Historky z podsvětí - I.- Soukromý detektiv, Hatake Kakashi

Pokoj byl zahalen oblaky cigaretového kouře, které vytvářely jakési neidentifikovatelné obrazce. Přes zaprášené, už dlouho neumyté okna dovnitř bytu proudily paprsky slunce a odrazily se od nedopité sklenice whisky na nočním stolku.
Otevřel jsem oči a do nich mě uhodil paprsek dopoledního slunce. Nebylo to příjemný probuzení. Hlava mě bolela jako kdybych dostal bejzbolovou pálkou a páchnul jsem jako popelnice v chudý čtvrti. Protřel jsem si oteklou tvář a posadil se na sví posteli. Konečně mi došlo, že se včerejšího večera si nepamatuju vůbec nic. Snad za to mohla značná dávka alkoholu, která ze mě možná ještě teď pořádně nevyprchala. Vytáhnul jsem z náprsní kapsy černýho saka, ve kterým jsem usnul, cigarety a jednu si strčil do pusy. Někdo ze sousedů na chodbě praštil s dveřmi tak, že se mi hlava rozdrnčela jako zvon v kostele. Okamžitě mě napadlo, že bych měl přestat pít a snad i omezit denní dávky cigaret, ale sotva mě to napadlo, stejně rychle mě to i přešlo. To parádní probuzení, které jsem právě zažil nebylo nic oproti tomu, když na dveře mýho bytu zuřivě zabušila domácí tohohle baráku.
„Hatake Kakashi! Vím, že tam jste, vy oplzlé budižkničemu!“ křičela mi do dveří.
Chvíli mi trvalo než jsem vstal z postele a zamířil jí otevřít. Odemknul jsem a spočinul tváří v tvář noční můře všech chlapů na celý zemi.Utatane Koharu, stará vrásčitá ženská, držící v pravé ruce smeták mě probodávala svým pohledem zakalených očí. Kůže na krku se jí nebezpečně zahoupala když otevřela pusu, aby znovu něco řekla.
„Nezaplatil jste nájem za tento měsíc,“ pronesla káravě a čekala jakou výmluvu si vymyslím tentokrát.
„Jen klid dámo,“ mávnul jsem nad tím rukou a vyfoukl do jejího obličeje pořádnou dávku cigaretového kouře. Nafoukla se jako masitá ropucha a násadou od prohnilého koštěte bouchla o zem. „Zrovna mám novej kšeft, zaplatím až ten případ vyřeším. Nebojte se.“
„Právě, že se bojím Kakashi. Jste jen obyčejný opilec a povaleč! Máte čas do příštího týdne nebo vás vystěhuju!“ Pohrozila mi s křikem.
Nevydržel jsem ten zbytečnej povyk a zabouchnul jsem dveře před frňákem té osoby.
Nedopitá sklenice whisky na mě přímo čekala. Hodil jsem jí do sebe a otřepal se nad její teplotou. Ne, že by mi to udělalo zrovna dobře, ale hůř jsem se necítil.
Tichým bytem se rozezvučil drnkot telefonu. Byl zahrabaný někde pod hromadou špinavého prádla, které jsem se chystal dávno vyprat.
„Halo?“ protáhl jsem unaveně.
Na druhém konci se nikdo neozval. Zamračil jsem se. Copak si ze mě někdo dělá blázny?
Nadechl jsem se, abych toho člověka zasypal dávkou dobře mířených nadávek, ale v telefonu se ozval šramot.
„Dovolala jsem se k soukromému detektivovi? Je u telefonu Hatake Kakashi?“ Žena na druhém konci mluvila dost potichu a chraplavě.
„Jo,“ souhlasil jsem nerudně. „Tady soukromý vočko Hatake Kakashi, kdo volá?“
„Přijeďte do Šeříkové ulice, mám pro vás práci.“
„Hej ženská děláte si ze mě legraci? Ptám se kdo volá k sakru!“ Zavrčel jsem do sluchátka, ale odpovědělo mi jen zapípání. Položila to.
