Nejkrásnější vzpomínky nejvíce bolí 03 - Tenkrát jsem si přál zemřít s nimi

Nervózně přecházel po místnosti a v ruce svíral svitek, který četl snad už podesáté. Pořád si nebyl jistý, jestli to co pociťuje je úleva, radost nebo vztek. Potřeboval se o tom poradit s radní, ale ona měla zase zpoždění. Poslední dobou mu tím připomínala Kakashiho. Naruto se zastavil u okna a zadíval se do dálky. Byly to teprve tři dny, kdy vedl noční rozhovor se svým senseiem a od té doby je jako na trní. Pokaždé když se otevřou dveře jeho pracovny, tak vyhlíží Pakkuna. Ale pokaždé si také oddechne, že přichází někdo jiný, jelikož se děsí toho, jaké zprávy by mu Kakashiho ninjapes mohl přinést. Rozdhodl se, že žádné zprávy jsou dobré zprávy.
Dveře se rozletěly dokořán.
„Ty neklepeš, bábi?“
„Pořád si nemůžu zvyknout, že už to není moje kancelář. No, ale proč si mě volal? To nevíš že jsem stařešina vesnice a měl bys chodit ty ke mně?“ Řekla tím nejdůležitějším tónem jakého byla schopná.
„Tak stařešina, jo?“ Zeptal se Naruto s posměšným úšklebkem, protože před ním stála žena, která nevypadala o mnoho straší než byl on sám, přestože jí táhlo na šedesát.
„Posaď se, ať si odpočineš po té dlouhé cestě a až budu chtít posedět u čaje, tak dojdu já za tebou, slibuju,“ podotkl ještě sarkasticky.
Tsunade rezignovaně vzdychla: „Tak co bylo tak naléhavého, že si pro mě poslal?“
„Máme tu únik informací, tohle přišlo dnes ráno,“ pronesl vážně a podával jí svitek.
Radní jej otevřela a přejela ho letmým pohledem: „Hm…“
„Hm? To je všechno, co na to řekneš? Jak se to mohl dozvědět! Řekl jsem přece jasně, že to bude tajné! Víš moc dobře, že pokud se někdo dozví, že byl Hokage poražen nukeninem, tak by nás mohli napadnout. Musíme okamžitě zjistit, kdo to prozradil! Musíme…“
„To já jsem mu to napsala,“ skočila mu do řeči.
„Zbláznila jsi se?“ Nevěřícně na ni zíral.
„Naruto, uvažuj, potřebujeme ho. Ale aby mohl přijít, musí to schválit Kazekage. Navíc není Gaara tvůj dobrý přítel? Neříkal si vždycky, že by si za něj položil život? Vysvětlila jsem mu choulostivost situace a navrhla, aby ho poslal jako na zdvořilostní návštěvu, ne na misi. Proto na konci zprávy píše, že vyrazí až bude mít chvíli volna. Ale už je to pět dní, co jsem vyslala jestřába, tak předpokládám, že by tu měl být každou chvílí.“
„Jak si mě ale mohla takhle obejít, bábi? To já bych ti neudělal…“
„Ne, ty bys na mě řval až by mě rozbolela hlava a radši ti vyhověla.“
„Ale stejně si to se mnou mohla první probrat, jsem sakra Hokage!“
„Tak se tak začni chovat! Seber se už! Jak jsem si asi s tebou měla promluvit, když s tebou není řeč. Kakashi říkal, že ti domluví, ale nevidím velkou změnu. Přestaň se už utápět v té lítosti.“
„Že to říkáš zrovna ty…“
„Právě že to říkám já! Vím o čem mluvím, promarnila jsem spoustu let sebelítostí, ale ty si to nemůžeš dovolit. Jsi sakra Hokage! Máš zodpovědnost za každý život v této vesnici a jsi naštvaný, že jako radní jsem povolala toho neschopnějšího ninju, jakého teď potřebujeme?“
Naruto na ni zíral a odmítal se smířit s logikou jejích slov. Marně. Měla pravdu ve všem co řekla. Teď skutečně potřebují vymyslet dobrý plán a kdo jiný než Shikamaru je toho schopen. Navíc svého přítele už hrozně dlouho neviděl a docela se na něj těšil. Pořád ho ale štvalo, co udělala.
„Víš bábi, už chápu proč si pořád nadávala na radní. Ti tvrdohlaví starci si vždycky dělají jenom to, co chtějí…“
Chvíli to vypadalo, že ho Tsunade praští, ale nakonec se ovládla: „Zvykej si, radní jsou tu od toho, aby Hokagemu znepříjemňovali život. Hm, tahle práce se mi začíná líbit.“
„To vidím,“ rezignoval.
Ještě chvíli si vyměňovali uštěpačné poznámky a pak se Tsunade rozloučila s tím, že má na práci důležitější věci.
