Spoluautorská FF - 1. kapitola

Co to je už zase za řev? Copak ty malí smra… neřádi nedokážou vyjít z domu bez toho, aby u toho vzbudili i medvěda ze zimního spánku? Chci se převalit na druhý bok a předstírat, že mě nic nevzbudilo, jenomže řev pokračuje.
„Kage bunshin no jutsu! Tentokrát tě dostanu, Sasuke!“
„To tak! Katon! Goukakyuu no jutsu!“
Šmarjá panno!! Chápu, že vás to strašně bere, ale nemůžete s tim dát pokoj aspoň po ránu?! Musíte s tim vopruzovat pořád?!
Už aby byli ve škole…
Jejich výkřiky už doplňují i rány. Posadím se s úmyslem na ně vletět. Ovšem velmi rychle mě to přejde. Jsem někde na louce a asi padesát metrů ode mě proti sobě stojí blonďatý kluk v oranžové teplákovce a černovlasý kluk v tmavém tričku.
Tak moment… kde jsem byla včera večer? Doma… to vylučuje možnost, že by mě moji vtipní kamarádi nechali někde v parku napospas bůhví čemu…
Takže, následuje další otázka… kde to, sakra, jsem? Louka… široko daleko nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo civilizaci… tohle se mi přestává líbit.
Zbývá jediná možnost…
„Hej!“ zvednu se a zamávám na ty dva. Snažím se na své tváři vykouzlit cosi jako úsměv, ale moc se mi to nedaří. Ono, jak by taky mohlo. Jsem bůh ví kde a nemám nejmenší tušení, jak jsem se sem dostala.
„Kdo jsi? Tebe neznám!“ zařve na mě blonďák.
Jo, a já tebe asi jo. Hm… dobře…takhle by to asi nešlo…
„Ehm, můžete mi, prosím, říct, kde to jsem? Asi jsem se… ehm… ztratila…“ překonávám se se zdvořilostí při pokusu o navázání kontaktu. Snažím se o milý úsměv, mám ale nepříjemné tušení, že úsměv ta křeč v mém obličeji nepřipomíná ani vzdáleně.
„No jasně,“ za odpovědí následuje záchvat hurónského smíchu. By mě zajímalo, kterej vtip jsem nepostřehla…
„Ano?“ snažím se ho pobídnout k odpovědi. Pořád se usmívám jako idiot… já se tak ale i cítím, takže je to asi fuk…
„Kdo vůbec jsi?“ zeptá se mě to blonďaté třeštidlo. Zmínila jsem už, že má strašnej ječák? V duchu jsem děkovala bohu, že nemám kocovinu…
Tak jo, ještě se pokusim nevybouchnout. „Jsem Kasumi… ty?“
Blonďák zašermoval rukama a zaječel: „Já jsem Naruto Uzumaki! Hrdina z Konohy a jednoho dne budu Hokage! Tomu věřte!“
Tak tohle bylo i na mě moc. Věděla jsem, že jsou cvoci, který se za maníky z těch seriálů převlíkaj, ale tohle je fakt moc. Ani jsem se nemusela moc snažit. Záchvat smíchu přišel úplně sám.
„Hehe… he… jasně…“ smích stále dozníval. Blonďák stál pořád přede mnou a vyjeveně na mě koukal. Dokonce přišel i ten jeho tmavovlasej kámoš a díval se na mě jako na cvoka.
„Jste v Ohňové zemi… kousek od Vesnice skryté v listí,“ odpověděl znuděně na mojí původní otázku.
Asi nemusím říkat, proč jsem se znovu rozesmála. Tohle už ale bylo nad moje síly. Fakt je obdivuju, že dokázali udržet vážnou tvář! Já, být na jejich místě, tak se už směju jak divá…
Po chvíli jsem se uklidnila a chtěla jsem znovu nahodit můj menší problémek, jako že opravdu nemám páru, kde jsem a jestli by byli tak moc laskaví a odvedli mě na nejbližší socku.
„Naruto! Sasuke! Už musíme zpět! Víte, že za půl hodiny máme být u Hokage!“ Oba se otočili po směru, ze kterého přicházel ten šílený jekot. Normálně moje oči fakt nejsou nejlepší, ale tohle nešlo přehlédnout. Řekněte, kdo by si nabarvil hlavu narůžovo?!
