Loď v bezvětří III

Loď v bezvětří III

Naruto pozoroval, jak se líčí. Rtěnka a trochu černě kolem očí. Vlasy rozpuštěné. Červené šaty jednoduchého střihu podtrhující křivku ňader, útlý pas, boky a stehna. Kam zmizelo děvčátko schované za nevzhlednými pytli, Hinata neřekne.

„Sluší ti to.“

„Díky.“

Věděla, že Narutovi připadá krásná, ale že se mu nelíbí.

„Gaara nemohl přijít.“

„To je mi líto.“

„Ale Bee dorazil. Jenže My tři malí jinchuuriki se jako duet zpívat nedá.“

„Tsunade to bude tak mrzet.“

„Myslím, že dodnes neodpustila Beemu tu sloku o jejích přednostech a jak s nimi udusila Madaru.“ Naruto začal pobrukovat. „My tři malí jinchuuriki popíšeme vám, jak Madara opustil svět kozama umudlán. Do obřího dekoltu ho vrazila si Tsunade, Madarovi tváře hoří, brzy asi bude! Kyslíku se nedostává, Madara nám modrá. Kdo kdy viděl, že by ňadra byla zbraň tak dobrá?“

„Nechápu, jak se vám podařilo přemluvit Gaaru, aby tu odrhovačku zpíval s vámi.“

„Uplatili jsme ho dvěma slokama jenom o něm.“

Rozesmála se. Představa Gaary zpívajícího tu příšernost byla... moc. Políbila ho na tvář. Šmouha korálově červené rtěnky na jeho líci vypadala spíš jako podlitina. Zubil se na ni, zatímco stíral líčidlo z obličeje.

„Pospěš si. Všichni už jsou dole.“

„Už budu.“

Poslední dotyk štětečku s pudrem. Ne pro něj, není krásná pro něj, není krásná pro nikoho, stejně jako nejsou krásné květiny propletené kolem mřížek, položené na stolcích, rozvěšené po stěnách, květiny nádherné pro nikoho, květiny s omamnou vůní, květiny, které zítra ráno seberou a vyhodí a nechají shnít na hromadě. Položila štětec na stolek. Vzal ji za ruku, za zápěstí. Nepropletli prsty.

„Pojď už.“

„Počkej.“

Srovnala mu lem křiklavě oranžového haori.

„Už můžeme.“

Vyšli spolu z bytu, seběhli dolů po schodech. Slyšela hrát hudbu, tóny se rozléhaly potemnělou chodbou oddělující schodiště od atria. Přitiskla se k němu. On se pod jejím dotekem napjal, jako kdyby mu byl nepříjemný. Odtáhla se, ale ruku mu nevytrhla. Neřekla nic.

Vstoupili do atria. Přivítal je potlesk a smích, oslepující světlo. Naruto zběsile mával do davu, známým a neznámým tvářím. Ztracený a opuštěný chlapec potkal svůj konec a přišel Hrdina. Přinutila se usmát. V čele hostů stála Sakura, zelené oči široké a lesklé slzami. Hinata zahlédla otce a sestru; její rodina seděla u stolu, tichá a důstojná. Střetla se pohledem s Hanabi. Sestřička mírně přikývla na pozdrav.

„Naruto!“ Sakura ho objala, poplácala po zádech. Sestersky, kamarádsky; jen ne svůdně, protože za ní celé dny běhával jako pes škemrající o pozornost, o pusu, o úsměv, o víc. Hinata je pozorovala s odevzdanou otupělostí. On a ona, přátelé na věčné časy, duše spřízněné tak, že mezi nimi nebylo místo pro Hinatu Vetřelce. Jak smutné, povzdechla si s rukou stále uvězněnou v Narutově sevření.

Obklopili je ostatní. Brali je za ramena, za ruce, usmívali se, blahopřáli. Teplo těl, dotyků, hlasů. Hinata zavřela oči a snažila se ignorovat ty, kteří tu nebyli. A tak se usmívala, ne tak zářivě jako Naruto; usmívala se tím plachým, překvapeným způsobem, kterým se její rty vyznačovaly. Přikyvovala - Ano, ano, jsem na Naruta tak hrdá. Vysmekla se z Kibových paží, zamumlala, že se chce pozdravit s rodinou, a odběhla.

Naruto, uprostřed kruhu přátel, rozesmátý a šťastný jako nikdy předtím. Zaslouží si to, pomyslela si s něhou téměř mateřskou.

Otec ji sledoval s nic neříkajícím výrazem (dřevěná maska), zatímco kráčela k jejich stolu. Hanabi se trochu odsunula stranou, aby jí udělala místo. Vzala žlutou chryzantému a vetkla si ji do vlasů za uchem.

„Otec tvrdil, že jsi prý naživu a že tě nikdo nezabil, nerozřezal na kusy a nehodil do řeky. Moc jsem mu nevěřila.“

„A teď?“ Hinata se naklonila k sestře, aby ji políbila na čelo.

