Sladká Nevědomost 10 - Vetřelec

„Pro dnešek to stačí, Hinato-san,“ usmál se Kabuto. „Už je pozdě.“
Hinata si oddechla a odložila skalpel. Vytáhla hadru a začala jej čistit od krve. Očima se neustále dívala na mrtvé tělo před sebou. Ještě před pár minutami bylo plné života. Jakmile se k němu přiblížil někdo se skalpelem, začal sebou mrskat a křičet. Div, že neutrhl řetězy.
„K čemu to je? Tady to…“ zeptala se nepřítomně, zaměřená na hlubokou ránu na břiše.
„Myslíš ten pokus?“ zeptal se Kabuto a sundal si rukavice, až jedna z nich mlaskla, jako facka na tváři.
Znovu nepřítomně kývla.
„Orochimaru-sama studuje nejrůznější techniky. Mezi ně patří i technika Edo Tensei.“
„Myslela jsem, že to už plně ovládá,“ namítla Hinata, když umívala zkumavky.
Kabuto se ušklíbl. „Kdepak. Ani zdaleka ne. Jak on sám říká, je to teprve na začátku.“
„Takže tohle tělo je-“
„Připravili jsme ho na přivolání, Orochimaru-sama chce zvýšit jeho úroveň.“
Vzpomněla si na tu chvíli, kdy Kabuto potíral mrtvolu všelijakými pastmi, když byla ještě naživu. Pracovali s ní dlouhé hodiny, než jí Kabuto vpíchl do žil nemilosrdný jed.
„Proč tak dlouho?“ zeptala se Hinata. „Vždyť je to zbytečné…“ -řízla se o střep- „Nešlo by to třeba tak… že... tou injekcí... poškodit nervový systém... tak... aby byl do několika... sekund...eh... mrtvý?“
Kabuto zakýval hlavou. „Takhle to nefunguje, Hinato-san.“
***
Probudil ji tichý výbuch, který byl slyšet z druhého křídla úkrytu. Vstala z peřin a zapálila svíčku, co se válela po stole. Vzala její konec a pomalu vyšla do tmy chodby. Šlo to z laboratoře, kde předtím pracovali.
Chvíli šla chodbou, až spatřila světélko. Na konci stál Sasuke, s pochodní v ruce, zřejmě byl stejně překvapený jako Hinata.
„C-Co se stalo, Uchiha-san?“ zeptala se ho. Než jí stačil arogantně odpovědět, z druhé, úzké chodbičky se ozval další výbuch. Mlčky se dohodli, že Hinata prohlédne laborku, zatímco Sasuke se půjde podívat dál.
Když světlo pochodně zmizelo, Hinata křečovitě stiskla kliku u dveří. Trhla rukou dopředu a dveře se rozletěly. Vešla dovnitř, stůl byl prázdný. Jenom rozlité obsahy zkumavky se válely po zemi.
Zapálila olejové lampy o svou svíci, kterou položila na stůl. Se skalpelem v ruce obešla místnost, k jejímu překvapení tam nic nebylo.
Zamrkala. Nic.
Dala si rozcuchané vlasy za ucho a sehla se k rozmytému sklu. Ze dřezu vzala nasáklou houbu a začala s ní utírat zem, a jak jí říkal Kabuto, snažila se nemíchat jednotlivé kapaliny do sebe. O nazelenalou kapalinu si popálila ruku, zatímco nafialovělá jí spustila krev z rány, kterou měla od skalpelu.
Hodila houbu do dřezu, který zacpala špuntem. Potom si klekla a začala sbírat rozbité sklo.
Ani jedna nádobka nezůstala celá. Znovu se pořezala o sklo. Promnula si dlaň a začala hledat nějaký obvaz.
„Co tu pohledáváš?“
Hinata se otočila. Za ní stál Orochimaru ve svém nočním kimonu. Byl stejně překvapený, jako předtím Sasuke.
„To jsi způsobila ty? Ten výbuch?“
„Ne,“ odvětila Hinata. „Zaslechla jsem rámus, výbuch, tak jsem se šla podívat sem a potkala jsem Uchihu-san, ten se zas šel podívat do jiné místnosti…“
„Dobrá tedy, trochu to pokliď.“
Sám odešel směrem ke dřezu, odkud se z houby linula podivná pára. Zrušil to tím, že na to pustil ledovou vodu. Povzdechl si.
