Orochimarova neuvěřitelná základna - IV. Zatím v Konoze

„Cože!? Sasuke zmizel!?" vykřikl Naruto s takovým zanícením, že ztratil rovnováhu a kdyby ho Sakura včas nezpohlavkovala, sletěl by ze židle v instruktážní hale.
„Buď zticha, pitomče!!" nadávala růžovláska, nedbaje pohledů zbytku studenstva, kteří se po ní sborově otáčeli.
Jedině mistr Kakashi, stojící za katedrou, měl skvělý výhled už od začátku - ne, že by si ho přál. Nyní si jen povzdechl a pokračoval ve svém výkladu. „Takže to zopakuji: Orochimaru je mezinárodně hledaný zločinec, jenž má na svědomí daňové úniky, protizákonné experimenty, nelegální povýšení Zvučné vesnice na Ninja vesnici, zfalšování Kagovského titulu, krádež Kazekageho uniformy, falšování dokladů a momentálně čelí rozsáhlé obžalobě ze strany svých věřitelů. Únos Sasukeho Uchihy, jenž byl naposledy viděn ve vlaku do Zvučné - UŽ PŘED TŘEMI DNY, NARUTO!! - má zřejmě také na svědomí."
„To je tim, že mně se prostě nikdy nic neřekne..." brblal blonďák ukřivděně a mnul si bouli.
„S přihlédnutím na tento nejzávažnější zločin se Tsunade-sama rozhodla pro předběžnou přípravu ninja jednotek, aby byly k dispozici na případnou invazi do Zvučné." Kakashi si unaveně povzdechl a obrátil se ke své třídě zády: „Protekční synkové vždycky komplikují situaci..." zašeptal pro sebe.

V Konožské věznici panovala děsivá nálada. Nejen proto, že tu každý vězeň zakoušel komfort stísněné kobky, nedostatku denního světla, otravných hlodavců a šílených výplodů místní kuchyně. Nejen proto, že byl Morino Ibiki mistr ve svém oboru a ne náhodou se stal několikanásobným nositelem řádu Rožhaveného Pohrabáče. Momentálně se krom vězňů a podlahy otřásaly i duše nebohých bachařů, kteří se pokoušeli stát v pozoru a přitom udržet zbraň. Chodbou před nimi kráčel nejstrašlivější muž Konožské armády, jenž byl podle pověstí schopen pobít Mlžnou armádu holýma rukama a Nidaime jej měl ve zvyku oslovovat "brácho".
Morino Ibiki vyšel ze své kanceláře a poklonil se tak hluboce, až mu chránič na čelence zacinkal o podlahu. „Vítejte v mučírně, Generál-sama!"
Generál Uchiha, oděn do těžkého zeleného kabátu s neuvěřitelně pomedailovanou hrudí, věnoval mistru mučiteli krátký pohled. „Ty zdvořilosti si nechte. Kde je ten chlap?"
I přes svou robustní postavu a četná profesní zranění vyskočil Morino svižně na nohy a zamířil k nedaleké cele. „Tudy, prosím!"
Cela byla malá, čtveratá místnost s židlí, k níž byl přivázaný šedovlasý jashinista, který křičel na nebohé hlídače: „Znám svoje práva! Nechte mě zavolat, -aný -áči!! Jashin vás ztrestá!! -rva! Poslouchá mě tady někdo!! Do -ele! To sakra nevíte, že když nemám vlastního obhájce, má mi být přidělen!!? Já mám právo nevypovídat, -inál!!"
„Tak dost, Hidane!" Morino praštil rukou do stěny, až se vězení otřáslo. „Zatím jsi držel jazyk za zuby, ale teď budeš mluvit!"
Hidanovi chvíli trvalo, než popadl druhý dech. Zlomyslně se usmál: „A jak to chcete udělat? Na mě totiž žádný vaše metody neplatěj! Svědkové Jashinovi si bolest užívají!"
Ibiki se zamračil. „Zatracený masochistický kroužek. Generále, vstupte, prosím."
