Ležím v trávě a ty jsi vedle mě 09 - Dešťová romance

Shikamaru byl překvapen, že se dožili konce. Byl překvapen, že všichni, bez nějaké velké úhony, leželi nyní na bílých lůžkách Konožské nemocnice, že toho vůbec dožili. Ta chalupa, na kterou narazili, nebylo nic jiného, než Yamatova práce. Shikamaru se nějak tak bál scénáře, že tam bude žít stará vrásčitá baba, která je bude nutit otročit, zatímco ona si bude venku lítat na koštěti.
„Donesl jsem vás nějaká jablka,“ řekl Shino, když se objevil ve dveřích.
„Nazdar Shino!“ zvolal Naruto radostně. „Dík! To jídlo tady se nedá jíst!“
Shino přikývl a položil okrouhaná jablka na stolek u lampy.
„He, čekal jsem, že tady budeš déle!“ nadskočil Kiba, když viděl parťáka, jak se hrne ke dveřím.
„Musím za Hinatou,“ řekl chladně a vyšel ze dveří. Znovu pokoj prolehl prázdnotou. Shikamaru zazíral na partičku Shogi.
„Jo, kde je vlastně Hinata?“ zeptal se Naruto. „To už ji pustili?“
„Ne,“ řekl Kiba s plnou pusou jablek. „Je na JIPce.“
„JIPka?“ zeptal se Naruto zmateně. „Co to je?“
„Jednotka Intenzivní péče, Hinata to odnesla hůř-hodně používala byakugan.“
„Aha, ať se z toho dostane-oh, Chouji? Záchrana!“ vřískal Naruto.
Dveře se zavřely, dovnitř vešel zavalitý mladík s úsměvem na tváři. „Dáte si někdo hovězí, nebo brambůrky?“
Z košíku vytáhl balíček a hodil ho Shikamaru, ten ho s úsměvem otevřel a na jeden zátah ho spořádal, měl strašný hlad a chuť. To u něj nebylo dobré, poněvadž pak nemohl chladně přemýšlet. Nyní byl jeho jediný strategický problém otevření obalu od čokoládových tyčinek.

***

„Há, Ichiraku rámen je best!“ ozvalo se ze stánku na hlavní ulici, kterou se linula vůně vepřo miso rámenu. „Tohle mi fakt chybělo!“
„Souhlasím,“ řekl Kiba a usrknul nudle. „Ta nemocniční strava bylo příšerná!“
Shikamaru se zašklebil, stejně tak Hinata, která na tom s miskami byla pomalu stejně jako Naruto. Ten byl tak strašně překvapený, že je na tom Hinata lépe než on, že si začal objednávat tolik misek, kolik si jen mohl dovolit, ale pak to ani sám nesnědl. „Rozdělím se!“ vypadlo z něho. Zbylé misky dal Hinatě, Kibovi a Shikamaru.
Když dojedli, objednali si ještě několik přídavků čaje, jenom proto, aby mohli ještě tlachat. A Teuchi jim každou půlhodinu dával misku ´Naruto´ zadarmo, protože dělali reklamu, tudíž přicházelo i víc lidí-Teuchi svůj stánek rapidně zvětšil o tři dlouhé stoly v zadní místnosti.
„Shikamaru?“
Oslovený se otočil k Hinatě. Ta se mírně začervenala a lehce mu přejela po tváři prsty: „Máš tady drobek...“
„Uhh, díky...“ šeptl Shikamaru a taky zčervenal a zastrčil Hinatě vlasy za ucho. Začalo pršet. „Hm, dáme Shogi?“
V tichosti zaplatili a vytratili se do deště dřív, než si Kiba, nebo Naruto stačili něčeho všimnout. Deštník, který si půjčili od Teuchiho je nijak nechránil, spíše je ještě zmáčel. Shikamaru opřel Deštník o dveře krámu a nasadil si kapuci stejně, jako Hinata. Po odpočítání do tří vletěli do deště a přeběhli před květinářství Yamanaka.
Zůstali tam po dalších deset minut, stáli tam ruku v ruce. Podívali se na sebe a lehce zčervenali.
„Hej vy dva, co tady děláte?“ ozval se hluboký hlas a zápach cigaret.
Ti dva se od sebe okamžitě odpojili a zadívali se do deště, snažíc se potlačit zrudnutí barvy rajčete.
„Snažíme se dostat k partičce shogi,“ zamumlal Shikamaru. „Cesta je poněkud... Mokrá.“
Asuma se zasmál. „Věděl jsem, že jednou-“
„Asumo!“ zavrčel Shikamaru zrudle. „Pozdravujte Kurenai Sensei.“
Teď zrudl zase Asuma. „Jo budu,“ zabručel. „Pozdravuj otce.“
„Fajn. Už pudem, přestává.“
Nepřestávalo. Vběhli mezi padající trakaře a snažili se běžet takovou střední rychlostí-když jste šli pomalu, zmokli jste, ale když jste běželi, byli jste vodníci.
Zaběhli za roh přes park do druhé části vesnice, snažili se běžet pod střechami obchodů.
„Tfuj,“ neodpustil si Shikamaru, když se zastavili u jednoho z dárkových obchodů. Hinata si začala ždímat kapuci od mikiny. Shikamaru se to snažil setřást z uší. „Jdeme?“
Hinata kývla a zčervenala, když jí Shikamaru nasadil kapuci. Neodolal a políbil ji. Hinata zrudla ještě víc, než předtím a chytla ho za ruku. Opět ruku v ruce vyběhli a celou dobu běželi až do rezidence Nara, která byla podstatně blíž, než rezidence Hyuuga.
„Oh, vy jste ale promočení, až na kůži!“ vykřikla Shikamarova máma nazlobeně. Hinata měla divný pocit viny. Máma je zavedla do šaten a nařídila jim si obléct náhradní oblečení. Hinata si překvapeně oblékla šedé tílko a chlapecké kalhoty, které si musela vyhrnout nad kolena.
„To jste nemusela...“
Neposlouchala a nutila Shikamaru aby si vzal bílé tílko a šedé kalhoty. Ještě po nich hodila ručníky a hrnky s čajem, po té je ponechala v obývacím pokoji.