„Pořád můžeš být halucinace. Viděla jsem tu Kurenai. Jak můžu vědět, že nejsi genjutsu?“

„Umíš ho zrušit.“

„Jenže Kurenai je fakt dobrá.“

„Kde vůbec je?“

„Než jste se objevili, stačil malý Asuma vypít dva šálky saké, když se nikdo nedíval.“

„Oh...“

„Poblinkal se, takže ho musela Kurenai vzít domů... Možná se tu zase objeví.“

„V to doufám.“

Skupinka kolem Naruta zaburácela smíchy. Sakura se držela za břicho, Naruto se o ni opíral. Kiba dloubal loktem do Shina, který se ho snažil odstrčit. Hinata zahlédla Chojiho objímajícího Ino, která ho laškovně krmila hrozny.

„Takže,“ slyšela Kibu, „když už máš flek jistej, co bude s tím masem zadarmo pro Inuzuky?“

„Cože?“

„Pamatuju si moc dobře, jak jsi prohlásil, že až se z tebe stane Hokage, zajistíš Inuzukům flákotu zdarma.“

„Kdy jsem někdy takovou pitomost prohlásil?“

„Před dvěma týdny v Suně.“

„Myslíš, jak jsme se schovali v jeskyni na poušti? Vždyť jsem byl vysušenej jak švestka, blouznil jsem a jediný pití, co jsi mi dal, ty debile, byla pálenka. Kdo si s sebou proboha tahá do pouště pálenku místo vody!“

„Každopádně jsi to slíbil a tvoje cesta ninji je plnit svoje sliby.“

„Shino má pravdu!“ zahihňala se Ino a nacpala Choujimu do úst další kuličku hroznu. „Nevykecáš se z toho, Naruto.“

„Někdy vás fakt nenávidím, lidi.“

Hanabi schovala tvář v dlaních.

„Hinato, prosím, řekni mi, že se mi jenom zdá, že je můj švagr takový vůl.“

„To je od tebe dost neuctivé vůči příštímu hokagemu.“

Otec se mlčky napil saké. Hanabi výsměšně pozvedla obočí.

„Šaškuje takhle pořád?“

„Je to... součást jeho osobního kouzla.“

„Hm. Tvá oddanost je inspirující a dojemná. Kami, zachraňte nás.“ Hanabi se natáhla po lahvi rýžového vína a dolila otci, sestře a pak sobě. Kopla to do sebe se švihem zkušeného pijáka. „Co je?“

Brzy dorazili hosté ze Suny. Měli by je jít přivítat spolu jako pár. Hledala v davu Naruta, jenže to už její manžel stál u příchozích a potřásali si rukama. Trochu v ní zatrnulo, saké v ústech zhořklo. Omluvila se, zvedla od stolu a zamířila k nim. Přinutila své ztuhlé rty k dalšímu úsměvu. Naruto naposledy poplácal po zádech vysokého tmavovlasého muže, než se k ní otočil. Rozzářil se a pokynul jí, aby přistoupila blíž. Hinata pozdravila neznámého mírným přikývnutím. Muži pobaveně zacukalo v koutcích a Naruto se rozchechtal.

„Když nemá na sobě ty fialové šminky, tak vypadá celkem k světu, co?“

Teprve teď ho poznala. Orlí nos a široká brada. Spíš zvláštní než hezký. Kankuro.

Sevřel jí ruku a tenké rty napodobily její grimasu.

„Hezká kytka.“

Dotkla se chryzantémy ve vlasech.

„Díky.“

Pustil ji. Naruto ho popadl za paži a táhl ho směrem ke Kibově hloučku. „Tohle musíš vidět! Škoda, že Gaara nemohl přijít s tebou, viď Hin?“
Ale ona zůstala stát. Zavrtěla hlavou. Ne, nebude běhat za Narutem. Cítila na sobě otcovy oči a věděla přesně, co si myslí. Jenže přiznat si to znamenalo přiznat si vlastní porážku. Neměla by se zlobit. Nebyla to Narutova vina. Nenesl zodpovědnost za to, že se nedokázala zbavit té mizerné nálady. Nemohla vykročit za nimi.

Vrátila se k Hanabi. Sestřička jí dolila saké. Hinata ho vypila naráz. Zakuckala se. Otec si povídal v rohu atria s Shibim. Večer se táhl jako vosk. Chtělo se jí zalézt do kouta a umřít. Hanabi se snažila jí dělat společnost, ale po několika pokusech o rozhovor se vzdala. Atriem se rozlehl Kibův smích. Zatoužila vzít do svých dlaní jeho krk a stisknout, dokud nezmodrá. Sebrala ze stolu růžovou gerberu a přivoněla. Hanabi ji konejšivě poplácala po rameni. Za tohle ji milovala.

Někdy kolem desáté měla Tsunade proslov. Všichni jí a Narutovi zatleskali. Hinata stála po jeho boku. Krásná. Tichá. Unavená.
Po půlnoci otec a Hanabi odešli domů. Hinata se s nimi loučila až u dveří. A pak osaměla. Naruto bavil celou společnost. Šašek, pomyslela si blahosklonně a posadila se zpátky na své místo. Všimla si, že už květiny začaly vadnout. Zamrzelo ji to.

