Dědictví Bílé vlčice – Tichý návrat – část 9.

Kazemi a Kankurou

Jak tak Kankurou seděl, tak něčí ruce se mu omotaly kolem očí a on řekl: „Jsi to ty?“ a ta osoba odpověděla: „Ano jsem.“
„Rozmyslela jsi si to?“ optal se Kankurou.
„Ano a chci se omluvit,“ řekla dívka, ale Kankurou si uvědomil, že to není hlas jeho lásky, ale hlas té o které nechtěl slyšet.
„Co tady děláš?“ utrhl se.
„Přišla jsem ti dát ultimátum! Jestli si mě nevezmeš, tak rozhlásím po celé Suně, že spolu čekáme dítě a ty jsi ho zavrhl,“ sdělila tichým, ale velice nebezpečným hlasem.
„To není pravda!“ bránil se.
„Že ne? A co je potom tohle?“ a ukázala mu zdravotní kartu a tam stálo, že je těhotná dva měsíce. To se shodovalo s termínem, kdy se spolu naposled vyspali.
„Tohle je padělek a ty jsi sprostá vyděračka!“ Kara mu za tu urážku dala facku, ale hned se omluvila. „Jediná, kdo mě může mlátit je Kazemi.“
„Tak ona už tě mlátila? To máš rád co?“ řekla Kara a její oči získaly zlatavý třpyt.
„Do toho ti nic není a okamžitě půjdeme za doktorkou a tam se ukáže, jestli mluvíš pravdu,“ navrhl Kankurou.
„Nikam nemusíme právě jsem se od vrátila,“ sdělila Kara a začala se ke Kankurovi lísat.
„Nech mě! A odejdi!“ rozkázal ji Kankurou.
„Nenechám a teď polib!“ vyzvala ho svůdně, ale na Kankura to mělo malý účinek, teď nechápal jak mohl mít něco s takovou přízemní mrchou jako je Kara. Naproti tomu Kazemi je – byla – nevinná, ale jen díky němu. Kazemi je hodná, laskavá, milá, přátelská, ale s pevnou vůli. Kara byla do morku kostí zlá a vypočítavá.
„Ne!“ bránil se Kankurou, ale co mohl dělat proti takové ženské. Kara se sotva dotkla jeho rtů, tak se otevřely dveře a v nich Kazemi. Ale než mohl Kankurou cokoliv udělat byla pryč.
„Co jsi to udělala?“ teď se mu svět naprosto otočil vzhůru nohama. „No co, políbila ne?“ divila se Kara, která přítomnost Kazemi naštěstí nezaznamenala, kdyby ano bylo by to ještě horší.
Kazemi odešla si sbalit to málo co měla a klíče položila před dům a když zavírala dveře, tak v nich uvízla něčí noha…
„Ty?“

Kimm a Kiba

Tak když vykonali poslední Byina přání, tak nebyl důvod tu zůstávat a vchod pečlivě zapečetili, aby tam nikdo nepovolaný nemohl vstoupit.
„Bude se mi stýskat,“ řekla Kimm, na které se pomalu, ale jistě začalo projevovat těhotenství.
„Mě taky, ale můžeme tu vždy zajít, když bude příležitost,“ navrhl Kiba.
„Máš pravdu,“ souhlasila Kimm.
Cesta zpět do Suny jim trvala dvakrát tak dlouho, protože Kimm bylo pořád špatně.
„Moc se omlouvám, ale…“ dál se chtěla omlouvat, ale Kiba ji zarazil, že má být zticha.
„Kdo je to?“ ptala se Neya.
„Nevím, ale použiji svou novou schopnost,“ řekl Kiba.
„Tak prosím,“ vyzvala ho Kimm. Kiba skutečně použil svou novou schopnost a nakonec zjistil, že je jsou to pouze dva lidé, ale zjistil, že jde o ženu a muže a té dívce není dobře, dokonce zjistil, že je také těhotná a ale bohužel neslyšel co si povídají, tak daleko se nedostal.
Svůj poznatek sdělil svým kolegům.
„Kdo by to mohl být?“ ptal se Akamaru.
„Nevím, ale mají pásky Suny.“
„Suny?“ divila se Neya.
„Ano, taky by mě zajímalo co tady dělají,“ řekl Kiba.
„Nebudeme je sledovat?“ navrhl Akamaru.
„Dobrý nápad,“ souhlasili všichni. Stejně měli času dost, protože nevěděli jak to vše bude trvat, tak jim jejich vůdcové nechali neomezený čas.
Tak se také stalo, že je sledovali, ale to netušili, že se jim ztratí a byli ještě více v šoku, že za pár hodin uviděli kazekageho v doprovodu své sestry Temari.
„Tak může mi někdo vysvětlit co se to tady děje?“ hned se opět ptal Kiba.
„Ne, ale jestli se neuklidníš, tak tě asi kousnu!“ varoval ho Akamaru.
„Už se bojím,“ Kiba dělal, že se bojí a Akamaru splnil, to co slíbil vážně ho kousl.
„Co to mělo být?“ čertil se Kiba.
„Nic, jenom jsem chtěl, abys byl v klidu,“ vysvětil Akamaru. Kimm se zasmála a i Neya se nemohla ubránit úsměvu.
„Jen se smějte!“ řekl na oko uraženě Kiba.
„My tě nekously,“ řekla Kimm.
„To ne, ale smějete se!“ bránil se Kiba.
„Tak a teď jsme ztratili i je,“ povzdechl si Akamaru.
„Vracíme se do Suny podat hlášení,“ pronesla Neya, která velice správně nasměrovala skupinku správným směrem.
„A komu to řekneme, když je Gaara pryč?“ zajímal se Kiba.
„No přece Kankurovi, ten je vždy jeho náhradník,“ sdělila Kimm.
„Tak to potom ano.“
Bylo rozhodnuto! Vyrazili směr Suna a už je nic nepotkalo ani v Suně, kde panoval naprostý klid. Jako by klid před velkou bouří, která se hlásila o slovo!