Amaye Omitsu 4: Cvičiště.

Vešla jsem zpět do cukrárny a usadila se za ostatními.
Nějak podivně si mě prohlíželi. Chvíli jsem jim nevěnovala pozornost, ale potom mě ty pohledy začaly štvát.
„Co je zase?“
Mlčeli.
Pozvedla jsem obočí. „Notak, mluvte.“
Tentokrát se slova ujal Naruto. „Nó - hehe. Ty a mistr Kakashi… Vy spolu něco máte?“ Vyhrkl nesměle s pohledem zabodnutým do země.
Kousla jsem se do rtu a cítila, že mi rudne obličej. „Hele to ne, tohle si nemysli. S Kakashim jsme jen staří známí, nic mezi náma není.“ Koktala jsem a chladila si rukama studenýma od zmrzliny rozpálený obličej. Ne že by ten jounin byl nějaká nesympatická, neschopná obluda, ale prostě by to nefungovalo.
Uzumaki se sesunul na stůl. „A já myslel, že si konečně našel ženskou.“
Viděla jsem jak se Sakura hihňá.
„Sakuro-san? Čemu se směješ.“ Zeptala jsem se trochu se strachem z toho co přijde.
„Viděla jsi co má Kakashi-sensei pod maskou?“
Poškrábala jsem se na hlavě. „Jasně že viděla.“
„COŽE?!“ vyjekli všichni tři jednohlasně.
Teď jsem se smála já. „Kakashiho přeperu kolikrát budu chtít a když jsem se rozhodla vidět jeho tvář, tak mi v tom nezabránil ani on sám.“ Pronesla jsem hrdě a přejela ostatní pohledem. Trošičku jsem lhala, viděla jsem ho asi jen na vteřinu, když se mi povedlo během boje zachytit za masku špičkou kunaie.
No, asi jsem řekla něco, co jsem říkat neměla, protože na mě upřeně koukali s výrazy jakého si zadostiučinění. Ať jim teď řeknu cokoliv, stejně si to přizpůsobí k obrazu svému.
„Takže jsi s ním něco měla.“ Houkl Naruto.
Povzdechla jsem si. „Ne. Bylo to v zápalu boje.“ Po chvilce ticha jsem dodala: „Mám tak trochu slabost pro grázly a to Kakashi není.“
Naruto se zašklebil. „Neříkej mi, že se ti líbí Orochimaru.“
Vykulila jsem oči a málem se udávila posledními sousty rozpuštěného dezertu. Rozkašlala jsem se a musela se postavit. V předklonu opřená o židli jsem se snažila zastavit kašel.
„Ne jsi blázen, Naruto?“ Narovnala jsem se a podívala se na něj. „Těma řečma mě zabiješ.“
„Amaye-san a jak mistr Kakashi vypadá?“ Optala se mě Sakura trochu přiškrceně.
„Ujde." Koukla jsem na hodiny na stěně. „No, už se s vámi rozloučím, bude poledne.“
„Poledne?!“ Naruto vyskočil na nohy. „Rád jsem tě poznal. Zatím!“ Kývnul na mě a už mizel ve dveřích s hlasitými výkřiky: „Ramen, Ramen…“ Rychle zapomněl na mě i Kakashiho masku.
„Co mu je?“ Prohlédla jsem nechápavě na Sakuru.
„Asi si vzpomněl, že se musí před tréninkem najíst. Půjdem za ním, měj se Amaye-san.“ Zubila se.
„Přeji hezký den.“ Sai na mě zamával a už byli taky fuč. Konečně chvilka klidu.

Venku bylo pořád krásně. Foukal mírný vítr a na obloze se honilo pár bělavých mráčků.
Rozhodla jsem se, že si chvíli odpočnu a vylezla na velký strom na okraji vesnice. Bylo odsud krásně vidět na blízké okolí a panoval tu snad až omamný klid. Co víc si po dobrém jídle přát. Lehla jsem si na širokou větev a uvolnila se. Pokoj, který mi přidělili na ubytovně, určitě nebude tak dokonalé místo jako toto.
Pohladila jsem katanu připevněnou u boku. Pouzdro bylo černé, obtočené stříbrným vláknem, rukojeť prostá, pokrytá černou kůží. Staré rodinné dědictví.
Asi jsem divná, tahat sebou v dnešní době tento meč, ale má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu a pro některé moje techniky je nezbytný. Nejsem bůhví jak výborná šermířka, ale mám v rukávu triky, které zatím nikdo nepoznal.
Dala jsem si nohu přes nohu a ruce složila za hlavou. Chvíli si dáchnu a pak zajdu za Hokage. Potom se zastavím za Narutem a podívám se na jeho trénink. Možná vyzvu jednoho z učitelů na cvičný souboj. To by mohla být sranda.
Zavřela jsem oči a nechala se ukolébat k lehkému spánku.

