Boj proti Osudu 17

Dveře se se skřípotem otevřely a modrovláska vkráčela dovnitř. Pověsila si mikinu na dřevěný věšák a vchod za sebou pečlivě zavřela.
Tichými kroky se vydala dlouhou chodbou do obýváku, přičemž se cestou snažila zjistit všelijaké příznaky toho, že je její bratr doma. Domem však vládlo ticho.
Pokrčila rameny a zamířila si to do kuchyně. Měla pořádný hlad. I když sice nějakou malou porci na tréninku snědla, nebylo to to, co by zaplnilo její vybíravý žaludek.
Otevřela ledničku a šáhla pro jahodový jogurt v první přihrádce. Sebrala ho a i s den starým rohlíkem a stříbrnou lžičkou se vydala na terasu. Tuhle část jejího nového domova měla nejraději. Ráda tam jen tak sedávala, nechávajíc si své tmavé vlasy cuchat příjemným větříkem.
Přešla přes obývák a chystala se otevřít sítí prodrátované dveře vedoucí na dřevěnou přístavbu, v tom ale uslyšela hlasy. Zarazila se a nastražila obě uši, aby mohla pochytit část rozhovoru nebo alespoň identifikovat osoby, jenž mezi sebou vedli chvílemi dosti hlasitou konverzaci.
,,Jenže vy si nedovedete představit, jak je to těžký. Vám se nic takovýho nestalo!"
,,Nemám zkušenosti s tím, jaké je to žít s někým, za koho se stydíš, ale já jsem taky ztratil někoho hodně blízkého. Můj otec zemřel, když mi byly čtyři. Zanechal po sobě dopis, který mi však nebyl předán. A já tak žil celou tu hrůznou dobu v domnění, že to celé byla pouze náhoda. Že to byl jeho osud."
Hinata párkrát zamrkala. Takže její bratr byl doma. V tom případě...s kým si tam ale povídal?
Zvědavost byla silnější než její slušné vychování, proto trhla klikou a vkročila na dubovou podlahu.
Svým příchodem na sebe upoutala dvě překvapené tváře, patřící jejímu bratrovi a ještě nějaké dívce, kterou neznala. Srdcem se jí prohnal trn žárlivosti. Nedokázala si vysvětlit, proč takhle reagovala, ale bylo to tady. Ten hrozný povit, kdy byste nejraději danou osobu na místě zabili a následně pohřbili její ostatky pár kilometrů pod zemí.
,,Ahoj, Hin," pozdravil svoji sestru Neji a zářivě se na ni usmál.
,,Dobré odpoledne," pípla dívka sedící naproti hnědovlasému mladíkovi a sklopila pohled do země.
,,Ohayo, nii-san," zaraženě ze sebe vypravila, přičemž přejížděla pohledy od jednoho k druhému. ,,Neřekl jsi mi, že tu budeš mít návštěvu," zúžila oči do malých štěrbinek a rentgenovým pohledem sledovala černovlasou dívku, jejíž červené pramínky jí přelétávaly před obličejem.
,,Hinato, tohle je Nigenteki, moje studentka," představil svoji svěřenkyni Neji, uvolňující své místo právě příchozí sestře. ,,Nigenteki, tohle je moje sestra."
,,Ráda vás poznávám," nervózně se usmála dvanáctiletá geninka a natáhla svoji třesoucí se ruku k modrovlasému sensei.
,,Taky mě těší," procedila skrz zuby Hinata, držící se ze všech sil, aby nevybuchla a neztropila tady svému bratrovi žárlivou scénu.
,,Myslím, že bych už měla jít, sensei," vstala Nigenteki, nandávající si na sebe donedávna kolem pasu uvázanou mikinu.
,,Dobře, půjdu tě vyprovodit," kývl Neji a otevřel dívce síťované dveře.
,,Nashledanou, Hinata-sama," rozloučila se a zmizela v útrobách domu.
Došla ke vchodovým dveřím a jemným pohybem je otevřela.
,,Mějte se, sensei. Zítra na tréninku, dobře?" ověřovala si jejich další schůzku a rozpačitě se na mladíka usmála.
,,Jistě, Nigenteki. Tak zítra."

