Zradíš mě? 02 - Outsider

Naruto

Hinata. Byla. Unesena. Tahle tři slova jsem si přehrával v mysli pořád dokola a snažil se rozluštit jejich pravý význam. Měl jsem pocit, jako by se mi v mozku vytvořil nějaký blok, – což se stává jen v naprosto výjimečných situacích – který mi brání ten správný význam najít.

Hinata byla unesena, Hinata byla unesena, Hinata byla unesena,…

„Naruto, vnímáš nás?!“ vytrhl mě Sakuřin hlas ze zamyšlení.
„Ehh-co?“ Prudce jsem sebou trhnul a otočil se jejím směrem.
„Ty baka, tys byl celou dobu mimo!“ křičela, popadla mě za ramena a pořádně se mnou zatřásla. Najednou jsem viděl stát před sebou hned tři Sakury. A všechny se napřahovaly k ráně.

Proboha!

No ránu jsem nakonec fakt dostal, ale překvapivě ne od mé milované růžovlásky.
„Si ze mě děláš p*del, Naruto!“ zařval Kiba a srazil mě k zemi.
„C-co…za co to sakra bylo!“ dožadoval jsem se okamžitě vysvětlení a hbitě vyskočil na nohy. Akamaru na mě hrozivě zavrčel.
„Ty de*ile! Hinata je v nebezpečí, co když jí něco udělali, co když,…co když je už mrtvá!“ Zíral jsem. Kiba naproti mně doslova hořel vzteky. „A ty tu, místo aby ses jí snažil zachránit, ani nedáváš pozor!“ S pevně zaťatými pěstmi vyrazil přímo ke mně.

„Nechte toho!“ okřikla nás Tsunade. Kiba jí ignoroval.

„Kibo, přestaň, tímhle nic nevyřešíš!“ prohlásila Sakura a postavila se mezi nás.
„Uhni Sakuro,“ vyzval jsem ji hrozivě.
„Co si to dovoluješ…!“ ječela.

„Má pravdu,“ zastal se mě Kiba, „tohle se musí vyřešit teď a tady. A to co nejrychleji.“ Vrhnul po mě opovržlivým pohledem. „Tak jako tak bych sebou nechtěl mít takovýho přitroublýho genina!“

„AAAAH! To vezmeš zpátky!“ Teď mě fakt nas*al. Vyrazili jsme proti sobě oba dva naráz. Už už jsem se chystal přivolat pár klonů a rozbít mu dr*ku rasenganem, ale na poslední chvíli mi někdo zablokoval obě ruce.

„Pusť mě Sasuke!“ Vztekle jsem sebou mlátil.
„Lee, nech mě!“ ječel Kiba.

„To stačí vy dva!“ přeřvala nás oba Tsunade. Na chvíli všechno utichlo. Tsunade stála mezi námi, ruce v bok. Kdyby uměla vraždit pohledem, dokázala by teď pouhým mrknutím vyvraždit celou zemi Ohně.

„Teď mě hezky poslouchejte! Budu to vysvětlovat jenom jednou, takže byste měli dávat zatraceně dobrý pozor.“ Proč se u té poslední věty dívala zrovna na mě?

„Sasuke, Lee,děkuju. Už je můžete pustit.“ Sasuke uvolnil svoje sevření a já se konečně mohl pohnout.

„Vedení mise se ujme Shikamaru,“ prohlásila hokage. Z rohu místnosti se ozvalo jeho souhlasné zamručení.

„Cože? Shikamaru? Kde ses tu vzal?“ Překvapila mě jeho přítomnost. Všichni v místnosti po mě vrhli vražedným pohledem.

„Já tu jsem celou dobu Naruto,“ obhájil se lenoch a mohutně zazíval, „a celou dobu to je hrozná otrava.“
„Omlouvám se Hokage-sama, už můžete mluvit,“ vyzval ji rychle, když si všiml jejího děsivého pohledu a la masový vrah.

Tsunade se zhluboka nadechla a dala se do vysvětlování. Nikdo se neodvažoval ji přerušit.

„Jistě jste si všimli, že v poslední době končí naše mise fiaskem. To proto, že se v zemi Ohně vyskytla nová nepřátelská organizace, která naše mise sabotuje.

Při nedávné misi se konečně objevil zásadní průlom. Našim ninjům se podařilo zajmout jednoho ze Sabotérů. Ibiki si ji pak vzal na starost a my díky tomu získaly cenné informace. Mezi nimi jsme se dozvěděli také o dalším plánovaném narušování misí.