Už když Morino uvolňoval cestu do cely, jashinista nasadil vážný výraz. Generál Uchiha pomalu vstoupil a vztyčil se nad Hidanem v plné výši. Hidan měl samozřejmě první mučící fázy za sebou, takže se mu částečně rozmazal bodypainting, ale ve chvíli, kdy se zelený kolos sklonil a pohlédl mu zblízka do tváře, se pod Hidanem udělala ložička potu, slz a černé barvy.
„Víš, kdo jsem?" řekl generál Uchiha svým nebezpečně drsným chraplákem.
„Bože!" vyjekl Hidan.
„Špatně. Zkus to znovu."
„Vy jste generál Uchiha!"
„Máš mi co říct, Hidane?"
„Jo! Přiznávám se! Jsem vinej! Nechci právníka! Morino-samá!!"
„Mluv víc!" zahřměl generál se opět se o něco přiblížil.
Kdyby neměl Hidan nohy přivázané k židli, určitě by ji vyrval z podlahy a prorazil zeď na cestě ven. Jenže on byl zrovna svázaný velmi důkladně a vězeňské židle byly zabetonovávány do podlahy už při stavbě zařízení. „Přiznávám se ke všemu! Občas parkuju na invalidech!"
„Víc!"
„Vstupuju na trávník! Tam, kde je cedule nevstupovat! Jednou jsem jel na červenou! Netřídím odpad! Hážu plasty do kontejneru na papír! Pozvracel jsem se v čajovně! Prosím!! Už mě nic víc nenapadá! Prosím, prosím!!"
Generál Uchiha si pomalu a s ledovým klidem zapálil doutník. „Víš, čemu tady v Konoze říkáme Doživotní samotka?"
Hidanovi se dostával pot do očí, takže zuřivě mrkal. „Doživotní samotce," odvětil plačtivě.
„Správně!" Generál Uchiha udělal úhledný kouřový kroužek. „Jestli nechceš v jedné skončit, měl bys mi opravdu rychle vysypat, co jsi dělal tehdy dopoledne s mým synem."
Teprve teď to Hidanovi zřejmě docvaklo. Celou se rozlehl zděšený výkřik: „Vy jste otec Sasukeho Uchihy!"

„Nebylo to trochu přehnané?" Itachi Uchiha se ležérně opíral o stěnu vězeňské chodby. Dlouhé tmavé vlasy mu v koňském ohonu padaly až k pasu, v očích mu blízkal plně vyvynutý mangekyou sharingan a jeho dokonalou atletickou figuru zakrýval tmavý plášť s motyvem červených mráčků.
Generál Uchiha jej bez odpovědi minul a vydal se k východu z vězení. „Morino, doručte naše výsledky Hokage. V pět hodin s ní mám smluvenou schůzku."
„Rozkaz!"
Na okamžik zavládlo ticho.
„Hmm, vidím, že sis nelámal hlavu s opuštěním svého stanoviště na základně ve Větrné," odtušil Fugaku, s hlavou mírně, velmi mírně pootočenou k nejstaršímu synovi. „Akatsuki zřejmě nemá tak pevné zásady, jak jsem předpokládal."
Itachi se usmál: „Červené obláčky přece nejsou nic, než hromada nezvladatelných žoldáků - cituji tebe."
„Pravda. Přivezl jsi mi důkaz, že jsem se mýlil?"
„Ano."
Dvojice na okamžik zastavila. Když nikdo nic neříkal, obnovil generál Uchiha chůzi a rozrazil velké bezpečnostní dveře do venkovního vězeňského areálu. Zde se k nim přidala čekající eskorta a doprovázela je na prázdné parkoviště s několika pancéřovými vozy.
Červené obláčky, alias Akatsuki, byla speciální jednotka bývalých žoldáků a kriminálníků. Její členové žili a pracovali v otřesných podmínkách, zásobováni úkoly od samotných Kagů a jen na nejvyšších postech se vědělo, k čemu vlastně slouží. Proč se Itachi ke skupině připojil byla i pro generála Uchihu záhada - buď šlo o mladistvý vzdor nebo se chtěl budoucí dědic klanu přesvědčit o svých schopnostech.
