3 cesty – 17.

Zoufalství

Ve Vířivé byla noc, ale to nestačilo na to, aby se znovu nespustil poplach. Když Kushina po nějaké chvíli šla zkontrolovat svou dceru, u které předpokládala, že stále ještě z psychického vyčerpání spí, byla nemile překvapená, když nalezla její pokoj prázdný. Věci, které měla sbalené, byly pryč stejně jako ona. A právě toto zmizená bylo příčinou onoho zoufalého poplachu. Ale i ve Vířivé se nacházel někdo, kdo nevěděl, co to má znamenat. Mohl tušit, ale ten poplach děsil i jeho. Potřepal hlavou a okamžitě se snažil najít svou matku v tom zmatku.
A najednou, když ji konečně viděl, tak mu také bylo úzko. Úzkost a strach jej provázely už od útlého věku, ale až díky svému staršímu bratrovi se naučil jak s nimi bojovat. Vzpomněl, si na co myslel, když odcházel od Nami z pokoje, jak mu z něho samého bylo zle. Měl Nami rád, ale nebyl stejný jako Naruto, proto když viděl jak je zničená, tak byl rád, že už se na ni nemusí dívat. Ale nyní se mu to vracelo několikrát, když viděl jejich mámu.
Nikki se ke Kushině okamžitě rozběhl. I když si myslel a část jeho srdce si přála utíkat pryč od Kushiny, tak se jeho nohy samy hýbaly směrem k ní. Musel tu nyní pro ni být, nikoho jiného na tomto světě už ve své blízkosti neměla.
„Mami! Mami!“ Snažil se ji zavolat k sobě, moc totiž nevnímala.
Mohla být silná sebevíce, ale nebylo v silách jediného člověka trpět tak moc. Všechny hrozné vzpomínky z průběhu jejího života se jí ukazovaly před očima jedna za druhou v hrůzostrašně šíleném počtu a pořadí. Ale pak ji z toho vytrhl známý hlas. A ona už na všechno nebyla sama. Už nemusela být jenom ona ta silná. Její oporou se jí stal její syn Nikki. Takový malý plamínek útěchy v temnotě strachu.
„Nikki. Musíme ji dostat okamžitě zpátky! Musíme Nami pomoct!“ Řekla Kushina.
Hlas se jí sice trochu uklidnil, ale stále měla nepředstavitelný strach o svou dceru. Ve všem tom zmatku, který prožívala, úplně zapomněla na Naruta. Ale pak si její podvědomí vzpomenulo i na něj, znovu se jí jala hrůza a nyní i znechucení nad tím, jak mohla zapomenout na některé ze svých dětí. Co měla dělat?
„Je úplně jedno co mám dělat, musím nejdříve dostat Nami domů, pak řešit to ostatní,“ řekla si v duchu Kushina a ať už to znělo sebekrutěji, tak to byla naprostá pravda.
„Nikki máš pořád ten svitek, kterým jsme předtím už Nami přivolali?“ Zeptala se Kushina po vnitřním souboji.
Nikki na to kývl a okamžitě běžel do svého pokoje. Moc se tam zatím nestihl zabydlet, ale to mu vůbec nevadilo, byl to prostě domov. Jeho domov s rodinou. Když se tam po pár chvílích sprintu dostal, tak se začal zběsile prohrabovat v těch několika málo věcech, co tady měl. Ale svitek na přivolání se musel v tu nejméně vhodnou chvíli někde schovávat. Nikki zuřil. A když už pak konečně ve vzteku mrštil svůj plášť o stěnu, tak z něho vyklouzl ten tak moc hledaný svitek.
Ještě než dopadl na zem, tak se k němu Nikki bleskově dostal a chytil ho a už zase utíkal rychle jako vítr zpátky k jeho mámě, která se snažila uklidnit poplach, který v zoufalství rozpoutala, protože, teď už měla jistotu, že se Nami vrátí domů, bez problémů. Tak rychle, jako Nikki zmizel, se zase vrátil a okamžitě rozvinul svitek se svou unikátní technikou. Položil ho na zem a Kushina na něj položila ruce na stejné místo jako když dnes Nami přivolávali poprvé. Nikki složil pečetě a pak také přiložil ruce na své místo na svitku.
Začaly se objevovat věci jako prvně. Za chvíli tam bylo opravdu velké množství všemožného harampádí. Věděli, že musí chvíli počkat, než se konečně objeví i Nami, ale to čekání se jim zdálo nekonečné. Technika z nich rychle odsávala jejich chakru, ale Nami stále nikde. Zmohli se pouze na zoufalý pohled do ještě zoufalejších očí toho druhého a pak se oba vyčerpáním sesunuli k zemi.