***

„Zase remíza,“ zabručel Shikamaru. „Říkalas, že to neumíš hrát, lhářko.“
„To je jen náhoda!“ vykřikla Hinata naštvaně a drbala si vlasy ručníkem. Shikamaru se napil čaje.
Moc dobře si byl vědom, že za daných okolností by Hinatu nemohl porazit ani, kdyby se snažil sebevíc.
Příliž ho rozptylovala, donutila ho, aby se soustředil na všechno ostatní, jen ne na Shogi.
„Chceš ještě hrát?“ zeptala se Hinata. „Nemáš tu třeba go?“
„Nemám moc náladu na stolní hry,“ přiznal Shikamaru. „Hráli jsme už hry, pokaždé remíze. Trochu oddychu neuškodí.“
Hinata se usmála: „To je pravda.“
„Večeře!“ zahučela Yoshino z kuchyně. Shikamaru pomohl Hinatě se zvednout a společně odešli do kuchyně.
„Sednout!“ zavelela Yoshino válečně. Hinata zrudla.
„Promiňte, Yoshino-san, ale otec na mě-“
„Ten už ví, že seš tady, jemu nic neujde,“ zašklebil se Shikaku. „Navíc, kam bys chtěla chodit? Rezidence Hyuuga je ještě hodně daleko, skoro přes celé město! V tomhle neřádu by tě tam někde zasáhl blesk!“
Hinata se podívala z okna, lilo jako z konve, hřměly blesky. Začaly padat kroupy. Byla pravda, že by hodně riskovala, kdyby chtěla vyjít ven. Navíc, rezidence Hyuuga byla dvojnásobná cesta, co byla z Ichiraku sem, byla až na konci vesnice, úplně u obrovského lesa. Povzdechla si.
„Tak už si sedni, Hinato!“ popohnala ji Yoshino a Hinata raději uposlechla. „Nestyď se!“
Když dojedli, začaly se řešit věci, které se děly v současnosti, například Akatsuki, nebo krize v ANBU. Hinata si povšimla, že tato „tradice“ je udržovaná skoro ve všech klanech. Mluvilo se o zásadních problémech, organizace klanů musela chtě nechtě uznat maličkou rodinu Haruko za klan, který smí být v klanové radě.
Hinata poposedla na sedačce a prolistovávala knížku, co jí půjčila Yoshino. Zaklapla ji a zazívala.
„Máš pravdu, Hinato, je už dost pozdě, měli bychom jít spát. Je možné, že se zítra něco semele,“ řekl Shikaku a narazil tím na obrat v Kamenné. Kývla a protřela si oči.

***

Hinata zrudle sledovala, jak Shikamaru z jedné ze skříní vytáhl nové povlečení. Zachoval se, jako gentleman a přenechal jí svou postel, zatímco on si plánoval lehnout na zem na starší madraci, kterou se teďka snažil vytáhnout z ukládacího prostoru v podlaze. Nešlo mu to, a tak si vytáhl spací pytel a polštář, po té navlékl nově postel, mezitím, co Hinata odešla do koupelny a pak se podívat za Yoshino, jestli nechce pomoci s nádobím.
Když se vrátila, na svoje vlastní protesty se musela uložit do postele a spát. Přestávalo pršet, zrovna když se zadívala z okna. Posadila se.
„Teď už nikam nejdeš,“ řekl Shikamaru, který se také posadil. Ještě, že byla taková tma, jinak by bylo vidět, jak Hinata pomalu rudne.
Zavrtěla se, ale ještě pořád si nelehla, stejně jako Shikamaru, který ji sledoval, jako kdyby se bál, že Hinata uteče.
Vstal a šel otevřít okno, aby mohl dovnitř proudit čerstvý vzduch. Chvíli u okna postával a díval se ven. Opravdu přestalo pršet, lampy se už rozsvítily, kroupy se rozpustili. Možná už mají období dešťů za sebou. Zatáhl žaluzie, jak to měl ve zvyku, za světla lamp by bylo vidět dovnitř.
Chtěl si jít lehnout, ale v tom se ozvala Hinata. „Shikamaru… Nechtěl bys…ummn.... si třeba… lehnout ke mně?“
Shikamaru zamrkal, Hinata zrudla a sklopila hlavu. Shikamaru se usmál a přešel místnost.
Pomalu se k ní naklonil a jemně ji políbil, Hinata mu nejistě polibek oplatila.
Lehl si vedle ní a přitáhl si ji k sobě.
Hinata se zaryla pohledem do jeho šedého tílka a snažila se zakrýt svou nervozitu.
Shikamaru se usmál a blaženě zavřel oči. Zajel rukou do jejích vlasů a pousmál se. Políbil ji na čelo. Teď netoužil po ničem jiném, než být s ní. Doufal, že to tak měla i ona.
„O-Ojasumi nasai...“
„Ojasumi.“