Amaye Omitsu 2: Zlomená pečeť.

Vzbudila jsem se do polosedu.
Srdce mi tlouklo o sto šest a na čele mi vyrazil studený pot. Snažila jsem se uklidnit a zpomalit svůj dech. Marně.
Teď mi všechno dávalo smysl. Veškeré moje vzpomínky byly zpět. Moje jméno, schopnosti, minulost.
V jakém si návalu panického šílenství jsem odkopala přikrývku na zem a pokusila se postavit. Bodavá bolest v nohách mě však srazila zpět do matrace. Hokage měla pravdu, zatím se odsud nedostanu.
Zavrčela jsem a masírovala si oslabené svaly na lýtkách a stehnech. Nebyla jsem ani na padesáti procentech svojí původní síly! Možná by bylo lepší být mrtvá, než v tomto bídném stavu.
Poškrábala jsem se ve vlasech. „Akatsuki.“ Vyšlo mi tiše z úst.
Jasně, oni byli můj poslední cíl, ale zdá se, že jsem přecenila svoje schopnosti. To už se znovu nesmí stát.
Začala jsem vymýšlet hrubou kostru strategie a třídit si priority. Potřebovala jsem se dostat co nejblíž k té skupině zběhlých ninjů, ale zároveň mi záleželo na vybudování jisté důvěry s Listovou. Nebyla jsem si jistá v jaké souvislosti tu o mě slyšeli, pokud vůbec slyšeli.
Střídavě jsem koukala po tmě ke dveřím, z okna, na strop - a pořád dokola.
Dodávalo mi to jistý pocit bezpečí.
Slyšela jsem už dost zvěstí o Listové vesnici, o Tsunade i o skvělých výsledcích řadových ninjů. Párkrát jsem se s nimi i nepozorovaně setkala a zdálo se mi, že mají ze všech ninjovských vesnic ten největší potenciál. Mohli bychom si být vzájemně užiteční.

Když začala obloha s přicházejícím úsvitem růžovět, měla jsem už v hlavě všechno hezky srovnané. Nebo aspoň jsem si to myslela. Stačilo jen počkat na návštěvu někoho z konožských ninjů.
Netrvalo to dlouho a nemocnicí se začínaly ozývat první zvuky značící začátek dne. Bylo to různé tiché cinkání, tlumené hlasy a kroky na chodbě.
Ztuhle jsem ležela s hlavou zvrácenou dozadu a čekala.
Nevím kolik uběhlo času, než se otevřely dveře a stála v nich kunoichi ze včerejška. Sakura.
Usmála se na mě a pozdravila.
Ve mně hrklo. To chci zradit vesnici, díky které jsem stále na živu? To snad ne, to nejsem já! Přála jsem si dát si pořádnou facku.
Strnule jsem odpověděla.
„Vzpomněla sis na něco?“ Optala se Sakura.
„Jo, na vše.“ Odpověděla jsem zahořkle. Předstírat trvalou amnézii by nebylo dobré, mohli by mě dostat do rukou ANBU a byla bych lidově řečeno v háji. Vytáhli by mi z hlavy snad i to co tam nemám.
„To je skvělá zpráva, půjdu to oznámit Hokage-sama.“ Dívka už se pomalu otáčela k odchodu, když jsem na ni promluvila.
„Počkej, Sakuro-san. Je na čase abych se představila. Moje jméno je - Omitsu Amaye.“ Zašeptala jsem.
Růžovovlásce se rozšířily oči. Aha, takže o mně slyšela. Paráda.
Přikývla. „Těší mě, Amaye-senpai.“ Pak zmizela za dveřmi.
Zašklebila jsem se. Senpai? To už mi dlouho nikdo neřekl.
Zase jsem zůstala sama. Ne že by mi to vadilo, na samotu jsem více méně zvyklá.
Přejela jsem místnost pohledem.
Na židli kousek od postele ležela hromádka oblečení, kterého jsem si před tím nevšimla. Přinutilo mě to usmát se. Jakýmkoli oděvem jsem v této situaci nemohla pohrdnout, jelikož se mi nechtělo vystavovat se před lidmi v bandážích a jakési nemocniční pseudo-košili.
Opatrně jsem si oblékla černé kalhoty, síťované podvlékací triko a černý tříčtvrteční top střižený pod prsa. Sedlo mi to skoro přesně.
Dlouhé, bílé vlasy jsem si několikrát prohrábla prsty a pak je stáhla gumičkou do čehosi neidentifikovatelného na vršku hlavy. Teď už stačilo jen nasadit ten správný výraz a zase čekat.
Stejně jako na samotu, tak i na čekání jsem zvyklá. Otec ode mě s mámou odešel, když mi bylo šest. Pamatuji si to jako včera. Stála jsem na okraji vesnice se slzami v očích. On klečel na jednom koleni přede mnou. Chtěl abych neplakala, prý jsem neměla důvod. Potom mi naposled pohladil vlasy a do očí mi slíbil, že se brzy vrátí.
S jakousi zoufalou nadějí čekám pořád, už čtrnáct let. Ale zatím jsem o něm neslyšela.
Za čtyři roky na to, mě opustila i moje matka. Byla zabita na misi bandou zlodějských ninjů. Nikdy jsem to nepochopila, proč zrovna ona?
