Ležím v trávě a ty jsi vedle mě 10 - Rozuzlení

Yoshino vyběhla z kuchyně s pánvičkou v ruce. Ti dva spáči neslyšeli její volání. S hlasitým dupáním vrazila do chodby, směrem k pokoji svého syna. Doslova vykopla dveře. „Vdupala“ do pokoje a s válečným pokřikem se je snažila probudit.
„Vstáva-“ zarazila se. „-T.“
Jelikož podlaha byla prázdná a široká postel byla zabraná, dala si dvě a dvě dohromady. Zrudla a vycouvala z místnosti. Víceméně pak Shikaku zakázala chodit k svému synovi do pokoje.
Shikamaru otevřel oči a posadil se. Protřel si je a vylezl ven z postele. Roztáhl žaluzie a podíval se ven. Slunce krásně svítilo. Období dešťů už skončilo. Začalo léto.
Přišoural se zpátky k posteli a hlavou padl do peřin. Spal by dál, kdyby netušil, kdo vedle něj leží.
Hinata, schoulená do klubíčka, ještě pořád spala. Pozoroval výraz v jejím obličeji, byl nevinný a uvolněný. Jako malé dítě. Rty měla pootevřené, víčka slabě semknuté k sobě. Ruce naznačovaly, že je nejspíš měla položené na Shikamaru, dokud se nevzbudil.
Pousmál se a díval se dál. Měl zkušenost, že když se na spícího z blízka dlouho dívá, tak se probudí.
Trochu se ho lekla. Pak trochu zčervenala a též si začala protírat očka.
„O-Ohayougozaimasu,“ zašeptala a posadila se.
„Ohayo,“ pozdravil ji. „Dáš si snídani?“
Kývla a vylezla z postele. Jakmile Shikamaru odsunul dveře, vnikla do jejich nosů vůně vajíček a onigiri. Když společně vešli do kuchyně, dalo jim práci dělat jako by nic. Vždyť se taky nic nestalo.
„D-Dobré ráno!“ vykoktala Yoshino. „Snídani?“
„Dík,“ řekl Shikamaru a pustili se do jídla.
„Zůstaneš na oběd, Hinato-san?“ zeptala se Yoshino.
„Ne, to už opravdu nemůžu, musím jít domů. Otec pro mě má určitě nějakou práci.“
Dlouho mlčky jedli, nakonec vstali od stolu a poklidili nádobí.
„Hinato-san, tvé oblečení je v šatníku v hale,“ řekla Yoshino, když se loučili. „Je ještě trochu mokré, tak by sis ho neměla brát.“
„Dobře, děkuji,“ usmála se Hinata.
„Určitě se ještě někdy zastav,“ usmál se Shikaku, načež ho Yoshino praštila pánví po hlavě.
„Doprovodím tě,“ navrhl Shikamaru a otevřel jí dveře.
Hinata zčervenala, jakmile se na sebe podívala do zrcadla. Trochu si urovnala vlasy a spravila chlapecké kalhoty. Chodit v chlapeckém oblečení po Konoze? I to byl úlet.
Oba byli příliž nesví, než aby se dali do řeči přímo na ulici. I zde, kde bylo zpravidla málo lidí. Za chvíli měli začít trhy.
Přesto ji doprovodil až k rezidenci klanu Hyuuga. Chvíli stáli přede dveřmi.
Nakonec ji Shikamaru políbil na čelo, když se loučili. Pomalu se z toho stával jeho zvyk. Naposledy se na sebe podívali a pak Hinata zmizela za masivními dřevěnými dveřmi.
Shikamaru se na zpáteční cestě loudal, tak moc, jak jen to šlo. Věděl, že jakmile se dostane domů, začne Yoshino svou oblíbenou činnost-výslech.
A byla to pravda. Sotva se Shikamaru stihl usadit ke stolu, začala ho bombardovat otázkami.
„Tak vy jste-“
„Ne, nespali jsme spolu. Teda jo, vlastně, grr, do toho ti nic není!“ zavrčel na ni hned při první otázkami a zmizel do prostoru čtyř zdí svého pokoje.
„Říkal jsem ti to,“ řekl Shikaku otráveně. „Dlužíš mi tři-“
„Copak já jsem se s tebou vsadila?? Koukej uklidit ten dvůr!“
***
Shikamaru se šinul po hlavní třídě kolem obchodů a přemýšlel. S rukama v kapsách občas nahlížel do přezdobených výloh, občas vlezl do nějakého obchodu. Pohled mu padl na soupravu Shogi v provedení Ropuch a Žab.
Povzdechl si. Jen pro turisty se to zdálo málo. Je to příliž drahé.
„Shi-ka-ma-ru!“
Ucítil na sobě bledé ruce Yamanaka Ino.
„Ahoj Ino,“ pozdravil. „Myslel jsem, že pracuješ v květinářství.“
„Taky že ano,“ usmála se Ino a odskočila. Opravdu na sobě měla žlutou zástěru.
Potutelně zamrkala. Shikamaru protočil panenky.
„Je pravda, co se říká?“
„Záleží na tom, co se říká!“ zabručel Shikamaru.
Ino se zahihňala. „No přece to o tobě a Hinatě!“
„Aha,“ vrčel Shikamaru. „Co se říká? CO PŘESNĚ SE ŘÍKÁ?!“
„Že vy dva spolu,“ zapištěla. „RA-N-DÍ-TE!“
Shikamaru se zamyslel. Sám nevěděl, jak to je. I když, dalo by se říct, že spolu „chodí“.
„Takže je to pravda!“ zasmála se Ino a udělala otočku.
„Z čeho seš tak nadšená?“ zeptal se Shikamaru suše.
Ino se zamračila a odkašlala si. „To je otrava... Ženský jsou otravný! Jak sis ji tati mohl vzít?“ zkušeně napodobovala jeho hlas. „Víš,“ pokračovala normálním hlasem. „Dlouho jsem tě to neslyšela říct.“
„Seš otravná,“ napravil to Shikamaru.
Ino vztekle nafoukla tvářičky. „Seš hroznej.“
Pak opět změnila náladu: „Chouji!“
Zavalitý mladík se otočil. „Ino? Co se děje?“ přišel k nim.
„Chouji, zamluv ten nejlepší stůl u Grilování! Bude se slavit!“
„A co se bude slavit?“ zeptal se Shikamaru bezradně.
Ino mu však neodpovídala. „Na středu prosím!“
Shikamaru si strčil ruce do kapes. „Nic otravnějšího jsem v životě neviděl.