešla a Kaira slíbila, že se za chvíli připojí. Když byla sama, začala si mnout ruce nastupující noční zimou.
„Konoho… Já zapomněla, jak je tu krásně…“ mluvila tiše do dáli.
„Pokud žije, najdu ho a ukážu mu jeho domov… Tam kam patří… Tam, kde má jedinou poslední rodinu. Přivedu ho zpět. Je to můj bratr.“
Pomalu se zvedla a odešla za Temi.