Mezi námi jashinisty I. - Něco za něco

Dvě postavy šly krajinou, rovnou a otevřenou. Slunce žhnulo v nadhlavníku, netečné k dění pod sebou. Příliš zeleně v tomto kraji nebylo - jen sem tam kus travnaté plochy. Poutníci kráčeli vedle sebe, ale jako kdyby předstírali, že k sobě nepatří. Vlastně by se dalo říct, že kdyby mohli, vzájemně by se zabili. O něco vyšší postavě v tu chvíli zakručelo v břiše.

„Copak, už máš hlad?“ prohodil ženský hlas škodolibě.
„Jo!“ štěkl hrubě muž.
„A mám na to právo, sakra! Víš, jak dlouho jsem se už nenajed?!“
„Ne,“ odpověděla naoko mile. Bylo snad až příliš patrné, jak se v provokaci svého společníka vyžívá.
„...čtyři hodiny, pokud dobře počítám...,“ zamumlal muž spíš sám pro sebe.
„Ty umíš počítat?“ optala se žena, s náznakem opravdového překvapení v hlase.
Tentokrát její spolucestovatel opravdu vybuchl:
„Co si ku**a myslíš? Já s tímhle rozřazením do týmů nesouhlasim, zvlášť když to máš bejt ty, sakra! Víš, že jseš fakt dost nesnesitelná?!? Měla bys bejt ráda, že tě chrání síla Jashina-sama!“
„Tak zaprvé, vybral sis to. Zadruhé, mám jméno!“
„Jo?“
„Pojdi, buď tak laskav.“
„Mám tomu rozumět tak, že v to doufáš, nebo si prostě nedokážeš zapamatovat, že já, a bohužel teda ani ty nemůžeme umřít?“
„Ber si to jak chceš,“ prohlásila a rozhodla se ho ignorovat.
Pět minut bylo ticho.

„Hej, tak jo! Já se ti teda, Noriko... omlouvám. Ale chci se najíst v příští vesnici!“
„Omluva přijata... ale něco za to chci... Toshiro.“
„Co jako?“ zvedl obočí tmavovlasý jashinista. Cítil zradu.
„Hmm... půjčíš mi svou kosu.“
„Co?! A to jako proč?“
„Je to podmínka. Já jsem ji zadala, nemusím ti tedy nic sdělovat.“
„Proč?“ nenechal se odbýt. „Máš vlastní!“
„Tvoje je ale lepší. Chci ji vyzkoušet.“
Muž zavrčel.
„Žádná kosa - žádné jídlo. Nech si to projít hlavou. Pokud teda všechno, co ti říkám, nepouštíš jedním uchem dovnitř a druhým ven, mohl by ti vyjít jediný správný výsledek. Nemůžu ti pořád radit, namáhej trochu hrášek!“
„Chmpf,“ zafuněl vzdorovitě.
„Tvoje věc!“ urazila se kunoichi a zvojnásobila tempo chůze.
„To je ale příliš za jedno jídlo!“ křikl za ní hystericky.
„Kdo tu zadává podmínky?!“
Jashinista zamumlal několik vysoce sprostých nadávek, ale vzdal to.
„Grr... tak já ti ji půjčim, no. Na jak dlouho?“
„Ještě nevím,“ křikla, vytrhla mu kosu a něžně ji pohladila po ploché straně ostří.
„Jde se na jídlo!“ prohlásila a rozběhla se směrem k nejbližší vesnici.
„Hej, to jsme si nedohodli...! Ku**a, ku**a, já blb jí na to skočil! Proč s ní musím bejt sakra v týmu?! Jashine-sama, proč?!“
Žena však nereagovala, a tak se na znamení znechucení a vzdoru rituálně probodl a plahočil se za ní. To jí neodpustí.