Okolo nich se začal dít povyk nanovo, ale ani Kushina, ani Nikki to nevnímali, protože se probudili až ve své noční můře. Byli na pláni a všude bylo mrtvo. Viděli tam stát muže se zlatými vlasy. Byl jim povědomý, tak nějak tušili, kdo to je, byl jim povědomý, ale pak toho muže zachvátila neznámá síla a on zmizel pryč. Zase někoho ztratili.

Naděje

Utíkala od místa, které jako jediné znala, ale i když toho ve Vířivé nebylo moc co obdivovat, tak tu malou vesnici milovala. Ale nyní musela utéct pryč, aby mohla dokázat, že není blázen. I když to bylo jenom její vlastní zdání a neměla, žádný důkaz pro to, že opravdu není šílená, tak se nechtěla vzdát tak snadno. A proto se vydala na místo, o kterém se jenom ona jediná dozvěděla, které jenom ona jediná mohla najít. Za nedlouho poté, co utekla se její zapečetěná teleportační značka začala hlásit v podobě brnění. Další důkaz toho, že nic nepokazila, protože stále byla na živu a žádné zvláštní účinky to na ni nemělo.
„Máma musí mít děsný strach, ale teď se nemůžu jenom tak s prázdnýma rukama vrátit,“ dodávala si odvahy Nami, ale stejně jí po tváři stékala slza, protože věděla, že její matka o ni bude mít nepředstavitelný strach.
Utíkala celou noc, potřebovala se dostat, co nejdále od Vířivé, odpočívat mohla potom, až co si dokáže, to co stálo v onom svitku, který jí nedopřával klidu. Jediné, čím si byla Nami v tuto chvíli jistá bylo místo, na které se měla dostat. Nebyly tam uvedeny žádné souřadnice, ani jí tajemný svitek neukazoval směr. Ale něco se jí vrylo do paměti, nějaké cizí vzpomínky na to místo, kam se vydala. Směřovala k hoře, u které se sbíhalo šest cest. Muselo to být, ale již dávno, před dlouhou dobou.
„Ty cesty už nemusí existovat, možná ani ta hora už nestojí,“ začaly se vynořovat pochybnosti v její hlavě.
Ale Nami se pro jistotu ještě více zatvrdila a pokračovala vpřed. Jediné vodítko bylo to, co znala, co jí svitek v moment otevření ukázal. Ten jeden prostý výjev se jí zaryl hluboko do paměti. Pamatovala si siluetu té hory, ke které měla namířeno, a to málo ji dělilo od přiznání šílenství.
Nami běžela a poskakovala ze stromu na strom už několik hodin, když si uvědomila, že noc už je dávno pryč a že svítá oranžové ospalé Slunce. Po chvíli se světlo rozlilo po celé širé krajině. Nami si musela zakrýt oči, aby ji to úplně neoslepovalo.
„Ale jak dlouho mi to může trvat, než to místo najdu?“ Ptala se sama sebe.
Ale stále jí to uvnitř napovídalo, že by měla věřit slovům, které stála ve svitku.
„Ale proč? Proč tomu věřím?!“ Odpověď jí stále unikala.
Odpověď již měla téměř na jazyku, byla si jistá, že to už to ví, ale náhle jí přemohla únava. Seskočila ze stromu na zem a bezmyšlenkovitě si začala hledat místo k odpočinku. Když si našla skupinku blízko sobě rostoucích mladých stromků, tak se za ně schovala. Vytáhla si přikrývku z batohu a za chvíli na to usnula. Přece jenom dva útěky v jeden den a noční sprint se na ní podepsaly.
Když otevřela oči, tak bylo Slunce již vysoko nad obzorem. Usoudila, že muselo být odpoledne a hned na to se ozval její hladovějící žaludek. Vydával úžasně hlasitý zvuk, takže kdyby někdo byl v okolí, tak by byla Nami okamžitě prozrazena. Ale zvuk hladu naštěstí vystrašil pouze ptactvo v její blízkosti a nepřilákal nepřítele, který stejně nikde poblíž nebyl. Nami se však kvůli řevu jejího žaludku zastyděla, jen tak pro jistotu.
„No jo, od včerejší snídaně jsem nic neměla,“ odpověděla si.
