Dědictví Bílé vlčice – Odchod po návratu – část 10.

Kazemi a Kankurou

„A kdo jiný?“ hned se čertil Kankurou.
„Já nevím, třeba moje sestra,“ navrhla Kazemi.
„Ale ta je pryč a není známo, kdy se vrátí. Nepamatuješ se?“ Kankurou narážel na to jak se poznali a na to, že to byli oni dva, kteří je doprovázeli.
„Pamatuji, ale teď mám jiné starosti,“ už chtěla jít, ale Kankurou ji zatarasil cestu.
„Já jsem teď tvůj pán a mě se bude poslouchat!“ zahřímal Kankurou.
„Mě je to jedno buď si třeba vládce světa nebo pekla,“ odsekla.
„Za tvá slova tě musím potrestat!“ řekl Kankurou a udělal to jediným možným způsobem a to polibkem. Nejdříve se mu vytrhla, ale pak už opět byla v zajetí té šílené touhy, která ji nutila jít vstříc muži, kterého vlastně milovala.
„Tak se mi líbíš,“ Kankurou se náhle změnil na toho muže, kterým se zdál být na začátku a tak Kazemi si řekla, že ještě jedna noc štěstí ji nezabije. Ovšem nepočítala s následky a aniž by cokoli řekla, tak se mu odevzdala a jakmile Kankurou usnul, tak narychlo napsala dva dopisy. Jeden Kankurouvi a druhý sestře. Nepsalo se jí lehko, ale musela na čas jít pryč, aby si to v hlavě urovnala.

Kankurou se ráno probudil a když neznamenal nikoho vedle sebe, tak zpanikařil a při pohledu na dopis, který si lebedil na polštáři, ho přepadla zlá předtucha, která se ukázala jako správná, tak ho rychle rozpečetil a přečetl:

„Milovaný Kankurou,
možná se zdá, že po poslední noci by to mohlo fungovat, ale nejsem si tím jistá, tak odcházím, ale prosím nehledej mě vesnice tě potřebuje a možná se vrátím.
Nevím. Sice tě mám ráda, ale to co jsi mi provedl je neospraveditelné. Až se vrátí sestra, tak ji předej dopis, který jsem jí napsala.

Pod ním byl její podpis a Kankurou ani nevěděl jak se rozplakal a zrovna v ten moment se i nebe rozplakalo. Ovšem Kankurou se nechtěl vzdát a už věděl za kým má jít…

Kimm a Kiba

„Cože? Vy?“ divila se Kimm s otevřenými ústy.
„Ano a Kimm-san, prosil bych, aby ses k zastupujícímu kazekagem chovala s úctou,“ řekl Baki.
„Gomene, ale kde je Kankurou-sama?“ ptal se Kiba.
„Ten šel hledat tvoji sestru, protože ji miluje,“ oznámil věcným hlasem Baki.
Kimm se už neudržela a málem omdlela a Kiba ji zachytil včas. „Jak vidím pospíšila jsi si,“ poznamenal Baki a Kiba po něm střelil vražedný pohled.
„Ono je to složitější a proč moje sestra odešla?“ zeptala se Kimm.
Baki jim to pověděl, co se stalo, když byli pryč.
„Tolik? A jak dlouho jsme byli mimo?“ zeptal se Kiba.
„Vy nevíte? Přece dva roky!“ tím jim vzal poslední zbytky jejich barvy.
„D-dva r-ro-k-ky?“ vykoktala ze sebe Kimm.
„Ano a Kankurou je pryč už půl roku.“
„Tak dlouho?“ oba dva se nestačili divit a Baki je propustil s tím, že si musí odpočinout.
Nezbylo jim nic jiného než souhlasit a celá skvadra se vydala směr Kimmin dům, který ji celkem chyběl.
„Tak tady budeme bydlet,“ oznámila Kimm a Kiba si to špatně vyložil a hned se začal hádat.
„Já tady nechci bydlet, chci zpátky do Konohy!“
„Tak jsi jdi nikdo ti v tom nebrání,“ Kimm se snažila se být milá, ale vůbec se jí to nedařilo.
„Ale ano to mrně,“ pronesl Kiba.
Akamaru a Neya poznali, že tu nejsou vítáni a tak se rozhodli, že si udělají menší obhlídku, i když Neya to tu zde znala a tak provedla Akamara po všech svých oblíbených štěněčích místech, kde si hrávala.
„Je to tu jiné,“ utrousil Akamaru.
„Ano je, ale nějak se mi nechce líbit, že nic neslyším,“ poznamenala Neya.
„To bude tím, že se vůbec nehádají, ale že se…“ nedořekl, protože dostal přes čumák.
„Za co?“ chtěl vědět Akamaru.
„Za to, že jsi takový trouba,“ řekla Neya.
„Já nejsem žádný trouba,“ nedal se Akamaru. V tom z domu byl slyšet pronikavý křik.