Na další misi jsme proto poslali více skrytých ninjů – mezi nimi byla i Hinata. Měli jsme v plánu tyhle škůdce konečně vyřídit, ale bohužel jsme je viditelně podcenili. Všichni naši shinobi byli buďto zabiti nebo zbaveni vědomí. Pouze jeden, kterému se podařilo uniknout, nám později mohl podat zprávu o tom, že Hinata byla unesena.

Sabotéři požadují výměnu. Chtějí vyměnit naši zajatkyni za Hinatu. Vaším úkolem bude doprovodit tuto dívku na místo výměny a Hinatu dovést v pořádku zpátky do vesnice.“

Tsunade utichla.

Kiba

Seděl jsem opřený o bránu Konohy a čekal na ostatní. Doslova jsem se vařil vzteky.
Sakra, ten Naruto mě tak štve. Nejenže nejdřív zlomil Hinatě srdce, když si jí nevšímal, ale teď se jí ani nesnaží nijak pomoct, když je v takovém nebezpečí. Vztekle jsem zaťal obě pěsti. Akamaru vedle mě zlostně zavrčel.

„Máš pravdu, Akamaru, příště mu ten jeho vysmátej ksicht romašíruju,“ vyhrožoval jsem nahlas.

„Jsi tu nějak brzy, Kibo,“ přitáhla k sobě mou pozornost příchozí růžovláska. V odpověď jsem na ní jen něco zavrčel. Teď jsem vážně neměl chuť nějak jí vysvětlovat svojí špatnou náladu. A na přetvářku se teď fakt necítím, takže mi už zbývá jenom ji pořádně od vyptávání odradit.

„Nemusíš se hned rozčilovat,“ bránila se a o krok ucouvla.

„Takže tu jsme všichni?“ optal se přicházející Shikamaru. Kousek za ním ho následovali dva bojovníci ANBU. Mezi sebou vedli drobnou brunetku. Mohlo jí být přibližně asi tak jako nám ostatním. Nebyla příliš výrazná, jak vlasy nebo postavou, tak i svými pohyby. Jediné, co k ní zaručeně přitahovalo pozornost, byli její smaragdové jiskřivé oči. Když jsem se do nich podíval, úplně jsem cítil její bezmoc.

„Ne, ostatní se asi ještě někde spozdili, jak znám Naruta, tak určitě pořád ještě sedí…“

„Žádný zpoždění, to vy jste tady dřív!“ obvinil nás Leeho výrazný křik. Běžel za námi k bráně Konohy. V jeho všemi obávané zelené kombinéze ho bylo těžké i na tu dálku přehlédnout.

Prudce zabrzdil těsně před Sakurou.

„Měli jsme sem dorazit přesně za čtyři…tři…dva…jedna…JSEM TU PRVNÍ!!“ zajásal a vyskočil při tom pár set metrů vysoko. „To je poprvé, co jsem nemusel po zadání neporušitelného slibu plnit žádný trest!“ radoval se.

„Takže už nám chybí jenom Naruto a Sasuke, je to tak?“ ujišťoval se Shikamaru.

„Naruto dřepí v Ichiraku,“ oznámil Sasuke, který se za námi zjevil ležérně opřený o bránu.

„No já ho asi přerazím!“ vyhrožovala Sakura.

Naruto
Teda dneska je vážně den blbec. Nejdřív se Sasuke pokusí promluvit mi do duše. Nejspíš ho pořád trápí, že se neumí chovat jako správný kamarád. Pak mi Sakura zničí dveře. Lee mě složí k zemi. Tsunade mě sejmula květináčem a následně oznámila, že Hinata byla unesena.

No a aby toho nebylo málo, tak celý tým je na mě ještě k tomu všemu hrozně naštvaný. Sakura, Lee, Sasuke, Kiba a Shikamaru. Společně se mnou teď všichni letíme napříč lesem.

Kiba nás kvůli svému čichu vede. Za ním jsem já. Pak jde Shikamaru, který zároveň hlídá Kansui ( naší zajatkyni ). Tu navíc zezadu jistí Lee. Po něm následuje Sakura a všechno to uzavírá Sasuke.

Plán je takový: V téhle formaci se dostaneme až k místu výměny, kde dohlídneme na to, aby se Hinata dostala v pořádku zpátky.

Cesta na místo výměny by měla trvat přibližně dva dny, protože Kansui je po výslechu od Ibikiho stále značně unavená.

Teda alespoň takhle nám naší situaci představil Shikamaru.

…………………………………………………………………………………………………...

Popravdě, už dřív jsem si zažil v týmu roli největšího outsidera, ale i tak mě jejich vražedné pohledy stále vyváděli z míry. Co jsem vlastně udělal tak hrozného? Jo přiznávám trochu mě ten únos Hinaty vyvedl z míry a výbušný Kiba tomu taky moc nepomohl. Taky ode mě možná nebylo úplně taktické zajít hned po tom na pár rámenů, ale…nepřehánějí to už trochu? Zvláště když mistrem přehánění jsem tady já.

