Nejsilnější Hokage IV - Díl první: Sníh

Kushina tiše podřimovala na posteli. Měla přes sebe přehozenou deku a v ruce pevně svírala polštář. Minato ji ze židle s úsměvem pozoroval. Lehce se dotkl její tváře, aby ji probudil. Snažil se ji pohladit co nejjemněji, jako kdyby se mohla vypařit, nebo rozbít, jako křehká skleněná socha.
Rudovláska se začala protahovat a vrnět jako spokojená kočka po dobrém jídle. Otevřela oči a začala přelétat pohledem po místnosti. Holé bílé stěny, v rohu zahlédla zárodky plísně, starý dřevěný nábytek z kterého koukaly třísky. Na okně vyselo cosi co mělo připomínat závěsy. Kushina lehce přivoněla k dece, která ji hřála a rázem ji s nechutí od sebe odhodila.
„Vítej doma,“ uvítal ji pohledný blonďák.
„Tys mne unesl do takovýhle díry?“ začala škrtit svého přítele místo pozdravu.
„Uklidni se,“ chroptěl Minato a plácal rukou do země na znamení, že se vzdává.
„Tatínek ti vyhlásí válku!“ začala Kushina vyřvávat.
„Oh, už je vzhůru?“ vykoukl z kuchyně Jiraiya.
„Přivedl sis kámoše?“ obdařila jej Kushina zlostným pohledem.
„Mistře,“ sípal Minato.
Kushina přestala škrtit svého přítele a přešla do rohu ložnice: „Unesl jsi nevinnou dívku, abys ji mohl se svým kamarádem zneužít a nahrát to na video? Tohle ti neprojde. Jsem v odborech!“
„Vznětlivá povaha,“ pochvaloval Jiraiya. „Hokage vás chce vidět.“
„Třetí?“ blonďák si mnul zarudlý krk.

Hokage seděl ve své pracovně. Na stole ležela dýmka, která pomalu do hořívala. V ruce svíral pergamen s poslední zprávou od nezvěstného ninjy, když v tom Minato zaklepal na dveře.
„Vstupte,“ povolil Hokage.
„Chtěl jste nás vidět?“ tázal se Minato. Kushina šla pomalu za ním a snažila se ukrýt za jeho zády.
„Posaďte se,“ ukázal Hokage na židle před stolem. „Jeden z našich zvědů se přestal hlásit a proto tě musím požádat, abys neprodleně vyrazil do skryté Ledové.“
„Tam nám bude zima,“ nadhodila Kushina.
„Vy nikam nepůjdete mladá dámo,“ řekl Hokage. Dvojice jej obdařila nechápavými pohledy. „To, že vás sem Minato vzal mohlo vyústit v další válečný konflikt. Naneštěstí s vaším klanem máme dobré vztahy. Zatímco bude Minato na misi, tak vy zůstanete v Listové a budete se učit, aby jste zde mohla zůstat,“ zakončil Hokage rozhodně.
„Ale to přece,-„ namítal Minato, ale byl přerušen.
„To opravdu chceš, aby na té misi přišla k úhoně a my byly ve válce s další zemí? Zachoval ses jako blázen, když jsi ji sem vzal,“ Hokage odmítal dál diskutovat na toto téma.
„Rozumím,“ sklopil blonďák hlavu. Kushina, ač měla vždy k něčemu připomínku, tentokrát zůstala zticha.

Neměl ani čas na rozloučení. Ihned byl vyslán do zbrojnice pro nejnutnější věci k přežití v nehostinných podmínkách. Tentokrát dostal výzbroj Anbu jednotek, která byla vyztužená o vzácné kovy, které ji dělaly lehčí a pevnější, než obyčejné materiály. Nabral si tolik shurikenů a kunaií, kolik unesl. Z poličky sebral jednu z masek, kterou si ihned nasadil a vyrazil na svoji další S misi.