Hinata posbírala všechno sklo a postupně ho odnášela do koše. Přitom se ještě několikrát poranila o všechny střepy. Orochimaru její syčení neuniklo.
„Co se třeseš? Ukaž mi tu ruku,“ přikázal laskavě. Promnul ji. „Ah, to nic není...“ vzal jednu lahvičku, ze které jí kápl na ránu a po té jí ruku obmotal obvazem. „Bež…“
„Ano, pane,“ poklonila se mírně a zmizela i se svíčkou ve dveřích. Dokud neopustila místnost, neustále cítila jeho pohled na svém týle.
***
Tentokrát to nebyl šramot, výbuch, nebo něco takového, co ji probudilo. Byla to cizí ruka, která s ní škubala do té doby, dokud neotevřela oči. Když je konečně rozlepila, spatřila před sebou mladou tvář s havraními vlasy.
„Dělej, hoď na sebe nějaký hadry,“ přikázal a vyběhl ven ze dveří. Sám byl ještě v kimonu.
Hinata se vyhrabala z peřin a svlékla si Kimono. Na sebe si vzala čisté šortky, tílko a fialovou mikinu. Obula se a vyběhla, až se rozezněl alarm na dveřích. Zřejmě to nikomu nevadilo.
Sasuke se vrátil k jejímu pokoji, též oblečení v čistém. Do ruky jí strčil dvě katany a svitek plus nějaký balíček s jídlem.
„Pohni si, to seš vždycky tak pomalá?“ stěžoval si, když vyběhli z pravého křídla. Zastavili se ve velké hale. Tam čekalo několik dalších ninjů, kteří vypadali stejně zmateně, jako oni dva. Hinata si všimla, že to byli vesměs jen ti nejlepší ninjové v úkrytu.
„Co se to děje?“ zeptala se Sasukeho. Ten snad poprvé vypadal, že by mu něco dělalo starosti.
„Uchiha-san?“ zeptala se znovu. Pořád neodpovídal. Buď byl mimo, nebo nad něčím usilovně přemýšlel.
V místnosti se ozvalo hlasité: „Ticho!“
Hluk a šrum ustal. Všichni se dívali na vyvýšené místo u masivního dřevěného trůnu. Na hodinách odbily dvě hodiny ráno. Orochimaru se opřel o dřevo.
„Jak asi tušíte, nebo taky netušíte, měli jsme tu dnes návštěvu,“ začal Orochimaru. „První věc, co mě zklamala, byla, že jen pár z vás bylo ochotných vstát a podívat se, co se děje. Dále mě překvapuje, že noční hlídka, tedy skupina devátá, si vůbec nevšimla, že do úkrytu vnikl vetřelec. Zklamali jste mě. I úplný nováček si všimne, že něco buchne a vyleze ven v pyžamu se svíčkou v ruce, na hlavě má spací čepici, aby skontroval, co se děje a vy zkušení nehnete ani brvou?!!“
Většina z přítomných se otřásla. Sasuke se zašklebil. Hinata mírně zčervenala, protože jeho pohled říkal něco jako ´Všichni jsou to žabaři´.
Orochimaru zmizel z místnosti. Kabuto vystoupil vpřed.
„Jména skupin, která řeknu, se vydají se mnou do sklepení, kde je osobně zanechám pod zámkem. Odevzdají mi své zbraně a nasadí se mu chakrové pečetě. Kdo neuposlechne,“ kývl směrem k přivolané zvučné čtyřce. „Skončí špatně. Víc než ostatní.“
Hinatě naskočila husí kůže. Sasukemu to připadalo směšné.
„Klid, my dva to nebudem.“
Kabuto začal vyvolávat, někteří kolem ní se už dopředu připravovali na boj o život. Zahlédla, jak si jeden shinnobi strká žiletku pod kůži, nebo si schovává paklíč do pouzdérka u boty. Když skončil, zbylo jich jen pár. Z třiceti se stalo pět.
Ozvalo se ticho.
„Přítomným gratuluji,“ zasmál se Kabuto. „Můžete si být jistí, že se vám Orochimaru-sama bude věnovat víc, než předtím.“
´Mě už se věnuje dost´ blesklo Hinatě hlavou. Znovu se zadívala na mistrovskou práci hodin a našla židli, na které kdysi seděla. Stála odstrčená v rohu místnosti.
„Poď,“ řekl Sasuke a chytl ji za loket. „Volají nás.“