Spoluautorská FF - kapitola 2.

Poklidně a ničím nerušeně si procházím nejrušnější ulicí Konohy. Přinejmenším se snažím vštípit si do hlavy, že opravdu nejsem ničím a ani nikým rušena. Ovšem moje představy se rozplynou v momentě kdy za sebou uslyším hlasité žuchnutí. Otočím se, abych zjistila co je původem toho ruchu. Brada se mi sesune dolů při zjištění, že se za mnou plíží tři sotva dvanáctileté děcka.
„Co je,“ vyštěknu na ně o trochu drsněji než jsem měla v úmyslu.
Ty prcky to ale nějak obzvlášť nezastraší. Malá, zrzavá holka se postaví do popředí a rádoby naštvaně na mě hledí. Tak si říkám jestli měla doposud dost pevnou rodičovskou ruku, nějaký ten pár facek by ji neuškodil.
„Slíbila jste, že budeme trénovat Sensei,“ snaží se mi vyčíst hlasem plným pochybovačného podtónu.
Úloha senseie je pro mě velice složitá věc. Všechny ty iluze, že budu mít klid a leháro mě přešly až moc rychle. Každej, blbej den trávím s třemi neobyčejně otravnými, uřvanými dětmi, které sotva umí hodit kunaiem.
„No a co,“ oplácím jí její tón.
Dívka na mě nevěřícně vykulí oči a snaží se najít podporu u dvou chlapců, kteří se tohoto vystoupení ne zrovna moc aktivně účastní. Oba chlapci při jejím pohledu udělají krok dozadu.
„Hele děcka, běžte si hrát nebo něco. Já mám práci,“ odrazuju je od toho blbého plánu jít trénovat.
„Ale my jsme ninjové a ti musí chránit vesnici a být silní!“ Mluvčí skupinky nepřestává odporovat.
„Jasně, jasně,“ mávám nenadšeně rukou. „Berete to moc vážně.“
„Sensei!“ vyhrknou svorně všichni tři.
„Řeknu to jinak,“ rozhodnu se přistoupit k většímu kalibru. „Jestli okamžitě nezmizíte, zařídím vám měsíční uklízení odpadků, aby vás příště nenapadlo otravovat svého senseie v důležitých chvílích.“
Všichni tři se zarazí na místě. Přímo vidím jak ve své mysli bojují sami se sebou. Takové věci na ty prcky platí. Nakonec v jejich tváři vidím jasný výraz rezignace. Se svěšenými rameny se otočí a šouravě kráčejí pryč. Zase cítím ten známý pocit klidu, který ale skoro v tom samém momentu přeruší dost dobře známý, šimravý pocit na zádech.
Okamžitě se otočím, abych se ujistila, že moje předtuchy jsou správné. Už teď se v duchu loučím s poklidně stráveným odpolednem.
„Takhle z tvého týmu bude jen banda neschopných povalečů, Lilin,“ ten trochu drzý hlas mě donutí se otočit. Sama cítím jak se mi obličej roztahuje do ironického úsměvu. Zakládám si ruce na prsou. Jeho nečitelný pohled a laxní postoj mě znervózňuje ještě víc než kdy předtím.
„Milý Kakashi,“ začíná to ve mně vřít. „Chceš mě snad poučovat? Ty, který má v týmu neschopnou kunoichi, která se kunaiem netrefí ani do terče velkého jako kráva, ninju, který mě už jen svou přítomností dohání k šílenství a Uchihu, který si zase myslí, že spolknul celou moudrost světa? O neschopných povalečích bychom se mohli dohadovat.“ Vmetám mu to do tváře, ale jeho klid se nijak nezměnil.
„Jen klid,“ mávne na mě, ale v ten moment mi nervy praskají ve švech. „Přišel jsem jen, abych ti vzkázal, že Hokage-sama si nutně žádá tvé návštěvy.“
Naprázdno polknu. Návštěvy v kanceláři Tsunade-sama pro mě nikdy nebyly ničím příjemným. Už proto, že pokaždé když jsem odcházela za mnou lítaly hromady dobře mířených věcí.
„Uvidíme se,“ loučí se se mnou Kakashi s neskrývaným potěšením v kousku jeho nezakryté tváře.
Založím si ruce do kapes a co nejpomalejším krokem mířím přímo k té velké budově, která jakoby na mě přímo volala: „Pojď, ať to pěkně schytáš, jen pojď.“
Při té představě mě zamrazí. Zhluboka se nadechnu, abych nabrala odvahu vyjít strmé schody, které vedou přímo do chřtánu smrti.
Sotva vejdu do chodby, někdo mě překvapí drzým nárazem do mojeho ubohého ramene.
„Lilin!“ křičí na mě.
„Neřvi! Gai,“ snažím se uklidnit jeho hysterické vystoupení. „Co se tu kruci děje,“ neunikne mi zmatek vládnoucí všude kolem.
„Raději si to běž zjistit sama,“ vysmekne se mi a utíká pryč jako by ho někdo štípal do zadku.
Pomalu se dostanu přímo ke kanceláři a hodlám vstoupit. Ale židle právě letící ven mě přesvědčí, že to není až zas tak nejlepší nápad. Náhle ven vyběhne Shikamaru.
