Historky z podsvětí - II. - Mafianskej boss Hyuuga

Nechal jsem tam Gaie stát a zamířil ke svýmu polorozpadlýmu autu. Jeden by se bál, že se rozpadne, když se ho jen prstem někdo dotkne. Pravda byla taková, že tenhle miláček se mnou zažil víc než si kdo dokázal představit. Opřel jsem se o něj zády a zapálil si cigaretu.
Jen z povzdálí jsem sledoval ty nemehla točící se kolem anděla zbrocenýho krví.
Kdo ti to jen udělal, holka?
Něco se tady dělo. Něco pěkně špinavýho. Nebylo přece jen tak, aby čirou náhodou zemřela dívka, která se mnou trávila noc. Ta představa, že ji zavraždili z nějakého důvodu kvůli mně se mi ani při nejmenším nelíbila.
Nasednul jsem do auta a ještě několik sekund zamyšleně civěl na dav kolem místa činu.
S nepěkným řinčivým zvukem jsem nastartoval auto a vyjel z té zpropadené ulice.
Měl jsem hned jasno, kde bude moje další zastávka.
Podnik Ichiraku, na kraji celého tohohle drogového a alkoholového centra byl největší a nejvíce prosperující ze všech těch pajzlů tady. Tady se chodili bavit opravdu ostří hoši. Hlavní ale bylo, že to je místo, kde jsme se včera s tou tmavovlasou kráskou seznámili.
Zaparkoval jsem přímo před hlavním vchodem a vylezl ven z auta. Z úst mi unikl až moc velkej oblak cigaretového kouře tak, že mě až zaštípaly oči.
Zamířil jsem dovnitř.
‚Zrovna v tuhle v hodinu to bude parádně klidný.‘ Myslel jsem si.
To jsem ještě nevěděl, že hned u vchodu si mě nepříjemně proklepnou dvě gorily, které tady večer rozhodně nebyly. Nebo jsem byl tak namol?
„Nějaký přání?“ zabručela jedna z těch dvou masitých hor.
„Jdu si jen dát skleničku,“ opáčil jsem nevzrušeně.
Prohlédl jsem si oba chlapy, kteří byly vyšší tak o hlavu a půl. Kdybych si nebyl jistej, že vykonávám potřebu ve stoje, připadal bych si jako Alenka v říši divů.
Po pár sekundovým civění do z očí do očí ti dva uhnuli a nechali mě projít dovnitř.
Sotva se moje oči střetly s interiérem baru, moje paměť začínala fungovat. Vzpomněl jsem si na několik tisíc yenů, které včera padly na úkor polonahých krasavic, svíjejících se kolem tyče. Sedl jsem si k baru a objednal sklenku whisky. Ani jako soukromý vočko bych neměl pít když řídím, ale tahle sklenička pro mě byla jako voda.
Barman se na mě prozíravě zadíval. Chvíli nenápadně leštil barovém pult přede mnou než se odvážil promluvit.
„Hele,“ kývnul hlavou. „vy jste tu byl včera, žejo?“
Zpozorněl jsem a podíval se mu do očí.
„Jo, ještě teď mám pocit, že mám místo hlavy boxovací pytel.“
„Včera jste to tady pořádně rozbalil. Nikdy jsem neviděl, že by někdo utratil tady tolik peněz. A když se na vás pak nalepila Hinata tak jsem si říkal, že….,“
„Hinata!“ skočil jsem mu okamžitě do řeči. „Tak takhle se jmenovala.“ Zamumlal jsem spíše sám pro sebe.
Ano, konečně jsem se rozvzpomněl. Hinata, hvězda podniku, nejžádanější dívka ze všech. Ta, která si své zákazníky pečlivě vybírala.
Barman na mě civěl překvapeně a zmateně zároveň. Měl jsem štěstí, že jeho pusa byla docela prořízla.
„Hele, nevíte v kolik jsme odtud odešli?“ zeptal jsem se a snažil se, aby to vypadalo ledabyle.
Ten chlápek se ani nepotřeboval zamýšlet.
„Odešel jste kolem druhé ráno, ale ona s vámi nešla.. Zůstala tady, mám pocit, že hned zamířila do svýho pokoje. Měla sice ještě pár nabídek, ale všechny odmítala.“
„Takže jsem byl poslední koho jste s ní viděl?“
Přikývl. Znovu začal leštit barovej pult a já si zapálil cigaretu.
„Víte,“ Naklonil se ke mně ještě po chvíli, ale ztišil podstatně hlas. „je to dost divný, že zrovna holka jako ona dělaj v tomhle podniku.“
Svraštil jsem obočí. Co tím k sakru tenhle týpek myslel?
„Co to znamená?“
„Copak vy to nevíte? Jmenuje se celým jménem Hyuuga Hinata, ale všichni jí říkali andělská Hin. Co je ale důležitý-,“ rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že nás nikdo neposlouchá. „Je to přece starší dcera největšího mafianského bose vůbec. Patří mu více než polovina všech takových podniků tady v Konoze. Není divný, že jeho dcera dělá právě v podniku jeho soka? Už několikrát tady v trhnul a udělal jí scénu. Byl zásadně proti, aby Hin žila takovýmhle stylem.“
Zjistil jsem, že poslouchám s pootevřenými ústy. Náhle mi vyschlo v krku když jsem se dozvěděl, že jsem celej večer byl s potomkem největšího mafiána ve městě. S potomkem, kterého mimochodem v noci zavraždili a já byl poslední, koho s ním viděli.
Lupnul jsem do sebe zbytek whisky ve sklenici na kuráž. Představa, že by po mě šla mafie se mi dvakrát nelíbila. Horší by ale bylo, kdyby se mafie spojila s mojí domácí.
Při té představě mě polil horkej pot.
„Díky za informace,“ loučil jsem se a hodil na pult peníze.
Barman na mě mávnul na důkaz že slyší a znovu si hleděl svýho.
Gorily u vchodu si mě tentokrát sotva všimly, ale i kdyby teď ze mě vymlátily duši bylo by mi to fuk. Hlavní bylo, co všechno se kolem začalo dít. Nedávalo mi to smysl. Teda alespoň zatím.