Návrat démonů /4/ Číhající nebezpečí. Kamera to vidí!

V předchozím díle:Kdosi jí probudil ze snu.
Na okno někdo zabušil. Ihned otevřela obě oči a naslouchala okolní tmě. Do tmy se znovu ozvalo hlasité bum, bum. Pomalu vstala a z postranního pouzdra vytáhla kunai. Ihned vyhledala dveře, i když byla tma prakticky neprohlédnutelná a tichými kroky se k nim vydala. Stále pevněji a pevněji tiskla kunai ve své dlani, až svými nehty vyryla do hřbetu dlaně malé čárky.
Přistupovala k dveřím stále blíž a blíž a s každým bouchnutím jí napadal nový a nový plán, jak překvapit protivníka.
Rozhodla se ho dostat zezadu.
Rukou se dotkla kluzké kliky a připravila se na útok.

Ještě se zastavila a jen lehce se dotýkala kliky. Přešlápla z nohy na nohu a naslouchala.
Za dveřmi byl klid.
Byl slyšet jen slabý vánek, který pročesával koruny rozkvetlých stromů.
Zastrčila kunai zpět do postranního pouzdra.
Ovečka, kůň, had, drak, krysa, vůl, tygr.
„Katon: Karrynn-Eudan“ vykřikla a kopla do dveří, které se rozletěly dokořán. S poslední pečetí se nadechla a nechala do sebe proudit všechen žár, jenž v ní z nedočkavosti nakypěl.
Kůže na tváři se jí napjala a tváře se jí začaly obsahově zvětšovat. Jakmile ve tmě vyhledala své protivníky, otočila se k nim a zapřela se do nohou.
Oba stíny zůstaly na svých místech. Ano, byli dva…a oba se zoufale krčili pod rozkvetlou třešní uprostřed parku vedle ubytoven.
Jakmile pocítila, že kapacita úst je vyčerpána, vyprskla na oba protivníky ve stínu svou načerpanou sílu. Z jejích úst se stala ohnivá fontánka.
Obrovská energie soupeře smetla směrem k protějším dveřím. Oba se objevili v dlouhé vypálené brázdě na konci ubytoven.
Tatsu se pomalu vydala směrem k nim.
Vážila každý svůj krok.
Pomalu začínala rozeznávat obrysy. Rukou se, za zády, dotýkala svého meče. Jakoby cítil přítomnost něčeho špatného…něčeho nevyzpytatelného. Cítila, jak jakoby bez svolení, začal absorbovat její rozprouděnou chakru.
Cítila to až v žilách.
Cítila, že něco není v pořádku.
Na půli cesty se zastavila a stále s rukou za zády si klekla a pozorovala své nepřátele. Zatím zcela nerozpoznala jejich tváře, ale jakoby je už znala.
O to to je horší, pomyslela si.
„Už tolikrát tě zradili…ale proč tady…a teď“
Necítila se sama; jen si prostě potřebovala vše říct, ale další nepříjemnost už si nechala pro sebe. Tolik se zabrala do svého nitra, že se lekla pouhého lístku, který připlul na její prázdnou dlaň.
Znovu na své protivníky pohlédla.
Jeden z nich se hnul.
Tatsu se ještě více přikrčila, aby měla větší sílu v odraze. Byla připravená na odraz. Ostatně jako vždy, když se její útok týkal boje nablízko s mečem, kdy využila své rychlosti. Její schopnosti byli v tomto směru nevyčerpatelné a také nevyzpytatelné. Byla na tom teď lépe, než stín, který se znovu zakymácel.
Postavil se.
„To jsi neměl!“ zašeptala Tatsu do prázdna a zpozorovala náhlý ztuhlý výraz toho stínu.
„Takže mě znáš, když poznáváš můj hlas!“ promluvila znovu a vyskočila.
Jakmile dopadla před osobu, na kterou zaútočila, už s připraveným mečem, jímž vědomky švihla do prázdna, aby připravila svou paži na náraz, zděsila se a rychle Kusanagi upustila.
Před ní, s vyděšeným výrazem, stála Isa s ubohým kunaiem v ruce. Vedle ní ležel Yuske, jenž začal do ticha naříkat.
„Mohla jsem vás zabít.“ vykřikla Tatsu a vrhla se ke svému meči, který zastrčila do koženého pouzdra.
„To jsi skoro udělala.“ utřela si Isa obličej do rukávu.
„Je mu něco?“
„Ani bych se mu nedivila.“ svraštila Isa čelo a pohlédla na Yuskeho.
Pomalu vstával, ale stále koukal kamsi do neznáma.
„Ale co tu vůbec děláte?“
„Jsme tu kvůli testu. Jestli nechceme přijít pozdě…“
Isa se zarazila a pomohla Yuskemu na nohy. Oba následovali Tatsu, která se znovu, s ledovým výrazem v očích, vydala vstříc naplánovanému dni.
Přidala však do kroku a za chvíli zmizela v budově Akademie, protože jakmile se Yuske vzpamatoval, začal vyprávět své zážitky s předešlého dne, s kterými se ještě nepodělil.
„Včera jsem šel na ubytovnu a představ si…oni mi tam přinesli můj milovaný Ramen. Nudle byly nepřipálené…chutné, polívka ještě teplá, zelenina šťavnatá a vajíčko...takové převařené…tak jak ho mám rád…“

