manga_preview
Boruto TBV 07

Amaye Omitsu 1: Amnézie.

hidan_amaye_predpribeh.jpg

„Amaye!“ Kdosi volal moje jméno jak kdyby z velké dálky. Připadalo mi, jako bych stála na konci dlouhého potrubí, ve kterém hlas rezonoval a odrážel se ve spoustě ozvěn. „Amaye - Amaye - Amaye...“
Všude byla černá, nepropustná tma a pod nohama jsem necítila zemi. Vlastně - připadalo mi že se vznáším v nicotě. Co vůbec jsem? Kdo jsem? Čí je ten hlas? Ptala jsem se sama sebe uvnitř svojí hlavy. Během okamžiku se volání mého jména vytratilo a já úplně propadla tomu tichu v nicotě. Vnímala jsem už jen slabý tlukot vlastního srdce a zrychlený, přerývaný dech.
Vteřiny mi připadaly jako dny, dny jako roky v temném světě bez východu a západu slunce. Někdo mi chyběl, ale kdo, kdo pro mě je tak důležitý? Chtěla jsem si vzpomenout, ale nešlo to. Kdo? Měla jsem v hlavě díru, jen temnotu a prázdnotu. Kdo… Moje svaly se najednou úplně uvolnily a já padla ještě do hlubšího bezvědomí.

Cítila jsem tlak na prsou plus ukrutnou bolest hlavy a končetin. Snažila jsem se pohnout, ale něco mi poutalo zápěstí a kotníky. Chtěla jsem zakřičet, ale ústa se neotevřela, místo bolestného křiku jsem vydala jen tiché zasténání: „Ehhh.“
„Probírá se!“ Zaslechla jsem neznámý ženský hlas a přinutila se otevřít oči. Bodlo mě do nich prudké bílé světlo a já rychle zamrkala. Nemohla jsem na nikoho zaostřit, oči mě neposlouchaly. Začala jsem panikařit.
„Dejte jí sedativa, má ještě zlomenou spoustu kostí a přetrhané šlachy.“
Nebránila bych se píchnutí do pravé ruky, ani kdybych mohla. Tohle bylo proti zbylé bolesti jako pohlazení.
„Zabere to ještě spoustu času, tahle operace je náročná…“
Během pár chvil jsem usnula tvrdým a možná naštěstí bezesným spánkem.

Obnovil se mi cit v prstech na rukou a nohou, vnímala jsem, jak začínám získávat kontrolu nad svým tělem. Tlukot srdce, klidný dech, denní světlo za víčky. Otevřela jsem oči a hleděla do bílé místnosti. Ležela jsem v posteli až po krk zakrytá světlou přikrývkou. Okno vpravo od postele bylo otevřené a prosvítaly jím sem teplé sluneční paprsky. Slyšela jsem zpívat ptáky a vzdálený ruch žijící vesnice. „Uf.“ podepřela jsem se rukama na posteli a usadila se do jakého si polosedu. Levou ruku jsem měla v dlaze a pravou ovázanou od prstů až k rameni, to samé obě nohy a hrudník. Na hlavě jsem měla pár hmatatelných boulí a drobnější odřeniny.
Sakra, co se mi to stalo? Pořád jsem si nemohla vzpomenout, ale vybavovaly se mi útržky. Můj domov - jen pokoj, stůl a židle, čísi doteky, strach, nenávist a pak bolest. Nic víc jsem zatím v hlavě neměla. Do očí se mi začaly drát slzy a já se spustila zpět na polštář. Všechno je mi tak cizí i já sama sobě jsem cizincem. Rozplakala jsem se tichým, bolestivým pláčem s obličejem zabořeným do polštáře. Tahle bolest… Ta psychická bolest byla horší než ta fyzická. Trpěla jsem, osamocená a opuštěná v neznámém pokoji, plná utrpení a snahy vzpomenout si.
Někdo skoro neslyšně vstoupil.
Zarazila jsem se, ale nechala slzy volně stékat na prostěradlo. Kdo je to. Nepřítel? Pomalu jsem stočila pohled ke dveřím.
„Promiň, že jsem sem tak vtrhla, myslela jsem, že ještě spíš.“ U vstupu stála štíhlá dívka s růžovými vlasy a jasně zelenýma očima.
Rychlým pohybem jsem si otřela slzy.
„He?“ Pozvedla jsem obočí a zkusila se v rámci svých možností posadit. Růžovovláska okamžitě naklusala vedle mé postele a pomohla mi.
„Uklidni se, nejsme nepřátelé.“ vyhrkla. “Jsem Haruno Sakura, jedna z lékařských ninjů tady ve vesnici. Ráda tě poznávám-?“ větu zakončila otázkou, jakoby snad záleželo na mém jméně.
Sklopila jsem hlavu. „Promiň, ale nic si nepamatuji…“ Sakura se usmála, ale bylo poznat, že jí to mírně znepokojilo. "Vůbec na nic si nevzpomínáš?"
„No,“ začala jsem, „vlastně pár útržků z dětství se mi vybavuje. Myslím - myslím že si vybavuji svoji vesnici, je malá. Věčně prosycená vodní párou, bez obranných zdí. - K čertu.“ Tělem mi projela vlna bolesti a já se zkroutila na posteli. Sakura mě chytla za ramena a přidržela mě, dokud bolest neustoupila.
"Myslíš Vesnici skrytou v Horkých pramenech?" zamyslela se a posadila se vedle mě.
Znovu jsem se zarazila. „Jo… To bude ona - nejspíš.“ Olízla jsem si suché rty a zahleděná na své ruce dodala: „Kde jsem teď?“
„Jo aha, zapomněla jsem. Vítej v nemocnici ve Vesnici ukryté v listí. Teď mně omluv mám ještě něco na práci.“ Vyskočila na nohy a zamířila ven z pokoje.
„Děkuju, Sakuro-san…“ zašeptala jsem, než za ní zaklaply dveře.