Poslala by je všechny pryč. Naplánovala příšernou nudu. Všem hostům se v duchu omlouvala. Zázrak, že si ještě nikdo nestěžoval. Naruto a Bee začali zpívat tu příšernou odrhovačku Nebýt tak utahaná, pokyvovala by hlavou do skotačivého rytmu a rudla u obscénních narážek, zatímco ostatní ryčeli smíchy. Namísto toho je pozorovala ze svého exilu u stolu s bradou opřenou o stříšku prstů a s koleny pečlivě u sebe. My tři malí jinchuuriki vinšujeme vám, jak Kurama, bájný lišák, byl za vocas přikován. Jen co ho Uzumaki z řetězu vypustil, Obitovi vycucnul litr krve z černejch žil.

„Někdy mám dojem, že jsem bojoval v jiné válce.“

„Vždyť jsi stál na opačném konci bojiště.“ Ohlédla se. Kankuro jí podal kalíšek saké. „Díky.“

Posadil se vedle ní. Vzal ze stolu žlutou lilii. Chvíli si s ní hrál, než ji zase položil.

„Nejsem si jistý, jestli bych dokázal složit písničku v podobném duchu o tom, jak Deidara odpálil hlavy polovině mužů v mé jednotce.“

Na to neexistovala odpověď.

„Naruto nikdy nezpívá o Nejim.“

„Slyšel jsem... Je mi to líto.“ Nalil si do prázdného šálku po Hanabi saké a vypil je naráz. „Pojďme předstírat, že jsme tu právě nevedli rozhovor o smutných věcech, a pokračujme ve veselém, rozverném rozhovoru, který jsme ještě ani nezačali, hm?“

„Jak je libo.“ Dolila mu. „Překvapuje mě, že se tu vybavuješ se mnou. Vždycky jsem měla za to, že jsi společenský typ.“

„Hmm... Sejde na té společnosti.“

„A?“

„Dávám přednost dámské. A i když Naruto vypiloval to své jutsu k dokonalosti, nic to nemění na faktu, že se mi blondýny nelíbí.“ Zarazil se. „Vím, že je to velice osobní otázka, ale-“

„Ne, nikdy se neproměnil, když jsme byli spolu,“ odpověděla dřív, než stačil dokončit větu.

„Jak jsi věděla, na co se chci zeptat?“ Měl hezký úsměv. „Co se to jen honí v tvé hlavě... Jsem pohoršen!“

„Jistě.“

„A ona mi nevěří. To je má pověst opravdu tak mizerná?“

Herce v sobě nezapřel. Teatrální gesta a přehnaná mimika kabuki. Zabloudila pohledem k Narutově hloučku. Snažila se přitáhnout jeho pozornost, ale on byl příliš zahloubaný do štěněcí hádky se Sakurou, než aby si jí všiml.
Hinata měla na sobě červené šaty. Byla krásná, ale věděla, že se Narutovi nelíbí. Nebyla krásná pro něj, stejně jako pro něj nebyly krásné květiny, které tu vonně tlely položené na stolech a propletené v mřížkách. Napřímila záda. Plná ňadra, oblé boky a útlý pas. Chtěla, aby se na ni podíval. Namísto toho se handrkoval s kamarády. Zahleděla se do Kankurovy tváře a poznala, že on si jí všiml.

Zvedl ke rtům kalíšek saké. Přimhouřil oči v hřejivém úsměvu namířeném jen na ni. Hinatě vyschlo v hrdle. Připadala si přistižená, téměř nahá pod jeho zrakem. Kořist hypnotizovaná kobrou. Příslib tajfunu nad dosud nezčeřeným mořem. Neuhnula. Zvedla koutky nalíčených rtů. Podal jí své saké. Dotkli se prsty. (V ten okamžik se měla sebrat, vykoktat omluvu a utéct za Narutem.)
Vzala jeho šálek. Vypila jeho obsah do dna. Zaklonila se víc, než bylo nutné. Věděla, jak se dívá na její vystavené hrdlo. Nesměl se tak dívat a ona tak nabízet, ale Hinata kašlala na bonton. Na slušnost. Na Naruta. Možná to zavinil alkohol, možná to zavinila jeho nevšímavost, možná propadla dočasnému šílenství, ale necítila vinu ani stud, když se naklonila ke Kankurovi a zašeptala: „Co ve mně vidíš?“

Dráždila ji vůně pepře a cedru.

„Dítě, co vyrostlo. Něco trpkého a zlomeného. A... Jak moc mám být upřímný?“

„Naprosto.“

„Spoustu svůdnosti a trochu zvrhlosti, co vykukuje zpoza nevinné tvářičky. Proč se tak schováváš?“

Hučelo jí v uších.

„Přijď zítra za mnou.“

Zvedl výsměšně obočí. Nevěřil jí.

„Ale?“

„Neboj,“ vydechla. „Neschovám se.“