Hinata seděla v houpacím křesle, ukusující svůj rohlík, na němž měla naplácaný jahodový jogurt. Naštvaným pohledem házela po všem, co se jí připletlo do cesty. Jak si tohle sakra může dovolit? Přivést si sem svoji žačku a ještě ke všemu si s ní tak důvěrně povídat.
Odfrkla si a nohama se odrazila, aby se její křeslo zhouplo v dalším půlkruhovitém pohybu.
,,Tak jaký byl trénink?" uslyšela za sebou přívětivý hlas.
Její bratr obešel místo, na němž seděla, a posadil se na židli naproti ní.
,,Skvělý," odsekla a pohled přemístila na druhou stranu terasy, než na tu, na které se nacházel on.
,,Fajn," odpověděl zaraženě, sledující náladu své sestry. ,,Stalo se něco, Hin?" starostlivě se zeptal a chtěl jí položit ruku na rameno. Bohužel byla v takovém rozhořčení, že ji nešetrně setřásla a ještě mu stačila kydnout kelímek s jogurtem na bílé kimono.
,,Jo stalo!" vyletěla z křesla a zabodla své oči do těch jeho. ,,Jak si vůbec můžeš dovolit přivést si sem tu holku a takhle důvěrně si s ní povídat?"
Neji napřed párkrát zamrkal, zaražen jak z obsahu kelímku na svém oděvu, tak i ze slov své sestry. Prvně měl chuť něco jí zařvat do obličeje, ale místo toho se mu na rtech objevil šťastný úsměv.
,,Hin...ty žárlíš," pronesl prostě.
Modrovláska při svém rychlém oddechování ztuhla a odvrátila své oči od jeho rozzářených kukadel.
,,Já nežárlím," bránila se a stoupla si k němu bokem.
,,Žárlíš," nedal se a položil ji znovu ruku na rameno. Tentokrát ji nesetřásla. ,,Pojď, sedni si. Vysvětlím ti to," zaprosil a sednul si na nejbližší židli. Jeho sestra prvně nevypadala, že by měla chuť si s ním povídat, ale po chvíli zaraženého stání svolila.
,,Nigenteki je ta holka, která zabila toho kluka. Pamatuješ? Ráno nám přišel tuhle zprávu říct jeden z geninů."
Hinata jen němě kývla. Teď už z její tváře vyprchala skoro všechna zloba, zuřivost i žárlivost, která se tam nacházela. Místo toho byl její výraz plný nedočkavosti z pokračování povídání, stejně jako u malého dítěte toužícího slyšet další kapitolu svého oblíbeného příběhu.
,,Byl jsem tam a všechno to viděl. Matka toho kluka se přímo na místě sesypala, jeho otec skoro taky, tudíž jsem poslal svůj provinilý tým domů a odnesl tu ženu do nemocnice.
Vyšetřili ji a řekli, že bude v pořádku, takže jsem se vrátil domů. Ovšem ani ne za dvě hodiny se ozvalo klepání a před dveřmi se objevila Nigenteki. Prvně jsem nechápal, co se děje, ale zvědavost zvítězila - pozval jsem ji dál.
Vysypala ze sebe všechno, co ji tížilo. Všechnu svoji minulost, vraždu svého otce i znetvoření obličeje její matky. Prý za to mohla sabotáž od ninjů z Listové. To jsem se ale dozvěděl až po tom, co mě celkem nečekaně překvapila. Zaútočila ze zadu, potvůrka jedna. Uviděla totiž na zemi moli čelenku. Se znakem Listové, samozřejmě. Takže jsme se trošku poprali, pohádali a došlo to až do bodu, než ses objevila ty," vypověděl, pohledem pozorující svoji překvapenou sestru.
,,Eh...omlouvám se, nii-san...mrzí mě...že...jsem tak vyjela...." Na její tváři se začaly tvořit velké ruměnce, nad kterými se Neji jen šťastně usmál.
,,Už zase se červenáš," ušklíbl se a položil jí ruku na tvář.
,,Já vím...Neji."
Překvapeně se narovnal a zkoumavě si ji prohlížel. Jeho jméno z jejich úst znělo tak...krásně, líbezně, měkce. Škoda, že ho neříkala moc často...
,,Myslím, že už bychom měli jít dovnitř, je mi zima," zasmála se a vzala svého bratra za ruku.

Jemné klepání se ozvalo na bytelné dveře v nejvyšší budově Mlžné vesnice.
,,Dále," unaveně zvolal obtloustlý muž sedící za stolem.
,,Dobré ráno, Mizukage-sama," pozdravili oba pomněnkovoocí sourozenci a zářivě se na svého Kageho usmáli.
,,Dobré, dobré," ospale pokynul rukou a nabídl jim volné židle.
,,Potřeboval jste s námi mluvit?" začal rozhovor Neji, přičemž se ponořil do měkkého křesla před Mizukageho stolem.
,,Ano. Mám pro vás i pro váš tým totiž první misi."