„Kde je k sakru ta Lilin!“ slyším křičet silný Tsunadin hlas.
„Tady! Přímo tady,“ ukazuje na mě Shikamaru až nezvykle akčně. Bonzák.
Nakouknu jen jedním okem. Tsunade stojící za svým stolem si pečlivě měří všechen svůj zdemolovaný nábytek. Její asistentka Shizune se drží dál v bezpečné vzdálenosti a všechny její pokusy o uklidnění své nadřízené zřejmě selhaly.
S velkou obavou, že tohle určitě celá nepřežiju, vstupuju dovnitř její kanceláře. Už její zlostný pohled mě nutí se zastavit.
„Volala jste mě? Hokage-sama,“ snažím se být zdvořilá, ale jistý sarkasmus v mém hlase stále zůstává.
„Myslíš, že tady snad stojíš pro srandu králíkům?“ zavrčí na mě.
Zamyslím se nad tím, jestli zrovna králíci můžou mít z něčeho srandu, ale tyhle myšlenky mě přešly v momentě kdy její pěst udeří do stolu.
„Mám pro tebe speciální úkol,“ přeměří si mě pohledem a k mému překvapení se podivně usměje. „Vyskytl se nám menší problém.“
Už ten výraz, který měla se mi nelíbil.
„V nemocnici nám leží jedna slečna,“ začíná vysvětlovat pomalu. „Jmenuje se Kasumi a není tady od nás.“
„Není od nás?“ povytáhnu obočí a ruce si založím na prsou. „Tak odkud je? Z Písečné? Kamenné? Oblačné? Mlžné? Travnaté?“ zahrnuju jí názvy skrytých vesnic.
„Myslím tím, že není VŮBEC odtud,“ utne mě nemilosrdně Tsunade. „Je od někudy naprosto jinud.“
„He?“ zakloním k hokage hlavu s nechápavým výrazem. „Asi vás pořád nechápu.“
„Poslala jsem k ní Shikamaru, ale nic moc mu toho neřekla. Sakura se jí ptala jen na sebe, takže jsme toho moc nezjistili.“
Moje zlé tušení se začalo pomalu vyplňovat. Stále je ale kapka naděje, že se prostě mýlím.
„A proto tě žádám, aby sis vzala našeho nečekaného hosta na starost.“
Celá naděje je v tahu. Nadšení ve tváři mi výrazně pohasne. Chvíli na Tsunade nevěřícně hledím s pocitem, že je to vtip, kterému se nikdo nesměje. Když na ni ale vejrám dvě minuty a ona se stále ani nezasmála, vydedukuju si, že to bude nejspíš pravda.
„Ani nápad,“ odporuju okamžitě.
Hokage na čele naběhne vzteklá žílka a v ten moment se Shizune trochu přikrčí.
„Já-se-tě-neptám. To-je-rozkaz,“ syčí ze sebe ve snaze se uklidnit. „Pokoj-číslo-šest.“
Když už mi dochází, že není úniku ani možnosti se nějak vyprostit z této ne příliš bohulibé činnosti, rezignovaně se otáčím a mířím ven z kanceláře. Jen pár sekund po tom letí ven ze dveří další kus nepotřebného nábytku.
I přes jasnou nelibost se vydávám směrem k nemocnici, kde na mě pravděpodobně čeká někdo jménem Ka-Kasuri nebo Kamuro nebo snad Kasuki? Nemám ponětí jakže se ta holka jmenovala. Ani mě to ve skutečnosti moc nezajímá. Jediné co chci je, abych tenhle úkol měla brzo za sebou.
„Gratuluju,“ promluví ke mně opět drzý hlas.
Všechny svaly jakoby se ve mně rázem napnuly k prasknutí. Sjedu Kakashiho nevraživým pohledem, který pohasne v momentě, kdy zpoza jeho zad vyběhnou tři děti.
„Podívej koho jsem ti přivedl,“oznamuje mi potěšeně. Jen já mám pocit, že po něm brzo skočím a zakroutím mu krkem jako slepici.
„To si mooooooooooooooooc hooodnýý,“ protáhnu ironicky jak nejlíp umím.
„Půjdeme s vámi Lilin-sensei,“ oznámí mi dívka.
„Nepůjdete nikam Nino,“ ničím jejich naději okamžitě a rychlým krokem mířím k nemocnici.
Skupinka mě ale stále pronásleduje. Jen Kakashi stojí opodál a i přes jeho masku vidím ten potutelný smích. Nakonec mě můj tým odmítá opustit a tak mi nezbývá nic jiného než je vzít sebou.
„Jsme tak rádi, že můžeme jít s vámi, sensei,“ hučí do mě Nina.
„Bezva,“ opáčím.
„Můžeme pak jít konečně trénovat.“
„Bezva.“
„A nebo nám můžete dát nějaký úkol.“
„Bezva,“ pokračuju ve svém bezduchém odpovídání.
Nina to po dalších pěti otázkách vzdává a konečně vstupujeme do nemocnice, kde musí být alespoň trochu ticho.
Pokoj číslo šest je díky bohu v přízemí takže se žádné šlapání schodů nekoná. Otvírám dveře bez zaklepání a zevnitř místnosti mě vítá směsice pohledů, které bych nečekala, že jediný člověk dokáže.