Tým 11 - II. Tým jedenáct hlásí příchod

Vzbudil jsem se celý rozlámaný, možná to nebyl až tak nejlepší nápad spát na zemi, ale stejně, copak jsem se s ní měl hádat?
Vstal jsem, ta blondýna ještě spala a já vážně nevěděl co dělat. Šel jsem se projít po jejím obrovském pokoji a nakonec jsem si řekl, že si prohlédnu co vlastně může ve všech těch šuplících, zásuvkách a skříních mít.
Otevřel jsem její stolek a našel něco co vážně připomínalo dívčí deník.
„Zajímavé.“ řekl jsem si v duchu a otevřel to. Na přední straně byla jakási malůvka. Zamířil jsem na ne tak staré zápisky a četl.
„Teda, tomu nebudeš věřit, ale Sasuke mi dnes řekl třikrát “hm“ a Sakuře jen dvakrát!“
„Hm. No tomu teda fakt nemůžu uvěřit.“ pomyslel jsem si a dál zíral jako vyvoraná myš.
„Vždycky jsem věděla, že mě má radši!“
„Eh, třikrát za den říct “hm“? Očividně...“ protočil jsem panenky a když jsem za sebou uslyšel šustění raději tu věc zase zavřel.
„Co to děláš?!“ ozvalo se okamžitě a já stihl sotva zastrčit šuplík.
„Tak si konečně vzhůru.“ řekl jsem s úšklebkem.
„Co si tam viděl?“ zeptala se a rozběhla po posteli přímo ke mně, jenže se jí nohy zamotaly do deky a téměř se přerazila. Naštěstí jsem ji včas chytil a posadil tu mumii na postel, aby se uklidnila.
„Dík. Hej co si tam viděl?“ byla její jediná starost. Ztěžka jsem si povzdychl.
„Vážně nic, máš hrozně lehký spaní.“ uklidnil jsem jí, protože vážně nehodlám nikomu vykládat právě o jejím deníku, mimo jiné ten Sořin byl zajímavější s o dost vražednějším podtextem.
„No jo, vlastně Sora!“ řekl jsem najednou.
„Kdo?“ otázala se mě překvapeně.
„No ta červenovlasá, to je Sora, máme dneska v deset sraz.“ připomněl jsem si.
„Ta hysterka?“ odfrkla si bloncka a začínala se dostávat do ráže.
„Heh, Sora a hysterická? Neřek bych.“ pomyslel jsem si a raději jsem o tom mlčel.
„Jenže jak nás může poslat před akademii, když nevíme kde to je?“ zeptal jsem se sám pro sebe, ale ona sebou trhla.
„Tak to je hodně divný...“ řekla.

Sora se probrala pozdě, byla moc unavená a když vstala, Shikamaru už byl dole. Několikrát nervózně přešla po pokoji sem a tam, vůbec si nechtěla představovat, jak tam vejde a vyruší je. Řekla si, že nemá hlad, raději se rovnou oblékla a zavázala si čelenku, ale dolů se jí stále nechtělo.
Došla k oknu a vyklonila se z něj ven, až teď si všimla, že jsou v nějaké odlehlejší části vesnice, přímo pod okny se rozkládala louka.
„Má kliku, žít si tady.“ pomyslela si a v tom se přímo za ní ozvalo zaklepání.
Sora nadskočila a prudce se ohlédla se svým typicky vražedným pohledem.
„Neumíš klepat?“ osopila se na Shikamara.
„Jasně, promiň.“ řekl a položil jí na stůl snídani.
„Pro mě?“ zamračila se jako by ho žádala, ať to otestuje na jed.
„Jo nervózo.“
„Jaká nervóza?! Jen tak sem vtrhnout?! Co kdybych byla třeba nahá!“ nepovažovala svůj proslov rozhodně za otázku k zamyšlení, jenže to byl bohužel Shikamarův nejoblíbenější koníček. Nejprve se zatvářil, že přemýšlí a pak se ušklíbnul.
„Přesto že by to bylo asi trochu divný, bych se ti nejspíš omluvil a odešel, takže by se vlastně zas tak moc nestalo, až na to, že ta snídaně by byla teoreticky na zemi.“ řekl a sledoval její reakci.
„Zmis!“ zasyčela dotčeně a otočila se zpět k oknu.
„Hele počkej!“ došlo jí.
„Říkala si...“
„To je fuk, chci něco vědět, kde je ta akademie, co se tam dneska máme sejít?“ zeptala se.