Každopádně, když jsem se k bráně dostal jen s „malilinkým“ zpožděním, celá naše skupina už na mě byla slušně načuřená.

Ach jo.

„Kibo, Naruto, zpomalte trochu jo!“ zavolal na nás Shikamaru.
„Spíš vy naberte trochu tempo, musíme se k Hinatě dostat, co nejrychleji!“ odporoval mu Kiba. Shikamaru za mnou jen zamumlal něco ve stylu: „to je otrava.“
„Kibo! Kansui je pořád unavená, musíme zpomalit,“ domlouval mu.
„Ale…“
„Nemel a zpomal. Shikamaru má…“ přispěl jsem Shikamarovi na pomoc, ale Kiba mě to nenechal ani doříct.
„Zmlkni, Naruto!“ zařval. Ohromeně jsem ztichnul. Takového jsem Kibu neznal. Jo, vždycky byl dost výbušný. V tomhle jsme si byli taky trochu podobní, ale tohle už zachází nějak moc daleko.

„Kibo přestaň!“ okřikla ho Sakura.
„Kibo, neměl by ses nechat tak snadno ovládnout vztekem. Síla mládí…“
„Jste všichni upadli nebo CO!“ Prudce se zastavil a otočil se k nám čelem. „Hinata je…“
„Hinatu do toho teď nepleť Kibo,“ okřiknul ho chladně Sasuke. „Tohle je mise. Mise, kterou vede Shikamaru, tak se podle toho chovej, čokle.“
„Cos to řekl!“
„Kibo,“ oslovil jsem ho pomalu, ale dost nahlas, aby mě slyšel. Něco v mém hlase ho zarazilo, takže mě znovu nepřerušil.
„Omlouvám se jestli jsem tě předtím nějak naštval jo!“ Snažil jsem se to říct co nejvíc upřímně. „Myslím, že teď bysme se měli věnovat hlavně naší misi. Tyhle hádky můžou počkat.“

Kiba mě sjel opovržlivým pohledem. Pak si povzdechnul.

„Asi máš pravdu,“ přiznal nakonec.

……………………………………………………………………………………………….......

Leeho nezdolný elán nás hnal vpřed nekonečně dlouho. Teda vlastně jen do té doby, než se začalo stmívat. Lee byl sice proti, ale Shikamaru ho nakonec donutil ustoupit a všichni jsme se utábořili.

Zručně jsme rozdělali oheň a rozdali si hlídky. Jeden měl hlídat tábor a jeden dávat pozor na Kansui, aby se náhodou nepokusila zdrhnout.

Kiba byl pořád trochu naštvaný a okamžitě si vybral první hlídku. Já jsem dostal za úkol ohlídat Kansui.

Seděla u ohně a zaraženě zírala do plamenů. Když jsem nad tím tak přemýšlel, celou cestu toho vlastně moc neřekla. Asi není moc komunikativní typ. I když my jsme vlastně její nepřátelé, takže je možná pochopitelné, že je tak zamlklá.

A přitom se k ní nechováme nijak zle. Dokonce jsme jí ani nesvázali ruce.

Shikamaru, Sasuke, Lee a Sakura byli někde pryč. Předpokládal jsem, že probírali naši strategii a nechtěli, aby to Kansui slyšela.

Určitě mi to všechno potom řeknou.

Hodil jsem do sebe poslední večeři a hlasitě se rozzíval. Už mě to hlídání přestávalo bavit.

„Ty nejíš?“ zeptal jsem se udiveně při pohledu na její nedotčenou porci.

Mlčela.

„Jestli to nebudeš, tak já si klidně dám,“ nabídl jsem se. Normálně bych se se zajatcem asi takhle nebavil. Co kdyby mě tím nějak rozptýlil a pak vzal nohy na ramena? Jenomže ona byla tak drobná a zranitelná. Nepůsobila ani trochu nebezpečně. Spíš ve mně vyvolávala hrozně otravný ochranitelský pud.

Pořád mlčela.
„Mlčení znamená souhlas,“ odtušil jsem a natáhl se po její porci. V několika vteřinách už z ní nic nezbylo.

Ticho.

Nervózně jsem jí pozoroval. Seděla naprosto bez hnutí a pořád stejně zírala do ohně.

„Hele jsi v pořádku?“ staral jsem se. Vstal jsem a párkrát jí obešel. „Prosím tě řekni něco, nebo budu muset zavolat Sakuru, ať tě prohlédne. Vypadáš jako duch.“
Při tom přirovnání jsem se otřásl.

