Amaye Omitsu 3: Moje slabost.

Konečně mi dovolili chodit. Ten pocit když jsem se mohla oficiálně zvednout z postele byl k nezaplacení. Hojení mých zranění trvalo totiž déle, než se předpokládalo a já v nemocnici ztvrdla týden.
Opustila jsem pokoj, vyzvedla si svoji speciální zbroj, zbytek peněz, které jsem u sebe měla, když mě dopravili do listové a vyrazila ven.
Zatím nejistým krokem jsem vyšla na ulici. Nebyla jsem si svým tělem zezačátku jistá ale po chvilce mi bylo jasné, že mě už nezradí.
Mým plánem bylo si to tu prohlédnout a popřípadě poznat nové lidi. Ne že bych toužila po navazování přátelských pout, ale zdálo se mi to prozatím jako vhodný krok. Navíc mít pár známých se vždycky hodí i přes to, že jsem spíše sólistka.
Konoha je hezká vesnice, rozlehlá ale útulná. Dokonce i lidé jsou tu v celku normální a nekoukají na mě jako na zjevení. Rozhlížela jsem se a kreslila si v hlavě jakousi provizorní mapu, abych příště nezabloudila.
Po asi deseti minutách pomalé chůze, jsem zatočila do postranní uličky a vyšla kamenné schody. Opřela jsem se rukama o modře natřené zábradlí a hleděla na Listovou. Nic mi nepřipomínala a i přes to, mě lehce hřálo u srdce. Viděla jsem odtud všechny důležité budovy a přišlo mi, jako bych tu žila roky. Možná by to mohl být můj domov, kdybych chtěla.
Prohlížela jsem si kamenné tváře pěti hokage vytesané ve skále. Jakou úctu tu k nim mají, to jsem ve své vesnici nezažila. Na našeho vůdce se pohlíželo jako na běžného občana. Kinzou ani nebyl nijak výjimečný, prostě řadový jounin vybraný lidem. Už jen kvůli tomu, vesnici opustilo dost ninjů a ta se začala hroutit. Jestlipak ještě vůbec existuje?
Najednou jsem ucítila to podivné mravenčení v zátylku. Někdo mě sleduje.
Otočila jsem se.
No, čekalo mě docela nepříjemné překvapení. Naproti stál vážně hodně veliký, bílý pes a nedíval se zrovna přátelsky. „Proč pes, jsem spíš na kočky.“ Zakňučela jsem.
Hlavou se mi začalo honit, co bych měla dělat. Ne že bych se bála, ale se psy nemám hezké zkušenosti.
„Akamaru!“ Ozvalo se a během chviličky stál vedle hafana kluk s červenými šmouhami na tvářích. „Hej, co jsi zač?!“ Štěknul.
„Pacient a ty?“ Zamračila jsem se.
Ten obří pes se přikrčil a zavrčel.
„Pane Bože. Nech toho. Copak nevidíš, že jsem zrovna vypadla z nemocnice?“ Ukázala jsem obvazy na rukou, nohou a prosvítající pod oděvem.
Kluk se pousmál: „Může to být past.“
Ach jo, tohle je tak otravné.
Nechtělo se mi trávit čas bezduchým přesvědčováním tohoto děcka o tom, že nehodlám zničit Konohu. „Raději pokračuj ve venčení.“
„Neprovokuj mě.“ Mírně se rozkročil a oba se připravili k útoku.
Moc jsem to nechápala. Udělala jsem snad něco špatného? Nebo vážně vypadám jako padouch.
Popošla jsem o krok dopředu. „Vyzýváš mě nebo co, kluku?“
Zavrčel a vrhnul se na mě s kunaiem v ruce. Nečekala jsem zázraky, ale řekněme, nějakou speciální ninja techniku bych uvítala.
Tasila jsem svoji útočnou dýku a odrazila první, druhý útok. Než se oba přítomní nadáli, byla jsem s nimi hotová. I když se mi ještě nevrátila všechna síla, tak na techniku větrného spoutání to stačilo bohatě.
„Sákra.“ Zavyl majitel toho velkého, momentálně taky spoutaného psa. „Co to je za jutsu?“
Mlčela jsem.
Nebudu vysvětlovat, stejně by nepochopil.
Zaslechla jsem kroky blížící se po schodech.
„Sakuro-chan! Hej ona na mě zaútočila.“ Kluk na zemi sebou začal házet a prskat směrem k blížící se lékařské ninji.
