Zradíš mě? 01 - Šokující zpráva

Tak tohle je moje první fanfiction. Byl to takový náhlý nápad, který jsem pak postuně trochu rozvedla. Takže sem dávám tenhle první díl a jsem vážně upřímně zvědavá na vaši reakci

Takové malé uvedení do děje: Sasuke a Naruto společně porazili Madaru a v pořádku se oba vrátili do Konohy. Sasukemu bylo vše odpuštěno a on a Naruto jsou teď nejlepšími přáteli. Možná to působí, že to rovnou můžeme zakončit tradičním „A žili šťastně až do smrti.“, ale … No to se za chvíli dočtete .

Poslední upozornění: Nadpis uprostřed vám oznamuje, kdo to bude zrovna vyprávět, ale nebojte příběh je o Narutovi, takže tam bude nejčastěji.

Naruto

Díval jsem se na sebe do zrcadla. Nepřítomně jsem si okusoval dolní ret a prohlížel si svůj odraz. Blonďaté rozčepýřené vlasy, ninja čelenka se symbolem Konohy, svraštělé obočí,… jen očím jsem se vyhýbal. Stačilo, abych o ně pohledem jen zavadil, a hned mnou projel další osten bolesti.

Zářivě modré oči. Takové jsem je měl vždycky, ale ještě nikdy jsem v nich necítil takovou zradu. Je to ale vůbec možné? Jak by mě asi tak mohla zradit, když já sám jsem si její city ke mně nikdy nepřipouštěl.

Možná jsem to bral jako samozřejmost a teď se s tím prostě jen nemůžu smířit, ale…zrada? Proč mě vždycky napadne zrovna tohle slovo? Ke zradě je nejdřív třeba mít vybudovaný nějaký vztah a důvěru. Nějaký závazek, který by se dal porušit. No důvěra tu nejspíš byla, ale vztah i závazky se nám vyhýbali obloukem.

Když myslím na sebe a Hinatu jako na my je to ještě horší. Zhluboka jsem se nadechnul a zavřel oči, abych se do nich nemusel dál dívat. Sklonil jsem hlavu a otočil kohoutkem. Opláchl jsem si obličej studenou vodou a oklepal se. Chvíli jsem jen tak stál s očima zavřenýma. Pak jsem vydechl a znovu se podíval do zrcadla. Prostě jsem to promarnil, pomyslel jsem si a donutil sám sebe do úsměvu. Moje já v zrcadle se na mě neupřímně zubilo.

Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. Nemá to cenu.

Pak jsem se prostě otočil a vyšel z koupelny.

Sasuke

Stál jsem před dveřmi od Narutova bytu.

Zaklepal jsem. K Narutovi domů moc nechodím. Jsme kámoši, to jo, ale ani jeden z nás nepotřebuje, aby ho ten druhý otravoval každou chvíli.

Dlouho se dveře neotvíraly. Už jsem z toho začínal být trochu nervózní a přemýšlel, jestli nešel někam jinam. Jenže když nebyl v Ichiraku, tak kam by asi šel?

Konečně se za dveřmi ozvaly kroky. Najednou jsem dostal hroznou chuť to na místě otočit a zdrhnout dřív než dveře otevře. Kdyby mi Neji neřekl ať s ním promluvím, nikdy bych tu nestál. Proč to musím být zrovna já? Je mi úplně jedno, že Hinata odjela na misi. Měla by si s ním promluvit ona. Ona přece začala chodit s Kibou, tak proč to tu mám jako řešit já?

„Sorry, neslyšel jsem tě,“ zubil se. Vypadal fakt hrozně. Měl by se pěkně rychle naučit lhát, jestli chce před všema hrát tvrďáka.

„V pohodě,“ ignoroval jsem svoje myšlenky a dělal, že jsem nic neviděl. Prošel jsem okolo něj a vstoupil dovnitř. Už jsem tu párkrát byl, takže mě ten binec uvnitř nijak nevyváděl z míry. Tak a jak teď začít. Zatracenej Neji, tohle mám u něj schovaný.

Ksakru, já jsem takovej smolař.

„Poslal mě za tebou Neji,“ prohlásil jsem klidně.
„Neji?“
„Jo no…chce abych…si s tebou promluvil,“ ty poslední slova jsem pronesl téměř neslyšně. Vážně jsem tak trochu doufal, že je přeslechl.

Strnul. Několikrát nevěřícně zamrkal a…pak se rozesmál. Smál se tak moc, že se zlomil v pase. Objímal si rukama břicho a prohýbal se smíchy. Co si o sobě ku*va myslí?! Takhle se mi tlemit! A já jsem se přitom jenom snažil mu pomoct. Dokonce jsem se před ním takhle ztrapnil!

„Tohle není moc k smíchu,“ poznamenal jsem dotčeně.