„Cože?“ podívala jsem se na oba a vážně jsem neměla daleko k mdlobám.
Začala jsem přemýšlet, jestli jsem včera neměla k večeři něco s houbama… tohle vypadlo na slušnou otravu… přinejmenším. A nebo mi z toho učení definitivně šiblo.
Takže, jak je možný, že jsem se dostala na akci nějakejch šílenejch otaku? Dobře, dobře… přiznávám, anime docela sleduju. Často jsem i docela napnutá, jak to bude pokračovat. Sem tam sednu k počítači a popovídám si o tom s jinejma lidma, který to taky sledujou… Občas mám i cukání jít na nějakou cosplayovou akci (rozuměj, čistě jenom ze zájmu), moje racionální já se ale vždycky včas probudí a zatrhne mi to (díky bohu!). Tak co, sakra, dělám tady?!
„Mmm… hele, je mi fakt líto, že vám rušim zábavu, ale musim jít, takže…“ snažím se je přivést k rozumu.
„Zábavu? My trénujeme! A za chvíli dostaneme další misi!“ uzemní mě blonďák, kterej si říká Naruto a zatváří se sveřepě.
Proč zrovna já?!
„Jasně,“ přikývnu a doopravdy se snažím nebýt otrávená. Tak si teda s nima zahraju tu jejich hru. „Takže, Naruto nebo Sasuke, byl by jeden z vás tak laskav a odvedl mě někam na nejbližší emhádé… vlak…“ cokoliv, co mě odveze z tohohle blbákova.
„Na co?“ podivil se Naruto. Falešněj Sasuke to nijak nekomentoval. Jen na mě zíral jako vyvoraná myš.
„Městskou hromadnou dopravu!“ vyštěknu. Už mě to doopravdy nebaví.
„A to je jako co?“ zeptá se mě.
Na mysl už mi začínají přicházet první sprostá slova.
„Tak, kluci, dělejte! Znáte Godaime! Zase na nás bude ječet…“ dorazila ta růžovovlasá nádhera.
„Jdeme,“ zavelí falešný Sasuke.
„Moment, moment, moment!“ chytnu ho za ruku. Tak rychle se svojí jízdenky do civilizace nevzdám. Ten kluk na mě vrhnul fakt ošklivej uchihovskej pohled. Jeden by mu to až věřil… „Co já?“ zeptám se.
„Kdo to je, Sasuke?“ zeptala se ta holka.
„Nevim,“ odseknul frajírek, vyškubnul ruku z mého sevření, otočil se a vyrazil pryč.
„Ty jdeš s náma. Fakt nevim, o čem to mluvíš, ale babča třeba na něco přijde,“ řekl rádoby Naruto. Najednou se v nedobrovolném sevření ocitla moje ruka.
„Hele… koukej mě pustit!“ začnu na něj ječet a cukat sebou. Kluk má ale překvapivě silnej stisk. Na moje protesty nikdo nebere nejmenší ohled. Holka si mě podezřívavě měřila.
Dlouho jsme šli nějakým lesem a nic nenasvědčovalo tomu, že bychom se blížili někam, kde aspoň vědí, co je telefonní budka. Najednou jsme dorazili na cestu. Přede mnou se otevřel výhled na obrovskou bránu. Bylo to jako deja vu.
„Hele…“ klepala jsem volnou rukou, kterou jsem neměla v železném sevření, blonďákovi na rameno. „Kde to jsem?“
„Vesnice ukrytá v listí,“ zazubil se na mě.
„Jo… to už jsem slyšela,“ přikývla jsem. Nějak jsem nebyla schopná odseknout nebo vymyslet peprnější komentář. „Já myslím, kde doopravdy jsem?“
„Už ti to řekl,“ odpověděla Sakura.
„Přestaňte si ze mě dělat srandu!“ obořila jsem se na ně. Zastavila jsem se a konečně se mi podařilo vyprostit ruku z jejího vězení.
„Nikdo si z vás legraci nedělá,“ odpověděl jiný hlas. Otočila jsem se a následně si sedla na zadek. Doslova. Přede mnou stál Hatake Kakashi!