„To bych ti sice mohl říci, ale na druhou stranu... “
„Tak vyklopíš to?!“ zuřila Sora a on si to očividně vychutnával.
„Zavedu tě tam.“ řekl nakonec a Sora už mířila pro věci.
Když jsme já a to blonďaté tornádo řítící se daleko přede mnou dorazili na místo, stáli tam tři dospělý, ale nikde žádný Kakashi-sensei. Krom nás už byly na místě i Sakura s Hanako, Naruto, nějakej týpek v zelný kombinéze se stejně odporně vypadajícím chlapem, nejspíš senseim, pak nějakej kluk co mu nebylo moc vidět do obličeje, protože ho měl celej zahalenej a nosil tmavý brýle, asi byl slepej jak poleno, jelikož si nevšiml, jak nemoderně vypadá, no a poslední malá holka asi stejně stará s Hanako a hodně divnej kluk se stejnejma očima. Všechny jsem si je prohlížel, než mě vyrušil Inin řev.
„Sasuke-kun tu ještě není?“ ozvalo se a já měl touhu poslechnout si v tu chvíli raději kočku škrábající na dveře.
„Neboj tamhle jde! Sasuke kde se flákáš, zase jsem tu první!“
„Naruto sklapni!“ obořili se na něj současně jak Sakura tak Ino.
Otočil jsem se směrem kam se právě ubíraly jejich zamilované pohledy a prohlédl si přicházejícího. S rukama v kapsách a výrazem podobně vražedným jaký jsem znal od Sory se vlekl ulicí.
„Tak tohle je ten jejich Sasuke? Očividně místní hvězda, ale to se uvidí. Nevím co na něm mají, ale měl by si užít poslední chvilky slávy, jako obvykle, začnou brzo obdivovat mě.“ pomyslel jsem si a zhluboka se nadechl, když mě z myšlenek vytrhl další příšerně rozeřvaný hlas, tentokrát bohužel ten, jaký mě posledních pár měsíců mého nešťastného života budil každé ráno.
„Jsi si jistý, že se mnou nejdeš jen aby si se vetřel?“ ozývalo se na druhém konci jedné z postranních uliček a já sledoval dvě osoby mířící k nám.
„Neboj, pochopíš to.“ ozvala se rozespalá odpověď pohodáře vedle Sory, ale to už si nás všimla.
„Co tu všichni dělají?!“ divila se jako by přistála z Marsu.

„Pravda, už byste nám mohli říct, co tu vlastně děláme?“ zeptal se právě příchozí kluk v kapuci.
Muž s cigaretou si odkašlal.
„Ještě tu nejsme všichni.“ řekl, načež se všichni rozhlédli, zřejmě se navzájem znali, alespoň od vidění. Jen ten uječený, Naruto koukal stále kolem sebe a pak začal znovu pokřikovat.
„Ale kdo, vždyť jsme tu všichni!“ rozčiloval se.
„Naruto.“ řekla klidným hlasem Sakura a on se podíval pořádně.
„Aha!“ vykřikl a zatvářil se naštvaně.
Jeho rozčarování jsem pochopil přesně za hodinu a dvanáct minut, kdy se za obrovského kouře objevil vážený Kakashi.
„Zase jdeš pozdě.“ konstatoval ten s cigaretou.
„Pardon, ležel mi v cestě kámen a musel jsem ho obejít.“ začal se vymlouvat stejně hloupě jako vždycky. Překvapilo mě, když jsem najednou uslyšel smích. Byla to Hanako, zřejmě jí to všechno připadalo legrační.
„S vámi je zábava Kakashi-sensei.“ řekla.
„Dobře tak teda proč jsme se tu sešli.“ řekl klidně a prohlédl si nás. „Vzhledem k tomu, že máme nový tým, rozhodli jsme se dnes uspořádat zacvičení nováčků.“ oznámil nám.
„Neměli bychom to nejprve předvést Kakashi?“ zazubil se chlápek v zeleném.
„Na to teda zapomeň.“ odpověděl mu Kakashi a podíval se na nás tři.
„Jde o dva jednoduché úkoly.“ řekl a pak přejel zrakem ostatní „Vlastně vás chceme všechny trochu vyzkoušet.“ řekl a pak nám všem pokynul ať jdeme dovnitř.

Procházeli jsme Konožskou akademií, dokud jsme nedošli k prázdné třídě.