Musela jsem během chvilky zase usnout, protože když jsem znovu otevřela oči, nebyla jsem v pokoji sama. Okolo mě stálo šest osob. Blondýna s dlouhými vlasy v jakémsi zeleném kimonu, dva muži zahaleni ve světlých kombinézách a další dva v zelených vestách, z čehož jeden měl přes oko ochranou čelenku a rozježené bílé vlasy zatím co druhý, měl vlasy krátké, hnědé a na hlavě čelenku s kovovými chrániči. S nimi tam stála také Sakura.
Došlo mi, že bych měla být ve své situaci zdvořilá.
„Do-dobrý den.“ Vykoktala jsem a přejela letmým pohledem všechny přítomné. Mlčeli. „Sakuro-san co se děje?" zašeptala jsem.
Dívka se ke mně naklonila a odpověděla: „Přišla se na tebe podívat Hokage-sama.“
„Hokage?!“ vyjekla jsem a jen tak-tak nespadla z postele. „Omlouvám se já…“ Hledala jsem vhodná slova. To, kdo je Hokage, jsem věděla okamžitě.
„Neomlouvej se a spíš si na všechno vzpomeň.“ Blondýna mi skočila do řeči. Mě se okamžitě nahrnulo horko do tváře, protože mi připomněla, že jediné co teď vím je, že nic nevím. "Sakura mi řekla, že sis vzpomněla, že nejspíš pocházíš z Yugy.“
„Hai. Vím to jistě - už.“ přikývla jsem.
Muž s čelenkou přes oko se pohnul. „Ehm, Hokage-sama. Jestli je to pravda, může tam být spojitost s Akatsuki.“
Hokage ho umlčela. „Já vím, Kakashi.“
Nechápavě jsem koukala. Takže jsem nepřítel?
„Já si vzpomenu.“ Ujistila jsem je hlasitě. Stočili pohledy ke mně. „Dejte mi dva dny, dva dny maximálně…“
„Hmm. Stejně se odsud dřív nedostaneš. Do dvou dnů chci vědět, kdo jsi, pak si jdi po svém." Hokage se otočila na podpatku a vykráčela k místnosti, dva muži v bílém ji následovali. Sakura, Kakashi a ten třetí přítomný zůstali.
„Jsi ninja?" Zeptal se ten s jedním okem.
„Nevím…“ Odpověděla jsem lhostejně.
„A co teda víš?“
„Že jsem z Vesnice Horkých pramenů.“
Povzdechl si.
„Sensei, měla by odpočívat, na výslech bude času dost.“ Sakura přišla blíž a sáhla mi na čelo. „Horečku nemáš.“ Zabručela. „Mimochodem mistře Yamato, kde jste ji našli?“ otočila se k muži s chráničem na hlavě.
Zamyslel se. „Vedle cesty asi deset kilometrů jihozápadně od vesnice. Vlastně se divím, že vůbec žiješ.“ Kývl na mě. „Podle toho množství krve bych soudil, že jsi umřela.“
„No jo, měla jsi hodně vážná zranění, ale přišlo mi, že ten co ti to udělal, tě znal a nejspíš tě měl hodně rád. Snažil se minout všechny životně důležité orgány.“ Oznámila mi dívka.
Zamračila jsem se. Proč by mě někdo zkoušel zabít, když by mě měl rád? Ponořila se hluboko do své mysli. Kdo jsem vlastě zač?

