manga_preview
Boruto TBV 07

Pád 01

Aburame Shino přísahal, že ochrání svůj tým. Za každou cenu. Hyuuga Hinata přísahala, že svůj klan povede vším dobrým i zlým. Za každou cenu. Uchiha Sasuke přísahal, že pomstí svou rodinu. Za každou cenu.

Kapitola I – Večer osmého srpna

Sirka vzplála jasně žlutým plamenem a zasyčela, když k ní Hinata přitiskla pět vonných tyčinek a pak je zhasla prsty. Pět stužek santalového kouře se vznášelo nad rodinným oltářem, halilo jej do mlhavě šedého závoje těžké vůně. Několik svic a mosazných lamp vrhalo světlo na fotografie – černobílé a zažloutlé – a na tenké papírky s umně vyvedenou kaligrafií jmen mrtvých.

Záda jako pravítko, ruce úhledně složené v klíně, zdvořilá i před zesnulými. Hinata zírala do světel a kouře. Slabý průvan rozechvěl plamínky a roztančily se stíny. Tváře zachycené na fotografiích jakoby ožily. Zavřela oči a zaposlouchala se do ticha. Bylo už pozdě večer a lidé se chystali ke spánku.

Kdyby chtěla, napjala by zrak, a sledovala můry a komáry tam venku. Dívala by se na netopýry na lovu, na přízračný třepot jejich blanitých křídel, ježky pátrající po červech kroutících se ve vlhké zemi. Ale tady za zdmi sídla Hyuugů byl byakugan zakázán, protože se tu lidé svlékali a milovali se za zdmi ze dřeva a kamení, které nezabránily bílým očím, aby za ně nahlédly. Nedívat se bylo důvěrnou nutností, kterou zde všichni dodržovali s úzkostnou prudérií.

Někdo přicházel. Hinata cítila jeho přítomnost na pozadí své mysli, jako kdyby se o ni otřel motýl. Neslyšela kroky. Hyuugové byli shinobi a ti se pohybovali tiše. Vnímala jen, jak se blíží; každým krokem se jeho čakra stávala hmatatelnější. Ko, poznala jej, až když se dotkl klouby prstů dveří. Vstala ze země.

„Vstupte.“

Dveře se otevřely, ale Ko se zdráhal vejít dovnitř. Dívala se, jak se nejprve hluboce poklonil oltáři a až poté jí. Zlaté světlo svíček iluminovalo jeho rysy a Hinata se při tom pohledu neubránila slabému úsměvu – Ko, její milý Ko, kterého coby malé dítě pronásledovala, kam se jen hnul. Narovnal se.

„Omlouvám se za vyrušení. Váš otec s vámi chce hovořit.“

„Nevíte proč, Ko?“

„Ne, ale očekává vás spolu s Hotaru-sama a Genjim-sama.“

„Ah... Strpení.“

Sfoukla svíčky, prsty udusila doutnající tyčinky. Malou místnost zahalila tma. Naposledy se zahleděla na oltář, než vyšla ven. Nazula si sandále. Ko se pousmál. Byl teplý večer osmého srpna a vzduchem létaly vřetenušky.

„Nenecháme je čekat, hm?“

Svatyně stála na opačném konci rodinných pozemků, než kde stál dům hlavy klanu. Dvojice kráčela podél zdi, která Hyuugy dělila od vesnice. Vítr se opřel do korun topolů a vrb. Ševelení chvějících se listů se mísilo se vzdáleným opileckým smíchem doléhajícím zvenčí. Houkání sov a cvrčci. Překročili můstek klenoucí se nad řekou Nakano. Odraz srpku měsíce na hladině čeřily vlnky.

„Co říkali babička s dědečkem?“

„Proč ten nervózní tón? Ukažte.“ Upravil jí límec. „Nebojte se. Jsem si jistý, že s vámi chtějí probrat jen několik detailů, než váš otec zítra vyrazí na cestu.“

„Teď? Není na to trochu pozdě?“

„Nebylo by to přeci poprvé, co se plány na poslední chvíli změnily.“

„Máte pravdu.“

Zvedla koutky rtů, ale žaludek měla jako na houpačce. Jako kdyby se vrátila do dětských let: cupitá za Koem s vidinou mračící se babičky před sebou a děsí se, co jí zase vytknou. Když konečně dorazili k domu, obrátila se ještě jednou ke svému průvodci.