„Rozdělte se do týmů po třech, ale tak abyste nebyli s nikým z vašeho týmu a zvlášť děvčata a zvlášť chlapci.“ zadal nám dost podivný požadavek, ale neprotestovali jsme. Tedy až na Soru dřepla si do kouta třídy a čekala, až na toho kdo si k ní sedne.
Hanako měla vyřešeno od začátku, zůstala se Sakurou a jelikož zbylý dvě holky se opatrně přibližovaly k Soře, zůstala s nimi i ta uřvaná Ino.
Já se zatím rozhlížel kolem. Nakonec jsem skončil s tím zahaleným týpkem a Shikamarem, kterého už jsem tak trochu poznal. Byl asi stejný optimista jako já, takže vlastně bezva kluk. Táhlo se k poledni a já už to chtěl mít za sebou, okem jsem pozoroval Soru. Stále tam seděla jako pecka a tvářila se, že jí jdeme všichni na nervy, tak se ale ona tvářila vždycky.
„Hej, co se jí stalo?“ zeptal jsem se po chvíli Shikamara, ale ten jen pokrčil rameny.
„Těžko říct, v tý se člověk nevyzná. Je to s ní tak problematické.“
„Mi povídej.“ odvětil jsem a měl chuť se jít někam zahrabat.
„No koukám, že první část jste zvládli celkem úspěšně, čekal jsem, že vám bude dělat největší problém to rozdělení.“ podrbal se Kakashi na hlavě. Já si ho samozřejmě dosti podezíravě změřil.
„Jsou všechny jeho úkoly tak pitomé?“ zeptal jsem se po chvíli Shikamara, jelikož se mi zdál jeden stupidnější než druhý.
„Nicméně jsem zvědav jak si poradíte s druhou částí. Každý smíte použít jeden shuriken a hodit ho na terč metr daleko, ale nejprve musíte říct pořadí v jakém budete ve skupině házet. Kdo první zasáhne, jeho tým má dneska volno a získá speciální odměnu.“ po těch slovech spokojeně odešli ze třídy. Já měl tu kliku, že Shikamaru pochopil hned, o co vlastně jde, takže jsem se další hodinu než to vysvětlil všem bavil sledováním hádek ostatních, ale upřímně, kdyby nám to neřekl, asi jsme všichni v háji.
Každopádně si prý máme pomáhat a tak to vyklopil.
Musel jsem se v duchu smát, když jsem viděl Sory typicky povrchní výraz dávající najevo, co si o jeho úkolu myslí a přesto znal přesně její myšlenky, které zrovna propočítávaly šanci na výhru podle toho kolikátá přijde na řadu.
Po hodině si Shikamaru povzdychl, věděl, že bez toho, aby to ostatním vysvětlil to nepůjde a tak začal s něčím pro jejich mozky dost jednoduchým.
„Došlo vám, že jde přesně o to abyste se museli hádat kdo půjde první, že jo?“ řekl, přesto že věděl, že nedošlo.
„Jistě, hned jsem to říkal!“ ozval se Naruto.
„Naruto sklapni, hádal si se tu nejvíc.“ napomenul ho zcela v klidu a pokračoval.
„Je to lehký co? Kdo z nás netrefí terč metr daleko? Tak se zamyslete, jestli se teď dohodneme, že budeme házet všichni naráz, nejen ve skupinách, ale celkově, těžko se jim bude určovat, kdo trefil první.“ řekl pobaveně a všem se rozsvítilo, jen Sora se tvářila stále jako by ji nic z toho všeho nezajímalo.
„Mimo to, myslím, že tu vůbec nejde o žádnou speciální cenu a volno, rozházel nás a změnil skupiny, aby věděli, jestli budeme s těma třema a i s ostatníma spolupracovat a jestli je vezmem mezi sebe. Říkal přece – zacvičení nováčků. Ne?“ povzdechl si a podíval se na mě. Přikývl jsem, jako že je to přece jasný i když popravdě jsem se i teď trochu ztrácel.

„Ale kdybych šel první stejně bysme vyhráli!“ prohlásil Naruto aby se vytáhl.
„Naruto, tomu přece sám nevěříš.“ ozvala se z druhého konce třídy Sakura.
„Proč myslíš, že ne?!“ nafoukl se jmenovaný.
„Otravnej prcek připomíná veverku.“ pronesl jsem a asi polovina lidí v místnosti propukla v smích.