Jojo, trochu jsem kecala… Anime víc než sleduju…anime miluju… těžko ale ode mě můžete čekat, že se k tomu v jednadvaceti dobrovolně přiznám, že jo.
„Kakashi-sensei!“ zavolala Sakura… ne, růžovovlasá holka, která je za Sakuru jenom převlečená!
„Co je?“ podivil se Naruto za mnou.
„Zdá se, že jste se nějakým nedopatřením dostala někam, kde nemáte co dělat,“ teoretizoval bělovlas a pomalu schovával jakousi knížečku. „Dovolte nám vzít vás k Hokage a pokusit se vám pomoct, hm?“ řekl a nabídl mi ruku, abych mohla vstát. Pomalu jsem vložila svojí ruku do jeho a najednou jsem stála na nohou. Neptejte se mě jak… já to nevim.
To není možné! To fakticky není možné!! Moje racionální jádro se bouřilo, ale nemělo způsob, jak to vysvětlit mým očím.
„Tak půjdeme…“ vybídl nás Kakashi. Falešnej Kakashi! Falešnej! Už jim to začínám věřit…
„Hele… beru, že si hrajou oni,“ mávla jsem rukou na puberťáky okolo nás, „ale nejste na to vy trochu starej? Je to kreslenej seriál pro děti, proboha!“ snažila jsem se přesvědčit jeho, aby přesvědčil mě, že z téhle skupinky jsem já ta normální.
„Prosím?“ zeptal se zdvořile jejich vůdce a pohlédl na mě svým nezakrytým okem.
„No tohle všechno,“ zuřivě jsem gestikulovala kolem sebe od obrovské červené brány až po jejich trojici.
„Jak jsem řekl… vezmeme vás k Hokage a snad něco vymyslíme.“
Jo… to je skvělý…
„Vypadáme snad na to, že si děláme legraci?“ okomentoval můj výraz Sasuke. Přestávala jsem si být jistá tím, že jsou převlečený.
„Upřímně? Jo!“ odpověděla jsem. „Fakt je, že kostýmy máte skvělý, ale…“ nějak jsem hledala slova.
„Kostýmy?“ podivil se blonďák. Už dlouho byl zticha… a ne, že by to nebylo příjemný.
Mávla jsem rukou, jako že je to jedno. Nechala jsem se vést. Pomalu jsme prošli bránou. Rozhlížím se všude okolo a pohled mi padne na menší budku, ve které sedí dva mladíci. A jeden z nich má přes nos nějakej cár hadru.
„Panenko Marjá Podsrpenská, vidíš to?!“ zaječim, jak moc se leknu vlastního zjištění, a ukážu na ně prstem. „To jsou Izumo a Kotetsu!“
„Vy je znáte?“ podiví se Kakashi.
„Jo,“ kývnu. „Eee… Ne!“ rychle zavrtim hlavou a jsem překvapená sama sebou. Zmateně pohlédnu na Kakashiho, znovu na dvojku sedící v budce a pak ještě jednou na Kakashiho. „Já nevim…“ hlesnu. Chce se mi brečet. Kam jsem se to dostala? Připadám si jak Alenka v říši divů. V dálce se rýsuje obrovská skála, do které jsou vytesané obličeje. Tohle přece vážně není možné!
Je mi nevolno a cítím, že už se na nohou dlouho neudržím.
„Kakashi-sensei,“ slyším ještě růžovovlasou holku, „vypadá, že…“

Ležím v měkké posteli.
„Dejte jí čas,“ slyším hluboký ženský hlas. „Jestli je pravda to, co si Kakashi myslí, tak bude ve velkém šoku. Musíme na ní pomalu a opatrně, jasné, Naruto?“
Pomalu otvírám oči. Nějaká ohleduplná osoba zatáhla tmavé závěsy, které teď v pokoji dělaly příjemné naoranžovělé přítmí.
„Ležte,“ na rameno mi dopadla ruka a zabránila mi tak, abych se zvedla. Když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že ruka patří ženě, ke který byla příroda fakt štědrá.
„Jsem Tsunade,“ informovala mě ta žena.
„Tak vy to s nima hrajete taky?“ vzdychla jsem otráveně a odvrátila pohled.