Ale jelikož byla skvělá, naprosto úžasná kunoichi, tak věděla, že musí myslet dopředu. Měla sbalené jídlo, a i když jí nikdy tahle rychlo strava nechutnala, tak pro člověka, který vydává tolik energie, to bylo ideální. S odporem se zakousla do sušeného vysokoenergetického cosi, v rozbaleném obalu a překvapivě poprvé v životě jí ta věc chutnala.
„Hlad je tedy kouzelník… Když i z tohohle udělal pochoutku,“ divila se Nami.
Starosti s hladem měla za sebou a nekonečnou cestu před sebou. Nehodlala váhat ani vteřinu, okamžitě zase vyrazila. A znovu utíkala až dlouho do noci, než byla úplně vyčerpaná. Znovu se jí podařilo najít úkryt, kde si mohla bezpečně odpočinout. Ráno ji vzbudil zase až hlad.
Takto Nami cestovala nespočet dní a nocí a její zásoby se čím dál tím více krátily. Ale ani tak nechtěla vzdávat své úsilí, už přece urazila tak daleko. Nemohla se jenom otočit a jít zpátky, stále si říkala, že její cíl už nemůže být daleko.
„I když vlastně netuším, kde jsem,“ řekla do větru Nami.
Pomalu začínala být zoufalá. Jídla bylo málo, a i když byla úžasná kunoichi, tak nevěděla, jak si má nějaké další jídlo obstarat. Celý svůj dosavadní život strávila ve Vířivé, nikdy nedostala šanci se jenom tak potulovat po lesích mimo vesnici, jako to dělávaly děti obyčejných lidí
„Nejspíš umřu hlady,“ řekla si za chvíli na to.
Nacházela se v hornaté krajině, takže bylo opravdu těžké poznat, která hora by mohla být ta její hora. Naneštěstí, žádná neseděla popisu ze svitku. Nami si sedla na zem. Musela si zvážit, jestli se má vrátit teď nebo zkusit ještě chvíli pokračovat v cestě. Když vstala, otočila se směrem na východ. Tím směrem to měla přímo domů do Vířivé.
„Cesta zpátky by měla být o hodně kratší, půjdu přímo a ne tou šílenou oklikou jako jsem se dostala sem,“ uvažovala Nami jak dlouho bude muset hladovět.
Jenže její plány jí překazil hluk, který se ozýval úplně z opačného směru, než kterým se chystala vydat. Nejdříve podivné hučení a pak zvuk ohromné exploze. To okamžitě upoutalo její pozornost. Ať už měla jakékoliv plány, tak je okamžitě zrušila a vydala se blesku rychle na místo, ze kterého slyšela explozi.
Běžela hustým lesem z kopce dolů jako neřízená střela. Nejednou to byla pouze šťastná náhoda, že nezakopla a nespadla. To by byl pravděpodobně její konec. Kopec byl čím dál tím méně prudký a Nami už byla skoro dole. Les začal pomalu řídnout a na jeho konci se provalilo světlo. Nami věděla, že běží zaručeně dobře.
Když vyběhla ven z lesa, oslnilo ji slunce, ale nedbala toho. Prostě běžela dále kupředu. Byla na rozlehlé pláni, která měla však jednu zásadní vadu. Uprostřed se tyčila jedna jediná osamocená hora. A byla to přesně ta hora, kterou Nami tak toužebně hledala. A bylo to rovněž to místo, kde něco vybuchlo. Z hory stále ještě z jednoho místa stoupal dým.
Nami si raději ještě protřela oči, které měla mírně oslepené z náhlé změny světelnosti okolí. Ale hora tam pořád stála a dýmilo se z ní. Běžela, tak rychle jak to šlo. Za chvíli svým tempem dorazila až k úpatí hory ze svitku. Instinktivně vyběhla po staletí nepoužívané cestičce, skrz les až na mýtinu, kde se odehrál ten výbuch.
Jediné, co viděla, byly jakési ruiny pradávného obydlí, které byly rozmetány po okolí.
„Co tu tak náhle vybouchlo?!“ Děsila se Nami.
V centru trosek ruiny se pohnuly trámy. Musely si stále po výbuchu usedat. Jenže, pak tam šlo poznat nějaký pohyb. Něco živého tam bylo. Nami byla okamžitě připravená bojovat. Pak si ale vzpomněla, co dál stálo ve svitku, nahánělo jí to strach. Jediné, co uviděla, byl obrys postavy.
„To je přece…“ S údivem řekla Nami.