„Proč prcek?! Zdám se vám snad mrňavej?!“ rozčílil se blonďák, který to slyšel.
„Dneska menší než obvykle.“ ozval se ten v modrý mikině, co se pokaždý tvářil jako vrah.
„Počkej Sasuke to si vyřídíme!“ rozčiloval se a pomalu přikročil ke mně.
„No jistě..“ stihl se mu ještě za zády ozvat výsměch.
„Co si zač?“ zeptal se.
„Co jsem zač? No jmenuju se Tadashi Yasuo z klanu Tadashi a možná se ptej spíš co nejsem, vrah hloupejch dětí.“ řekl jsem mu posměšně.
„Já nejsem hloupý dítě, já jsem Uzumaki Naruto a stanu se Hokagem!“

Jak jsem je tak z koutu třídy pozorovala, říkala jsem si, že je to poprví, co slyšim někoho představit se směšněji než Yasuo, jsou věci který se do světa nevyřvávaj, jako: “stanu se Hokagem“ nebo “chci povraždit vlastní rodinu“, ale to tady zřejmě nefungovalo.
„Pche, Uzumaki? O takovým klanu jsem nikdy neslyšel.“ poškleboval se mu Yasuo.
„Já o tvým taky ne! Vlastně nikdy nikdo o tvým pitomým klanu neslyšel!“ rozčiloval se ten pošuk a já si přála, ať v tomhle směru Yasua už moc nedráždí.
„Já o něm slyšela.“
„Já taky.“ ozvala se nejdřív růžovka a pak bruneta co seděla u mého stolu.
Naruto lehce zrudl, Yasuo na něj chvíli zíral a pak vstal.
„Jestli mi chceš říct, ještě něco o mém klanu, pojď ven!“ řekl zcela vážně.
„Ok, fajn, už je to tu.“ pomyslela jsem si a jen jsem doufala, že Yasuo někoho nezabije hned druhý den, špatně by se to vysvětlovalo.
Yasuo tam stál a vyzýval ho pohledem, jestli si troufne ještě něco vyslovit. Ten kluk byl očividně zaskočenej, pravda, že jsem ho taky nesnášela, ale když to vypadalo, že s tím bude souhlasit, musela jsem to stopnout. Prudce jsem vstala a podívala se na ty dva pitomce.
Musel na sobě cítit můj pohled, který ho probodával. Sedl si opatrně zpátky, aby mě uklidnil.
„Nemá to cenu, stejně přijdou až za několik hodin, za tu dobu tady chcípnu hlady.“ postěžoval si se svým obvyklým nadšením.
Všimla jsem si té přihlouplé blondýny která včera tropila takový poprask a právě mířila k němu. Rychlostí blesku vytáhla dvě svačiny a dala ruce před sebe.
„Teda! Co je to za jutsu?“ vypadlo z Yasua, který už musel nejspíš hlady šilhat, protože zase tak rychlá, aby to vypadalo jako jutsu nebyla.
„Cože?“ zeptala se překvapeně a zůstala na něj zírat.
„Jak si to tak rychle udělala?“ ptal se Yasuo celý unešený.
„Myslíš zabalila? To není žádný jutsu ty pako, máma mi je pro nás ráno dala.“ praštila jedním za sendvičů o stůl a mířila zpět na své místo.
„Proč nám taky nedala Shikamarova mamka zabalený doma dělaný sendvič?“ pomyslela jsem si dotčeně, jelikož jsem měla celkem hlad.

Věřte nebo ne, ten šedovlasej šílenec se vrátil za dvě hodiny, nezapomněl nám spokojeně oznámit, že už je po obědě, vyslechl si naše stanovisko a pak prostě řekl, že je to v pohodě a můžeme jít. No tak pitomý zacvičování nováčků jsem ještě neviděla.
„Potěšilo mě, že jste se dokázali shodnout, obvykle když přijde nový tým, tedy ne že by to byl častý jev, ale ostatní ho nepřijmou.“ vysvětlil Zakuklenec a pak nás už odrovnal úplně „Nic méně žádný volno se nekoná, moje týmy dnes budou mít ještě menší trénink.“ řekl a jakoukoliv zmínku o jídle vynechal.
Došla jsem k Hanako a ujistila se, že je v pořádku.
„Nemáš hlad?“ ptala jsem se jí jako malého děcka.
„Ne, měli jsme kopu palačinek.“ usmála se. Jen jsem přikývla a zase poodešla.