Jakmile vkročil na území skryté Ledové ucítil nepříjemný chlad v kostech. Nebyla to jenom zima, ale i nepříjemný pocit, který se mu snažil vplížit do srdce. Obloha byla temnější, než v ostatních zemích, které dosud navštívil. Putoval mezi lesy celé hodiny a nevšiml si jediného zvířete. Bylo zde naprosté pusto. Sníh padal v určitých fázích, kdy velké vánice střídaly padání několika vloček.
Minato narazil na cestu, které se hodlal držet. Netrvalo to dlouho a zavedla ho k vesnici. Již na první pohled bylo jasné, že zde není něco v pořádku. Cítil kouř a pach smrti.
Vesnice byla obehnána dřevěnou palisádou. Hlavní brána byla vyražená a vstup byl lemován kopími zabodnutými do země na jejichž špičkách byly napíchnuty hlavy. Minato se připravoval na nejhorší, když v tu k němu přiběhl muž v brýlích. Byl oblečený v starých špinavých hadrech.
„Já vyhrál!“ řval muž v brýlích.
„Co?“ nechápal Minato.
„Loterii, bylo nás pět a já vyhrál, chlape!“ rozkřikl se muž šťastně.
„Co jsi vyhrál?“ zajímalo Minata.
„Svůj život!“ zavýskal muž a běžel dál pryč z vesnice.
„Trochu podivné,“ pomyslel si blonďák a pro jistotu vytáhl z kapsy kunai.

Uprostřed náměstí byla celá hromada těl, která hořela v jednom ohni. Oválné náměstí lemovaly kříže na kterých byli přivázáni lidé jenom ve spodním prádle. Zima je postupně zabíjela. Někteří už umrzli.
Před hořící kupou těl stálo několik mužů, jeden z nich nesl zástavu s podivným znakem. Bílý kruh v červeném poli. Bylo jich pět a uprostřed stál muž, který měl na hlavě, místo čepice, nasazenou hlavu ledního medvěda: „Není to krásné?“ zeptal se nově příchozího.
„Nemyslím si,“ odpověděl Minato a měřil si všechny pohledem.
„Máme nejspíš rozdílný pohled na to co je to umění,“ usmál se muž v kožichu ledního medvěda.
„To jste byli vy?“ natáhl Minatu výhružně ruku s kunaiem v ruce.
„Toto místo,“ ukázal velitel skupinky na vesnici. „Si za svoje hříchy nezasloužilo nic jiného. Tamní vězni sloužící v dolech utekli a toto místo, známé svou nízkou morálkou, hazardem a prostitucí, jim nabídlo přístřeší. Nedalo se dělat nic jiného, než zbavit svět této špíny a nastavit řád!“
„Dobrá,“ přikývl Minato a rozeběhl se proti vůdci skupiny. Hodil po něm kunaiem a hned si připravoval další. Díky technice problesknutí se k němu ihned přiblížil. Byla to rychlost, kterou nikdo nemohl postřehnout.
„O co ti jde?“ zasmál se vůdce a udeřil Minata do obličeje přesně ve chvíli, kdy se před ním objevil. Rána byla tak silná, že jej odhodila několik metrů nazpět. Zastavil se až o jeden z křížů. Žena, jenž na něm vysela, tiše zasténala.
„Jak je to možné?“ promluvil Minato pro sebe. „Tuhle rychlost nikdo nemohl předvídat.“
„Nechci bojovat!“ zvedl ruku muž v kožichu medvěda. „Ninjo z Konohy, jsi již druhý z této vesnice, kdo sem zavítal.“
„Druhý?“ vyhrkl Minato.
„Ano, druhý,“ přitakal vůdce. „neuposlechl nás a zemřel. Přijmi to tedy jako výstrahu a řekni všem co jsi tady dnes viděl. Řekni všem, že za tohle může Legie! Legie osvobodí tento svět od hříchů!“ s tímto se pětice mužů otočila a odešla.
Minato zhluboka oddechoval. Chtěl na ně zaútočit, ale věděl, že to by byla chyba, která by jej mohla stát život. Ten muž byl nebezpečný.