Naruto zůstal sám, ale ne na dlouho. Ozvalo se jemné zaklepání a ve dveřích se objevil Shikamaru: „Zdravím, teda ta cesta z Písečné byla pěkná otrava.“
„Shikamaru! Pání, ten Suna-styl ti sekne!“
„Hm, dík. Gaara říkal, že to tu Sasuke pěkně zřídil, ale vesnice mi přijde v pořádku. Se sem ženu takovou dálku. Neříkej mi, že si ze mě zase vystřelil.“
„Gaara? Zase?“
„No jo, myslí si, že v sobě našel smysl pro humor. Je to otravné.“
„Sasuke nenapadl vesnici.“
„Chjo, já to věděl…“
„Napadl mě.“
„Cože? A to jako tebe, nebo Hokage?“
„A je v tom snad nějaký rozdíl?“ Nechápal Naruto.
Shikamaru se zatvářil znuděně: „Podstatný. Buď si chtěl vyřídit účty s tebou osobně, nebo s vesnicí, nebo si někdo objednal vraždu Hokage, možností je spousta. Ale když napadl jenom tebe a ty žiješ, tak nějak nechápu, proč jsem tady, určitě jsi ho… Aha, zdrhnul. Hm, asi se bojíš odvety, že? A zřídil si ho aspoň pořádně?“
„Já…“
„Hele Naruto, vím že si teď velký Hokage-sama, ale mohl by sis tu trochu uklidit, takový bordel tu nebyl ani za Godaime. Neměla ti s kanceláří pomáhat Sakura? A kde vlastně je?“
„Sasuke ji zabil. Chtěla mě chránit, protože to on pořádně zřídil mě. Potom odešel a ty si tady, abys vymyslel plán, kdyby se vrátil, protože já na něho prostě nemám,“ řekl podrážděně. Nemohl si pomoct, ale lezl mu na nervy.
Schikamaru na něj zíral a pomalu přivíral oči: „Zabil Sakuru… Jen tak odešel…“ Mumlal si pro sebe, „Odešel asi před šesti dny, že? Hm, kolik času asi máme…? Hele, musíš mi říct každou podrobnost. Prostě úplně všechno.“
„Tady je podrobná zpráva o tom všem, psala ji bábi Tsunade. Nechápu, že jí najednou začalo to papírování bavit, asi senilní. Já teď musím jít na zasedání, tak se tu sejdeme asi za hodinu, jo?“
Naruto mu podával tlustý svitek a chystal se k odchodu.
Shikamaru si jej převzal a pomalu se zeptal: „Kde je Sai?“

Už to bylo skutečně dlouho, co byl na hřbitově v Konoze. Nestýskalo se mu po tomto místě. Naposledy se tu byl rozloučit se svým senseiem, když odcházel do Písečné. Tenkrát se mu omluvil, že nedodrží slib a nebude u výchovy jeho syna. Ale Asuma byl správný chlap a Shikamaru věřil, že by to pochopil. Nicméně se rozhodl, že až se všechno urovná, určitě navštíví Kurenai. Konečně zahlédl Saie a zamířil k němu.
„Ahoj Saii, jak ti je?“ Pro normálního člověka by to byla poněkud nemístná otázka, ale Shikamaru věděl, že Sai není tak úplně normální.
„Ahoj, asi dobře. Já vlastně ani nevím. Myslím ale, že bych neměl říkat, že se mám dobře.“
„A proč ne?“
„Řekl bych, že to působí nemístně.“
„A tady jsi každý den taky jenom proto, aby to nepůsobilo nemístně?“
„Ne, tady jsem proto, že… Že…,“ Sai se dlouze zahleděl na Sakuřin náhrobek, „Byl jsem zvyklý trávit s ní čas. Já myslím, že mi asi chybí.“
„Sakura byla skvělá žena a skutečně tě milovala a věděla, že ty svým způsobem miluješ ji,“ začal pomalu Shikamaru.
„Opravdu to věděla?“ Zeptal se Sai s nadějí v hlase.