Třísknul jsem s telefonem a nalil si novou sklenu whisky. Nakonec mě moje zvědavost a myšlenka, že by mi snad nějakej takovej kšeft mohl přinést něco do kapsy, přesvědčila, aby si vyměnil oblečení a vyrazil na cestu. Šeříková ulice byla nedaleko centra všech barů a nočních klubů, kde holky prodávaly svoje těla jako levný, prošlý maso a kde opilci nacházeli docela slušný povyražení. Každej si tady přišel na svý. Dokonalý peklo na zemi. Peklo, ve kterým na můj vkus až moc lidí umělo dobře chodit. Po deseti minutách jsem dojel na místo a brada mi spadla. Ulice se jen hemžila místníma poldama. Bylo pozdě na to, abych zmizel když už si mě všimla hlava všech těchhle zabedněnců.
V dlouhým, lahvově zeleným kabátě si to ke mně kráčel velitel té skupiny břídilů.
Vykoukl jsem z okýnka auta a snažil se nasadit milej výraz, kterej se změnil v sarkastickou grimasu. Čert ví jestli to bylo naschvál nebo jestli jsem prostě takovej.
„Co tady chceš Kakashi?“ Sklonil se ke mně Maito Gai , detektiv skopová hlava číslo jedna. „Soukromé očko jako ty tady nemá co dělat. Tohle není případ pro tebe. Zařaď dvojku a vypadni odtud.“
„Uklidni se nebo tě zase klepne pepka jako tenkrát.“ Opáčil jsem a okamžitě stihnul vystoupit z obitého auta. „Volala mi nějaká ženská, že má pro mě job. Koukám, že se zapomněla zmínit o pár maličkostech.“ Drmolil jsem si sám pro sebe a kroky postupoval k davu, který se utvořil u velkých kontejnerů. Protlačil jsem se mezi cháskou v černých uniformách se znakem Konožské policie a naskytl se mi tak pohled na pořádnou kaluž krve, uprostřed které ležela dívka. I přesto, že její tělo ztratilo už všechnu barvu a bylo potřísněné rudou tekutinou, vypadala jako když spí. Jakoby tohle celé byla dobře připravená scéna z filmu. Tmavé vlasy jí lemovaly ramena a světlounké, do kořán otevřené oči měly jakýsi zamyšlený výraz. Sehnul jsem se k ní a dotkl se její studené kůže. Byla to ona. Dívka, se kterou jsem včera popíjel v baru. Tuhle andělskou tvář jsem si nemohl nepamatovat.
„Dlouho jsme se neviděli Kakashi,“ ozvalo se mi za zády.
Hlas jsem okamžitě poznal, ale raději jsem se neotočil. Počkal jsem až ta osoba dojde až ke mně. Sklonila se vedle mě a nasadila si gumové rukavice.
„Pořád děláš koronera, Tsunade?“ Otočil jsem k ní konečně hlavu.
Ona ale zaujatě hleděla na tělo toho nebohého anděla a prohlížela každý píď a záhyb.
„Můžeš mi říct jak je to dlouho, co zemřela?“ Svraštil jsem obočí.
Chtěl jsem vědět kolik měla času po tom, co jsem jí opustil.
„Zhruba nějakých sedm hodin, ale víc ti řeknu až provedu pitvu. Příčina smrti nejspíš pět bodných ran s následkem rychlého vykrvácení.“ Seznámila mě se svou dedukcí Tsunade, ale nadále mi příliš pozornosti nevěnovala.
Za zády se mi objevil Gai. Postavil jsem se, abych čelil jeho směšnému obličeji, o kterém si myslel, že vzbuzuje respekt.
„Nenechám tě to vyřešit.“ Zavrčel jako malý bulldog. „Pořád se mi pleteš do cesty.“
„Uvidíme se,“ loučil jsem se ním jako bych jeho slova neslyšel.
Tenhle chlap mi lezl krkem víc než moje domácí.