Jak utíkaly hodiny a u mé postele se střídaly jednotky ANBU s lékařskými ninjy, začínala jsem se bát sama sebe. V mysli se mi zjevovaly střípky, které nedávaly žádný smysl, ale ten styl, jakým se na mě každý díval. Bylo to k nevydržení!

Uprostřed následující noci mě vzbudil sen:
Ležela jsem v trávě a hleděla na temné noční nebe poseté milionem hvězd. Bylo teplo a líný větřík mi čechral světlé vlasy. Upírala jsem zrak do nebes a přemýšlela o svém životě. Líně jsem si rozvázala čelenku pověšenou na krku a nechala ji volně ležet v mé otevřené dlani.
Vzduch voněl hlínou a nočními květinami. Dokonalé ticho jen občas vyrušil skřek nočních dravců. Cítila jsem se šťastná, alespoň v rámci svých omezených možností. Zamračila jsem se a z levého oka se mi do vlasů skoulela slza. Tiše jsem si povzdechla a zavřela víčka.
Když jsem je znovu otevřela, byla pořád noc. Ale něco se změnilo. Ve vzduchu jsem cítila povědomou ale zároveň cizí chakru. Vyskočila jsem a rozhlédla se po okolí. Stál na jih ode mě a jeho silueta mi připomínala Smrt.
„Amaye-chan...“

Poznámky: 

Můj první pokus o FanFiction... Snad se bude aspoň někomu trošku líbit :)

4.944445
Průměr: 4.9 (18 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Dragon-chan
Vložil Dragon-chan, Čt, 2018-07-12 09:33 | Ninja už: 5590 dní, Příspěvků: 306 | Autor je: Tsunadin poskok

Mise L3: No teda musím říct, že je to fakt super napsané! Kakashi ^_^ Úplně jsem s Amaye prožívala každý okamžik. Jsem hrozně zvědavá co se z toho vyvine. Asi tuším, podle obrázku na hoře, kdo bude ta postava na konci. Smiling

FF série ->Souboj o lásku-01-02-03-04-05-06-07

Obrázek uživatele karol552
Vložil karol552, Po, 2013-06-10 13:24 | Ninja už: 4542 dní, Příspěvků: 221 | Autor je: Prostý občan

tak ja len preto lebo sa mi to pacilo a nevyzeralo to ako prva ff.
no co uz asi budes mat talent Laughing out loud

Obrázek uživatele Shirayuki Eternum
Vložil Shirayuki Eternum, Po, 2013-06-10 08:03 | Ninja už: 3955 dní, Příspěvků: 19 | Autor je: Pěstitel rýže

Děkuji vám Smiling

btw karol552 vážně je to první FF Laughing out loud

Moje FF: Amaye Omitsu 1-8<

Obrázek uživatele Sarah Nara
Vložil Sarah Nara, Ne, 2013-06-09 17:20 | Ninja už: 4685 dní, Příspěvků: 473 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Zatiaľ sa mi to veľmi páči, teším sa na toho Hidana na obrázku :3 xD

~FC for mestekova~

Moje FanFiction

Obrázek uživatele karol552
Vložil karol552, So, 2013-06-08 16:54 | Ninja už: 4542 dní, Příspěvků: 221 | Autor je: Prostý občan

na prvy pokus to je vyborne naozaj si este nic nepysala?? ale co uz na tom nezalezi daj dalsi diel nech sa uvidi co v tebe je:D y5/5

Obrázek uživatele Jano
Vložil Jano, So, 2013-06-08 10:28 | Ninja už: 4262 dní, Příspěvků: 440 | Autor je: Ošetřovatel TonTon

zatiaľ to vyzerá celkom dobre, som zvedaví čo sa z toho vyvinie