Podle zvuku si žena přitáhla židli a posadila se.
„Nevím, co se vám stalo, ale ujišťuji vás, že si tady nikdo nehraje. Jsem Tsunade, Pátá Hokage Vesnice ukryté v listí. Ti čtyři, kteří vás jsem dovedli jsou ninjové pod mým velením.“
„Jo, jasně,“ hlesla jsem. Najednou jsem zaregistrovala, že mi po tváři tečou slzy.
„Podívejte se na mě, Kasumi,“ řekla tiše. Nevím proč, ale poslechla jsem.
„Nikdo si z vás nedělá legraci. Asi to je pořádný šok, ale věřte mi,“ naléhala.
„Jak vám můžu věřit? Vždyť to nedává smysl!“ vzlykala jsem. „Jste postavy z kreslenýho seriálu!“
„Co prosím?“ zeptala se údajná Tsunade.
„No… seriál… kreslený příběhy o blonďatym trdlu, který se jmenuje Naruto Uzumaki… a má kamarády Sasukeho a Sakuru… a Leeho a Shikamaru a… já nevim, je jich spousta… a vtipnýho senseie, kterej nikdy nikam nepřijde včas… vyvinutou šéfku, která si často ráda přihne…“
„Cože?“ Tsunade na mě koukala, jako že ten, kdo je tady blázen, jsem já. Ohlédla na Kakashiho, který přikyvoval, a pak zpět na mě.
„Ujišťuji vás, že já jsem Tsunade a tohle je Hatake Kakashi… ti, co vás přivedli jsou Naruto, Sasuke a Sakura… Slibuju, že přijdu na to, co se stalo a pomůžu vám.“
„Jako doopravdy?“ vzlykla jsem znovu. Slzy se mi hrnuly z očí, jako kdyby se protrhla hráz. Namlouvala jsem si, že to jsou slzy vzteku a ne zoufalství. „Jak jsem se sem dostala?“
„Já nevím,“ zavrtěla Tsunade hlavou. „Ale nějak na to přijdeme. Až se vám trochu uleví, někdo se vás přijde zeptat na pár otázek. Teď chvíli odpočívejte,“ řekla. Ještě mě rádoby maminovsky poplácala po rameni a pak se spolu s celou gardou odporoučela.
Jakmile za nimi zaklaply dveře, začala jsem se štípat do míst, kde to nejvíc bolí. Přece se musím probudit! Ze štípanců mi naskočila spousta modřin, probuzení ale nepřicházelo.
Tak jsem tak ležela a na mysli jsem měla jen jednu jedinou otázku… proč já? Ne… vlastně dvě otázky… ta druhá zněla: jak? Lebedila jsem si pěkně ve svém zoufalství, když dorazila Sakura.
„Ahoj… můžu dál?“ zeptala se, ale na odpověď nečekala, a už si to štrádovala k mojí posteli. Ani jsem se nenamáhala s hlasitým vyzváním. Jen jsem pokrčila rameny. Sakura si pomalu přitáhla židli a posadila se.
„Omlouvám se za to, jak jsme se prve chovali…“ začala, „víš… tohle se fakt nestává…“
„To mi povídej,“ povzdechla jsem si.
„Neboj… Tsunade-sama na něco přijde… už si zavolala i Shikamaru. To je…“
„Jo, jo… já vim… génius,“ skočila jsem jí otráveně do řeči. „Neměli jste mít náhodou nějakou misi?“ zeptala jsem se neomaleně. Je to od ní milý, že se zastavila, o tom žádná, ale na litování si vystačim sama, děkuju pěkně. Sakura mou narážku ale nepochopila.
Sakra, já myslela, že ta holka je aspoň trochu inteligentní! Na nechápání jemných nuancí v hovoru mezi dvěma lidma, který mluvěj stejnym jazykem tu je přece mistr Odborník-na-mezilidské-vztahy Sai se svým sociálnim cítěnim na úrovni růžičkový kapusty.
„Byla to jen mise úrovně C. Tsunade-sama řekla, že pošle nějaký jiný tým… myslím, že tým Gai,“ zamyslela se.
„Tak to by mělo být v klidu,“ pokývala jsem hlavou a střídavě jsem významně koukala na Sakuru a na dveře.
