Boj proti osudu 18

Sourozenci párkrát zamrkali, než jim došel význam Mizukageho slov. Skoro až vyděšeně se na sebe podívali, než byli schopni se obrátit na skoro spícího postaršího muže.
,,První misi?" zalapali po dechu, přičemž neuvěřením málem vyletěli z křesel.
,,Ano, první misi. Co je na tom tak divného?" pozvedl své tlusté, únavou padající, obočí Mizukage a klíživě se na oba podíval.
Hinata polkla, aby uvolnila knedlík, který se jí za tu krátkou dobu usadil v krku, a mírně koktajícím hlasem konečně promluvila.
,,Mizukage-sama, s našimi týmy jsme se seznámili teprve před dvěma dny, k tomu jsme si, teda aspoň já," zadrhla se při pohledu na nechápavostí naštvaného bratra, ,,stačili ověřit jen pár jejich technik. Krom toho nemají ještě zvládnutou spolupráci a...," chtěla pokračovat, ale byla přerušena zvednutím mužovy levé ruky.
,,Uklidněte se, prosím," promluvil tichým, přesto zřetelným hlasem a na chvíli zavřel své studánkové oči.
Modrovláska zavřela doteď otevřenou pusu a usadila se zpátky do měkkého křesla. Neji, který vzteky nad ukvapeností jejich nadřízeného málem zlomil hubené dřevěné opěrátko, na tom byl trošku hůř, ale držel se, aby nevypustil ze svých pevně semknutých rtů nějakou nevhodnou poznámku.
,,Jsem si vědom toho, že jste se s vašimi týmy ještě nestihli plně zkoordinovat, ale tahle mise je právě jako ušitá pro vaše začátečnické, jak i hádám nespolupracující, svěřence," zakončil a usrkl si z šálku kávy položeného na stole.
,,Ale Mizukge-sama, proč právě naše týmy? Proč ne ty ostatní? Vždyť ještě před pár hodinami se tady řešil problém s...Nigenteki. Jak můžete předpokládat, že osoba, jako je ona, bude schopna krýt parťákům záda, až půjde do tuhého?" vystartovala na obranu svého týmu i sebe Hinata, přičemž bohužel, snad nevědomky, uhodila na Nejiho citlivé místečko.
Mladík zatnul pěsti ještě víc, než předtím, a rozdrtil tak dřevěné opěrátko na spousty malých třísek.
Pozornost jeho sestry i odporem překvapeného Mizukageho se na něj v tu chvíli upřela, proto si nedovolil ulevit si nějakou sprostou nadávkou.
,,Myslím, že ta mise je koneckonců výborný nápad," zaskřípal zuby a prudce se zvedl ze svého místa. ,,Nyní mě prosím omluvte, potřebuji na vzduch," vypadlo z něj dřív, než otevřel bytelné dveře a doslova se vyřítil do úzké chodby.
,,Eh...," začala rozpačitě modrovláska, když si všimla Mizukageho vyjeveného výrazu. ,,Myslím že...že bych měla jít na chvíli za svým bratrem. Jak to asi vypadá...pro informace o misi se stavím později," vyklopila a zmizela stejně rychle jako před chvílí hnědovlasý mladík. Nechala tak za sebou překvapeného staršího muže, který sám se sebou v mysli diskutoval o tom, zda bylo chování sourozenců zapříčiněno jeho bujnou fantazií, nedostatkem spánku či snad starou kávou na jeho vyřezávaném stole.

Dveře od budovy Kage v Kirigakure no Sato někdo prudce rozrazil a následně vyběhl pryč. Jeho kroky, jindy tiché a jisté, byli nyní velice hlučné a roztržité. Jemu to ale bylo jedno. Nevadilo mu, že ho někdo uslyší a s peprnými nadávkami ho bude doprovázet do doby, než mu zmizí z dohledu. Absolutně mu nezáleželo na tom, co si o mladém jouninovi pomyslí. Jeho cílem bylo jediné - dostat se pryč z téhle hrozné čtvrti a lidí v ní.
Uslyšel další kroky. Kdokoli jiný by v téhle situaci jen pohodil hlavou a pokračoval dál. Jenže on nebyl jako ostatní. A navíc...tyhle znal až moc dobře. Tyhle totiž byly její.
Zpomalil na normální chodecké tempo a čekal, jestli se změně jeho rychlosti přizpůsobí. Udělala však přesně to, co čekal. Držela si stále stejně dlouhé, ladné kroky, aby ho mohla co nejdřív doběhnout.
,,Nii-san, počkej prosím," zakřičela udýchaným hlasem.
Neposlechl, šel pořád dál. Naštvala ho, zpochybnila jeho přesnost v plnění úkolů. A co bylo nejhorší...ponížila ho. Ta potupa, která mu teď padala na hlavu byla jako tekutý med vytékající z včelího hnízda. Nemohl proto jen tak zapomenout. Ona ho znemožnila. A teď si chtěla promluvit? Ne! On přece nikoho poslouchat nemusí!
Byl moc temperamentní na to, aby přiznal, že selhal. Že nedokázal splnit úkol, který mu byl uložen. Měl vytrénovat tým, pomoct jim zesílit a dodat týmovou spolupráci. Ale on nedokázal ani jedno. Vždyť se se svým týmem viděl dvakrát. A jednou z těch dvou příležitostí , kterou měl, se zabýval smrtí kluka, jenž jeho svěřenci zavinili.
,,Nii-san, prosím," uslyšel znovu její naléhavý hlas.
Ne, teď se zastavit nesmí. Dal by tak najevo, jak moc ho její láska změnila. Ale tohle praví shinobi nedělají. Oni jen plní příkazy. Slovo jako cit, nedej bože samotná láska, jim byla, je a bude cizí.