Probudilo mě jakési ťukání do čela. Pomalu jsem zvedla víčka a pohlédla směrem k čelu.
K mému překvapení mi na hlavě seděl drobný pták a bouchal mě zobáčkem nad obočí. Když si všiml, že už nespím, vypískl a odletěl se schovat nahoru do větví.
Posadila jsem se a promnula si levé oko.
Divné, takhle mě naposled pálilo, když jsem používala svůj kekkei genkai. Znáte ten pocit když se vám chce šíleně spát, ale přemáháte se a dál si čtete při lampičce? Asi takové je to pálení a stupňuje se s tím, jak dlouho kishoubu používám.
Sice se to nevztahuje na všechny moje techniky, ale na ty speciální ano.
Povzdechla jsem si a seskočila na zem. Vydala jsem se k sídlu Hokage. Nijak jsem nespěchala, navíc bylo třeba šetřit mé tělo.
Loudala jsem se ulicemi. Vyšla jsem schody a vstoupila do budovy hokage. Stačilo přejít chodbu a už jsem stála u dveří Tsunadiny kanceláře.
Zaťukala jsem a vešla.
Žena seděla u stolu zády k oknu s výhledem na vesnici, zahleděná do jakýchsi papírů.
„Dobrý den, Hokage-sama.“ Zastavila jsem v uctivé vzdálenosti od ní a čekala, co se bude dít.
Mezi tím okolo mě prošla tmavovlasá žena s prasátkem v náručí. Zatřásla jsem hlavou. Nemám halucinace? Vážně je to prase s perlovým náhrdelníkem? Přemáhala jsem smích, v tuhle chvíli mi to přišlo strašně vtipné.
„Amaye.“ Promluvila Hokage.
Kývla jsem.
„Kakashi mě o tobě blíž informoval, protože je jediný z vesnice, kdo se přímo setkal s tvými technikami. Navíc, jsi pro nás pořád cizincem, i když se za tebe Kakashi zaručil.“ Postavila se a otočila se ke mně zády. „Neříkám, že jsi hrozbou, jen v dnešní době chci mít jistotu.“
„To chápu.“ Souhlasila jsem. Tak můj známý se za mě zaručil? Zvláštní, to mi na něj nesedělo.
„Styl?“ Vzala tužku a ve stoje si cosi poznačila.
Zamračila jsem se. „No, takže. Používám zatím větrné a zemní techniky, plus svůj kekkei genkai. Myslím, že bych tu mohla být užitečná.“
„Asi. Používáš zakázané techniky?“ Šlehla po mě pohledem.
„Ne.“ Polkla jsem. Nebyla jsem si vědoma, že by některá z mých technik byla zakázaná.
Ještě mi chvíli kladla otázky a cosi čmárala na kus papíru na stole. Pak ho založila do tenké složky a upřela na mě zrak. "Dotazy?“
„Ehm. Hokage-sama, přála bych si zůstat v Konoze, jestli by to bylo možné.“ Sklonila jsem hlavu.
„Jistě. Pokud chceš zůstat ve vesnici, vyplň tyhle dokumenty a odevzdej je zítra Shizune." Vrazila mi do rukou štos papírů. „Teď jdi. Ale pamatuj si, že budeš po dohledem. Kdybys mi chtěla něco říct, budu tady.“
Kývla jsem. „Děkuji, hokage-sama. Sayonara.“
Zamířila jsem ven a pak do svého pokoje na ubytovně. Nebyl to luxus, ale byla jsem za něj ráda. Malá ložnice, úzká kuchyň, koupelna a chodbička.
Otevřela jsem v ložnici okno a papíry položila na stůl zatěžkané sklenicí. Večer se na ně vrhnu, teď chci hlavně nakoupit pár věcí a hurá na cvičiště.

Vracela jsem se během hodiny obtěžkána taškami. Nakupování mi hned po zmrzlině chybělo v divočině nejvíc. Přiznávám, jsem tak nějak prazvláštní druh ninji.
Kromě základního jídla a hygienických potřeb, jsem si obstarala nové oblečení a pár mých oblíbených knížek.
Popravdě, na oděv jsem se těšila nejvíc a musela jsem se okamžitě převléct. Byl to černý šněrovací top bez rukávů, se síťovanými průsvity na bocích a zádech, upnuté tmavé kalhoty po kolena, sandály do půl lýtek a dlouhý šedivý plášť s dlouhým rukávem. Vždycky jsem toužila nosit takový plášť, ale nikdy se mi to nepoštěstilo.
Celá nová jsem zamířila za město ke cvičišti, o kterém mi Kakashi řekl.