„Dobrou noc, Ko-san. Děkuji za doprovod.“

„Bylo mi potěšením. Dobrou noc, Hinato-sama.“

Sledovala jeho záda, dokud nezmizel ve tmě.

Měl pravdu. Nemusela se bát, přesto ze sebe nemohla setřást úzkost, jaká ji přepadávala vždy, když si ji otec nebo prarodiče nechali předvést. Posadila se na verandu a rozvázala si řemínky sandálů. Pomalu, snad ve snaze oddálit setkání co nejvíce. Vzhlédla k oknům v druhém patře. Svítilo se tam. Čekali na ni. Jsem směšná, pomyslela si a zvedla se ze země.

Staré dřevěné schody trochu vrzaly. Kiba se jí jednou zeptal, jestli neskřípou schválně – to aby znemožnily vetřelci nenápadný pohyb, prozradily jeho polohu. Hinata o tom sice pochybovala, ale nezdálo se jí to nemožné. Kdyby podlaha vydala zvuk té noci, kdy ji vyslanec Oblačné unesl, kdyby ho přistihli při činu, byl by strýček ještě mezi živými. Nikdo se jejich směrem nedíval, ale všichni slyšeli. Možná po té události upravila rodina své domy tak, aby se to už nemohlo opakovat.

Pět, čtyři, tři schody zbývaly a pak zahnout do chodby vpravo, nadechnout se, oznámit svůj příchod a vstoupit. Jednoduché. A přece v ní trnulo, když natáhla ruku ke dveřím. Pruh světla se rozšiřoval, jak rozevírala posuvné dveře víc a víc. Tři tváře z kamene. Uklonila se. Oči pokorně sklopila k zemi.

„Dobrý večer.“

„Jdeš pozdě.“

„O-omlouvám se.“

Cítila, jak se jí hrne horko do lící. Hinata se posadila naproti dědečkovi a pokoušela se uhnout jeho zkoumavému pohledu. Otec se omezil jen na lehké pokývnutí hlavou.

„Promiňte mi prosím mé z-zpoždění. Byla jsem ve svatyni.“

„Tvá úcta k předkům tě sice šlechtí, ale příště buď dochvilná.“

„Slibuji, že se to už víc nestane, dědečku.“

„V to doufám.“

Znělo to dost shovívavě, aby si Hinata troufla zvednout zrak k otci. Ten seděl nehybně jako krásná socha v černém rouchu, stříbrné nitky v ebenových vlasech.

„Při dnešním rozhovoru s Tsunade jsme došli k závěru, že se má návštěva v pevnosti Shirasagi protáhne nejméně na dva měsíce,“ řekl otec. „Očekávám, že se i bez mého dohledu budeš připravovat stejně svědomitě jako doposud a že zajistíš totéž u Hanabi.“

Přikývla.

„Obvykle mě v mé nepřítomnosti plně zastupuje chichi-ue.“ Dědeček ji pozoroval s nečitelnou tváří, zatímco otec pokračoval: „Tentokrát se vedení klanu ujmeš ty.“

Ztuhla.

Být jinde a s jinými lidmi, méně přísnými a méně upjatými, zalapala by šokem po dechu, vykoktala omluvu a vyběhla ven. Ale to se mezi Hyuugy nepovažovalo za přípustné. Ne pro ni, rozhodně ne ve chvíli, kdy na ni babička upírala zrak pátrající po sebemenší známce strachu. A tak se zmohla jen na mírné pozvednutí obočí. Údiv nad vybočením ze zvyku. Rozhodně ne zděšení, které se jí rozlilo v žilách. Pochybnosti si směli dovolit jiní, nikoli Hiashiho dědička.

