Železná kunoichi: Kapitola 3.

Orochimarova hlava se stáhla zpátky, přičemž neustále civěl na onu spoušť. Poté, co se dost vynadíval, pomalu vykročil směrem k dívce, která byla schoulená do klubíčka a strašně se třásla. Když spočinul těsně nad ní, zůstal stát. Vyděšeně k němu pozvedla oči, načež se roztřásla ještě víc. Orochimaru se však najednou shovívavě usmál.
„Chudák děvče. Je tak slabé, bezmocné. Asi bych se tě měl ujmout, aby ses znovu postavila na nohy. Kabuto?“
Šedovlasý mladík k němu přistoupil, v obličeji zasmušilý.
„Pane?“
„Řekni tady malé Hametsu, kdo vlastně je,“ řekl klidným hlasem. Kabuto se zprvu zarazil, ale pak mu došlo, co tím myslel. Dívka na něj hleděla vystrašeným pohledem. Zhluboka se nadechl.
„Jmenuješ se Hametsu. Já jsem Kabuto Yakushi a tohle je Orochimaru-sama. Už věky mu věrně sloužíš. Co řekne, to taky uděláš, a ještě nikdy jsi ho nezklamala ani nezradila.“
Šedovláska na něj upřeně zírala, v tváři zmatek, v očích strach.
„Já... já mu sloužím?“ špitla roztřeseným hlasem.
„Ano,“ přikývl Kabuto. „Dokonce s radostí. Když je šťastný on, ty taky. Jeho sny jsou i tvým snem. Jediné, co chceš, je, aby byl spokojený.“
Dívka se přestala třást. Pomaloučku se zvedla do sedu, načež na ně zkoumavě pohlédla.
„C-co přesně dělám?“ zeptala se zmateně. Kabuto se na chvíli zamyslel.
„Zabíjíš pro něj.“
Hametsu se zděšeně zajíkla. Do tváře se jí vrátil onen šokovaný výraz jako předtím.
„Ale děláš to pro něj moc ráda,“ dodal rychle šedovlásek. Po těchto slovech střelila pohledem k Orochimarovi, který se potěšeně šklebil.
„Ano. Všechno, co mi přináší radost, přináší radost i tobě. Má spokojenost je to jediné, co chceš. Vždycky jsi byla moc poslušná, tak doufám, že to tak taky zůstane,“ pronesl melodickým hlasem. Pak se k ní pomalu natáhl a pohladil ji po tváři. Dívka cítila, jak se jí do obličeje hrne krev.
„Tak jak ses rozhodla? Budeš mi i nadále sloužit?“ zeptal se s rukou položenou na jejím červeném líci. Hametsu odpověď netrvala dlouho.
„Ano,“ vyhrkla rychle. Neměla jinou možnost, než těm dvoum věřit. Nic si nepamatovala, takže nemohla posoudit, jestli jí lžou nebo ne. Každopádně teď začíná znovu od začátku.
„Kabuto je má pravá ruka. Ty budeš má levá.“
Dívka horlivě přikývla.
„Výborně.“ Orochimaru se stáhl s potěšeným úšklebkem na tváři. „Kabuto, ukaž mé milované holčičce celé sídlo, ať se tady aspoň trošku zorientuje.“ Zatímco mluvil, pomalu se otáčel k odchodu.
„Nikdy vás nezklamu, Orochimaru-sama,“ řekla tichým hlasem. Zastavil se.
„S tím počítám, malá Hametsu,“ pronesl klidně, otočen k ní zády. Po pár krocích se ztratil ve stínech. Šedovláska ještě chvíli zírala za ním do tmy, načež se otočila čelem k mladíkovi.
„Kabuto... -san?“ zašeptala s nejistým tónem v hlase. Zavrtěl hlavou.
„Takhle mi nemusíš říkat, jsme na stejné úrovni.“
Zamyslela se.
„A jak... ti mám říkat?“
Šedovlásek se zahleděl do jejích velkých šedých očí. Teprve když od ní odvrátil pohled, byl schopen promluvit.
„Jenom Kabuto,“ zamumlal. Dívka přikývla.
„Dobře,“ řekla s úsměvem, z kterého mladíkem projela jakási podivná vlna tepla. Usmál se na ni a podal jí ruku.
„Tak pojď, provedu tě tu.“
Hametsu se ho chytila a vyskočila na nohy. Byla však moc zbrklá, z čehož se jí zatočila hlava, takže začala padat. Kabuto však zareagoval a chytil ji. Párkrát zamrkala, načež trochu pozvedla hlavu. V tu chvíli byly jejich obličeje od sebe jen pár centimetrů. Oba dva zrudli, přičemž se Hametsu rychle podívala jinam. Šedovlásek si odkašlal. Podepřel ji v pase levou rukou a otočil se ke dveřím. Jakmile mu došlo, že jsou zničené, pohlédl na ni.
