Rozhodnout se Kap. 9.

Kde jsem…
Ten hlas…

„To si děláte srandu, ne? Jak nevíte? Jsem na správné adrese? Nemocnice, myslím? Tady máte za práci vědět, jak je na tom pacient. Tak mi to laskavě řekněte. Nebo…“

To se mi jen zdá…
Volá mě spánek…

„Hhh-h,“ vyšvihl se do sedu neopatrně. Zpátky do postele spadl velmi snadno. Po čele mu stekla kapička potu. Měl tolik pocitů nahrnutých na jednu hromadu, ale teď musel cítit jen jedno, bolest. Nejdřív nevěděl, odkud jde, bylo to jako by se mu něco vpalovalo do kůže a nechtělo přestat. Poté zjistil, na zádech, na lopatce. Avšak nešlo bolest vnímat déle, znovu upadl do hlubokého spánku.

Znovu, to rychlé probuzení. Ale teď byl den, ne noc, jako předtím. Něco oznamovalo, že teď už má dost síly udržet se vzhůru. Otevřel blankytně modré oči, nyní bez důkazu únavy, živé. Rychlejším dýcháním a skřípáním postele, upozornil na svoji čilou osobu.
Něco, nebo spíš někdo se rychle zachvělo vedle něj na židli. S překrásně šťastným úsměvem a párem slzí v očích ho osoba objala, jak nejsilněji mohla.
„Narutó!“
„No?“ řekl, tak jako by nevěděl o tónu naléhavosti v jejím hlase.
„Nech toho! Víš, jak je dlouhá doba pět dnů? Navíc, když je tu tak neschopný personál, který ti ani neřekne, jak je na tom tvůj syn,“ pohrozila pěstí naštvaně směrem ke dveřím pokoje. Teprve teď si uvědomil, kde je. No jasně, vždyť jsem se zranil. Počkat, zranil… Urychleně si šáhl na svou hruď. Tím Yugito nechtěně odstrčil. Prohmatával si své tělo, zjistil že mu tam zůstala velká jizva.
„Kyuubiho chakra tě úplně vyléčí, neboj, tak rychle to nebude,“ ujišťovala ho.
„Pět dnů? Léčivá chakra? Neschopný personál? Vysvětlíš, mami?“
„No…“ začala Yugito, ale byla zastavena.
„Ne počkej! Prosím podíváš se na moje záda? Už jsem se jednou vzbudil a něco mě tam strašně bolelo. A teď už právě ne, taky se zahojilo?“ poprosil a shodil ze sebe nemocniční triko. Yugito přikývla na souhlas.
„Co to proboha je?“ zděsila se.
„Co, co? Jizva?“ tipnul si.
„Ne ani náhodou…Vypadá to jako… jako část symbolu,“ nechápala.
„Jak vypadá? Jaký symbol?“ Co by mi dělal na zádech symbol.
„To se nedá popsat… Počkej, nakreslím to!“ Vyskočila a hmátla po pacientské kartě na nočním stolku, v šuplíku byla tužka. Začala kreslit.
„Hmm?“ nedočkavě vrněl.
„Počkej šmane. Za matku žádného malíře nemáš!“ šly slyšet další tahy tužkou a za pár vteřin mu před nos Yugito strčila nějaké čáry, “Tady,“ oznámila pyšně na svůj výtvor, ale hned zase zaraženě symbol pozorovala.
„Co…co,“ nevěděl, co říct.
„Nemám tušení. Ty?“ zeptala se nejistě. Zvedla se a silou uškubla kus prostěradla. Kráčela si to až k umyvadlu, kde kus plátna namočila ve studené vodě. Naruto jen dál civěl na symbol a šlo vidět, že opravdu usilovně přemýšlí, co by to mohlo být.
„Máš to ošklivě zarudlé, jako by popálené, řekla bych, ale to je blbost. Kyuubi tě neměl, jak popálit, že ne?“ zakroutil na odpověď hlavou. Jemně mu na to přiložila plátno.

„Áaah, ne. Nech toho prosím!“ bolestně zaječel a svalil se z postele na zem.
„Pro-promiň…“ nechápala,“ Ale vždyť je to jen voda! Co to je sakra!“ rozzuřila se, nic nechápala, nic. Všimla si, ale jeho ublíženého výrazu.
„Promiň, nechtěla jsem nadávat. Bolí to moc?“ zadívala se mu hluboce do očí. Jeho oči, co to je? Urychleně přiběhla k němu a vzala jeho obličej do dlaní. Čímž ho přiměla nedívat se jinam, jen na ni.
„Vidíš dobře? Předtím jsem si toho nevšimla, ale tvoje oči. Jsou zároveň víc bílé i modré… Nechápu to,“ beznadějně mu říkala.
„V pohodě, je to jedno. Já chci hlavně vědět, co je to za symbol, že se vpil do kůže,“ znovu si sedl na postel. Yugito si sedla vedle něj. Objala ho, aby mu dodala odvahu. Jemně mu po vyrytině přejela polštářky prstů.
„Tohle bolí?“
„Ani ne.“
„Tak fajn. Já ti to budu ukazovat, jak to tam máš a ty se dívej na mou úžasně nerovnou kresbu,“ snažila se s úsměvem. Naruto neměl jinou možnost, než jí úsměv opětovat.