Tehdy jsem se rozhodla, stát se silnější než kdokoliv z vesnice.
Trénovala jsem každý den, dlouhé hodiny na louce za vesnicí, často jsem se domů vracela až k ránu a dopoledne začínala na novo.
Časem jsem se opravdu stala silnou, nesčetněkrát jsem překonala jouniny z vesnice a moje jméno se objevilo na všech listinách výkupců mrtvol. Jméno se značkou S a slibem na dvacet miliónů ryou.
Vycenila jsem zuby v lehkém úsměvu. Tohle bude zaručeně dlouhý boj.
V tom kleply dveře a do místnosti vešla Sakura a ninja ze včerejška s maskou. „Zdravím.“
„He? Hokage se dneska nekoná?“ Ucedila jsem polohlasem a pořádně zaostřila na ninju s čelenkou přes oko.
„Ehm, děje se něco?“ Zeptal se klidně.
Mě se na tváři rozlil úsměv a kdybych mohla hned po něm skočím. „Hatake Kakashi! Ty - ty si mě nepamatuješ?“
„Měl bych?“
Zamračila jsem se: „Amaye. Omitsu Amaye.“
Podrbal se na krku. „Jistě, už jsem si vzpomněl. Dalas mi tehdy pěknou nakládačku.“
Viděla jsem, jak Sakura vytřeštila oči. „Cože? Mistře Kakashi vy znáte Amaye-san? Řekněte mi o tom víc - prosím.“
Zahihňala jsem se. Bude to chtít Kakashi vůbec rozebírat? Na jeho místě bych tu záležitost asi nezmiňovala.
„No už je to pár let zpět, co jsme se potkali. Byl jsem na misi, když proti nám vystartovala tahle dáma. Dva z mého týmu odstranila jedinou technikou a já se jí se sharinganem taky nemohl rovnat. Její techniky nedokážu okopírovat. Nakonec jsme si sice vysvětlili, že to bylo nedorozumění, ale myslím, že by byla schopná mě zabít.“
Cítila jsem, jak rudnu v obličeji.
„Jak je nedokážete okopírovat sensei?“ Chudák Sakura, zmateně si přejela dlaní po bradě.
„Víš, techniky dané kekkei genkai nelze kopírovat.“ Oznámila jsem.
Kakashi se pousmál: "Přesně tak.“
„No, ehm. Já vím, ale netušila jsem, že klan Omitsu má svůj kekkei genkai.“ Dívka s růžovými vlasy mi upřeně koukala na ruku a zdá se, že vstřebávala veškeré nové informace.
„Kishoubou - to je moje vrozená vlastnost.“ Dodala jsem.
Kývla a zvědavě mi pohlédla do očí. Pak rychle uhnula pohledem.
Já se musela od srdce zasmát. „Ne, nemám žlutý oči pořád.“
„No, tak abychom přešli k věci.“ Přerušil mě Hatake. „Myslím, že nám toho máš celkem dost co říct. Nejspíš začni tím, co jsi dělala polomrtvá poblíž Konohy.“ Opřel se zády o zeď a překřížil nohy v kotnících.
Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči, opřela se o čelo postele a spustila: „Před necelým rokem jsem opustila Yugu a začala jsem na vlastní pěst 'konat dobro'. Toulám se tak různě po všech zemích a občas pomáhám přátelským ninjům plnit jejich mise. Samozřejmě tajně. Čas od času se zastavím v nějaké skryté vesnici a nabídnu splnění obtížné mise za minimální mzdu, protože taky musím z něčeho žít. Sice to není lehké, protože mnohdy na mě koukali skrz prsty, ale většinou už si na mě zvykli.
No, naposledy jsem byla ve vesnici Skryté v mraku. Bylo to asi před měsícem a tam jsem se dozvěděla, že Akatsuki míří k Listové. Prý se snaží získat zdejšího Jinchuurikiho. Našla jsem stopu dvou z nich a pár dnů je sledovala. Jednu noc se zastavili a já se schovala na stromě kousek od jejich tábora. Musela jsem se chytnout do jakéhosi genjutsu, nebo nevím, protože jsem se vzbudila, až když jsem ležela na zemi a cítila, jak krvácím ze všech částí těla. Vím, že tam byl někdo se mnou, kdo volal moje jméno, ale nevím, kdo to byl. Byla jsem v té chvíli už na pokraji bezvědomí.
Pak, když jsem se tu probudila, nic jsem si nepamatovala. Někdo mi dal do hlavy pečeť, která se zlomila dneska v noci díky snu o mé minulosti. Musela to být slabá pečeť. Jen pořád nevím kdo, a proč by mi něco takového dělal.“ Pokrčila jsem rameny. „Proč by mě rovnou nezabili.“
Sakura i Kakashi vypadali zamyšleně. Co se jim asi tak honí hlavou?
Kopírovací ninja promluvil první: „Nevíš koho z Akatsuki jsi sledovala?“
Zavrtěla jsem hlavou: „Ne to nevím, nebyla jsem k nim tak blízko. Ale den před tím než mě objevili, změnili směr a mířili k Písečné.“
„Do Písečné? Ale Gaara-kun v sobě už Shukakeho nemá.“
„Možná jen taktický krok, co já vím.“ Spleskla jsem dlaně.