„Jak už jsem říkal," ozval se Itachi, „není využívání tvé osobní aury už trochu přehnané? Obyčejným lidem to obvykle přivodí újmu na psychické vyrovnanosti."
Generál pokrčil širokými rameny. „Nemohu za to, co se o mně povídá."
„Myslíš to, že ti Nidaime nikdy neříkal brácho, ale mistře?"
„Velmi vtipné, synu," děl na to generál a nastoupil do auta. „Často náš život zamoří lež jako plíseň. Ale proč bych ji měl ničit, když je ušlechtilá? Tekko, doufám, žes to zapsal!"
Mladý Uchiha na sedadle spolujezdce ukázal hustě popsaný zápisník s titulem Výroky generála Uchihy. „Jistě, generále."
Itachi usedl na zadní sedadlo vedle svého otce a zapnul si pás: „Tohle už hraničí s narcismem..."
„Proč?" Fugaku rozhodil rukama. „Tekku do toho přece nikdo nenutí. Čeká ho báječná kariéra a až půjde do důchodu a knihu zveřejní, nakladatelé se o něj jen poperou. Nemám pravdu, Tekko?"
„Jistě, generále," odpovědělo přední sedadlo.
Kolona aut se pomalu rozjela.

Elitu každé Kagovské vesnice tvořili ninjové. Byli talentovaní, silní, oddaní a díky popularizaci v posledních letech také velmi početní. Generálu Uchihovi, jenž měl pod palcem všechny geniny, chuuniny, jouniny, saniny a ninkeny, by za jiných okolností stačilo zvednout telefon a zahájit jedním slovem všeobecnou mobilizaci, ale neudělal to. Místo toho se kolona aut zastavila u oprýskaného činžáku na Konožské periférii a generál v doprovodu Itachiho a Tekky vstoupil do potemnělé kanceláře detektiva Nary.
Shikamaru Nara, nejmladší soukromé očko vesnice, je již očekával. Seděl v pohodlné klubovce naproti dveřím a hladil bílého pejska, co se mu rozvaloval na klíně. V místnosti byla tma a jen venkovní lampy vrhaly na jeho tajemnou siluetu stíny žaluzií. Předtím než se rozhodl věnovat své návštěvě, vytáhl cigaretu a soustředěně si zapálil.
„Pánové..." Z úst mu unikl našedlý dým a zmizel v okolní temnotě.
„Nara Shikamaru," promluvil generál Uchiha. „Rád se setkávám s člověkem, který necítí strach."
„Potěšení na mé straně," vyfoukl Shikamaru další obláček. „Co pro vás mohu udělat?"
Generál Uchiha se přesunul k oknu a zahleděl se ven na ulici. „Nemusím vám doufám opakovat příběh zmizení mého syna, Sasukeho Uchihy."
„Něco jsem zaslechl," připustil Shikamaru.
„Orochimaru už dlouho dráždí nadřízené orgány, ale tohle je hozený granát. Brzy bude Zvučná napadena naší armádou a jak všichni tušíme, bude to dost nebezpečné. Proto chci, abyste tam jel sám už zítra a přivedl ho zpátky co nejrychleji to půjde."
Na chvíli nastalo hluboké ticho. Vzápětí ho přerušil Shikamarův pobavený smích - hlasitý a nepříčetný zvuk, který si přímo říkal o fyzickou újmu. Generál Uchiha se zamračeně obrátil na jeho původce.
Detektiv Nara zamáčkl cigaretu v popelníku a otřel si slzící víčka. „Och, generále, vy mě zkoušíte? Tak dobře, rozluštím tu vaši šifru: Kdyby tu šlo skutečně jen o vašeho syna, už jste za ním dávno poslal nějakého bratránka a věc by se vyřešila v klidu a bez skandálu. Ano, nevěřím totiž, že to byl únos. Takže jediná možnost je, že je na Orochimarově základně jiná věc vašeho zájmu a vy chcete, abych se o ni postaral, než to udělá někdo jiný."
