Konoha vzhůru nohama VIII. - sláva ninjů se vrací

Tmavá postava vyběhla a pevně dívku chytila za paži.
„Nemysli si že se mě můžeš jen tak dotknout!“ vykřikla a vyškubla se téměř hystericky, až připomněla starou známou Sakuru.
„Jsi obyčejný idi*t!“ dodala když se přestala zmítat.
Černovlasý kluk mlčel. Tohle nebyla jeho chvíle.
„Jak jsem si po tom všem mohla myslet, že nejsi takový jak říkají, že je v tobě stále něco dobrého?! Chtěla bych odejít, hlavně co nejdál od tebe, ale nemůžu se teď odsud hnout víš?!“ odvrátila svůj pohled k hvězdě vznášející se v dáli v rovné přímce od vchodu. „Promiň.“ řekl klidně a sedl si s respektem dva metry od ní.
„Nenávidím tě!“ lhala sama sobě v domnění, že v těch slovech snad najde špetku síly, která jí právě chyběla.
Mlčel stále jen mlčel a ona nechápala, proč to dělá, znovu si jen uvědomovala, jak moc mu nerozumí, jak se ztrácí v každém jeho náznaku, aniž by měla šanci jej pochopit.
„Jsi tu ze stejného důvodu, moje chyba, já tě donutila sem jít, kdybys mohl, dávno bys odešel.“ pokračovala v samomluvě a pokoušela se dostat ze sebe všechnu hořkost, zatím co tam tak seděl. Nestál jí za to aby se ohlédla.
„Proč si to udělal? Nesnášíš Naruta od dětství, je ti jedno, co s ním bude, tak proč?“ vykřikla a otočila se na něj s vzteklým pohledem.
Nic, neodpověděl.
„Tak mluv se mnou!“ vykřikla a vstala.
„O co ti jde? Přišel za mnou a stejně mlčíš jako vždycky! Zase mě klameš jako pokaždé když jsem za tebou přišla, tak proč jsi ještě tady?!“ došla vztekle až k němu. Vlasy mu spadaly do obličeje, seděl stále na zemi, představovala si ten výsměch v jeho tváři, jakým ji tak dlouho trápil.
„Královsky se bavíš co?“ přimhouřila oči a nevěřícně zakroutila hlavou.
Doháněl ji k šílenství.
„Chováš se jako id*ot!“ vykřikla a hlavou jí proběhlo snad tisíc vzpomínek na chvíle kdy mu tohle říkávala, když za ním přišla domů. Naštvaně ji chytával za ruku a vyhazoval ven. Jenže tentokrát nic, žádná reakce, které se bála.
„Nedokážu ho už ani naštvat, vážně jsem tak zeslábla?“ potřebovala to ze sebe dostat, ale cítila se čím dál hůř.
„Rád ubližuješ lidem kolem sebe?“ zašeptala téměř neslyšně a kopla ho do kolena.
„Nešlo jen o Naruta! Možná, že kdybys mě sem nedotáhla, nebyl bych tu a netvrdím, že bych nechtěl odejít, ale pořád tu jsem, tak co bys chtěla?!“ vyjel na ni zvýšeným hlasem, aniž by se obtěžoval věnovat jí pohled.
„Nezajímá tě co chci já! Co chci dobře víš. Já musím zachránit tuhle vesnici spolu s přáteli a chtěla jsem jen tvou pomoc! Byla to chyba, neměla jsem tě nutit!“ rozčilovala se a vlastně ztrácela přehled, jestli je tak hrozně naštvaná na něj nebo na sebe.
„Vážně myslíš, že jsem tu z donucení?! Kdybych chtěl už dávno jsem prošel tam tím vchodem. Řekla si to sama, jestli mi nezáleží na nikom z vás, ani na vesnici, poč by mě mělo zajímat co se stane, když to udělám?!“ rozkřikl se a zabodl do ní ostrý pohled.
„Jdi!“ zařvala Sakura a ještě než to udělala se za ta slova už nenáviděla.
„Vážně?“ zeptal se jí znovu bez jakéhokoliv náznaku emoce a čekal na reakci.