Zatnul pěsti a při rychlé chůzi zaskřípal zuby. Bojoval sám se sebou. A právě to na tom bylo to nejhorší. Člověk skoro vždy boj se svým druhým já prohrál.
,,Zatraceně Neji, tak už se zastav!"
Už jen dva kroky. A potom nic. Jeho doteď zlobou zavřená pusa se otevřela jako špatně zavřená vrata. Nohy zmrzly a ruce se uvolnily z prvotní křeče.
Znovu to udělala. Znovu vyslovila jeho jméno. Nyní ale nebylo protkáno láskou a něhou. Teď v něm cítil i mírnou hořkost. A zklamání.
Slunce, které doteď prosvítalo jemnými mráčky, bylo nyní zakryto tmavými berany, připravujícími se na krutý souboj. Sbor oveček, natěšených na tu vřavu, přišel s nimi a dokončil tak hrůznou kulisu nebezpečné bitvy.
První blesk zakřižoval oblohu přesně ve chvíli, kdy se hlavy dvou mohutných samců srazily v nelítostném souboji. Mladé bílé ovce zajásaly a spustily na zem dunivý jásot.
,,Můžeš mi vysvětlit, proč jsi nezastavil?" uslyšel za sebou naštvaným, udýchaným hlasem.
Neotočil se. Musel by křičet. A i když by si teď nejraději ulevil od všeho, co ho tížilo, na ni křičet nechtěl. Nemohl. Protože by ji tím ranil. ,,Tak mluv už sakra!" zařvala na něj a udělala pár kroků dopředu.
Překvapeně vydechl, když ho zezadu chytila za předloktí. Nečekal další pohyb, proto ho mohla jednoduše otočit čelem k ní samé. ,,Proč, Neji? Co bylo tak špatnýho na tom, co jsem řekla? Nebo snad na tom, co řekl Mizukage-sama? Máš nějaký pádný důvod pro to, aby ses takhle choval?" podívala se mu do očí a s napjatým výrazem čekala na sebemenší pohyb jeho rtů. Jenže on se k odpovědi neměl. Věděl, že by se už neudržel. Že by se pohádali. Ale jak se tomu mohl vyhnout, když ona ho nutila k pravému opaku? ,, Ty mi k tomu nic neřekneš?" naléhavě s ním cukla, jako by byl malé dítě a ona ustaraná matka.
První kapky se spustily z ok mladých samiček, které ještě nebyly plně připravené vidět tolik boje. Strašila je představa, že by mohl jeden z nich skončit mrtvý. Vždyť...kdo by chtěl vidět svého otce mrtvého.
Kap, kap.
Jedna po druhé.
Slzy z jejich očí se začaly kutálet jak velké balvany po zemětřesení. Dopadaly na červené střechy, hnědé chodníky, ale i na hlavy dvou mladých lidí stojících v prostřed toho všeho.
Druhý blesk křížil oblohu a rozsvítil tak temnotu obklopující dva sourozence.
,,Tys...tys mě...tys mě...," začal šeptat při dopadu prvních kapek na jeho sametové vlasy.
,,Co jsem? Co jsem tě?" naléhala, stále ho držící za pomalu se máčející rukáv.
,,Tys mě úplně ponížila!" zařval a vytrhl svoji ruku z jejího sevření. O pár kroků poodstoupil a sledoval její nehybné tělo, které se v začínajícím prudkém dešti začalo kymácet ze strany na stranu. Ta slova...věděl, že jí tím ublíží. Ale ona to slyšet chtěla. Tak proč by se teď měl obviňovat za chybu druhých?
,,Já...já...," zakoktala. Nevěděla, co jiného by měla říct. Vždyť...to, že se zastala svého týmu přece neznamenalo, že by ho ponížila. Nebo snad ano?
,,Co je ti vlastně do mého týmu? Proč se nestaráš o ten svůj? Můj tým je úplně v pohodě! Nigenteki je taky úplně v pohodě, takže nevidím žádný důvod pro to, aby se tahle mise nekonala!" začal křičet a zaťal dlaně v pěst.
,,Ty sám jsi ale vypadal hodně překvapeně, když nám o té misi povídal...," promluvila tiše jeho sestra, stále nehybně stojící v dešti jako zmoklý pes.
,,Ano! Byl jsem překvapený! Ale to ještě neznamená, že bych hledal výmluvu pro tuhle misi v zdánlivých nedostatcích jiného týmu!"
Neji se dostal do ráže. Všechen jeho hněv se teď vyplavil na povrch a terč, který měl zasáhnout, byla mladíkova nebohá sestřička. Ona nechtěla svému bratrovi ublížit. Ne...na to ho měla až příliš ráda.
,,Takže tobě vadí jen to, že jsem pronesla problém s Nigenteki? Jestli je to tak, tak to můžeš říct na rovinu! Nevím sice, co tě na té malé holce tak bere, ale klidně se jí zastávej dál! Buď její velký ochránce! Jen ať zabije ještě další lidi a k tobě se vždycky bude chodit schovávat!" zařvala pro změnu Hinata. Chování jejího bratra se jí taky nelíbilo. O to míň i to její. Jenže on si začal .Ty jeho hloupé řeči donutili vypěnit i ji.
,,Nic mě na ní nebere! To jen ty žárlíš, aniž bys měla důvod! Já se jí zastávám proto, že je to moje žačka. Ty by své žáky taky bránila, takže se mi tu nepokoušej namluvit opak!"
Třetí a tenhle den i poslední blesk zakřižoval oblohou. Slzy deště utichly, ovečky se začaly znovu stahovat do svých domovů. Jediné, co po nich zbylo, byla mokrá zem a v ní otisky velkých bot. Jeho bot. A slzy té, která ho oplakala.