Následné ticho přerušil jen Itachiho potlesk: „Skvělé. Za celkový styl u mě máte deset z deseti."
Generál se vrátil do výchozí pozice a začal s vysvětlováním: „Orochimaru začínal na Akademii jako sirotek. Pod velením Sarutobiho měl nebývale dobré výsledky, ale jakmile dosáhl titulu jounina, jeho život vyplnilo bádání a laboratorní experimenty. Když se po dlouhé době vrátil a začal trénovat vlastní tým, muselo se stát něco zvláštního, protože ho Tsunade krátce poté degradovala z intruktora na obyčejného fyzikáře. O tom, co se doopravdy stalo, neexistují žádné záznamy. Víme jen, že se před šesti lety najednou sbalil a společně s Yakuushi Kabutem odcestovali do Zvučné. Poté se z Orochimara stává šílený, leč neškodný podvodník - tedy do chvíle, než vytahá hromadu peněz ze svých věřitelů a zmizí."
„Doufám, že tu nejednáte v jejich zájmu," podotkl Nara.
„Prosím, neurážejte mě," odvětil generál bez náznaku emocí. „Ten chlap je geniální blázen. Jedinečná výjimka. Šílený sannin. Je vlastně docela nemožné, aby přežíval v tom zabahněném zapadákově, aniž by stvořil něco hrozivého nebo dokonalého."
„Takže vy nevíte, co to je, pokud vůbec?" Hádal Shikamaru.
„Tušení je to jediné, co máme. Tedy, kromě vás, pane Naro," dodal generál a vyrazil ke dveřím. „Pamatujte, zítra ráno vám jeden vlak!"
„Už jsem se zmínil o platbách předem?" Zkusil ještě Shikamaru.
„Vaší odměnou bude služba vlasti!" Zaznělo na schodech a pak už bylo slyšet jen prásknutí dveří.
Shikamaru tiše seděl ještě asi pět minut. Pejsek na jeho klíně žalostně zakňučel.
„Hej, brácho..." Z vedlejší místnosti vyšel rozcuchaný mladík v pruhovaném pyžamu. „Akamaru se ptá, jestli by už mohl slízt dolů."
Shikamaru položil ruce na opěrky křesla a pevně je sevřel: „Jistě."
Kiba popadl svého čtyřnohého parťáka a posadil si jej na hlavu. „Seš v poho?"
„Hmm," odvětil Shikamaru. V zlatém světle lampy se na jeho čele zaleskly kapky potu.
„Co to vůbec bylo za magora, takhle uprostřed noci...?"
„Generál Uchiha."
Nálada v místnosti se změnila jako máchnutím kouzelného proutku.
Kiba zaujal útočný postoj se zježenými vlasy a vyceněnými zuby, a zařval: „Generál Uchiha!!? Tamten generál Uchiha!!? To jako opravdovej generál Uchiha!!? Zatracenej generál Uchiha u nás doma!!? Shikamaru, nedělej si ze mě srandu!! Žádnej generál Uchiha neexistuje!! Protože jestli jo, tak máme fakt velkej malér!! Kruci, proč sem jen tak přišel generál Uchiha!!? Generál!"
„Byl to on," řekl Shikamaru rozklepaně, neboť teprve nyní povolil svému tělu pocení a třesení.
Kiba udělal několik nervózních kroků tam a zpátky. Akamaru sice jejich děs nechápal, ale co neměl za ušima, to mu příroda nadělila do čumáčku, takže vycítil strach svých přátel a připojil se k nim skrze vytí. Shikamaru se ani nepohnul - měl velké štěstí, že v tom křesle přespával už od doby, co ho vyhodili z domu, protože praštil s armádou. Nedokázal si představit, že by ho obávaný generál Uchiha nachytal v trenýrkách.
Kiba se už jakž-takž uklidnil a vážně se na něj zadíval. „Co chceš dělat?"
Shikamaru otevřel zásuvku svého psacího stolu, vytáhl nouzového jointa a zapálil si. „Sbal kufry. Jedeme do Zvučné."