„Promiň, promiň Sasuke,“ omlouval se hned, jak popadl dech, „když ty si ale vypadal tak směšně,“ neodpustil si to a znovu se zasmál.

„No jsem rád, že jsem tě pobavil, ale nechceš se vrátit zpátky k hlavnímu tématu?“ Ať už to mám z krku. Pomyslel jsem si ještě. To ho uklidnilo. Znovu se zatvářil vážně a na obličeji se mu zase usadila ta zvláštní bolestná maska.

Uvnitř sebe sama jsem se radoval zadostiučením.

„OK, možná máš fakt pravdu,“ rezignoval a posadil se ke mně na postel. „Když jsem je uviděl spolu fakt mě to položilo,“ povzdechnul si. Neříkal jsem nic, jen čekal, co dalšího z něj vypadne. Tak by to správný kámoš udělal, ne?

„Hele, asi je to fakt děsně pošahaný, ale,…“ na chvíli se odmlčel, „ale já mám prostě pocit, jako kdyby mě Hinata zradila.“ Nevěřícně jsem vykulil oči. Až tak!? I když asi jsem to od něj mohl čekat. On vždycky všechno tak přehání.

„Zbytečně si to komplikuješ,“ zkritizoval jsem ho a upřeně přitom zíral do stěny naproti mně.

„Hhmm.“

„Myslím že,…,“ na chvíli jsem se zarazil, „myslím, že by ses na to měl podívat i z jejího pohledu.“ Opatrně jsem si ho prohlédl.

Seděl strnule vedle mě a zarytě hleděl do země. Vypadal, že je duchem někde úplně jinde. No to si ze mě dělá…!

„Posloucháš mě vůbec!“ utrhl jsem se na něho a tvrdě ho praštil do ramene.

„Hej, co blázníš! Zklidni se Sasuke jo, já jen přemýšlel.“

„Vymysli si ňákou lepší výmluvu, tohle ti fakt nežeru! Když už se stane ten zázrak, že bys fakt začal trochu přemýšlet, tak leda o rámenu, TY…!!!“ Právě jsem se ho chystal totálně setřít, když vtom někdo rozrazil dveře do pokoje. Byl to takovej rachot, že v tom zanikla i moje nejvíc cool nadávka.

Dneska je fakt den blbec.

Konečně se prach trochu usadil a v díře, která zbyla ze dveří, postávalo něco růžového.

Naruto

Kde? Co? Aha, Sakura mi zase zničila dveře. To už je pokolikáté? Dvacet? Třicet? Budu si muset pořídit něco odolnějšího na ochranu svého bytečku. Co takhle dveře od trezoru, to už by mohlo stačit ne?

„Sasuke, Naruto,…“ sípala Sakura ve „dveřích“. Jednou rukou se opírala o stěnu a zlomená v pase lapala po dechu. „Nevěřili byste, kde všude jsem vás dva hledala!“ křikla po nás, když se jí konečně podařilo se nadechnout.

„Heheh, já myslím, že věřili,“ zubil jsem se na ní. Vrhla po mně vražedným pohledem, ale pěsti k tomu naštěstí nepřidala.

„Proč nás vlastně sháníš, Sakuro,“ optal se Sasuke s ledovým klidem. Sakura k němu okamžitě obrátila veškerou svou pozornost. Usmála se a oči se jí jen rozzářili.

„Vypadá to, že budeme mít misi,“ oznámila, „Tsunade nás všechny tři volá do své kanceláře. A je to naléhavé!“ dodala ještě a vycouvala ze spouště, kterou v mém bytečku nadělala. Normálně bych nad takovou katastrofou způsobenou na mých dveřích minimálně hluboce truchlil, ale tentokrát mi to náladu nemohlo ani trochu zkazit.

Konečně budu mít zase misi. To se přesně hodí. Aspoň už nebudu muset myslet na to s Hinatou.

Když jsem se Sasukem a Sakurou procházel Konohou, směr budova Hokage, tvářil jsem se nadmíru spokojeně.

„SHIZUNE!!!“

„J-já už běžím, hokage-sama,“ ozvalo se přímo za námi a hned na to nás Shizune málem převálcovala, jak si rychle razila cestu do Tsunadiny kanceláře.

„Asi jsme si měli pospíšit,“ poznamenala Sakura tiše. Sasuke její poznámku ignoroval. Jak jinak.

„Počkééj, Sakura-san!“ Tentokrát už jsme zareagovali rychleji, takže, když se okolo nás prohnal Lee rychlostí světla, pohotově jsme uhnuli stranou. Teda Sakura a Sasuke mu stihli uhnout. Já jsem to prostě pohotově nestihnul.

„Jé, promiň Naruto-kun, neviděl jsem tě,“ omlouval se.

„Z toho si nic nedělej Lee, já tě taky neviděl,“ poznamenal jsem ironicky.