„Amaye-sama?“
Pokrčila jsem rameny. „Ten idiot po mě skočil, když jsem tu stála a prohlížela si vesnici. Přece se nenechám otloukat.“
Sakura si povzdechla. „Kibo. Amaye-sama není nepřítel.“
Kiba rozčarovaně zamrkal a Akamaru zakňučel. „Co? Ty ji znáš? Tak ať nás pustí. Nebudu tu ležet na zemi jak nějakej genin.“
Zasmála jsem se a složila ruce. „Tak teda - uvolnit!“
Pouta se rozpadla na prach a propustila tak oba mé protivníky ze sevření.
„Promiň, jen jsem se bránila.“ Utrousila jsem suše.
Kiba kývnul, ale omluvy bych se asi nedočkala. Však k čemu omluva, svět to nespasí.
Dál už jsem svoji procházku po Listové podnikala raději se Sakurou. Bylo to lepší pro mě i pro shinobi, kteří se se mnou ještě nesetkali. Je zbytečné znovu s někým bojovat. Navíc mi vyhovovalo pohybovat se tu s někým známým.
Postupně mi ukázala centrum Konohy. Různé stánky, obchůdky, bary, restaurace a rychlá občerstvení. Taky zdejší akademii, dojo, sídlo ANBU, hokage, lékárnu, krám se zbraněmi, místní zbrojnici a příjem ptačí pošty.
„Amaye-sama, ráda bych tě někomu představila.“ Usmála se Sakura. Z hlasu jsem jí cítila jakýsi nadšený tón.
Přátelům? I když ne moc ráda, souhlasila jsem.

Po pár minutách jsme vešly do prostorné a světlé cukrárny. Dívka se rozhlédla a zamířila k úplně zadnímu stolu.
Následovala jsem ji.
Už tam někdo seděl. Dva od sebe naprosto odlišní kluci.
Když jsme dorazili k nim, chopila se slova opět Sakura.
„Naruto, Saii. Toto je Amaye-san. Právě opustila nemocnici.“
Blonďák v oranžovém si mě nejprve důkladně prohlédl, a když neshledal žádné zjevné nebezpečí, vyjekl: „Jsem Uzumaki Naruto!“
Pousmála jsem se. „Těší mě.“ Na toho druhého, pobledlého chlapce v černém jsem pouze kývla. Naštěstí se taky nehrnul do žádného seznamování.
Společně se Sakurou jsme se usadily.
Z rozhovoru jsem během chvíle pochopila, že oni tři jsou jeden ninja tým a patří k nim můj starý známý Kakashi. No, připadala jsem si trochu jako kůl v plotě. Veškerá konverzace šla mimo mě, takže jsem vesměs koukala do prázdna.
„Sakuro-chan, už ví bábi Tsunade něco o Akatsuki?“ Zamumlal Uzumaki po chvilce.
Ztuhla jsem.
Akatsuki? Zase oni?
„Hmm…“
„Copak?“ Reagovala Sakura.
Zavrtěla jsem hlavou na znamení toho, že se na tohle téma nehodlám bavit.
„No, Naruto, zatím ne.“ Odpověděla krátce a pak znovu promluvila ke mně. „Pověz nám o sobě něco, Amaye-sama. Nějaké záliby, sny. Prostě něco osobnějšího.“
Povzdechla jsem si. Máme být kamarádi? Tak jo. „Víte, koníčky - asi by se něco našlo, no. A moje sny?“ Zamyslela jsem se. „Vlastně asi o ničem konkrétním nesním.“
Viděla jsem jak se Naruto šklebil. „Pomoc! Sakuro-chan. Proč je tak podobná mistru Kakashimu!?“
Vyvalila jsem oči: „Cože?! Já jsem podobná Hatakemu?!“ Procedila jsem skrz zaťaté zuby.
„Jo.“
Snažila jsem se klidnit. „A - to - mi - vysvětli - teda.“ Soukala jsem ze sebe co nejpřirozenějším tónem.
„Takový to okecávání, abys o sobě nemusela nic říct, bílý vlasy a ta chladná lhostejnost!“
„Uklidni se, Naruto.“ Zabručela Sakura.
Já se musela zasmát. „Aha. No, nicméně. Já si nepřipadám jako Hatakeho klon, nebo tak něco. Ale pobavils mě.“ Snažila jsem se udržet nadnesený tón a výraz i přes to, že v mém nitru to vřelo.
„Náhodou mě se vaše arogance líbí.“ Promluvil Sai se širokým úsměvem na tváři.
Arogance? Měla jsem najednou vážně blízko k výbuchu a držela se jen na vlásku. Nesnáším tohle seznamování, ale bohužel to k životu patří.
„Nic, jdu si pro zmrzlinu.“ Oznámila jsem a zvedla se od stolu.
Cestou k pultu jsem si pohazovala peněženkou a přemýšlela. Tak Uzumaki Naruto? To je zdejší Jinchuuriki? Slyšela jsem o něm, ale ta chakra se nedala necítit. Bude to asi trošku oříšek s ním vyjít, ale nezdálo se mi, že by svá slova mínil zle. Vyzařuje z něj cosi, co mě nutí chtít jej poznat víc.