Takže jsem opět očividně jediná v háji, nevadí, já jsem už zvyklá.
„Vymyslí jen další pitomou hru nebo stupidní nápad jako ty předchozí nad kterými budeme muset přemýšlet, souboj s třemi jouniny naráz, to by byl teprve pořádný trénink.“ v duchu jsem se pousmála. Už zase myslím na trénování svých schopností, nikdy nemám dost.

Šli jsme sluncem zalitou uličkou a bylo tu něco co mě trochu znepokojovalo. Místo abychom šli jako dva týmy a sensei, jako obvykle, připomínali jsme spíš neorganizovanou, chaotickou skupinku. To co mě na ní znervózňovalo nejvíc, byla Hanako.
Úplně vpředu šel Zakuklenec s knížkou na nose jako obvykle, zřejmě nepotřeboval vidět na cestu. Hned u něj byl ten černovlasý kluk a ten Naruto co dělal pořád povyk. V jednom kuse do něj šťouchal a něčím ho otravoval, černovlasý z něj byl asi stejně nadšený jako mi dva, tudíž jsem jen čekala, kdy mu konečně jednu vrazí.
Za nimi šli Sakura s Hanako a stále si něco šeptaly a chichotaly se. No a pak já s Yasuem, neskutečně otrávení každým dalším krokem, teda on už se teď tvářil celkem spokojeně jelikož jeho jediná denní starost byla od včerejška splašit si něco k jídlu, zato mě se dělaly na čele vrásky.
Hanako jakou jsem já příliš dobře neznala. Smějící se a radující z nového dne, taková přece byla vždycky, ale dnes přece jen jiná. Tak nějak dospělejší, mělo to něco společného s tou Sakurou, už to že k ní byla tak otevřená, to Hanako obvykle nedělala.
Najednou se mi zdálo jako by už nepatřila k nám, jako by teď najednou byla jejich. Já i Yasuo už jsme tak nějak věděli, co jsme a hodlali navždycky zůstat věrní své vesnici, ale pro ni to možná ani její vesnice nikdy nebyla.
Všechno to vlastně je vina tý holky, když byla Hanako s ní, byla mnohem upovídanější, samostatnější, žárlila jsem a nejen to, možná to byla moje chyba a já jí to celou dobu nechtěla dovolit, tuhle samostatnost, viděla jsem v ní stále to čtyřleté dítě a nechtěla se smířit s tím, že moje drahá sestřička vyrůstá, že už mě nepotřebuje a jednou mě možná úplně odepíše.
Ne, že bych jí to nepřála, konečně se zdála šťastná, ale bylo těžké se dívat, jak se mi najednou vzdaluje.
U nás ve vesnici se nikdy s dětmi z ostatních týmů nebavila, dřív dokonce bývala hodně zakřiknutá a mluvila jen se mnou a Masaem, vzpomínám na den, kdy nás zařadili do týmu s Yasuem, bála se ho, vlastně jsme si ze začátku vůbec nerozuměli, ale to se s časem změnilo, stala se z nás rodina.
Vlastně už jsme neměli víc než jeden druhého.
Myšlenka na to, že najednou budeme mi dva sami, mě značně znepokojovala.
„Chci jí vůbec pomoct najít její zkutečnou rodinu?“ pomyslela jsem si a vzápětí měla chuť si za ten nápad nafackovat.

Došli jsme na plac zarostlý tu a tam nějakým plevelem a čekali, co po nás bude chtít. Jenže ono to bylo víc než divný, buď nás bral jako jednotlivce a dával nám věci typu: “kdo vyběhne po stromě nejvýš“ nebo prostě úkoly, kde jsme měli všichni vyzrát na něj.
Jasně, možná se to nezdá bejt nic neobvyklýho, ale už od rána co nás svolal jsem čekala, že řekne něco jako: Tak a teď budete jeden s druhým bojovat. Tak to alespoň bývalo u nás ve vesnici, jenže on spíš jako by se nás snažil spřátelit, ani jednou nás nepostavil proti sobě.
Pomalu už to vypadalo, že snad chce, aby jeden tým tomu druhému pomáhal. Nechápala jsem, trénink je přece o síle, o vytrvalosti, proč se nesnaží nás donutit se zlepšovat a překonávat ostatní?