„Ano, řekla mi to. Tenkrát v Písečné, když ji k nám Tsunade-sama poslala. Už jsou to tři roky, vzpomínáš si?“
„Jistě bylo to v červnu, akorát jsem ji požádal o ruku a ona chtěla čas na rozmyšlenou, ale než mi stihla odpovědět, tak přiletěl jestřáb s Písečné.“
„Ani nevíš, jak strašně jsem vděčný, že tenkrát přišla tak rychle. Máme hodně dobrých lékařských ninjů, ale žádný se Sakuře nevyrovnal. Všichni už tenkrát Temari odepsali. Víš, pořád si tu noc jasně vybavuju. Probudil mě pronikavý řev, nevěřil jsem, že by mohl patřit člověku. Otočil jsem se, ale Temari nikde. Vyběhl jsem na chodbu a mířil ke zdroji toho hluku. Narazil jsem na pach krve a začal jsem mít skutečně nepříjemný pocit. Zahnul jsem za roh a uviděl něco přímo nechutného. Před svou pracovnou stál Gaara s nepříčetným výrazem v obličeji a kolem něj leželo pět rozmačkaných a zohyzděných těl. Zaregistroval mě a pomalu se otočil ke mně. Jeho výraz se ani trošku nezměnil. Víš, Saii, tenkrát jsem si na chvíli myslel, že mě snad chce zabít. Ale všiml jsem si něčeho divného, v očích se mu objevily slzy. Gaara brečel! Zmocnila se mě ještě větší úzkost než před tím. Obešel jsem ho a nahlédl do jeho pracovny. Ležela tam. Vypadala jako by zrovna spala nebýt té krve. Byla všude. Ti parchanti jí zasáhli přímo do břicha.“
„Nechápu, že ji Gaara neochránil.“
„Od té doby, co nemá v sobě démona si rád užívá spánku. A tu noc tvrdě usnul ve své kanceláři. Temari měla zvláštní pocit, něco jako předtuchu. Vždycky říkala, že tomu nevěří, ale nemohla si pomoct. Šla ho tedy varovat, ale už tam byli. Pět ninjů, proniklo oknem do Gaarovy pracovny, akorát když tam vcházela. Byli dokonale maskovaní, v přesile a ještě ve výhodě. Přece jen v sedmém měsíci už nebyla tak mrštná. Gaaru vzbudil hluk a když viděl co se stalo, popadl ho hrozivý amok. Kankurou to později přirovnal k běsnění Shukaku.“
„Promiň, ale moc nerozumím tomu, proč mi to všechno říkáš.“
„Protože je to důležité, tak poslouchej. Temari odvezli na operační sál, ale nedávali jí naději. Byla v kritickém stavu a jediné co dokázali udělat, bylo pomoci malé Shitemi na svět. Byla tak drobná a modrá.“
„Modrá?“
„Byla dlouho bez kyslíku….“ Shikamaru sklopil oči.
„Chápu“
„Má žena umírala a mé dítě se narodilo polomrtvé. Tenkrát jsem si přál zemřít s nimi. Proseděl jsem u nich dva dny a dvě noci. Obě statečně bojovaly, ale už jim docházely síly. Bylo kruté vidět, jak z mé rodiny pomalu uniká život. Když v tom se rozrazily dveře a dovnitř vběhla Sakura. Myslel jsem, že mám halucinace.“
Při zmínce o Sakuře Sai nepatrně ucukl pohledem.
„Neřekla ani slovo,“ pokračoval Shikamaru, „odstrčila mě a letmým pohledem zhodnotila, která je na tom hůř. Přiskočila k Temari a Kankurouvi, který stál ve dvěřích, nařídila, aby mě odvedl. Nevím přesně co udělala, ale za dvě hodiny vyšla ven a usmívala se. Byl to ten nejkrásnější úsměv, který jsem kdy viděl.“
Sai už se na Shikamaru nedíval, jen si žmoulal štětec mezi prsty.
„Zůstala s námi ještě týden, aby se ujistila, že nenastanou žádné komplikace. A poslední noc před tím, než odešla, se mi svěřila. Řekla mi o tom, že si ji požádal o ruku.“
„Ona… Ona ti to řekla? A co ještě ti řekla?“ Pronesl velice potichu Sai.
„Řekla, že si vzala čas na rozmyšlenou, protože si nebyla jistá, co odpovědět.“
„Aha…“
„Nebyla si jistá, proč si ji požádal o ruku. Dokonce přemýšlela jestli si nevyčetl v nějaké knize, že po určité době je to vhodné. Ale v tom se nám za zády vynořil Gaara. Od toho incidentu sotva promluvil, ale zeptal se jí jestli má nějaký důvod proč pochybuje o tvé lásce.“
„No a… Co mu odpověděla?“
„Nic, jen tak tam stála a přemýšlela. Pak Gaara pokynul hlavou a zeptal se co ona cítí k tobě.“
Sai sebou neznatelně škubnul.
„Po chvilce váhání mu odpověděla, že pořád nechápe jak to, že zrovna vy dva jste se dali dohromady. Říkala, že tvé chladně upřímné chování jí dohání přímo k šílenství. Říkala, že naprosto nesnáší, když musí analyzovat každé tvé slovo, aby pochopila jak si to vlastně myslel. Říkala, jak moc ji vytáčí, že v tobě nemůže číst, že neví co si myslíš, nebo co by sis přál. A říkala, že nejvíc ze všeho ji štve to, že si nedokáže představit, že by se kdy chtěla vracet k jinému muži.“
Saiovi se rozšířily oči: „Tohle přesně mi řekla, když se vrátila. Podívala se mi do očí a pošeptala, že já jsem ten jediný ke komu se chce vracet. Takhle přijala mou nabídku…“
Sai upřeně zíral na Sakuřin náhrobek a promnul si oko. Vyděšeně pohlédl na prst, po kterém stékala slza.
„A věř, že s tebou byla šťastnější než by byla s kýmkoliv jiným.“
Saiovi tiše kanuly slzy do trávy. Bylo to poprvé co si pamatoval, kdy plakal.
Shikamaru vstal a jemně dodal: „Plač Saii, ukaž jí jak moc ti chybí, jak ti na ní záleželo, ukaž jí, jak moc si ji miloval. Dostaň to ze sebe, nebo tě to zničí,“ s těmito slovy pomalu odcházel.