„Tos byla ty?“ zeptal se podezíravým hlasem. Dívka se na něho zmateně podívala, pak střelila očima ke dveřím.
„Já... nevím,“ zašeptala a roztřásla se.
„To nic, to nic,“ opakoval Kabuto, aby ji uklidnil. „Časem na tom budeme pracovat. Teď půjdeme.“
Hametsu slabě přikývla, načež se jím nechala vést.

Prošli různými chodbami, vstupovali do různých pokojů, sálů, laboratoří, až nakonec došli k nějakým velkým dveřím opět ze železa, které byly zapečetěné. Šedovlásek dívku opatrně pustil.
„Kai,“ zašeptal, přičemž se papírek přetrhl. Zatlačil na dveře, které se se skřípáním otevřely. Když Hametsu vešla, zmocnil se jí divný pocit. Rozhlížela se, zatímco mladík kráčel k nějakému operačnímu stolku uprostřed místnosti. Bylo to tam opravdu rozlehlé. Po pravé i levé straně se táhla dlouhá řada zapečetěných cel, z nichž se někdy ozvalo slabé zanaříkání. Dívka se na Kabuta zmateně podívala.
„Kde to jsme?“ V jejím hlase bylo slyšet chvění.
„Tady se provádí většina z Orochimarových pokusů,“ odpověděl s klidem. Šedovláska vytřeštila oči.
„On provádí pokusy na lidech?“ vyjekla zděšeně. Přikývl.
„Přesně tak. Ale ti všichni s tím souhlasili, chtěli to tak. Většinou šlo o lidi bez domova, bez rodin. Takhle mu prokazují jedině službu.“
Hamestu pomalu přistoupila k jedné z cel a opatrně nahlédla dovnitř. Uvnitř v levém koutě seděl nějaký muž a těžce oddechoval. Zřejmě ani nezaregistroval její přítomnost.
„Bolí je to?“ zeptala se lítostivě. Měla co dělat, aby jí z očí nezačaly téct slzy.
„Někdy. Když se experiment nepodaří.“
Dívka zkřivila obličej do bolestné grimasy. Ani si nevšimla, že k ní Kabuto přistoupil, takže když se jí lehce dotkl na holém rameni, nadskočila. Otočila se k němu, v tváři zoufalství.
„Oni nikomu nechybí. Nemají nikoho, komu by scházeli ani kdo by scházel jim. Nesmíš si to tak brát, tohle je pro ně lepší, než umřít někde venku,“ řekl uklidňujícím hlasem. Hametsu znovu pohlédla do temné cely. Najednou muž pozvedl hlavu, aby se na ně podíval. I přes tu tmu viděla, že má oči podlité krví, z čehož se vyděsila. Ustoupila pár kroků vzad. Když pak bezděky pootočila hlavu, pohled jí utkvěl na jedné opuštěné cele úplně vzadu, na protější straně, než byly dveře. Nejistě se k ní vydala. Čím víc se přibližovala, tím víc se jí zmocňoval pocit úzkosti. Zastavila se těsně před ní a konečky prstů se dotkla ocelových mříží. V téhle cele byla dvakrát tak větší tma než v té předešlé, tudíž ani nevěděla, jestli v ní někdo je. Šedovlásek jako by slyšel její myšlenky.
„Do téhle dáváme ty, kteří doplatili na vedlejší účinky a pomalu umírají.“
Dívka se na něj podívala.
„Kdo je uvnitř?“ špitla tiše.
„Jeden chlapec, kterého jsme před měsícem našli na dně propasti. Překvapilo nás, že pád z takové výšky vůbec přežil. Byl to sirotek, zřejmě vyhnán kvůli svému násilnickému chování. Látka, kterou jsme mu dali, se na něm ukázala ve zcela jiné podobě, než bylo původně v plánu. Je tam asi týden, já osobně mu dávám další dva, víc ne.“
Hametsu opět nahlédla dovnitř, jestli něco spatří. Nezahlédla vůbec nic, takže se nakonec s posledním soucitným pohledem věnovaný dotyčnému otočila a vydala se zpátky ke Kabutovi.
„Teď ti ukážu tvůj pokoj,“ řekl, zatímco kráčel k východu. Šedovláska ho tiše následovala. Když mladík dveře zavíral a poté ještě zapečeťoval, cítila se ještě úzkostněji, než předtím. Zatímco šli zpět dlouhou chodbou, stále zůstávala myšlenkami v místnosti, před temnou celou, s pomalu umírajícím chlapcem uvnitř.