„Jestli to takhle půjde dál, brzo budeme stejně neschopní jako tihle ninjové. Dost!“ pomyslela jsem si „Tým jedenáct bude mít ode dneška vlastní tréninky.“
Když jsme se snažili vymyslet způsob, jak konečně mít chvíli pokoj, jelikož z toho přemýšlení nás už bolela hlava, přeletěl nad námi najednou pták.
„Zase?“ komentoval to Zakuklenec.
Možná jsem jeho zase chápala. Zvuk který vydával mě dnes ráno probudil. Jen jsem si nebyla jistá co to má znamenat.
„Schovejte se a čekejte dokud se nevrátím.“ řekl a rázem byl pryč.
Koukali jsme po sobě a nechápali.
„To je jako nějaký vtip?“ pomyslela jsem si, ale pochopila jsem, že ne ve chvíli kdy mezi mě a Yasua dopadla kouřová bomba.
Okamžitě jak jsme se dostali z kouře jsme se schovali za jeden větší kámen a zmateně se pokoušeli zjistit, odkud to přišlo.
Hanako byla s ostatními daleko od nás najednou rána a kousek za námi něco bouchlo. Jen jsem se rozhlédla a viděla Sakuru, jak Hanako odvádí, nechtěla jsem na ně poutat pozornost a ona se o sebe přece dokáže postarat. Hanako, nezranitelné dítě, ta kterou jsem snadno nedokázala porazit ani já.

Stála jsem tam jako přikovaná, nikde jsem je neviděla, až najednou jsem si všimla, že už se dostali kousek dál a schovali. Ulevilo se mi.
„Hanako! Hanako, nestuj tam!“ slyšela jsem za sebou, ale nemohla se pohnout, z šoku mě vytrhla až Sakuřina ruka, která začala třást mým ramenem.
„Hanako!“ konečně jsem se na ni podívala a začala si uvědomovat, co že se to vlastně kolem děje, ale stále jsem se nehýbala.
Odněkud vyšel výbuch.
„Nemáme čas!“ slyšela jsem a než jsem se stihla vzpamatovat, ten černovlasý kluk mě držel kolem pasu a vedl pryč.
Utíkali jsme k nějakému křoví, zkrátka do zarostlejší části toho cvičiště.
Nenapadlo mě se ohlédnout, jestli jsou pořádku, vlastně vůbec jsem nepřemýšlela o tom co bych měla udělat, nechala jsem se táhnout kam chtěli a každou chvíli se kousek od nás ozval výbuch. Šli naprosto mimo, jako by nás neměly zranit, ale vyděsit, teď si to uvědomuju.
Až když jsme seděli v bezpečí o kus dál a krčili se v křoví jsem si uvědomila, že jsem absolutně nezvládla situaci.
„Naruto je tamhle, jdu za ním, dej pozor na Hanako.“ řekla Sakura a plížila se bezpečnou částí k oranžové skvrně, aby ho dovedla k nám.
„Nechci to!“ odpověděl kluk, jako bych byla nějaká věc a víc se o mě moc nezajímal, snažil se zjistit, odkud přichází ty výbuchy. Kde je pachatel, jsme totiž netušili.
Až teď jsem si ho konečně pořádně prohlédla. Uznávám, vypadal trošičku strašidelně, jak se tvářil, ale já lidi nerada soudím. Hlavně ne dokud je nepoznám.
Teprve nyní jsem si uvědomila, že mě vlastně zachránil. Tentokrát jsem to opravdu zvorala.
„Díky.“ řekla jsem tiše. Naprosto mě ignoroval. Snažil se zřejmě zjistit původ toho všeho a já ho nechtěla vyrušovat.
Najednou přímo metr od nás něco přistálo a taky vybouchlo. Všimla jsem si, že to nejsou klasické výbušniny, tohle vydávalo rány a kouř, ale nezdálo se, že by nadělaly nějakou škodu, taky si toho všiml, ale za námi přistála další.
„Musíme pryč!“ řekl a chtěl se rozběhnout, ale já nemohla, věděla jsem, že to nepůjde. Moje nohy zkameněly, něco se mnou nebylo v pořádku, protože kdykoliv jsem sledovala dopad některé z těch výbušnin, jako bych byla naprosto mimo. Najednou jsem před sebou viděla jenom zmatek a nebyla schopna uvažovat, jako by moje myšlenky byly uzavřené někde mimo hlavu.
„Slyšíš? Vstaň ty hloupá!“ cítila jsem jak mě pevně drží za paži a pokouší se zvednout. V mžiku jsem zaznamenala jen jedinou věc, jedna z nich mířila přímo na nás. Byla to otázka několika vteřin, kdy jsem aktivovala zbytky své příčetnosti.