„Řekni to, no tak řekni!“ křičela na sebe dívka v duchu „Jsem opravdu tak slabá? Skutečně chci zničit všechno co jsem dosud sama v sobě dokázala kvůli někomu jako on? Vždyť, právě uhodil Naruta, jediného člověka, který mi vždycky věřil.“ pomyslela si.
Její rty se třásly a jako by zkameněli.
Sklopil hlavu, věděl k čemu jí nutí, že na to nemá právo, už nebyl důvod dál čekat co odpoví, oba by litovali.
„Ano, jdi!“ řekla konečně, nejspíš proto, že věděla, že už je pozdě. Sama sobě dlužila nemalé vysvětlení toho jak se zachovala. Teď už to věděl, že není tak silná jak se zdá, že v ní stále cosi zůstalo co celé ty roky potlačovala.
„Nebýt toho pit*mce, nebýt toho, že je tady, nikdy by se to nestalo.“ pomyslela si a cítila se jako by zradila sebe sama.
„Je mi jedno, co s tebou bude, slyšíš? Dávno jsem pochopila, že si sobec! Už je mi nezáleží na tom co si myslíš, co říkáš!“ snažila se namluvit si, že už pro ni není kamarád, že dávno není žádnou důležitou součástí jejího života.
Znovu seděl s pohledem upřeným k zemi a neodpovídal.
„Nemůžeš, mě přece pořád ignorovat! Proč si sem přišel a mlčíš?!“ vykřikla.
„Nezajímá tě, co si myslím a co říkám.“ odpověděl jejími vlastními slovy, ač věděl, že to není fér, útočit na ni něčím, co řekla v takové situaci, o čem oba věděli, že to nemyslí vážně.
Už se neudržela, tohle bylo něco na co celou dobu čekala, záchytný bod, klíč který konečně povolil řetězy ovázané emoce.
„Nenávidím tě Sasuke Uchiho!“ vykřikla a vší silou mu vrazila. Z očí jí nezadržitelně vytryskly slzy.
Trvalo několik sekund kdy z ní odcházela všechna bolest, než začala znovu litovat. Obličej mu nyní znovu zakrývaly vlasy, neslyšně se pohnul. Už zase měla před očima ten výraz jeho tváře, až se na ni podívá, zase dosáhl svého, pokaždé jí dokázal ublížit, ať už chtěla nebo ne, nemělo smysl bojovat.
Sasuke zvedl hlavu, tvář měl rozseklou a stékal mu po ní pramínek krve. Tentokrát se ale tvářil vážně, možná trochu... ..nevěřila, že by to byla pravda že by v jeho očích viděla lítost, snad jen začínala šílet ze všeho toho dění kolem.
Vstal s takovým klidem, až ji to děsilo, stoupl si těsně k ní. Pevně sepnula rty, chtěla to mít za sebou, ať jí chtěl udělat cokoliv, už neměla sílu se bránit, tak hlavně ať je to rychle.
Viděla zvedat ruku a poručila z posledních sil plačícím očím, aby zůstaly otevřené.
„Jen ať nevidí... ..ten strach.“ skutečně ještě před pár dny myslela, že vydrží cokoliv. Teď se cítila bezmocná vůči sama sobě. Pochybovala o své síle, bylo jedno jak moc chtěla bojovat, stále existovalo něco na co nestačila.
Ruka se přiblížila jejímu obličeji a pak jí nečekaně zajela do vlasů, cítila jak si ji druhou přitahuje k sobě. Opatrně si přitiskl její obličej k rameni. Sakura se snad roztřásla ještě víc. Neměla odvahu se pohnout.
„Promiň.“ řekl tiše.
Chvíli ji tak držel, než se trochu uklidnila.
„Zase to tak dopadne, zase se mě o tom snažíš přesvědčit Sasuke, že nejsi tím čím se zdáš. Znovu mě utvrzuješ, že jsem jediná kdo do tebe vidí. A zítra mi stejně zas nastavíš záda. Možná je to tou tmou, která mě oslepuje, rozední se a ty znovu ukážeš v nejhorším světle. Přesto...“ její myšlenky zůstali stát.