Ten druhý kluk - Sai, na toho se musím zeptat Sakury. Nic z něj nevyčtu. Působí jako by se teprve nedávno naučil používat svoje emoce, nemluvě o jeho podivné vyzáži a schopnosti zvolit tu nejnevhodnější kombinaci slov, ať je jakkoli upřímný.
Došla jsem k pultu a objednala si dvojitou porci zmrzliny. Chvilku jsem čekala a hypnotizovala záda té ženy, co mi pokrm připravovala. Otočila se a podávala mi porcelánovou misku plnou té ledové mňamky. Položila jsem peníze na pult a převzala jídlo jako tu nejsvatější věc na celém světě. Popravdě i shinobi na mojí úrovni má nějakou slabost a to je momentálně hromada ovocné, krémové zmrzliny, kterou jsem si nesla ke stolu. Už se mi sbíhaly sliny jen při pohledu na ni.
Teď už mi bylo docela jedno, jestli se mým společníkům v cukrárně líbí moje lhostejnost, arogance nebo cokoliv jiné. Teď byl můj svět zmrzlina. S chutí jsem si nabrala první sousto a vychutnala si tu sladkou, ledovou pochoutku na jazyku.
„Koukejte na ni, jí a brečí.“ Ucedil Naruto.
„Nezáviď mi.“ Ušklíbla jsem se a dál pokračovala v jídle. Nepřišlo mi, že bych brečela, i když můj výraz mohl ostatním připomínat ledasco.
Bože! Tady mají tu nejlepší zmrzlinu na světě! Vážně, takhle dobrou jsem nikde jinde nejedla. Musela jsem se ovládat, abych do sebe všechno honem nenaházela a nepůsobila tak jako nevychované hovádko. To byl takřka nadlidský úkol.
„Hehe, konečně ženská co si nepočítá kalorie.“ Hlas se ozval kdesi z leva. Kdo se sakra opovažuje, rušit mě zrovna teď? Během toho posvátného rituálu, pojídání spousty cukru, smetany a ovoce?
Odložila jsem dezert a pohlédla ke zdroji. „Kakashi.“ Vydechla jsem.
„Promiň, Amaye-san, ale můžu s tebou chvíli mluvit?“
Kývla jsem. „Ale můžu si vzít sebou zmrzku?“
„Ne, na to budeš mít čas potom.“ Zakroutil okem.
Vyjekla jsem. „Ale oni mi to sní! Vidím ty jejich pohledy, jak čekají, až ji nechám bez dozoru!“ Namířila jsem prstem k usazené trojici. Všichni tři na mě zírali s vyděšenými pohledy.
Kakashi si jen povzdechl a já s vítězoslavným výrazem popadla misku do náruče a vykráčela za ním ven z cukrárny.

„Tak co mi potřebuješ?“ Zašeptala jsem a strčila si do pusy další sousto.
„Obeznámil jsem Hokage s tvými technikami a kekkei genkai. Chce tě v průběhu dneška vidět. Připrav se nejspíš na další výslech.“
Kývla jsem.
„Jo a ještě něco co bys nejspíš měla vědět. Nemáme vůbec žádné informace o pohybu Akatsuki. Jako by se po nich slehla zem.“
„A tvůj názor?“ Olízla jsem lžičku.
„No, buďto používají nějaký záhadný způsob cestování, nebo se jednoduše ukrývají. Možná čekají na vhodnější chvilku.“
Tohle se mi moc nelíbilo. Tihle ninjové nikdy nebyli žádní poseroutkové, aby někde v díře čekali na vhodnou chvíli. Ťukala jsem si lžičkou do horních zubů.
"Vím, kam míříš, Kakashi. Moc se mi nezdá, že by se schovávali, podle mě něco chystají."
Pousmál se. "Kdyby něco, budu po obědě za vesnicí s Yamatem trénovat Naruta, kdyžtak se zastav." Po těchhle slovech zmizel.
Chvíli jsem tam jen tak stála a skládala si v mozku získané informace. Vypadalo to, že bude chvíli klid od rudých mraků, ale je tu spousta jiných nepřátel. Třeba Zvučná a Orochimaru. Už jednou tuhle vesnici málem srovnal se zemí. Jenomže teď jsem tu já, s tím asi nikdo nepočítal. Pak jsou tu jiní ztracení ninjové a skupinky dalších šmejdů, kteří prahnou po různých věcech od tajných svitků až po Kuramu zapečetěnou v Narutovi.
Povzdechla jsem si a pohlédla do misky.
„Krucinál!“ Rozpustila se mi skoro všechna ta dobrota!