„Sora se bude zlobit, Sora to nepochopí, ale já mu něco dlužím.“ pomyslela jsem si, když mi došlo, že mě tady nenechal, už nemá čas utéct, protože jestli jsem se spletla ta výbušnina nás oba zabije a že moje tělo zná v těchhle situacích jedinou reakci. To minimum příčetnosti které se ve mně před vteřinou probudilo jsem použila aby můj mozek ovládl ruku a vší silou se mi ho podařilo stáhnout dolů.
Obrovská rána, musela být blízko, nejspíš nás skutečně trefila, pomyslela jsem si a otevřela oči, klečela jsem z hlavou schovanou mezi rukama na zemi a pomalu se začala narovnávat. Ten kluk vedle mně měl zacpané uši a právě otevíral oči.
Svraštil čelo, pomalu začal dávat ruce dolů a zmateně se rozhlížet kolem sebe. Když si pozorně prohlédl modrý obal který nás obklopoval, poprvé za tu dobu co jsme tu se podíval na mě, zůstal strnule koukat a nehybným pohledem mě pozoroval.
„Jak že se jmenuješ?“ zeptal se najednou.
„Hanako.“ odpověděla jsem klidně.
„Dobře Hanako.“ řekl a zmateně se znovu podíval nad hlavu na asi metr vysoký půlkopulovitý obal. „To ty?“ zeptal se a znovu upřel pohled na mě.
Mlčky jsem přikývla.
„To je...?“ nedokončil větu.
„Chakra.“ řekla jsem a znovu přikyvovala.
„Jak to děláš?“ zeptal se užasle.
„Nevím.“ řekla jsem a tvářila se možná trochu zamyšleně. Samozřejmě jsem to uměla odjakživa, vznikalo to samo, byla to prý nějaká automatická reakce mého mozku na nebezpečí a taky něco co Soru dlouho deprimovalo, když se mnou začala trénovat, ale ona nakonec našla jedinou slabinu toho krytí.
Všimla jsem si, že na mě ještě stále kouká.
„Za chvíli to bude dobrý.“ pousmála jsem se.
Z jeho tváře konečně zmizel ten nechápavý, překvapený výraz.
„Musím chvíli počkat, než se budu moct hýbat, než kryt odstraním.“ řekla jsem rozpačitě.
Přikývl jako že chápe a trochu se uvolnil.
„No a jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se a na chvíli uhnula pohledem. Věděla jsem to moc dobře, jelikož Sakura o něm ani na chvíli nepřestala mluvit a až do teď jsem nechápala proč, vlastně ani nyní to nechápu, ale pravda je, že je na něm něco zvláštního, záhadného, fascinujícího.
„Sasuke.“ odpověděl svým obvyklým tónem, ale jeho výraz zůstával stejně zvláštní. Znala jsem ho druhý den, za tu dobu jsem ho nikdy neviděla tvářit se jinak než nepřátelsky - až do teď.
„Uchiha Sasuke, myslím že to asi nezapomenu.“ pomyslela jsem si, jelikož jsem už měla od Sakury školení o všem co má rád, co ne a vlastně úplně všem co o něm ví.
Zavřela jsem na moment oči, abych se mohla lépe soustředit a nechala chakrový štít zmizet.
Pomalu vstal a taky mi pomohl na nohy. Na chvilku jsem se zamyslela.
„Prosím, neříkej Soře co jsem udělala...“ podívala jsem se na něj a v tom okamžiku jsem uviděla z dálky přibíhat Naruta a Sakuru.
„Hej, jste v pořádku?!“ křičel.
Sasuke mi na mou otázku neodpověděl, považovala jsem to za souhlas, že o nikomu neřekne. Už měl zase ten pro něj tak typický Uchihovský výraz.
„Jo, jsme v pohodě. Měli bysme se jít podívat po těch dvou.“ řekl když byl Naruto skoro u nás.
Až teď jsem si všimla, že to všechno přestalo.
„Co Yasuo a Sora? Jsou v pořádku?“ prolétlo mi hlavou jako blesk z čistého nebe a já se rozběhla místo kde jsem je viděla naposled.
Cestou jsem si všimla, že na místech kam ty věci dopadaly, nebyly žádné díry a nebo vážná poškození nepletla jsem se, byl to jen zvuk a kouř. V tuhle chvíli to však nebylo podstatné, přála jsem si co nejrychleji se dostat ke svým nevlastním sourozencům.