Pustil ji a vrátil se zpět dovnitř.

Po odchodu těch dvou se Kiba, Shino, Kakashi a Gaara sebrali a začali řešit situaci.
„Patnáct jich obvykle zůstane hlídat před hlavní branou a osm v chodbách vedoucích ke Kabutově tajné místnosti, dovnitř nikdo nesmí, takže pět jich ještě zůstává u dveří, ale k těm se obvykle nikdo nedostal.“ stínil Kakashi situaci.
„Takže máme zneškodnit zhruba osmadvacet lidí?“ zeptal se Shino.
„A nenápadně pokud možno, někde uvnitř je možná stále ten kdo vyvraždil klan Hyuuga a jestli je to opravdu jediný člověk. Nebude to jednoduché.“ odpověděl Kakashi.
„Nesmíme zapomínat na to, že musíme udělat zvláštní skupinu, která se tam bude muset bezpečně dostat.“ pokračoval Kiba.
„A nezní vám to takhle náhodou trochu jako sebevražda?“ zeptal se rýpavě Gaara.
„Copak máme na výběr?!“ odpověděl Kiba.
„Takže rozdělení do tří skupin?“ zeptal se Shino.
„Do čtyř.“ všichni se na něj překvapeně podívali.
„První oddíl povedu já. Půjde o útok zepředu na hlavní bránu, těm se nevyhneme. Budu potřebovat až na Gaie a Naruta všechny jouniny a Akamaru.“ navrhl Kiba.
„Fajn, stále nechápu na co se budeme tolik rozdělovat?“ podotkl Shino.
To právě dovnitř vcházel Sasuke.
Všichni k němu upřeli tázavé pohledy.
„Vypadám jako pouťová atrakce?“ zeptal se nezvykle vážným tónem a zamířil k nejzapadlejšímu koutu.
„Hned to vysvětlím.“ pokračoval Kiba „Jelikož z námi půjde ještě jedna malá skupinka která nás bude krýt a další dvě půjdou zadním vchodem, nemůžeme jít všichni naráz máme-li být nenápadní.“
„Fajn, tak co zamýšlíš?“ zeptal se Gaara.
„Ty Gaaro, povedeš skupinu, která půjde první před těmi kdo nemůžou bojovat. Mluvím o Hanabi a mistru Gaiovi.“ vysvětlil Kiba.
„Dobře, kdo to bude?“ zeptal se Gaara, kterému se to nezdálo jako až tak šílený nápad.
„Viděl bych to tak, že s tebou půjde Temari, jelikož jste zvyklí spolupracovat, Ino a Shikamaru taky, takže by šli s vámi a nejlepší volby bude, když půjde i Hinata, s Byakuganem vám může být hodně užitečná.“ navrhl. Kakashi i Gaara přikyvovali.
„To zní jako fajn strategie, ale pokračuj.“ pobídl ho Shino.
„Jasně, teď ta záložní skupina. Chouji, Sakura, ty Shino, Sasuke, Jiaryia. Ano je to trochu šílená kombinace, já vím, ale doufám, že i tak to zvládneme.“ povzdechl si.
„Doufáš? Tohle je trochu nelogický, kdo bude mít na starosti strategii v naší skupině, Jirayia?“ zeptal se trochu pohoršeně Shino.
„Myslím, že tě nepotěším, ale i tohle má svůj důvod, vaše skupina bude nutně potřebovat orientaci uvnitř, stejně tak jako ta moje a mistr Kakashi už to tam zná. Jediný další člověk, který byl kdy uvnitř...“ Shino ho to nenechal dokončit.
„Tak tohle nemůžeš myslet vážně. Odmítám dál tohle poslouchat, jsi sebevrah, jestli na něj spoléháš, že i uvnitř pomůže, celá tvá strategie je postavená na hlavu!“ zlobil se Shino.
„Kibo má pravdu, to o co se tu snažíš je holý nesmysl, už jen o tom, že ten útok sám o sobě vyjde pochybuju, natož v takovém postavení.“ přidal se Gaara.