„R-rozumím.“

„Dědeček ti bude po ruce. Budeš se řídit jeho radami, ale podpisy, pečetě – ty svěřuji tobě.“

„J-já... Vážím si tvé důvěry, otče, ale nikdy předtím...? Proč teď?“

„Je nejvyšší čas, aby ses naučila povinnostem hlavy klanu, pokud máš někdy nastoupit na mé místo,“ odpověděl Hiashi. „Už dávno nejsi dítě.“ Hlas měl téměř laskavý a mírný. Překvapovala ji jeho náhlá velkorysost vůči nervozitě. Jindy s ní takovou trpělivost nemíval. „Očekávám, že si povedeš dobře.“

Jediná otcova věta zaplašila obavy, úzkost, hrůzu ze zklamání. Spoléhal se na ni. Neexistovalo nic sladšího.

„Jistě, otče.“

* * *

Nazítří následovaly obě dívky otce a jeho doprovod k jižní bráně. Ve vzduchu byla ještě cítit rosa, když se Hiashi s dcerami rozloučil a Hanabi mu musela svatosvatě slíbit, že bude poslouchat sestru na slovo. Ještě jednou se Hinata poklonila otci, než nasedli na koně a vydali se na cestu do Shirasagi.

Hanabi široce zívla, aniž by schovala dlaní ústa. Ko se zamračil.

„Manýry, Hanabi-sama.“

„Je šest ráno. Na manýry je moc brzo a stejně tu není ani noha.“

„Nebuď drzá, Hanabi-chan.“

Dívenka obrátila oči v sloup, ale dál neodmlouvala.

Cesta domů vedla přes tržiště. Hanabi sledovala, jak ještě rozespalí trhovci chystali stánky. Pytle s pšenicí a rýží. Háky s pověšenými solenými rybami. Koše přetékaly ovocem a zeleninou. Letošní srpen přinesl obrovskou úrodu. (Aspoň to tvrdila tetička, která se starala o sady, která vlastnil klan. Hanabi to moc nezajímalo. Dokud jí na stůl nosili broskve a cukrové melouny, nestěžovala si.)

Trojice zrovna míjela krámek s medovými koláčky (a dvanáctiletému děvčátku se sbíhaly sliny), když Hanabinu pozornost upoutal štíhlý až vychrtlý muž s neoholenou tváří. Stál na rohu uličky, zády se ledabyle opíral o dřevěný sloup vedlejšího stánku a ukusoval z jablka. Něco na něm jí připadalo povědomé. Někde ho musela zahlédnout, pomyslela si Hanabi. Muž zaznamenal, že na něj zírá. Vzhlédl a usmál se. Chybělo mu několik zubů. Jak odporné, otřásla se Hanabi. Někteří lidé by se neměli usmívat.

„Hanabi!“

Odtrhla oči od vandráka. Nejspíš ho tu potkala někde na ulici. Konohou v létě procházela spousta podivných individuí. Rozběhla se za sestrou.

Poznámky: 

Než se začtete, měli byste znát několik důležitých skutečností. Za prvé, děj této povídky se odchyluje od mangy přesně v bodě 285. kapitoly. Za druhé, trochu snižuji efekty „magie“, kterou ninjové používají. To, co vypadá dobře v manze, nevypadá dobře v psaném textu. Za třetí, velice volně tu navazuji na povídku Za dveřmi. Za čtvrté, nejasnost ohledně elektřiny a jiných výdobytků moderní doby byla rozřešena tak, že pokud ke své dopravě používají pouze nohy a voly, nezaslouží si poznat krásy žárovky a jiných vymožeností. Technika je tu na přibližné úrovni 17. století. A za páté, povídka je 18+. Tento rating opravdu neoznačuje jenom a pouze explicitní erotické pasáže. Drsnější pasáže budou cenzurovány a umístěny na blog. Byli jste varováni.

5
Průměr: 5 (7 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Fňu
Vložil Fňu, Ne, 2013-08-25 18:06 | Ninja už: 6008 dní, Příspěvků: 6029 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

To je dobre, že sa tu tie "drsnejšie" pasáže neobjavia. Inak by tu nemohla byť celá poviedka. Smiling


Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!! Smiling
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.

----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.