„Co tu děláš Lee, jdeš taky k Tsunade, ale jestli to není naléhavý, možná bys to měl raději odložit. Teď je v kanceláři trochu dusno,“ mluvila Sakura s Leem, jako by se nic nestalo.

Energeticky jsem se vytáhl do stoje a oprášil si svou stylovou kombinézsku. Pak mi došlo, že na téhle scéně něco nesedí.

Znovu jsem si je všechny prohlédnul. Sakura se přátelsky bavila s Leem, jako vždycky, zatímco Sasuke propaloval Leeho pohledem.

To je zvláštní. Zadumaně jsem nakrčil obočí. Proč by se ksakru Sasuke, kterému je všechno putna, najednou tak mračil na Leeho, který při pohledu na Sakuru doslova září? Hmm. Proč mám ten divný pocit, že mi právě mělo něco dojít?

Nakonec jsem ty namáhavé myšlenky odsunul stranou. Co je mi po tom, proč Sasuke na Leeho tak načuřeně zírá?

„Tak pohněte lidi, říkali jste přece, že je to naléhavý!“ popohnal jsem trochu situaci. Sakura můj návrh rychle odsouhlasila a sama se jako první vydala do brány pekelné. Přímo do náruče naší milované Hokage.

Sakura

Kdyby mi do obličeje nemířil letící květináč, možná bych se stihla ještě otočit na ostatní a hodit po nich pohledem typu: já jsem vám to říkala. Bohužel tentokrát si na tom hodu dala Tsunade opravdu záležet, takže jsem to musela jaksepatří „vymanévrovat“ včas.

Uskočila jsem tedy do strany a ani mě příliš nepřekvapilo, když jsem zaslechla Narutův bolestný výkřik. Definovala bych to tak, že květináč cíl neminul.

Škodolibě jsem se usmála a tentokrát opatrněji a plně ve střehu vyrazila vpřed. Ještě před tím jsem stihla hodit očkem po Sasukem. I bez sharinganu se všem letícím předmětům bez námahy vyhýbal. Možná, že se dřív choval jako šmejd, ale krásnej je pořád stejně. Ne-li víc.

„Tsunade-sama stůl ne! Truhláři vám přece jasně oznámili, že další už vám neudělají!“ ječela Shizune, když se marně snažila Hokage Konohy uklidnit.

Ozvalo se pronikavé tříštění skla. Shizune zděšeně ječela. Výhled mi zatemnil zvednutý oblak prachu. Stůl právě pravděpodobně vyletěl oknem.

Chvíli bylo ticho, pak se prach usadil a nám se naskytl výhled na hokageho kancelář. Všude se povalovaly třísky a sklo. Občas se tam dokonce vyskytl i předmět, který stále ještě trochu připomínal svojí předchozí podobu. Uprostřed místnosti stála Tsunade, celá rudá vzteky.

Přiznávám, její emoce jsem popsala dosti mírně, ale vy si to určitě umíte živě představit.

Hned vedle Tsunade se krčila Shizune, křečovitě svírající nohu od stolu.

„Tsunade to jste nemusela,“ bránila ztracený stůl její asistentka.

„Právě naopak, Shizune,“ odporovala Tsunade, „takhle se cítím o moc lépe.“ Otočila se k nově příchozím s překvapivým klidem.

„Volala jste nás Tsunade?“ optal se ležérně Sasuke. Než však stihla blondýnka odpovědět, dveře do pracovny se rozletěli dokořán.

„Jak jste to ksakru mohla dopustit!“ rozkřikl se Kiba na celou místnost. Tsunade nejdřív viditelně zbledla, ale pak znovu nabrala barvu stopujícího semaforu.

„Co si to o sobě myslíš, že na mě řveš, ty…“

„Ne Tsunade, ovládejte se!“ vrhla se na ní Shizune a na poslední chvíli jí zacpala ústa rukou. Kiba stál naproti nim jako opařený.

„O-omlouvám se Hokage-sama, nechal jsem se unést,“ hájil se rychle a skoro zakopnul o Akamara, jak před Tsunade rychle couval.

„Tsunade-sama,“ oslovila jsem ji a postavila se mezi ní a Kibu, „mohla byste nám prosím říct, kvůli čemu jste nás volala?“

Hokage si povzdechla. Najednou vypadala hrozně staře.

„Omlouvám se, nějak jsem svůj vztek neudržela na uzdě,“ řekla a nenápadně při tom ignorovala Shizunin dotčený výraz.

„Takže k věci,“ přešla rychle k hlavnímu tématu. Nasadila ten známý výraz vůdce, kterým zcela potlačuje své osobní emoce.

„Hinata byla unesena.“

Všichni v místnosti nejdřív strnuli a pak upřeli svůj pohled na bolestí zmučený obličej Kiby. Ticho prolomilo jen Akamarovo zakňučení. Následně se veškerá pozornost přesunula k Narutovi, který na Tsunade zíral jako na posla smrti.