„A co bych měla říkat,“ ozvala se potichu. Zíral jsem.
„Ehh…to je jedno, co chceš,“
„Ty jsi Uzumaki Naruto, že?“ zeptala se plaše a zvedla ke mně ty zářivě zelené oči.
„To jsem už tak slavnej,“ vykulil jsem oči překvapením. Usmála se.
„Nejspíš jo. Už jsem o tobě slyšela spoustu neuvěřitelných příběhů.“
„Vážně?!“

Začali jsme si trochu povídat. Kansui byla zvláštní. Trochu mi připomínala Hinatu, ale ona působila ještě zranitelněji a taky hrozně nevinně. Jako malé dítě, které někdo násilím uvrhl do krutého světa války, aniž by mu cokoliv vysvětlil.

Kansui mi vyprávěla různé přehnané historky o mých hrdinských činech. Já jsem samozřejmě všechno prohlásil za pravdu a občas to dokonce i trochu přilepšil.

Jak se naše debata rozvíjela, aniž bych si to uvědomil, začal jsem se ptát i na její život. Většině z otázek se vyhnula, ale občas jsem se dozvěděli i něco zajímavého.

„Odkud vlastně jsi?“
„Narodila jsem se v Deštné, ale pak jsem se přidala k Sabotérům.“
„Vážně? A proč jsi se k nim vlastně přidávala?“
„Noo…to je jedno.“

„Kdy jsi se k nim vůbec dostala?“
„To už je hrozně dávno,“ na chvíli se zamyslela, „myslím, že mi bylo tak dvanáct, když jsem se k nim nachomýtla?“

„Takže ty jsi teď nukenin?“
„Pravděpodobně jo.“

Možná bych se teď měl chlubit, že jsem jí tu takhle nenápadně vyslýchal a dostal poměrně zajímavé informace, ale ve skutečnosti jsem to všechno dělal jen v zápalu diskuze a zcela nevědomky.

Asi jsem prostě jen velkej klikař.

Sasuke

Naruto hlídal Kansui, Kiba strážil tábor a my ostatní jsme šli trochu stranou, abychom mohli v klidu probrat naši situaci. Úvodu se zhostil Shikamaru.

„Tak, co si o tom myslíte?“ ptal se zamyšleně.
„Já v tom zatím nevidím žádné komplikace,“ přiznala se Sakura.
„Ani já ne, zatím jde všechno podle plánu,“ souhlasil s ní Lee.
„Dobře, pak bysme mohli projít strategii k výměně,“ rozhodl velitel. Všichni jsme jen přikývli.
„Je dost dobře možné, že se Sabotéři pokusí získat Kansui zpátky, aniž by nám museli Hinatu vydat,“ na chvíli se odmlčel, „takže budeme muset tu výměnu pořádně ohlídat, aby se nemohlo nikomu noc stát.“
„Předpokládám, že už víš, jak to provedeme,“ pobídl jsem ho.
„Pár nápadů už mám.“ Usmál se tajemně.

…………………………………………………………………………………………………...

„Jdi si lehnout Naruto, jdu tě vystřídat,“ vyzval jsem ho už napůl cesty k ohništi. Blonďák sebou prudce trhnul. Dívka naproti němu už tvrdě spala zabalená ve spacáku. Oheň pomalu dohoříval.

Naruto tiše vstal a oprášil ze sebe jehličí. „Už bylo načase, ještě chvíli…“ – zazíval – „a zalomil bych to tu.“ Bez dalšího slova se odebral ke svému spacáku. Já jsem si zatím sedl k ohni a nenápadně brunetku pozoroval.

Sakura šla vystřídat Leeho ( ten byl na naší poradě příliš hyperaktivní, tak ho Shikamaru poslal vystřídat Kibu ). Lee tam se Sakurou ještě stále zůstával. Seděli vedle sebe a tlumeně si něco povídali. Ten nával vzteku mě překvapil. Proč bych měl na Leeho žárlit? A je to vůbec žárlivost?

Raději jsem nad tím dál nepřemýšlel a jen tiše sledoval Kibu a Shikamara, jak se rychle propadají do spánku.

…………………………………………………………………………………………………...

„Sasuke,“ oslovil mě Lee. Otočil jsem se k němu čelem. „Sakura by potřebovala v okolí něco ověřit, myslíš, že bys mohl…?“
„Ohlídej zatím Kansui,“ uzavřel jsem debatu a zamířil jsem k Sakuře. Lee si zatím sednul k už vyhaslému ohništi. Všichni ostatní už dávno tvrdě spali.

„O co jde Sakuro?“