„Jak k tomu chceš toho psychopata vlastně donutit? Mám-li být zmasakrován, ád bych věděl, co mu za to hodláš slíbit.“ rýpl do něj Shino.
„Máš jistě lepší nápad na řešení, že? Možná by sis to chtěl vzít na starost sám?!“ bránil se Kiba.
„Ještě jeden dotaz, než se dočista rozloučím se tvou příčetností, promyslel si kdo povede skupinu s Hanabi a mistrem Gaiem? Nebo je tam hodláš poslat samotné? Protože tohle je jasný důkaz, že nemáš zrovna čistou hlavu, abys něco takového plánoval! Nic ve zlém, ale takhle to nevyhrajeme, měl bys přiznat, že to nedokážeš dotáhnout do konce, dokud máme ještě nějakou šanci že nás neodhalí.“ nepřestával Shino.
„Zpochybňuješ můj zdravý rozum? Myslel, jsem, že mi věříte! Samozřejmě jsm nad tím přemýšlel, přece máme ještě Naruta.“ vyjel Kiba.
„N... n.. n... Naruta?!“ Shino prudce vstal, dostával pocit, že mu prasknou brýle.
„Vážně si řekl Naruta?! Jak ti můžeme věřit? Postavil si se do čela první skupiny jako generál, přesto, že nemáš ani dost soudnosti, abys uznal, že je to na tebe moc, protože už nezvládáš racionálně uvažovat. Jednu chceš svěřit zrádci a druhou šílenci. Přiznejme si, že ani jeden z těch dvou nám teď nechce pomáhat! No nezvládne-li to Gaara sám o čemž bez urážky docela pochybuju, jsme celkem v pytli!“ řekl vražedně jako by ho vyzýval na souboj.
„Moc dobře vím co dělám!“ zvýšil Kiba ještě hlas který se výrazně rozléhal a po chvíli ztratil v šeru. Chlapec prudce vyskočil.
„Tenten, jak je Narutovi!“ vykřikl znovu přes celou jeskyni a nic víc v tu chvíli nevnímal.
„Chceš nás zabít?“ rozčílil se Shino.
„Kluci přestaňte, to ten tlak, to nejste vy!“ rozběhla se k nim Hinata. Zdálo se že vzduch kolem přímo houstne a ona měla obavy, že se udusí.
„To říkej jemu! Dočista mu přeskočilo.“ odpověděl Shino.
„Nic ve zlém, ale já v tom vidím logiku. Jestli musíme zaútočit tak brzo, budeme se muset spolehnout na to, že to vyjde. Taky nerad riskuju, ale tohle je nejlepší možný tah.“ vložil se do konverzace Shikamaru, který je celou dobu poslouchal.
„Naruto a dobrý tah? Sasuke a slovo riskovat v jedné větě? V tom vidíte naději na vítězství?“ stále to nechápal.
„Všichni víme jaký Naruto byl, ať už se stalo cokoliv, nemohlo ho to tak změnit, všichni víme jaký je Naruto.“ snažil se Kiba.
„Blázen.“ řekl bez čekání Shino „Ano, víme, čím byl dřív, ale teď tady mluvíme o Narutovi který, který...“ přestal mluvit a zůstal koukat Kibovi přes rameno.
Všichni se otočili.
„Neříkám, že dokážu bojovat jako dřív a nebudu vám tvrdit, že vyhraju, vlastně dost silně pochybuju, že nás vůbec dokážu dostat dovnitř, ale jestli vážně chcete věříte, že vám můžu být užitečný, pak o nejspíš risknu.“ prohlásil Naruto s trochu sklíčeným výrazem a v ruce svíral cosi lesklého a všem známého. To poslední co mu ještě dodávalo trochu odvahy, aby nasadil svůj odhodlaný výraz – čelenku Listové.
Dávno vzdal plané sliby přátelům a výkřiky do tmy o tom jak jednou všem ukáže, ale přece jen nezapomněl co znamená být ninja – stát po boku svých přátel v dobrém i zlém.
„Správně Naruto, protože sláva ninjů se brzy vrátí.“ pomyslel si Jirayia.