„Je to zvláštní… Celé to je rudé, ale samotné rýhy jsou bílé jak sníh. Máš tu trošku zaschlou krev… Nikdo ti to neudělal, že ne? Pokud ano, tak ho zmlátím, neboj. Nikdo mého syna bít nebude!“ řekla vážně, ale hravě ho štípla na uchu. Ošil se.
„Jsou to vrstvené... Ehm… Jak se říká půlce půlkruhu? No to je jedno. Tří za sebou. Podle velikosti. Podél nich vede vlnka a všechny čáry spojuje malý kruh. Dole pod nimi je samostatně, jako… jako takový drkotanec. Obrysy. Hmm… asi jak kmen stromu, který spadl. Naprosto nic mi to nepřipomíná…“
„Je to určitě symbol nějakého jazyka,“ prohlásil rozhodně,“ Nic jiného to být nemůže. Žádný obrázek, skládanka, ani pečeť,“ nevěděl odkud bere jistotu jeho typu.

„Raikagemu to neřekneme… Víš proč Naruto.“
„Vím,“ panovala vážná nálada a to nesnášel, dětsky vrazil Yugito láskyplnou pusu na tvář a horlivě začal žvanit,“ Doufám, že tu neztvrdnu celej den! Mám spoustu věcí na práci! Naučit se ovládat Kyuubiho chakru! Oslavit tvoje narozeniny! Mami! Třicítka a jeden rok, to nesmíme nechat v náhodě! Nějak naštvat ehm… naše nadřízené! No a…“ nedomluvil.
„Naruto! Tohle není sranda! Něco se s tebou děje a není to nic dobrého! Neber to v náhodě!“ nepovedlo se mu přivést matku na jiné myšlenky. Přisunul se k ní a pevně ji objal.
„Je to v pohodě. Nic se mi nestane. Jsem přece s tebou… Nesmíme se pořád jen trápit. Porazil jsem Kyuubiho o jednu starost míň, no tak usměj se, poblahopřej mi. Hlavně nebuď vážná. Já tě znám, ty to ani neumíš. Já mám přece veselou mámu!“ Takhle nemá mluvit, to já mám být ta vážná, rozhodná. Je to jen dvanáctiletý kluk, má být bez starostí, bez starostí o mě. Má si užívat života. Tak se pro něj usměj…
Ale ne, slzy ne.
„Já jsem se, tak strašně bála, víš… Takové hrozné zranění jsi měl. Pořád ses neprobouzel a nejspíš kvůli tomu symbolu ani nemohli určit, co ti je, nějak tě izoloval. Nechci to říct, ale kdyby nebylo Kyuubiho, tak…“ objala ho silněji.
„Nic, nebylo by nic. Já bych se z toho dostal i tak,“ usmál se.
Stále nad tím přemýšlel. Co mu mohlo způsobit změnu očí, bílý symbol na zádech, nejspíš bolest od něj, když vznikal.

Yugito si odešla koupit něco na pití, jak jí Naruto poradil. Chtěl mít jistotu, co s ním symbol všechno udělal. Postavil se před zeď a snažil se nahromadit chakru do nohou. Se strachem z výsledku se vydal jít zdi vstříc. Pravou nohu silou přilepil na zeď a snažil se vyšvihnout druhou, ale spadl. Znovu ho to začalo bolet, pálit, ale nevzdával se. Chakra ho nedržela. Zkoušel to znovu a znovu. Začal být strašně vyděšený.

„Já nemůžu používat chakru, proč proboha?“ S zuřivými pěstmi začal mlátit silou do zdi, která to těžce nesla. V tu chvíli znovu vstoupila Yugito a Naruto jako na povel skočil zpátky do postele.
„Už je mi líp,“ oznámila spokojeně. Nejspíš si ničeho nevšimla, nebo taky nechtěla všimnout.
Odnikud, z ničeho nic se tam objevil maskovaný Anbu. V ruce držel ruličku papíru. Nejspíš vzkaz, podal ho Narutovi. Zmizel stejně, jako se objevil.

Za tři měsíce je zkouška chuuninů. Ty tam půjdeš. Chci těm páprdům ukázat jakou máme sílu. Ty budeš nachystaný za měsíc i s bezpečnou Kyuubiho chakrou. Pokud to nestihneš někdo bude platit za tvou neschopnost. Teď na vás nemám čas. Musíte to zvládnout sami. Ty, Bee, Yugito.
Raikage

Co budu dělat? Nemůžu používat chakru! Co teď?