Netrvalo to dlouho a Minato prohledal celou vesnici, nikdo nepřežil. I kdyby se pokusil sundat těch pár živých co byli připoutáni na křížích, tak by je neměl jak zachránit. Byli už prakticky mrtvý, i když stále dýchali. Ta bezmoc ho začala přímo ubíjet.
Musel vyrazit dál. Nemohl zde zůstat, musel dál hledat stopy po druhém ninjovy z Konohy.
Jeho další kroky vedly do nejbližšího lesa, ve kterém zmizela i pětice mužů. Nebyla zde žádná cesta a stopy dávno zavál vítr a nově napadnuvší sníh.

V dálce, mezi stromy, uviděl mítinku. Malý kopeček, jenž byl místy pokrytý lehkým nánosem sněhu, na několika místech vyrůstaly konvalinky.
Uprostřed mýtinky ležela rakev, spodek byl z bílého mramoru a zbytek ze skla. Na sametově bílých polštářích ležela krásná dívka. V černých vlasech, která ji padaly k ramenům, měla červenou mašly. Sněhobílou pokožku zahaloval hnědý korzet bíle lemovaný s fialovočervenými rukávy a sukní stejné barvy. Ve výstřihu byla vyšitá malá červená růže. Nohy, měla ledabyle vystrčené z rakve, byly obuté ve vysokých kozačkách tmavě hnědé barvy.
Jen co Minato přistoupil blíž, tak si všiml, že na druhé straně, pod rakví, leží stará žena v černém plášti a košíkem plný jablek. Byla mrtvá a krev stékala po stráni. Řezné rány měla po celém těle a útok musel být velmi brutální.
Blonďák přistoupil k rakvi, aby se podíval na dívku, jež v ní ležela. Ta s sebou cukla a pomalu otevřela velké hnědé oči. Pod pravým okem měla červené tetování, které připomínalo oheň. Rty měla rudé jako nejtemnější rubín, otevřela ústa a drobnými bílými zoubky jako perličky se zakousla do zralého jablka, které celou dobu držela v pravé ruce. Z koutků jí stékala světle fialová tekutina, která nápadně připomínala jed.
Jakmile celé jablko spořádala, odhodila ohryzek za sebe a z pod polštáře, na kterém před chvílí ležela, vytáhla zakrvavěný sekáček na maso. Minata, který stál přímo před ní naprosto ignorovala. Vzala sekáček do ruky a vykoukla z rakve na ležící stařenu. Pozorovala ji jenom chviličku a hned poté jí vrazila sekáček do hlavy. Hlava pod nárazem přímo pukla a bylo vidět jak pod řídkými vlasy, slepené krví, je roztříštěná lebka.
Poté se dívka začala protahovat a vrnět jako kočka po dobrém spánku. Promnula si klouby, až zapraskaly.
„Ehm,“ odkašlal si Minato a dal si ruku před pusu.
Teprve teď mu dívka věnovala kousek ze své pozornosti a lehce jej přejela pohledem: „Co?“ utrhla se na něj.
„Kdo jsi?“ usmál se nervózně blonďák. Nevěděl co jiného říct, začínal se cítit trapně. Neočekával, že se dostane doprostřed takového neobvyklé scény.
„Cizinci se v mojí zemi představují první,“ odsekla dívka a začala si čechrat polštářek pod hlavu.
Minato si znovu odkašlal a snažil se co nejsrdečněji odpovědět: „Namikaze Minato,“ dodal s úsměvem.
Dívka vstala a začala si upravovat zmačkanou sukni. Pochvíli se na blonďáka podívala s přísným pohledem, který vystřídal zářivý úsměv: „Jmenuji se Sněhurka, těší mě.“