„Jaké to je… tam u vás?“ zeptala se místo mnou chtěného rozloučení.
„Normální,“ zasyčela jsem. Sakura rádoby chápavě přikývla.
„Jak jsi to myslela s těma kreslenejma postavama?“ ptala se dál.
Asi tak, jak jsem to řekla, chtělo se mi odseknout. Zdálo se ale, že Sakura je odhodlaná vtáhnout mě do hovoru stůj co stůj. Tak jsem se poddala a začala vysvětlovat: „No, prostě u nás existuje kreslenej příběh, kterej se jmenuje Naruto…“
Vysvětlovala jsem příběh a Sakura víc a víc valila oči.
„To tam jako fakt byla naše první společná mise?“ ptala se nadšeně.
„Jo,“ přikývla jsem a vyprávěla dál o chuuninských zkouškách.
„No to je neuvěřitený,“ kroutila hlavou. Nutila mě vyprávět dál a dála až jsem se dostala k obrovským množstvím povídek a komixů, který píšou fanoušci.
„Takže o nás se i píše?“ valila Saku oči. Souhlasně jsem přikývla.
„A co všechno se o nás píše?“ ptala se dychtivě.
„No… všechno možný…dobroudružství, horory, romantika…“ chtěla jsem poračovat dál, ale opět mě nemilosrdně utnula dalším dotazem: „Jako i o mně?“
„Jo.“
„A kdo tam je se mnou?“ dorážela a v očích jí nadšeně svítilo.
„To je různý… Sasuke, Naruto, Kakashi, Deidara, Itachi, Sasori, Madara, Gaara, Kankurou, Lee, Kiba, Pein, Neji, Shino, Shika, Gai, Ero-sennin, Kotetsu, Izumo, Hayate, Genma…“ tak jsem se zabrala do vzpomínání na všechny možný pairingy, o kterých jsem kdy slyšela i neslyšela, že jsem si nevšimla letící pěsti. Sakra… asi jsem neměla říkat všechno.
Tu ránu si neumíte představit… rozloučila jsem se asi se třema čtvrtinama všech zubů a s jasnym viděnim. Poslední, co jsem viděla, byla moje sanice letící velkým obloukem kamsi do háje.
Chtěla jsem se na ní obořit, co to do ní, sakra vjelo, a jestli je normální. Vyšlo ze mě ale jen zahuhlání doplněné smrtelným zachroptěním.
„Vy jste zvrhlí,“ zavrčela Sakura hlasem ne nepodobným jejímu vnitřnímu alter egu.
„Áhatohemůhu,“ huhlala jsem a mnula si tvář. „Háhypohíhkynehymešhim.“
Druhou ruku jsem zvedla pro případ, že bych se musela bránit nějakému dalšímu výpadu. Růžovovlasá útočnice se ale pomalu posadila. Jen na mě ještě trochu zamračeně zírala.
„Bolí to moc?“ zeptala se opatrně po chvíli. Ani jsem se nenamáhla s odpovědí. Jen jsem se na ní nenávistně ušklíbla a dál si mnula pohmožděnou fasádu.
Stále jsem s ní ještě odmítala komunikovat, když někdo zaklepal.
„Dále,“ vyzvala prosím neznámého Sakura, že může vstoupit do mého nemocničního pokoje. Ukázalo se, že génius se obětoval a udělal si na mě ve svém programu nabytém flákáním se čas.
„Ahoj,“ pozdravil a pomalu se šoural k mojí posteli. „Je to šílenej vopruz, ale mám se pokusit dostat z tebe nějaký informace, takže…“
„Taky mě moc těší, Shikamaru,“ usmála jsem se oslnivě (asi tak oslnivě, jak nejvíc můžete, když vám půlku hlavy ustřelí čísi pěst).
Na mou zdvořilost nijak nereagoval a začal mě zpovídat. Kde jsem byla, co jsem dělala, co jsem jedla, jestli jsem se myla atakdál atakdál. Po těch pár otázkách jsem byla úplně grogy. Shika nás opustil a šel se věnovat nějaké další bohulibé činnosti. Pravděpodobně šel čučet na oblohu…
A jako by těch dotazů nebylo málo, Sakura pokračovala se svým výslechem.