Došla jsem tam asi okolo třetí hodiny odpolední. Už z dálky jsem viděla spoustu Narutů, jednoho Kakashiho a ještě dalšího ninju. Když jsem přišla blíž, poznala jsem v něm toho z nemocnice.
„Zdravím.“ Pousmála jsem se.
Yamato na mě kývnul a dál se soustředil na svoji ruku nataženou k Narutovi. Kakashi došel ke mě a pozdravil.
"Tak jsi tu.“
„Jo, tohle si nenechám ujít.“ Zubila jsem se.
„Nové oblečení?“
„Krásný že? Po tomhle jsem toužila od dítěte!“ Zatočila jsem se, aby mi plášť vlál ve vzduchu.
Upravil si čelenku přes oko. „Hlavní je, že jsi spokojená.“
„Tobě se líbit nemusí!“ Odsekla jsem a založila si ruce.
„Náhodou, myslím, že ti to sluší.“ Zavolal Yamato z kruhu dřevěných dračích hlav.
„Děkuju!“ Uklonila jsem se jeho směrem se širokým úsměvem. Aspoň někdo je tu na mě milý.
Přejela jsem pohledem tu spoustu Narutů a na pár vteřin použila svůj speciální zrak.
„To je kage bushin?“ Zeptala jsem se.
Kakashi kývl. "Ano, jen Naruto je schopný podstoupit tento tréning.“
„Snažíš se ho naučit manipulaci podstaty?“
„Jak to víš?“ Otočil se ke mně.
Odvrátila jsem se a promnula si oči. „No, jednoduše jsem si všimla.“
Díky kishoubu můžu vidět chakru. Uvolněnou z těla, přijímanou do něj, chakru v čepelích, pastech. Její úplný oběh ale nevidím, pouze střed. Stejně tak dokážu částečně předvídat útoky nepřítele. Taky zvládám částečně rozeznávat techniky. Je pravda, že trénování svých očí jsem nikdy nevěnovala moc času, takže je možné, že je v nich daleko větší moc. Nejprve musím ale přijít na to, jak potlačit tu bolest a pálení. Možná mi pomůže Tsunade, přeci jen je mistrem léčebných technik.
„Yamato můžu přisednout?“ Zeptala jsem se a vešla k němu do kruhu.
„Jasně.“
„Co vlastně děláš?“
„Kontroluju Kyuubiho čakru, je možné, že když se Naruto vyčerpá, začne získávat převahu devíti ocasá liška a jediný já ji umím potlačit.“ Oznámil mi s pohledem upřeným ke klonům.
Obdivuhodné, tak tenhle ninja umí ovládat sílu ocasatých démonů. Netušila jsem, že někdo takový ještě žije.
„A co ty? Jakou máš oficiální hodnost?“ Poposedl si a dál si podpíral nataženou ruku.
Zasmála jsem se. „Jestli na tom záleží, tak jounin. Ale v papírech výkupců mrtvol jsem vedená jako osoba třídy eS. Zajímavé.“
„Nejen tam, povídá se, že jsi silnější jak většina Akatsuki." Vložil se do rozhovoru Kakashi.
Zarazila jsem se. Tohle se povídá?
„Prý tě pár lidí vidělo bojovat, no.“ Dodal Yamato.
Takže tu o mně vážně slyšeli.
Zatahala jsem se za ucho. „Aha.“
Najednou se ozval výbuch a zmizely všechny Narutovy klony v oblaku dýmu, zatím co ten pravý se skácel k zemi. Kakashi byl okamžitě u něj a táhnul ho směrem k nám.
„Dáme si krátkou pauzu.“
Teď byla moje příležitost. „Ehm Yamato, co bys řekl takovému přátelskému souboji?“
„Ty Yamato měl bys šetřit chakru...“ Začal Kakashi, ale druhý ninja ho přerušil.
„Senpai. Rád si protáhnu svaly.“ Postavil se a oprášil si kalhoty.
Tohle bude zajímavé, s uživatelem mokutonu jsem ještě nebojovala a nevěděla jsem, jaké útoky můžu čekat. Bude to kekkei genkai versus kekkei genkai.
Popošli jsme kousek dál a já se maximálně soustředila na koncentraci chakry v určitých bodech těla. Chci vyhrát, i když o nic nejde.
"Tak jo, můžeme." Zhluboka jsem se nadechla.