Doběhla jsem až k místu, kde jsem stála, než jsme se dali na útěk, nikde jsem je neviděla, trochu mě zamrazilo.
„Co se tady vlastně stalo? Nebyly přece opravdové, nemohlo jim to ublížit.“ pomyslela jsem si. Vykročila jsem rázně ke kameni kde se schovávali. Nikde nic. Začínala jsem panikařit.
„Soro! Yasuo!“ vykřikla jsem a pomalu cítila knedlík v krku. Nechtěla jsem si představovat vůbec nic, jakékoliv vysvětlení by mě teď položilo.
„Hanako, si v pořádku?“ ozvalo se nejprv praskání země a pak mě tak známý hlas.
Zprudka jsem se otočila a uviděla Yasua, jak vytahuje Soru na povrch. Jasně bála jsem se zbytečně, ukryli se pod zemí.
„Působivé.“ ozval se za námi někdo další. Tentokrát to byl mistr Kakashi.
„Co to k čertu mělo znamenat?!“ obořila se na něj hned Sora.
„No mluvil jsem přece o zacvičování a tréninku, ne? Musel jsem vědět jak budete reagovat.“ řekl klidně. Vůbec mu nevadilo, že mě málem vyděsil k smrti, ale pravda, nebyly opravdové a navíc, všechno to byla moje chyba.
„Zvorala jsem to, proč jsem sakra tak ztuhla?“ vyčítala jsem si. Tohle nebyla reakce hodná kunoichi.
„To jako že jste to nás všechno nahrál?!“ rozčiloval se Naruto.
„Já a tady můj kamarád.“ řekl a na ruce mu přistál pták.
„Tak odtud to pocházelo, proto jsme neviděli útočníka.“ došlo mi vzápětí.
„Ten pták tu kroužil celé ráno.“ řekla naštvaně Sora.
„Ano, protože dnes ráno dostali všichni jounini moc důležitou zprávu,...“ řekl a na moment se odmlčel „..což je taky důvod, proč jsem vás chtěl otestovat, jak moc se o sebe zvládnete postarat. Zejména Hanako mě překvapila.“ řekl aby mě pochválil.
Ucítila jsem na sobě Sořin chladný pohled, dozajista pochopila, že za strnutí uprostřed bitevního pole mě nechválí, ale snažila jsem se dělat jako že nic. Ne že bych jí nechtěla poslechnout, nebo nechápala její důvody, ale tohle už přeháněla, nejsme tak slabí, abychom se potřebovali šetřit, nebo schovávat trumfy v rukávu, kdykoliv budeme muset porazit jeden z těch Konožských týmů zvládneme to.
„Nebojte se, za týden se dozvíte, proč jste tohle všechno museli podstoupit.“
„Já už tech vašich extrémně pitomých testů mám dost! Prostě jdeme domů!“ řekla vztekle Sora a vyrazila, Yasuo ji následoval, když Kakashi nic nenamítal.
Na chvíli se otočila a vrhla na mě jeden ze svých nenávistných pohledů. Vážně jsem to neměla ráda a tentokrát to bylo poprvé, kdy jsem se jí postavila, byla jsem v právu, neměla důvod mi něco vyčítat.
Podívala jsem se výmluvně směrem k Sakuře, jako že doma jsem teď přece u ní, ale nebylo mi to moc platné. Sora se naštvaně otočila a pokračovala pryč.
„Beru to jako rozchod.“ řekl klidně Sasuke a taky si to bez jediného rozloučení namířil pryč. Trochu mě to mrzelo, přece jen mohl říct ahoj, ale on byl nějak zvláštní a já to respektovala.
„Měj se Sasuke-kun!“ křičela za ním Sakura nadšeně.
„Chcete doprovodit?“ zeptal se Naruto a zakřenil se.
„Klidně.“ oplatila jsem mu úsměv.
„Ani náhodou Naruto, si hrozně otravný!“ řekla Sakura, chytila mě za ruku a táhla pryč.
„Ale Sakura-chan počkej přece...“ slyšela jsem ještě za námi.
Naruto byl možná trochu praštěný, ale fajn kluk, třebas že lezl Sakuře na nervy nevím co by dělala muset snášet Yasua.
Trochu jsem se nad tím pousmála, to ode mě nebylo hezké, měla jsem ho přece ráda.