„Ale testy nemám rád.“ zaznělo později z jeho úst, když se přesně v 5:00 rozdávaly papíry.
„Z přesného počtu 100 účastníků, nás teď je přesně…“ zamyslela se Isa, „98“
„Jo, ty maj hold velkou smůlu.“ ozvalo se o dvě lavice před ní, kde Yuske skuhral nad testem.
„A já o nic větší.“ zanaříkal znovu.
Starší Jounin, který rozdával papíry se vrátil na své místo, ale přešel před lavici a všechny si prohlédl.
„Tento test je testem vašich znalostí, a jelikož jste každý vybrán z jiného důvodu, jsou pro každého,“ ukázal na každého z nich dlouhým prstem, „sestaveny jiné otázky.“
Otočil se na podpatku a přešel k oknu.
„Až řeknu teď, otočíte své papíry…jakákoli snaha o podvádění bude pro vás znamenat vyloučení z této třídy…nenapíšete test…nezískáte tím pádem žádné body…nemáte žádnou možnost, než se vrátit zpět tam…odkud jste přišli.“
Znovu se otočil, a tentokrát si každý všiml obrovské čerstvé jizvy, která se táhla od ucha až k oku.
„Každý pracuje za sebe…poradíte…neznamená to konec pro vás, ale i pro toho, kdo vaši odpověď přijal.“
Teď se k nim otočil znovu čelem a vytáhl bílý kapesník, protože mu pravé oko, na místě, kde se táhla ta čerstvá jizva, začalo slzet. Otřel jej a kapesník, nasáklý světlou krví, hodil do koše vedle stolu.
„Všude…po celé této místnosti, jsou rozmístěné kamery...“
Jounin vytáhl z přední kapsy na své khaki vestě malou věc, která se podobala malé vysílačce; na konci však byla malá kamera, kterou si Jounin nasadil na oko. Kamera ale byla rozdělena na dvě části. Ta druhá část zůstávala u úst.
„Tady vás vidím…vás všechny.“ ukázal na mini kameru na svém oku.
„Tady podávám informace mým spolupracovníkům.“ ukázal na druhý východ u svých úst- na malý mikrofon.
„Jakmile s někým budu mít problémy, přijdou a pomohou mi…jak jednoduché.“ uculil se, obešel stůl a uvelebil se na dřevěné židli.
Najednou se však zamračil. Podíval se směrem k Yuskemu, který seděl v třetí lavici uprostřed, a něco řekl do mikrofonu.